neděle 7. srpna 2011

Dodatek

V sobotu, 6. srpna, mi přišlo povolení řídit v Dánsku motorové vozidlo do 31. července. Děkuji dánskému berňáku za kladné a především rychlé vyřízení mé žádosti. Je vidět, že pro dánský berňák znamená zítra již včera. Dneska. Pozítří.

úterý 2. srpna 2011

Konec

V neděli jsme opustili království, kde je prý něco shnilého, z naší zkušenosti spíše plesnivého. Jsme tedy v Česku, kde nic shnilého není ani nebylo. Ačkoli první věc, kterou po příjezdu od Drážďan vidíte, je soustava tunelů, což tak nějak Česko ve zkratce charakterizuje.

Je toto tedy poslední příspěvek na blogu? Máme bilancovat a děkovat? Nejspíš ano. Děkovat ovšem budeme osobně, ne tady. A bilancovat také nebudeme tady. Myslíme si, že z našich příspěvků jste si mohli udělat obrázek o té malé části Dánska, kterou jsme viděli a zažili. Něco tam mají lepší, něco zase horší a něco tak jiné, že se to asi ani nedá srovnat.

Tak se mějte, milí čtenáři!

sobota 30. července 2011

Čau Dánsko, čau Dááánsko…

Ve čtvrtek jsme se rozloučili ve škole s našimi kamarády a kolegy, se kterými jsme strávili posledních 10 měsíců. Tedy tak s polovinou z nich, která zrovna neměla dovolenou. Byl i nezbytný „cake“, tedy dánský supersladký koláč (rovnou tři druhy), kterým se oslavuje cokoli od publikace článku po zisk Nobelovy ceny. A také se s ním loučí. Do mé skupiny přichází a odchází spousta zahraničních studentů jako stážistů, nebo jak to vlastně nazvat, takže cake je často. Je to takové multikulti prostředí, ačkoli poslední dobou se to mění spíše na dánsko-čínské prostředí.

Na čtvrteční večer dorazili rodiče Adélky, kteří nám pomohou odvézt tu hromadu věcí, které jsme si sem navezli. Prošli jsme se s nimi k den lille Havfrue, do Rosenborgu a na super večeři do malé restaurace Krebsegaarden, která si drží docela dobré hodnocení. Nezklamala ani nás a ukázalo se, že v Kodani se dá opravdu dobře najíst.

V obležení.

Teď nás čeká balení a v neděli ráno cesta zpět do rodné země. Na blog ještě napíšu, až se vrátíme, ale toto je asi poslední příspěvek z Dánska.

úterý 26. července 2011

Pohoda, klídek

Červenec se tedy v Dánsku moc nevydařil. Připomíná takový slabší český duben. Sníh nepadá, ale deště je opravdu dostatek. Ani nevíme, jestli rostou houby. Tedy kromě pár jakobyžampionů na zahradě domácích. Do lesa nejdeme, poněvadž to znamená brodění se bahnem.

Místo toho jsme vyrazili nakupovat nějaké oblečení do letních výprodejů. S našimi nekonfekčními postavami ovšem moc štěstí nemáme. Já jsem třeba chtěl boty, ale když nějakému prodavači prozradím, že moje velikost je 47 až 48, obykle se s hrůzou podívá dolů a pak s úsměvem řekne, že takové velikosti nevedou. Adélka zase nemůže sehnat kalhoty, které by nebyly dlouhé. Ani nejmenší velikost 36K (Kurz) není dostatečně malá. Nezbývá než se porozhlédnout v dětském, jestli tam náhodou nemají nějaké kalhoty, z kterých by se dala odpárat Hello Kitty.

Ve škole se pochopitelně nic neděje, většina zaměstnanců má dovolenou. V Dánsku je teď něco jako celozávodní dovolená, přičemž ten závod je Dánsko. „Industrial holiday“ se týká i profesí, které moc výrobní nejsou. Například servisu laboratorního vybavení. I dost restaurací (!) a obchodů má zavřeno, zejména mimo turistické oblasti. A tak je v Dánsku pohoda a klídek. A jelikož se vrátil laboratorní technik od naproti, náruživý kuřák, je ve škole i tabáček.

středa 20. července 2011

Gentofte Sø

Občas to vypadá, že bydlíme na Třeboňsku. Kolem je spousta rybníčků větších či menších, kterým tady říkají jezera, ale já myslím, že jsou uměle udělaná. Dneska jsme si vyšli k jednomu z těch větších, ke Gentofte Sø (37 hektarů), které spolu s mokřady patří do soustavy chráněných území Natura 2000.

Rybníček a mokřady kolem jsou pěkně upravené a u kraje rybníku vede cyklo/pěšostezka. Jako obvykle, prakticky jedinými skutečně pěšími jsme byli my dva. Ostatní návštěvníci „jezera“ byli cyklisté a běžci.

Gentofte Sø od severu.

