úterý 31. května 2011

Prší

Drazí čtenáři, omlouváme se, že sem po víkendu přispíváme až teď. Ovšem má to své důvody: O víkendu jsme skoro nic nedělali, takže nebylo o čem psát. Dánské počasí je totiž nevyzpytatelné a hatí každý plán na romantickou projížďku nebo procházku. Ačkoli je pravda, že ty nejromantičtější scény ve filmech bývají často za hustého umělého deště. Vlastně ani není pravda, že by dánské počasí bylo nevyzpytatelné. Například celkem bezpečně víme, že brzy bude pršet. Akorát se nedá říct, kdy přesně. Sledujeme sice předpověď počasí, ale ta se často mýlí, i když „předpovídá“ počasí přímo v danou chvíli. Třeba teď, když píšu tyto řádky, tak v Kodani oficiálně neprší a začne pršet až po půlnoci. To, co padá z nebe, je totiž DHMO, což vůbec není voda.

Musím upozornit, že kvůli designu webu (používám šablony Google, protože jsem lama) jsou blbě vidět odkazy v článku. Například předpověď počasí v předchozím odstavci je klikací odkaz. Celkem je v článku odkazů šest, tak je nepropásněte.

O víkendu jsme se tak šli projít jen do blízkého Bernstorff parku, kde je konečně otevřená Švédská vila. Tam jsme si dali kapučíno do dvoudecky a vyrazili zpět. Samozřejmě jsme zmokli.

V pondělí jsem neměl čas psát, protože jsem byl o něco dýl ve škole a večer jsem se věnoval přípravě thajské omáčky. Byla dobrá, jen té soli je podle mě v receptu příliš a klidně by stačily 2–4 gramy. Navíc nám přišel gril! A byl to gril ve švédském stylu. Pokud nevíte, co to je gril ve švédském stylu, pak vězte, že to znamená, že si ho musíte sestavit podle návodu sami. Zároveň v podobném stylu dorazila i hra Ohol ovci, u které jsme to ale předpokládali, protože je z Lega.

Gril jsme sestavili, zjistili, že je poškrábaný na víku (což nám nevadí natolik, abychom ho vraceli) a rozhodli se, že v úterý si na zkoušku ugrilujeme burgery. Naštěstí se v úterý na webu objevil další díl Šéfa na grilu, zaměřený na burgery, takže jsme měli i teoretickou průpravu. Mimochodem, když jsem na Amazon napsal, že gril dorazil poškrábaný (ačkoli krabice byla nedotčená), nabídli mi, že ho buď můžu poslat zpět a vrátí mi peníze (i za poštovné), nebo mi dají 15% slevu. Vzal jsem to druhé. Odpověděli mi v pondělí večer asi za 40 minut. Za customer service dostává Amazon smajlíka. Naopak kyselou prdel musíme udělit dánskému supermarketu SuperBrugsen, ve kterém jsme si zakoupili vlhký podpalovač grilu. V Dánsku je zvykem mít všechno mokré. Zelenina je mokrá, maso je mokré a balené pečivo taky. Ale že i tuhý podpalovač bude mokrý, to jsme nečekali.

Dále je prý v Dánsku problém sehnat grilovací uhlí (ptal jsem se technika, který je v tomhle dost zběhlý). Občas ho mívají ve speciálkách v Kodani, takže je to něco jako podpultovka. V supermarketech a u benzínek se prodávají výhradně grilovací brikety, které samozřejmě obsahují daleko více popela, takže to pak v grilu vypadá jako kdyby v něm griloval Marlboro Man.

Ovšem Adélka je natolik zručný žhář, že se jí povedlo gril po drobném klení zapálit a dostat na pracovní teplotu. Já jsem mezitím udělal domácí bulky podle receptu na domácí chleba, který jsem už jednou zkusil. Místní kupované pečivo už nám moc nejede. Nemluvím tedy o vyhlášeném dánském tmavém chlebu, ten totiž nejíme, ale mám na mysli snídaňové bulky a BBQ bulky na hamburgery.