Co se nám nejvíc líbilo byl pontonový most, vedoucí přes část vodní plochy. Zvláště pěkné bylo, když kolem nás v jednom směru běžel běžec a v druhém nás míjeli cyklisti. To se to dobře houpalo. Většina cesty je ale z navezené a udusané hlíny (po obou stranách je ovšem voda), ale po pontonovém mostu bychom odpřísáhli, že se ta cesta houpala taky. Moc pěkné to tady mají, pokud se to týká parků, přírody a cyklostezek. To nám bude určitě chybět. Ti komáři z rybníků ne.

Dlouhý pontonový most.

Omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií, jsou pořízené mobilem (kompozice je zmršená mnou, tu neomlouvám). Následujícího ptáka jsem bohužel vyfotil ze značné vzdálenosti (na obrázku je výřez). Mobil má pouze nožní zoom a mezi mnou a ptákem se nacházelo přílišné množství H2O. Pokud víte, co je to na obrázku za ptáka, pochlubte se svými znalostmi v komentářích. Já znám akorát čápa.

Téměř nehybný pták čápovitého typu.

Kachna a kachňátka.

úterý 19. července 2011

Fronty

Na dnešní den jsme si vzali ze školy volno. Nevyužili jsme ho pro flákání, neboli pro práci z pláže, ale pro vyřízení úředních formalit k nadcházejícímu opuštění Dánského království. S přípravou na Statsforvaltningen Hovedstaden (to je úřad, kde se cizinci přihlašují a odhlašují) jsme začali už v pondělí, kdy jsme se na přehledných, dánsky psaných stránkách dozvěděli, že mají letní otevírací dobu, tj. pracují až po obědě. Také jsem vyplnila formulář žádosti o ukončení residence permit, který na stránkách nestáhnete a ani v jejich kanceláři si volně nevezmete. Musíte vystát pořadníkovou frontu, požádat o formulář, pak ho vyplnit a znovu si počkat ve frontě. My jsme ale byli chytří a řekli jsme si o něj už při přihlašování, takže fronta nás čekala jen jednou. A že stála za to! Bohužel na nás vyšla buňka se dvěma úřednicemi, kde se jedna z nich zaučovala, a ani jedna se netvářila na můj formulář hezky. Nejdříve nechápali, proč ho podávám, pak mě nemohli najít v systému a ptaly se mě, kde jsem povolení dostala. Vzhledem k tomu, že na tomhle ostrově je jeden úřad v Kodani a druhý daleko na jihu, jsem nejdříve otázku nepochopila. Stejně tak ony nechápaly, že jsem povolení dostala od nich. Ale co mě nejvíce zarazilo bylo, že na části úřadu, která se zabývá výhradně imigrací, mi chtěly dát národnost československou, protože v systému nemohly najít českou! Nakonec nám ale jakési potvrzení dali a úřad jsme zdárně opustili. To ale nebylo vše, bylo potřeba vyrazit ještě do druhého.

Každý, včetně cizinců, je také registrovaný v místě bydliště, v tzv. komuně. V budově Gentofte Kommune jsme si vzali další pořadové číslo. Zde vyřízení nebylo tak zmatené, ale pro změnu byl odhlašovací formulář jen v dánštině. Paní mi pomohla s jeho vyplněním a vzala si mou zdravotní kartičku. Místo ní mi s platností do konce pobytu vytiskla oficiální papír, aby mě v případě nutnosti na dánské náklady ošetřili.

Po takto vydařené práci jsme si zašli do pekárny, kde nás čekalo překvapení v podobě stejných pořadových čísel jako na úřadech. Tož jsme si jedno vzali, počkali až přijdeme na řadu a pomocí posunků a navigace typu „ten druhý zleva na prostřední poličce“ jsme se dočkali kýžených zákusků, čaje a kapučína za cenu oběda v české restauraci pro dva. Na druhou stranu, jestli Dánové něco umí (a nepočítáme mezi to pomalou práci a schopnost zdanit i denní světlo), tak je to pekařina. Zřejmě když se v patnácti rozhodovali, co dál dělat…

sobota 16. července 2011

Vor Frelsers Kirke

Jak jsem v předchozím příspěvku nadával na počasí, tak v sobotu odpoledne bylo opravdu hezky. Na večer sice předpověď slibuje déšť, ale odpoledne bylo skutečně letní. Vyrazili jsme tak na možná poslední atrakci, kterou jsme chtěli vidět. Lépe řečeno, na kterou jsme chtěli vyšplhat, protože vidět je odevšad – věž Vor Frelsers Kirke (~ Kostel nejsvětějšího spasitele).

Vor Frelsers Kirke.

Ke kostelu jsme dorazili před druhou hodinou a po zaplacení parkovného (17 DKK za hodinu, zelená zóna) a vstupného (30 DKK na osobu) jsme se vydali po 400 schodech nahoru, na 90 metrů vysokou věž. Pro srovnání, Petřínská rozhledna má 63,5 metru a 299 schodů.