Jak jsem již psal, dánské počasí je proměnlivé a do grilování nám začalo pršet. Náš gril má ale dekl, tak to ani moc nevadilo. Burgery se povedly a jako dezert jsme si ugrilovali ananas s vrstvou karamelizovaného hnědého cukru. Zbytek ananasu plánujeme do kuřete na kari a na pizzu Hawaii. Tady člověk musí s potravinami dobře plánovat, protože plíseň se tu šíří rychleji než E. coli na německé okurce.

Ano, asi se to tady začíná pomalu měnit na foodblog. V plánu mám zveřejnění receptu na scones, což neumím přeložit, ale jíme je místo snídaňových bulek, které nám vždycky chytnou plíseň dřív, než jich všech 12 (nejmenší balení) sníme.

Možná někdy přibude i něco o škole, ale tam se nic zvláštního neděje. Skoro bych řekl, že se tam nic neděje, takže to vaření v kuchyni mi trochu vynahrazuje to, že v laborce nevařím vůbec nic.

čtvrtek 26. května 2011

S troubou v kuchyni

Co budu vařit? Otázka, kterou si často pokládá téměř každý. My vařit neumíme, ale v dobách internetu, kdy si můžete najít tisíce receptů a desítky videí s Pohlreichem, Ridim či nedejbože Babicou, se nakonec něco vymyslet dá.

My jsme si udělali pizzu podle videa s Emanuelem Ridim. V Nettu se nám dokonce podařilo sehnat mozzarellu, parmskou šunku a čerstvou bazalku. Sice si neděláme iluze, že to jsou nějak kvalitní suroviny, ale na první zkoušku raději s něčím levnějším.

Těsto na pizzu se dělá z droždí a dává se do lednice, takže by nemělo nakynout. No nevím, nám to potrhalo plastovou fólii, do které jsme ho zabalili, takže to přeci jen trochu kyne.

Protože máme miniaturní troubu velikosti mikrovlnky (ale na rozdíl od mikrovlnky tahle používá skutečné mikrometrové vlny, pokud mi rozumíte), dělali jsme pizzu nadvakrát. Pro začátek jsme zkusili margheritu vytuněnou parmskou šunkou, do druhé dávky jsme ještě na půlku přidali zelenou pálivou papričku. Podle obalu měla být jemná. Ale jemná byla možná pokud jste z Texasu. Jsem moc zvědavý na tu červenou, která je podle obalu ostrá.

Takhle vypadala připravená do trouby.

První várka byla trošku buchtovitá, takže u druhé jsem těsto vyválel víc na tenko. Vyválel tedy není zrovna přesné slovo, protože váleček nemáme, máme ale šikovné ruce, které prostě válí. Pizza nám chutnala víc než ta mražená kupovaná, navíc to vyjde podstatně levněji. Příště se ještě pokusíme sehnat rajčata San Marzano, která dneska v Nettu nebyla, takže jsme použili loupaná v plechovce. Pro rodinu máme ovšem jasný vzkaz: Hladem tu netrpíme!

A hotová.

úterý 24. května 2011

Příprava na grilování

Tak jsme s Adélkou přemýšleli, co tady budeme o víkendech dělat. Památky máme tak nějak projeté, jet někam dvě hodiny se nám nechce (respektive nechceme platit benzín a mosty – jsme na ostrově), takže jsme vymysleli, že zkusíme grilovat. Koneckonců je to oblíbená zábava Dánů, vyrazit s grilem někam do parku nebo na pláž.

A protože Erasmus stipendium příliš připomíná žebrotu, zakoupili jsme přenosný gril na uhlí/brikety na britském Amazonu, který do Dánska posílá zdarma. Gril stál 600 Kč, což není na místní poměry moc a navíc máme naději, že si ho i přivezeme domů. Pravda, na Tescogril za 159 Kč to nemá…. 

Dneska jsem vyzvídal, kde je tady řezník, protože správně odleželý ribeye v Nettu nemají. Tam mají akorát špatně odleželé kuřecí. Dále jsme se stavili v Ikea a zakoupili hasicí deku. Ne, neplánujeme po sobě házet žhavé uhlíky, ale je dobré pod gril něco dát a neničit trávu a pak ho také mít do čeho zabalit, protože představa igelitky a teplého grilu se mi vůbec nelíbí. 