Do věží!

Ovšem Petřínská rozhledna byla budovaná jako rozhledna, zatímco věž Vor Frelsers Kirke je rozhlednou až druhotně. Proto také nemá dvojí schodiště jako Petřínská rozhledna, ale jenom jedno, a směrem k vrcholu čím dál tím užší. Vzhledem k opravdu velkému počtu návštěvníků se tak při výstupu moc nenadřete, protože neustále čekáte, až se někdo vymotá, dofotí, dotočí a uhne.

V půlce cesty je okno. Poslední třetina cesty je po venkovním točitém schodišti.

A nezbytné zvony.

Strojovna.

Výhled na Kodaň je ale opravdu moc pěkný, pokud je dobré počasí. A to říkáme i po tom, co jsme Kodaň viděli z 19. patra hotelu Radisson Blu Royal.

Centrum.

Přístav.

Sever.

Most přes Øresund.

Nahoře.

Celkem nám cesta nahoru a dolů s focením zabrala necelou hodinu a tento výlet můžeme doporučit všem, kteří se do Kodaně v létě podívají. Kvůli neustálému čekání na ostatní to vůbec není fyzicky náročné.

pátek 15. července 2011

Nuda v Lyngby

Jistá parodie na klasiku české literatury začíná takto: Na Starém bělidle bylo lautr hovno co dělat. A minulý týden to platilo i o škole. Mimochodem, já už jsem zdravý, Adélka naopak lehce nachlazená. Od koho to asi chytila, chuděra… Ovšem ono je to fuk, jestli ležet doma v posteli, nebo se flákat ve škole. Už v pondělí, když jsem přijel kolem desáté na parkoviště (ráno nakupujeme, Netto otvírá v 9.00), to vypadalo, že se všichni někam schovali. Neschovali se, dokonce ani neumřeli. Vzali si dovolenou. Ve škole není ani noha. Tedy je, ale těch noh je tam poměrně málo. Zatímco Danish Power Systems jsou téměř v plném obsazení, nás ostatních je poskrovnu. Všichni moji školitelé jsou fuč, a to jich nemám málo. Jedinou práci, kterou jsem měl, byly analýzy na XRD. To se ovšem rozbilo a opravář má dovolenou. Vrátí se za dva týdny, tedy přesně až já odjedu pryč. Veškerá moje práce se tak smrskla na dozor nad dvěma studentkami, které jsou pode mnou. Obrazně řečeno!

Poslední týden-dva prší. Ne v kuse, ale celý den je zataženo, a není dne, kdy by aspoň dvě hodiny nepršelo. To nám také bere chuť na nějaké výlety. Máme sice na plánu ještě věž na Vor Frelsers Kirke v Kodani, ale tam jde především o výhled a ten bychom chtěli zažít v lepším počasí. Chtěli jsme grilovat, ale když je venku pod mrakem, občas prší a 16 °C, tak si to asi raději hodíme na pánev.

Červenec je tak pro nás v Dánsku zatím pěkně nudný a podle toho to vypadá i na blogu. Ve volném čase, kterého je teď dost, programuju Arduino a zapojuju obvody. O tom tady moc psát nechci, nemyslím si, že by operační zesilovače, Schottkyho diody a varistory měly dostatek publika.

Mimochodem, pokud je mezi vámi nějaký milovník Shakespeara, tak 10.–12. srpna bude divadlo Globe hrát Hamleta přímo na Elsinoru v Dánsku. Lístek vyjde na 395 DKK a z letiště se dá na Elsinor (Helsingør) dojet velmi pohodlně vlakem. My už budeme doma, ale pro někoho by to mohl být zajímavý tip na výlet.

čtvrtek 7. července 2011

Rýmička, kašlíček

Náš sluníčkový blogísek se mi poslední dobou zdá málo vyvoněný a především málo sluníčkový. A kam nechodí sluníčko, musí lékař. Rozhodl jsem se tedy trošilililinku změnit styl. Mocinky rád bych tady napsal nějakou miloučkou příhodu, ale bohužel, máte smolíka. Proč? Protože mě přepadla rýmička a kašlíček. Poslední 4 dny tak trávím doma, piju čajíček a papám medicínku. Ono se to ve školičce přece neposere…

neděle 3. července 2011

Garderhøjfortet

Dneska jsme chtěli vyrazit do Kodaně, ovšem počasí je teď hodně proměnlivé. Třeba v sobotu lilo jako z konve a na neděli hlásila předpověď to samé. Jenže v Dánsku předpovědi moc nefungují. Do čtyř hodin tak bylo letní vedro, teprve pak začalo pršet. Ale kdo to mohl tušit. Zvolili jsme tedy náhradní plán.

Sobotní deštík nás přiměl změnit plány.

Asi deset minut chůze od našeho bydliště se nalézá Garderhøjfortet, pevnost z konce devatenáctého století, která byla součástí obranné linie východního pobřeží. Dnes je pevnost (pochopitelně) opuštěná a bohužel také větší část roku uzavřená. Jen v létě se otvírá na první neděli v měsíci, takže navštívit se dá asi jen v pěti dnech ročně, od 11 do 15 hodiny. To není mnoho.

Cesta k pevnosti.

U vchodu.

My jsme do pevnosti dorazili kolem druhé hodiny post meridiem. A nikde nikdo. Prošli jsme si tedy vnitřek a nakonec našli dva nadšence, kteří dnes celou pevnost provozují, na její střeše.

Pevnost se začala stavět v roce 1886 za soukromé peníze a byla vlastně darována Dánskému království. Tak patriotičtí jsou Dánové. Tehdy to vyšlo na 1,5 milionu korun. Boje se ale pevnost nikdy nedočkala a po První světové válce její důležitost upadala. Ještě v padesátých letech v ní bylo umístěné jedno z velitelských stanovišť, ale to je vlastně vše. Z mohutných 150mm děl se střílelo jen civilně, na zkoušku a na oslavu. Jediné dva dělostřelecké granáty bez nálože směřovaly do jezera za Lyngby, ale bohužel tam nedoletěly a spadly někomu na zahradu. Od té doby se střílelo jen prachem pro zvukový efekt. Jinak byl dostřel až na asi 5 km vzdálené moře. Aspoň si to tedy mysleli.

Hlavní chodba.

Ke zbraním.

Tady bývalo dělo.

Chodba do neznáma.

Velitelské stanoviště z dob studené války.

Pevnost byla vystavěná pro 400 mužů – pěchotu a dělostřelectvo. Veškerá děla, hlavní čtyři 150mm i ostatní menší, byla znehodnocena. Pevnost by se v příštích dvou letech měla rekonstruovat a poté sloužit jako muzeum. Prý budou i nová děla.

Dnes je pevnost (lidmi) opuštěná.

Tivoli

Aby byla prohlídka Kodaně kompletní, zašli jsme i do vůbec nejnavštěvovanější atrakce celého Dánska, zábavního parku Tivoli. V centru Kodaně se nachází park se spoustou horských drah a podobných zařízení na výplach žaludku. Kromě toho je v Tivoli asi 40 restaurací (2 s Michelinskou hvězdičkou) a bezpočet stánků s občerstvením. A divadlo, koncerty atd. 

Divadlo.

I čínskou čtvrť najdete v Tivoli.

Luxusní hotel Nimb, jedna noc 600 €.

Rutschebanen.

Air Tivoli.

Piráti z Karibiku Øresundu.

Copak je na věži?…

… řetízkáč s nejlepším výhledem.

My jsme byli hladoví, a tak jsme se hned ze začátku najedli v jedné z restaurací u vchodu. A jelikož jsme dojedli asi 2 hodiny před zavíračkou, znamenalo to, že na horskou dráhu jsme nešli. Možná příště. Ale mně se dělá špatně jenom se na to podívám. Z fotek to ještě není tak znát, ale ono se to většinou hýbe. A rychle! 

Tivoli zavíralo ve 23.00 a tou dobou bylo ještě trošku světlo, ale v Tivoli stejně svítí už od šesti hafo moc světel.

Východ z Tivoli chvíli před zavíračkou.

pondělí 27. června 2011

Návštěva od Kuby

Tento týden tady máme na návštěvě tatínka (Kuby) a trávíme tak velkou část času s ním. Zatím jsme se byli podívat převážně na centrum Kodaně. Navštívili jsme Rosenborg, udělali jsme si projížďku po kanálech a jeli jsme se podívat i do Malmö. Zpráv tak moc nebude, protože většinu míst jsme už navštívili a už jsme o nich i psali. 

V Rosenborgu jsme už jednou fotili a nic dalšího zajímavého jsme tam neviděli. Až na sošku nějakého Somálského piráta, který se nechal chytit.

Pirát?

Projížďka po lodi začíná a končí v Nyhavnu, malebné přístavní čtvrti plné hospůdek a kaváren. A samozřejmě i lodí. Ta naše, vyhlídková, byla hodně široká a nízká. Proplouvat pod nizoučkými mosty v Kodani je o hubu. Tedy o hlavu.

Nyhavn.

Vyhlídková loď.

Proklatě nízký most.

Výhled z 19. patra hotelu Radisson Blu je opravdu pěkný. Je vidět na most přes Øresund a dokonce až do Švédska.

Severní Kodaň z vrchu.

Do Švédska je to coby smørrebrødem dohodil. Nejpravděpodobnější místo dopadu je pak Malmö, ve kterém jsme už taky byli, takže jen doplňujeme pár nových fotek.

Náměstí v Malmö.

Malmörůžë.

Malmömlün.