Pokud neznáte hasicí deku, pak vězte, že se jedná o hustou tkaninu, obvykle ze skelných vláken, kterou je možné udusit požár. Takže kromě podložky pod gril se nám třeba bude ještě někdy hodit. Hasicí deka má oproti hasicímu přístroji tu výhodu, že se nerozbije, neudělá binec (jaký dělají třeba práškové hasičáky), dá se použít i na člověka (narozdíl od sněhových hasičáků) a stojí v Ikea jen 179 Kč, zde o něco málo víc. Já jsem navíc byl na požárním cvičení, tak vím, jak se s dekou zachází (ale není to nic těžkého). Gril by měl dorazit příští týden, tenhle víkend tedy ještě grilovat nebudeme. Oba se už ale moc těšíme na pěkný steak a nějaké klobásky od řezníka.

sobota 21. května 2011

Charlottenlund

V okolí Kodaně jsme už viděli asi všechno, co jsme vidět chtěli. Kam tedy zajít na víkendovou procházku? Tentokrát jsme vyrazili na kolech do Charlottenlundu, kde je na jednom místě moře/pláž, Danmarks Akvarium a zámeček s parkem. Tedy 3 v 1.

Do akvária jsme si minule koupili celoroční vstupenku, tak proč tam nezajít. Nic nového jsme tedy neviděli, ale na rybičky se vydržíme dívat dlouho, takže jsme zase rádi zašli.

Akvárko v mlžném oparu.

Alí Gátor se slunil pod infralampou.

Tahle rybička má dva stavy: Složeno …

… a rozloženo.

Pruhovaná skorozlatá rybka.

Kuk do objektivu!

Perutýn byl hodně rychlý.

A pomalá želvička.

Pak jsme se prošli po pláži. Dánů vyrazilo na pláž docela dost. Zejména za účelem opalování se a piknikování/grilování, ačkoli to druhé jest zapovězeno. To ale nikomu nevadí. Stejně tak po pláži jezdili cyklisti, neboť pro ně žádné zákazy jízdy na kole neplatí.

Pláž. Většina lidí se slunila vzadu, ale hezčí to bylo odsud.

Lodí byla na Øresundu spousta.

Soukromé molo.

Pobřežní baterie. Vzadu, uvnitř bývalé pevnosti, je dnes kemp.

Park u pláže.

Ve vodě jsme viděli asi tři lidi. A jednu malou holčičku jsem viděl smočit vodu po kotníky a rychle utéct. Přesto bylo o něco tepleji než když tady byl Michal s Martinou a chtěli se koupat. Tentokrát by se mohli vykoupat, aniž by si museli vysekat díru do ledu. Dnes měla voda příjemných 10 °C.

Zámeček Charlottenlund jsme si už jenom obešli a udělali fotku na podobném místě jako když jsme tam byli poprvé, na podzim. Akorát to není úplně přesně stejné místo, protože jsem si sice vzal stativ, ale zapomněl jsem takové to rychloupínací udělátko, co se nasazuje na foťák. Takže mi byl stativ k ničemu.

Zámeček Charlottenlund. Zezadu.

My dva u zámečku Charlottenlund. Zepředu.

Fotky z Charlottenlundu můžete porovnat s těmi, které jsme pořídili na podzim. Tehdy to tam vypadalo o dost jinak, hlavně u moře. http://dtulyngby.blogspot.com/2010/10/nedelni-vylet.html

čtvrtek 19. května 2011

Šetřit se musí

Co bych tak napsal? Ve škole toho moc nového není. Především proto, že aktuálně nemám co na práci. Rád bych udělal novou várku katalyzátorů, ale k tomu potřebuju odstředivku. Tedy tu máme a dokonce novou, ale nemáme do ní zkumavky. Prý je udělá sklář, určitě si je nebudeme kupovat. Dělá je už třetí týden a nic. Já ho chápu, je sám na celou chemickou fakultu, takže asi dělá důležitější věci než zkumavky. Jelikož pro DTU můj čas nemá žádnou hodnotu, raději ušetříme pár stovek korun a ztratíme 2 týdny práce. Šetřit se přece musí.