Turning Torso.

Malmöptáčë.

středa 22. června 2011

MyLego

Dneska se na ústavu Civil Engineering konala obědní rozlučka před hromadným úprkem na dovolené s obecnou přednáškou chystaných změn v reorganizaci ústavu. Vedoucí ústavu nás uvítal sdělením, že se pro společný oběd rozhodli z důvodu, aby se Dánové konečně dobře najedli. Nám cizincům se jeho přístup líbil. Klasické sendviče jsou tady vynikající. Navíc jsou na ústavní sešlosti zváni i PhD studenti (narozdíl od DTU Chemistry), takže jsme se všichni rádi akce zúčastnili. Je to jedna z mnohých ukázek dánského šetření cestou dražší než je obvykle. Druhá ukázka šetření je přímo odkázaná na jednu z mých prací zde. Jestli jste dobře sledovali moje příspěvky, vedla se dlouhá debata, zda zvolím pro měření levnější variantu spojenou s cestou za oceán nebo dražší v prostorách mateřské DTU s bonusem v ceně, a to s mrtvou krysou v měřicí místnosti, kterou laboranti odmítají zlikvidovat. Dodrželi jsme tedy tamní zvyk: Zvítězila šetřící dražší varianta. Trochu smutné je, že jsme už mohli přes dva měsíce měřit, ale času je dost. Připadám si tu občas jako ve Španělsku, prostě mañana… Na druhou stranu jsem se vrátila do dětských let a hrála jsem si s Legem. Jsme totiž věrní Dánsku, takže jiný materiál pro upevňování vzorků se tu nevede. Otto Wichterle použil stavebnici Merkur pro odlévání kontaktních čoček, Dánové v podobném duchu používají Lego. Na Civil Engineering (což je vlastně stavební fakulta) totiž pro tyto účely ještě nenašli lepší stavební materiál.


pondělí 20. června 2011

Green mail

Dnes jsem si šel vytisknout svůj článek a spolu s ním i jeho korekturu, abych viděl ty rozdíly a nemusel si vypálit oči civěním do monitoru. Na tiskárně jsem ale pod svým stohem papíru našel papíry cizí, takže bylo nutné najít demarkační linii mezi mým a tím ostatním. Při hledání této linie jsem se nevyhl velice letmému přečtení dokumentů ležících pod mými papíry. Byly sice dánsky, ale ten, který odděloval ty mé, obsahoval jen obrázek stromečku a domečku a anglickou větu, která česky znamenala něco jako „Prosím, netiskněte tento email pokud to nutně nepotřebujete“. Bylo to hodně podobné (ale ne úplně stejné) tomuto: http://thinkbeforeprinting.org/.

Všechny moderní společnosti musí být dnes zelené, nebo tak aspoň vypadat. Proto je asi nutné přidávat za emaily stupidní doložku, že tento mail nemáte tisknout, pokud to nepotřebujete. Pokud jste naprostí dementi a nenapadne vás to samo od sebe, láskyplná zelená firma vám to taktně připomene. A zachránit strom je nutné, i kdyby to mělo znamenat vytisknout místo dvou stránek tři.

Šel jsem majitele emailu poprosit, abych si mohl poslední stranu nechat. Svolil a já jsem si ji vylepil na dveře. Asi za hodinu ke mně přišel, že má ještě lepší email. Od té samé společnosti. Tentokrát byla environmentální buzerace dole na první straně plné textu, ale nejspíš tam byl enter nebo tak něco, protože mu to vytisklo i druhou stránku, která byla úplně prázdná, až na malou číslici „2“ dole.

Díky zelená firmo, místo tří papírů jsme vytiskli pět!

neděle 19. června 2011

Grilduino

V pátek jsme měli ústavní grilovačku. Bohužel je jenom jednou do roka, ale i tak je to lepší než nulakrát. Doslova „za barákem“, tedy budovou 207, se postavilo několik přístřeškostanů a pod nimi technici připravili asi 8 grilů. K tomu halda opravdu kvalitního masa od řezníka (od toho, od kterého jsme si koupili vynikající ribeye steak), nějaká ta zelenina a alko/nealko. Říká se tedy „pije jak Dán“, ale nikdo ve skutečnosti moc nepil.

Než se roztopil gril, hrála se v asi 30 lidech boccia, což je něco jako pétanque. Akorát že pro lidi s tělesným postižením. Neptejte se mě proč, tak to říká Wikipedia, takže to musí být pravda. Já bych jenom dodal, že tělesně postižený nebyl nikdo. Mentálně možná trochu jo… Každopádně se musím mírně pochválit. Ze všech účastníků jsem skončil druhý, což není tak špatné. Finále jsem tedy prohrál dost krutě, to je pravda. Nejnapínavější bylo semifinále, kdy jsem v posledním kole (hrálo se 10) porazil Alekseje o pouhý jeden centimetr a vyhrál jsem tak 5 : 4 : 1 (naše semifinálová skupina měla 3 členy).