Také jsem se dozvěděl, proč je vybavení lékárniček v takovém stavu, v jakém je. Ústav se rozhodl šetřit. A dotklo se to právě vybavení lékárniček. Je to zřejmě to správné místo, kde ušetřit nějakou tu korunu. Pro ty z vás, kteří četli Hlavu XXII, podotýkám, že z lékárniček u nás ještě žádné akcie nepadají.

Ovšem největší úsporu předvedli pracovníci ústavu ve středu, kdy jim jeden jiný pracovník prezentoval, že je možné získat až 30 milionů DKK na rekonstrukce laboratoří a budov. DTU rozhodlo, že se postaví nová budova (menší, než máme teď, takže docela malá) za 80 milionů DKK a dalších 30 milionů by se mělo použít na modernizaci stávajících budov chemické fakulty. Z tohoto pěkného „kage“, čili koláče, si ústav může ukrojit slušný kousek. Tedy kdyby někdo zvedl prdel a připravil nějaký plán. Na prezentaci se rozhodně nikdo k ničemu neměl, a tak to vypadá, že náš ústav přispěje k největší úspoře. Ačkoli víte, jak to chodí, peníze se už jednou na nějaký účel vyhradily, takže se také utratí. Jen si je asi utratí někdo jiný, schopnější. Já jsem se v této věci angažoval jen lehce, neboť plán se bude realizovat za 2–3 roky, pro Dány za velice krátkou dobu, prakticky zítra, ovšem pro mě už za dobu nezajímavou. Udělal jsem tedy jen krátký seznam věcí, které považuji za největší blbosti v laborce, a v pondělí se s ním podělím s ostatními. Jsem moc zvědavý, kolik návrhů se nám na pondělním mítinku sejde.

Také jsem byl ve skladu přístrojů. Už mě to ani nepřekvapilo, kolik starého vybavení z 60. až 80. let tam leží. Nahoře v laborce zase leží vybavení od 70. do 90. let a pár novějších kousků, které se doopravdy používají. Jen mi bylo líto těch peněz, které se za starší přístroje daly získat v momentě, kdy byly nahrazeny něčím novým. Laboratorní přístroje bývají drahé a i za starší funkční kousky se dají získat tisíce dolarů. Tyhle tisíce dolarů už v oné místnosti shnily do podoby železného šrotu, na který by mělo akorát smysl pozvat partu hnědočechů a udělat jim radost. Aspoň by se ten šrot odklidil a bylo by místo na přístroje, které teď hnijí v laborkách na stolech.

V pátek je v Dánsku svátek. Je to prý několik malých křesťanských svátků spojených do jednoho (tak říká Wikipedie). Ptal jsem se ve škole několika Dánů, ale nevěděli, co to vlastně slaví, ale nejde se do školy/do práce, takže je to super.

neděle 15. května 2011

Ordrupgaard

Cézanne, Manet, Monet, Corot, Sisley, Courbet, Gauguin, Renoir a Pissaro. Nejen díla těchto pánů nás čekala při našem výletu do Ordrupgaardu, galerie impresionistů vzdálené jen dva kilometry od našeho bydliště. 

Část budovy muzea s koloparkovištěm.

Počasí bylo tento víkend dost proměnlivé, chvilkami slunečno, chvilkami déšť a vítr. Rozhodli jsme se tedy jen pro krátkou procházku právě do Ordrupgaardu. Tato galerie byla původně soukromou sbírkou a byla také o dost větší, kvůli finančním problémům majitele z ní ale odešla spousta cenných obrazů. Přesto jich zůstalo docela dost a nejsou od nějakých béčkových umělců. Dnes je galerie státní a celoročně otevřená.

Už před cestou mi Adélka slibovala, že mi ukáže nahoře bez.
A skutečně! Asi v dvoumetrové výšce byl tenhle.

Uvnitř galerie se nesmí fotit, takže nic neuvidíte. Ale pokud vás Ordrupgaard opravdu zajímá, nějaké fotografie obrazů najdete na webu (http://www.ordrupgaard.dk/topics/collection-and-architecture.aspx). Kromě francouzských impresionistů zahrnuje výstava i dánské malíře z ostrova Fyn, menšího ostrovu mezi Jutskem a Sjællandem. To už jsou samozřejmě spíše provinční umělci, hlavním tahákem výstavy jsou impresionisté.

Kromě obrazů se Ordrupgaard chlubí i domem Finna Juhla, dánského architekta, který se specializoval na vybavení interiérů, zejména na židle a křesla. Jeho dům je nyní přístupný jako výstava a popravdě, přestože se jedná o 200 čtverečních metrů obytné plochy, nepřijde mi dům nijak zvlášť dobře řešený. Uvnitř je menší než vypadá zvenku, ačkoli by to mělo být spíš naopak. Místnosti nevelké se špatným využitím prostoru. Světla a výhledu na zahradu se také moc nedostává. Na nejlepších místech jsou umístěné knihovny, okna jsou do zadních uliček. Tak snad jen ty židle a křesla, které mi ale nepřipadají nijak nadčasové. Naopak je na nich dobře vidět, že pochází z 50. či 60. let 20. století. Žádná z židlí mi nepřipadala natolik nadčasová jako třeba jiná dánská klasika – S chair Vernera Pantona. Ovšem zároveň musíme znovu zdůraznit, že umění nerozumíme, takže nedokážeme ocenit ten kontrapunkt.

Dům Finna Juhla. Uvnitř se taky nesmělo fotit…

… tak jsme aspoň vyfotili kytičku v zahradě.

Impresionisté se nám líbili mnohem víc. Dočkali jsme se (tedy spíš já jsem se dočkal) i jedné nahaté Gaugainovy Tahiťanky! Plus má Ordrupgaard i celkem fajn parčík, ale to už je tady klasika, nic zvláštního.

Pohled z parku.

Dva šutry – umění v parku.

Čmelák v kytce.

Stromy v parku.

Jak si posvítit a zároveň uspořit.

Impresionistická kočka v parku (s jemnou softwarovou dopomocí).

sobota 14. května 2011

Shit happens

Ve čtvrtek jsem se zúčastnil první části dvoudílného kurzu první pomoci organizovaného Dánským červeným křížem. Na kurzu se nás sešlo osm, převážně z chemických ústavů. Asi jsme riziková pracoviště. Kurz je dobrovolný a z naší skupiny jsem se na něj přihlásil jenom já. Narozdíl od kecacích „kurzů“ bezpečnosti a první pomoci, jaké jsem zažil třeba v autoškole, byl tenhle orientovaný více prakticky, a tudíž si myslím, že nebyl zbytečný.

První den jsme si kromě přednášky odnesli i nějaké praktické dovednosti jako vázání obvazů (a ne na nějaké malé bebí, ale na pořádné krvácení), odtahování lidí v bezvědomí z nebezpečného místa na místo bezpečnější, stabilizovanou polohu, první pomoc pro zlomenou ruku a samozřejmě CPR, tedy resuscitaci srdeční masáží a dýchání z úst do úst (případně do nosu, kdo chtěl, figuríně to bylo jedno). Dostali jsme pěknou anglickou knížku o první pomoci a nechybělo velmi pěkné pohoštění: snídaně, oběd, pití, … Příští týden bude kurz pokračovat, nevím čím, ale to nevadí.

Po praktickém kurzu hašení s hasicím přístrojem je to zase něco užitečného, co se dá naučit nebo alespoň potrénovat, pokud všechno už teoreticky víte. Něco podobného jsem na VŠCHT nezaznamenal, ale přiznávám se, že jsem to ani aktivně nevyhledával. Myslím si, že by to ovšem mělo daleko větší smysl než každoroční čistě kecací školení o bezpečnosti práce, které nebaví ani přednášejícího ani posluchače.

Když jsem přišel do školy, chtěl jsem názorně demonstrovat, že s vybavením naší lékárničky se tlakový obvaz udělat nedá, protože na to jsou potřeba buď obvazy dva nebo trojcípý šátek. Přitom v lékárničce se nacházel jen jeden obvaz a nula trojcípích šátků. Moje demonstrace ovšem nabrala nečekaný spád, když jsem zjistil, že z lékárničky zmizel i ten jediný obvaz, který tam ještě nedávno byl. Místo něho přibyla savá tkanina na rozlité chemikálie. Ta podle mě nemá v lékárničce co dělat, protože když se polijete chemikálií, tak se místo akorát omývá vodou, žádný hadr se na něj nedává. Alespoň ne při první pomoci. Demonstrace toho, že není možné udělat tlakový obvaz se tedy přeměnila v demonstraci toho, že není možné udělat jakýkoli obvaz.