Tenhle víkend prší. V sobotu pršelo dost, v neděli zatím střídavě poprchává. Jsme tedy doma. Já jsem si koupil Arduino. Myslím, že většina mých čtenářů nebude vědět, co to je. Trochu to zkusím nastínit: Jedná se o mikroprocesor, něco jako malý počítač, ale jenom ten čip. Žádný displej nebo klávesnice. Připojuje se k PC pomocí USB a z počítače se do něj nahrává program, který v mikroprocesoru poté běží. Aniž by musel být mikroprocesor nadále připojený k počítači! Co to umí? Tak třeba měřit napětí. To asi není žádná velká věc, ale dá se to samozřejmě využít na čtení různých senzorů. Můžete tak mít teploměr, tlakoměr, vlastně cokoli, co si k mikroprocesoru připojíte. Musíte tedy trochu programovat, trochu zapojovat elektrické obvody a hlavně se modlit, že mikroprocesor neusmažíte. Narozdíl od programování počítače, tady si svůj hardware můžete snadno zničit.

Pro techničtěji založené: Arduino je open source platforma, která na mé desce Arduino Uno kombinuje procesor AVR Atmel atmega 328 s převodníkem USB<=>serial a stabilizátorem napětí 5 V. Programuje se v nějaké kombinaci C/C++, ale jde to samozřejmě přímo v assembleru. Atmega 328 má 6kanálový 10bitový ADC, 14 vstupně-výstupních digitálních portů (6 s možností PWM) a další věci jako reset a samozřejmě napájení 5V. Má několik typů sériových rozhraní. Konvertor do USB umí až 115200 baud. Procesor má 32 kB programové paměti, 2 kB SRAM a 1 kB EEPROM.

Zatím jsem vytvořil třeba jednoduchý měřič kapacit, založený na integraci náboje a jednoduchém vztahu C = Q/V. A pak třeba teploměr, osciloskop a teď se snažím rozchodit přístrojový zesilovač. Jsem tedy takový Přemek Elektropodlaha.

úterý 14. června 2011

Jurská laboratoř

O víkendu a v pondělí (v Dánsku byl státní svátek) jsme nic zajímavého nedělali. Akorát jsme se šli projít na pláž. Voda je stále studená, a k tomu fouká. Pár lidí se slunilo na pláži, ve vodě jsme nikoho neviděli. V Bakkenu jsme si dali zmrzku, která byla opravdu moc dobrá. Potěšilo nás, že dánské dva kopečky úplně vyplní takový ten veliký kornout, kam se v Česku dávají kopečky 3–4.

Ve škole to jde pomalu. Hodně pomalu. Dnes jsem pracoval v posledním funkčním rukavicovém boxu, který naše skupina má. Tedy „funkční“ je dost silné slovo. Olejová pumpa má většinu oleje ve vaně pod sebou (aby netekl na podlahu), v okénku není hladina vidět, protože je úplně černé, začouzené. V boxu je neuvěřitelný bordel, není skoro kam dát nové vzorky. I na analytických vahách (rok výroby kolem 1980, ale funkční) je naskládáno množství lahviček a dokonce i třecí miska s tloučkem. Vrstva prachu, obsahujícího pravděpodobně polovinu periodické tabulky, pokrývá skleněné ampule se smazanými nápisy i vnitřek vah.

Automatické tlakování funguje jenom občas. Někdy taky zapomene vypnout, takže tlakuje vstupní komoru na nějaké 2–3 atmosféry. Ale zase můžu být vděčný za to, že je box relativně těsný. Rukavice nemají ani jednu cyklozáplatu! Takže když to vezmu kolem a kolem, je to lepší než ten box, s kterým jsem pracoval dřív (a který je už úplně rozbitý). Ale je lepší stejně jako je dnes Škoda 120 lepší než Trabant 601.

Do laborky přibyly dvě studentky, které dělají nějaký závěrečný projekt, něco jako malou diplomovou práci. Plán jsem jim vymyslel já. Tedy já jsem navrhl jakýsi nástřel a ten byl bez připomínek přijat. Protože je to každému fuk. Když viděly, s čím budou pracovat (SediGraph, r.v. 1991, kulový mlýn, r.v. neznámý, ale štítek říká Made in West Germany), zhrozily se, ale neutekly. Ono samozřejmě prastaré datum výroby ještě nemusí být na překážku, hrozivější je míra opotřebování a zašpinění těchto přístrojů. K tomu jsme si objednali u technika instalaci dvou sušáren na testování při 80 a 150 °C. Tyto sušárny jsou už opravdové retro. Krásný zakulacený design a bílý lak, pravda, na mnoha místech ohlodaný od zubu času. Hodily by se do party k mixéru Kitchen Aid nebo ledničce Smeg. Regulace teploty není nejpřesnější. Naštěstí je u značky 100 °C napsané lihovkou 140 °C, a to opravdu platí (± 20 °C). U druhé teploměr nefunguje, ale vrazíme do ní termočlánek a bude to super, hlavní je, že topí. A taky nemáme zkumavky do nové odstředivky a prý nebudou, takže se vracím k té staré.