Shit happens. Úrazy se stávají. V chemické laboratoři, ačkoli to někomu nemusí připadat logické, je daleko více úrazů způsobených mechanicky než chemikáliemi. Není to tak dávno, a myslím, že jsem o tom psal, se stal studentovi úraz, kdy krvácel víc, než se dalo zastavit náplastí. Dále máme jednoho kolegu, který už měsíc chodí o berlích, protože ve škole opravdu blbě spadnul. A kamarád si opařil levou ruku od lokte dolů vařicí vodou. Sice doma, ale takový úraz se lehko stane i ve škole. Bohužel mu na to dal dánský doktor normální obvaz místo speciálního obvazu na popáleniny, takže mu látka zarostla do ruky a při odtrhnutí si udělal mnohem větší zranění než bylo to původní. Tak to jen tak pro ilustraci.

Zbytek odpoledne jsem pracoval s nanočásticemi, a přestože jsem měl ochranné brýle i roušku (v digestoři tak táhne, že se nanočástice okamžitě rozletí, takže jsem musel pracovat mimo), tak jsem měl po čase takový divný pocit v oku. Nepracoval jsem tedy s nějakými nebezpečnými nanočásticemi, ale na podráždění to bohatě stačí. Napadlo mě, že bych si mohl pro jistotu propláchnout oko jednou z těch lahví na proplachování očí, kterou by každá laborka měla mít. I v naší laborce taková láhev byla. Ano, byla. Dneska jsem ani v jedné laboratoři tuhle lahev nenašel. Nakonec mi dobře posloužila obyčejná voda, ale s lahví se manipuluje o mooooc líp.

Současný stav prostředků první pomoci v přízemí budovy 207 mi hlava nebere. V úterý prošel ústav bezpečnostní kontrolou, přitom to vypadá, jako by prošel nájezdem zlodějů zdravotnického vybavení. Zkusím se opět někoho zeptat, WTF. Ale vím, jak to chodí. Jeden den se o tom bude živě diskutovat a pak nastane klasické ticho po pěšině. Kontrolou jsme přeci prošli, ne?!

neděle 8. května 2011

Sagnlandet Lejre

Do Dánska se vrátilo pěkné počasí a my jsme vyrazili 50 km na jihozápad, do dánského vidlákova, do Lejre. Zde se nachází archeologické open-air muzeum, kde si můžete prohlédnout, jak se žilo v době kamenné, železné i jenom před 150 lety.

Muzeum má rozlohu 43 hektarů a nabízí kromě dobových stavení i dílny, kde si můžete vyzkoušet, jak se co kdysi dělalo. Kromě toho se dá v muzeu uspořádat pravá grilpárty z doby železné.

My jsme do muzea dorazili asi 20 minut před otvírací dobou, protože na dálnici do Roskilde se staví a člověk nikdy neví, jak dlouho bude čekat v koloně. Dnes jsme čekali jenom na cestě zpět. Vstupné do muzea není pro erasmáky zrovna lidové, 95 DKK se studentskou průkazkou. Na druhou stranu je to takové nedobrovolné roční vstupné. Dostali jsme kartičku a do Lejre se můžeme letos kdykoli vrátit a už bez placení.

Celé muzeum má několik atrakcí, které se mění, nejvíce jich je otevřeno právě o víkendu. My jsme se vydali kolem prasátek k Sørine, která nás provedla vesnickým domem z 19. století, ukázala nám, jak se tehdy vařilo a jak hodně lidé pěstovali bylinky. Z těch pak dělali bylinný čaj (který jsme dostali ochutnat) a hlavně bylinnou kořalku. Té jsme ochutnali čtyři druhy a nejvíc nám chutnala kopřivovice a mátovice. Tymiánovice a anýzovka už tak dobré nebyly. Ovšem proč si nedat, když už to tam je. Dokonce jsme se zapovídali tak dlouho, že jsme nestihli anglickou přednášku o historii alkoholu v době železné. Nevadí, praktická ukázka nám stačila.

Divoká prasátka.

Voda na čaj. Kořalka se totiž pořád pít nedá (ale můžeme to zkoušet).

Bar z 19. století a veselí Dánové.

U baru byly i kozy, ale nikoho nezajímaly.
Většina návštěvníků se raději snažila najít bílé myši.

V Lejre dokonce můžete na týden opustit civilizaci a zkusit žít tak, jak se žilo kdysi. Akorát tedy s turisty, kteří vás přijdou okukovat. Jedna taková rodina bydlela hned naproti kořalkovému doupěti.

Dále jsme si vyzkoušeli pevný luk a hbité šípy z doby kamenné. Podle výsledků to ale vypadalo, že bychom se hodili spíše na sběrače, než na lovce.

Trefit zajíce nebylo vůbec snadné.

Ani já bych si na zajícovi nepochutnal (stejně mám raději pořádný hovězí steak).

Lukostřelbou nám ale tak vytrávilo, že jsme si raději koupili párky a těsto (ano, chléb si musíte upéct sami) a šli jsme grilovat. Upřímně řečeno, čtyři párky s chlebem za 60 DKK je opravdu síla, ale byla to naše blbost, že jsme si přinesli jenom sušenky. Ačkoli taková grilovaná horalka… Lejre je kromě muzea i pěkné veřejné grilovací místo se starověkými grily. Stačí přinést jídlo a pití, gril i palivo obstarají lidé z muzea.

Starověký gril. Adélka drží v ruce napůl udělaný chleba.

Po grilu jsme si šli udělat vlastní hliněné hrníčky do dílny. Protože hlína musí nejdřív vyschnout, vzali jsme si hrníčky domů, necháme si je tady usušit a ve škole si je vypálíme v peci. Můj ústav kromě elektrochemie vyučuje i keramiku, tak by to neměl být problém.

Býci, ke kterým se dalo normálně jít. Žádná ohrada.

Tady to žilo. Zejména před 7000 lety.

No a nakonec to chtělo něčím spláchnout, šli jsme tedy ochutnat medovinu a starověké kořeněné víno. Nabídli nám i moc dobrou starověkou polévku, ne tak odlišnou od té dnešní. Vařili i pivo, ale na to jsme čekat nechtěli. Ještě by bylo lepší než Plzeň a my bychom museli trapně lhát, že nebylo.

Vybavení domácnosti v době před Ikea.

Pod košatým stromem.

Na zpáteční cestě jsme ještě dostali ochutnat novodobé dánské víno. Chutnalo asi jako jakostní muškát moravský, takže jsme si ho nekoupili. Ne snad, že bychom moravské víno neměli rádi, ale dovedeme si ho pořídit o mnoho levněji. A pak už jen cesta domů s povolenými < 0,5 promilemi :-)

Spokojené zvířátko.

Béééé…

Lejre byl hezký výlet, s mírně alkoholickým nádechem. Určitě by bylo fajn se tam vrátit jenom na to grilování, ovšem je to přeci jen trochu z ruky, 50 km tam, 50 zpět. No uvidíme, grilování je grilování a léto ještě ani nezačalo…