To jsou tedy poslední zprávy ze skanzenu laboratorní techniky na DTU.

úterý 7. června 2011

Recept: Scones

V jednom z předchozích příspěvků jsem sliboval recept na scones. Český název jsem nenašel, snad poslouží přiložená fotka. Je to sladké pečivo, které se dá vyrobit rychle a jednoduše. Jinak bychom ho ani nedělali.

My jíme scones na snídani místo místních snídaňových bulek. Obvykle si je rozkrojíme a namažeme džemem. Přeci jen je to trochu sušší výrobek. Scone není ani buchta ani koláč ale ani sušenka. Dají se jíst samotné i bez namazání, hodí se třeba k čaji či kafi.

Recept možná není na tradiční scones. Ten, který používám já, jsou vlastně tři zprůměrované recepty, které jsem našel na webu a mírně doladil sníženým obsahem cukru tak, aby scones chutnaly mně.

Na asi 8 scones je potřeba:
  • mouka 250 g
  • cukr 30 g
  • prášek do pečiva 10 g
  • máslo 75 g (1 % NaCl)
  • vejce 1 ks
  • vanilinový cukr 10 g (není úplně nutný)
  • mléko 50 g
  • rozinky 75 g (volitelně)
Chemická poznámka: V Dánsku se prodává solené máslo s 1 % soli. Takže pokud použijete nesolené, přidejte špetku soli, přičemž v tomto případě špetka = 0,75 g. My ingredience vážíme, proto je vše uvedené v gramech. Hustota mléka je kolem 1,035 g/cm3, takže je vhodné v tomto případě předpokládat, že 1 mL = 1 g.

Postup:

Troubu předehřejeme na 200 °C, na plech dáme pečicí papír.

V míse smícháme mouku, cukr a prášek do pečiva. Přidáme máslo nakrájené na kostičky a prohněteme.

V misce (to je druhá nádoba, odlišná od mísy s prášky) rozmícháme vejce, vanilinový cukr a mléko. Přilejeme do mísy s prášky, přidáme rozinky a prohněteme, až vznikne těsto, což se stane velmi rychle. Pozn.: Těsto zprvu docela lepí, ale po prohnětení lepkavost klesne.

Ručně vytvarujeme bochánky 5–7 cm v průměru, výška cca 1,5 cm. Dáme na plech a pečeme asi 20 minut dozlatova při 200 °C. Párátko píchnuté do scone musí vyjít ven čisté, bez těsta.
 
Je jasné, že doba pečení závisí na schopnostech trouby. Dneska jsem třeba pekl jenom 17 minut s dobře předehřátou troubou. Prostě dozlatova. 

Scones vyskočí asi na dvojnásobnou výšku. Na fotografii si můžete prohlédnout, jak by to mělo vypadat. Pozorný čtenář si všimne, že scones je na fotografii jen 6, zatímco recept je na 8. Je to bohužel zapříčiněno časovou prodlevou mezi upečením a focením. V mezidobí byly dva exempláře sežrány hladovými Čechodány. Pokud si scones uděláte, podělte se o zážitky v diskusi!

Scones dle receptu (75% část).

neděle 5. června 2011

DieselHouse a Cisternerne

Nejlepší věci jsou zadarmo. Tak zpívají Chinaski a říkají linuxáci. A každý zadarmo dobrý. Tak říká jeden můj kamarád. Naše dnešní zadarmo začalo dopravou příměstským vlakem S-Tog, který dnes asi naposledy vyjel zdarma. Bylo to tak každou první neděli v měsíci, ale na webu je 5. června 2011 uvedené jako poslední datum, kdy lze vyrazit bez jízdenky a zároveň s pocitem sucha a bezpečí před revizorem.

Industriální zóna na jihu Kodaně.

Levné bydlení na hausbótu.

Schránky.

Počasí bylo dnes letní. 27 °C vzduch, 18 °C voda. Nevyrazili jsme ale na pláž, nýbrž do DieselHouse. To je muzeum dieselových motorů, které se nachází ve velké budově, spíše hale, v jejímž středu je majestátní motor Burmeister & Wain o výkonu 15 000 kW. Celá hala byla postavena právě kvůli tomuto motoru. Ten se v ní nachází od roku 1932, kdy sloužil jako generátor elektřiny pro Kodaň. Tehdy bylo 15 MW docela dost. Jak se spotřeba energie zvyšovala, začal se motor postupně využívat jen pro krytí špiček a nakonec jako záložní generátor pro přilehlou elektrárnu. Dnes je motor centrem expozice. Je stále funkční a spouští ho každou první a třetí neděli v měsíci. Tedy právě v době, kdy jsme muzeum navštívili my.

Část motoru. Celý se mi do záběru nevešel ať jsem stál kde jsem stál.

Týpek, který přednášel a obsluhoval motor.

Motor v mlžném oparu nafty a oleje.

Teď udělám malou technickou vsuvku:
Dieselový motor typu 884WS-150 z roku 1932 si uchoval prvenství jako největší dieselový motor na světě celých 30 let. Osmiválcový dvoutaktní vznětový motor váží 1400 tun, má vrtání 840 mm, zdvih 1500 mm a výkon 15 000 kW. Pracuje při 115 otáčkách za minutu a při výkonu 12 000 kW má spotřebu 2,9 tun nafty za hodinu. Pokud dobře počítám, tak účinnost přeměny chemické energie na elektrickou je kolem 30 %.
Konec technické vsuvky.

Možná vás překvapí, že do DieselHouse mě zatáhla Adélka! Nebyl to můj nápad. Návštěvníci tohoto muzea jsou jinak ve značném genderovém nepoměru a docela se divím, jaktože to Únije ještě nereguluje. Dívek a žen bylo mezi asi stovkou návštěvníků tak do deseti. Anglicky se tato situace nazývá „Sausage Zone“.

Prakticky všichni se přišli podívat na spuštění velkého motoru, kterému předchází asi 5minutové povídání v dánštině. Pak už si můžete povídat co chcete, dokonce můžete křičet, ale nikdo vás neuslyší. Zvuk motoru si můžete poslechnout na přiloženém videu v krásné monofonní kvalitě integrovaného mikrofonu na foťáku. Na živo je to o malinko větší randál.

video

V DieselHouse jsme strávili asi hodinku a půl a kromě toho, že vstupné je zdarma, bylo zdarma i pití. Vše sponzoruje firma MAN, kterou vlastní Volkswagen, takže děkujeme všem řidičům koncernových vehiklů, že nám nepřímo přispěli na zábavu.

Starý dieselový motor.

Model nějakého motoru. V muzeu jich byla spousta.

Dále jsme se vydali do muzea moderního sklářského umění Cisternerne. Toto muzeum se nachází u Kodaňské ZOO v přilehlém parku. Tedy lépe řečeno pod přilehlým parkem. Pod velkou fontánou jsou sklepní prostory, které takto jako muzeum využívají. Cisternerne byla ta část našeho výletu, která nebyla zadarmo, ale pěkně za peníze. Zadarmo byl aspoň plakát muzea, který nabízeli k rozebrání, a my jsme si ho samozřejmě vzali.

Brána pivovaru Carlsberg, kterou jsme po cestě prošli.

Vysoká budova Carlsbergu, okolo které jsme také prošli.

Nazi elephant. Hitler v závěru války zkoušel už úplně všechno.

Zatímco venku bylo slunečno a 27 °C, uvnitř muzea bylo přítmí a odhadem kolem 12 °C. Atmosféra muzea byla taková tajemná, začal jsem v tomhle příspěvku s nějakými anglickými termíny, tak budu pokračovat a napíšu, že zhruba tak, jak bylo v muzeu, si představuju význam slova „spooky“.

Leitmotiv dočasné výstavy.

V první části byly bronzové skulptury Jørgena Haugena Sørensena. Jednalo se o dočasnou výstavu a pokud vím, tak se sklem nemá nic společného. Skulptury byly jakési deformované hlavy, obvykle utržené a visící na zbytku těl, a pak těla samotná, ve stavu po 15 letech na perníku a přejetí parním válcem. V době, kdy na internetech najdete kdejaké úchylárny, a to i „real“, je těžké ještě někoho šokovat, takže nenapíšu, že by mě výstava šokovala. To ne, ale atmosféra v kamenném podzemí, kde ze stropu kape po krápnících voda a kolem jsou spoře nasvícené utržené a deformované hlavy a těla rozhodně nějaký zážitek přináší. Za mě utržený krvavý palec nahoru.

Otevřená hlava.

Hlavy…

… a hlavy na nakloněné rovině.

Druhá část bylo skutečné muzeum skla. Vystavené exponáty pocházely nejčastěji z 20. století a samozřejmě se u nich využívalo perfektní možnosti nasvícení bez světla z oken. A třetí část byl depozitář pískovcových soch ze 17. století z různých dánských zámků. Nejsem odborník, ale nemyslím si, že pískovcové sochy se mají skladovat v prostředí s krasovými jevy a 100% vlhkostí. Tak či tak stojí Cisternerne i DieselHouse za návštěvu, zejména pokud vás nelákají ty mainstreamové atrakce.

At first, I was like…

… but then…

Adélka s novou hlavou.

Vitráže.

Exponáti.

Na zemi bylo mokro.

Skleněné umění.

Krápníky.

Jedna z mnoha pískovcových soch.