středa 4. května 2011

Štítkování

Včera mě v laborkách přivítaly všechny mé přístroje a aparatury s novým kabátem, a to s inventárním štítkem. Bylo mi řečeno, že se to dělá jen pro to, aby vedení vědělo, co všechno na ústavu jde najít. Boční cestou se ke mně dostalo, že je to proto, že chtějí vše zpoplatnit. Zajímavé je, že inventarizovali úplně všechno, i to, co jim nepatří nebo patří do jiné místnosti. Inventární číslo se totiž skládá z čísla místnosti a poté z pořadového čísla ode dveří. Také se nijak nezaobírali, že by se zeptali někoho, kdo s tím pracuje. Mně například dali číslo i na počítač, na kterém je velký štítek, že patří do jiné budovy! Na potvrzení svých slov jsem dneska vzala do školy svůj foťák a výsledek vyfotografovala. Druhý štítek byl na zdroji napětí, který také patří do jiné místnosti odkud nám bylo povoleno ho přesunout. Pokud takto inventarizují i ostatní věci, časem zjistí, že někdo nějakou nutně musel ukrást. Dále dali štítek i na přístroj, který se koupil z grantových peněz projektu, a tím patří projektantovi do té doby, než skončí svůj experiment. Pokud budou opravdu všechno zpoplatňovat, nikdo jim tam nebude na přístrojích pracovat a najde si levnější variantu jinde (pro mě znamená levnější varianta poslat člověka do USA – zaplatit cestu, ubytování i vlastní měření). Také nebude za „své“ peníze kupovat zařízení, aby pak platil ještě za jeho používání. Je to pořádný krok dozadu a co jsem z doslechu slyšela, nikomu se to moc nelíbí.

pondělí 2. května 2011

Jak výhodně nakoupit a uspořit

Chtěli jsme si udělat polévku a zároveň uspořit nějakou tu korunu. Volba padla na oblíbenou čočkovou polévku. Na stránkách czechspecials.cz jsem našel i recept na starohorskou čočkovou polévku. Zbývalo jen nakoupit suroviny.
 
V Nettu jsme čočku nenašli, v SuperBestu byla nějaká červená a nakonec jsme ji našli jenom v SuperBrugsenu. Zřejmě Dánové čočce moc nefandí. Ta ze SuperBrugsenu byla produktem ekologického zemědělství, takže půl kilo stálo 20 DKK. Poté, co jsme zjistili, že jinde asi nepochodíme lépe, jsme na zkoušku to půlkilo koupili. Teď už zbývala jenom kořenová zelenina. Mrkev se tady kupuje docela dobře, ale zbytek byl velký problém. Petržel a celer se tady dají koupit akorát v různém stupni rozkladu. V Nettu pro jistotu už nejsou vůbec, v SuperBestu i v SuperBrugsenu byly plesnivé. V Dánsku je zvyk balit vše do igelitu nejlépe mokré, takže zelenina (a nejen ta) tady plesniví ohromnou rychlostí. Plus prý Dánové zeleninu nestříkají, ale to by nebyl až takový problém, protože většina je stejně z dovozu.
 
Protože situace s kořenovou zeleninou je už druhý týden (co to sledujeme) takto mizerná, rozhodli jsme se vyrazit do Irmy, nejdražšího řetězce supermarketů (možná by ji porazil 7-Eleven, ale to není úplně normální supermarket). A ouha, polévková směs, dost špinavá, přestože také dost mokrá, byla taky plesnivá. Každý tácek. A nebyla to jediná plesnivá věc. Nějaká paní před námi čichla k bedýnce jahod a znechuceně ji položila zase zpět. Dost mě to překvapilo, že i nejdražší krám nabízí takovou přehlídku plesnivé zeleniny (a ovoce).
 
Udělám tady malou vsuvku, sháníme také česnek. Čínský se nám nějak nechce kupovat, takže jsme v Irmě chtěli koupit i ten. Česnek měli, egyptský v ceně 10 DKK za velkou paličku, španělský v ceně 15 DKK za čtyři malé paličky a dánský, v bio kvalitě. Jakkoli mi je celé ekologické zemědělství u zadku, v případě česneku jsem chtěl koupit ten dánský. Ne proto, že by byl bio, ale proto, že nebyl z Číny a tak mohl mít šanci i na nějakou chuť. Ještě, že jsem obrátil proutěnou krabičku dnem vzhůru. Na spodní straně byla etiketa s nápisem (přeloženo) „Země původu: Argentina. Baleno v Dánsku.“ Normální podvod. Na velké ceduli na regálu se dočtete „Dánský česnek“ a přitom je dánský stejně tak jako je čaj z Jemči český.
 
Ovšem zpět ke kořenové zelenině. Nakonec jsme usoudili, že nepochodíme a koupili jsme mraženou směs ve Faktech. Vypadá dobře, voní i při -18 °C a je už nakrájená. V Irmě jsme nakonec koupili španělský česnek, tak uvidíme. A samozřejmě jsme nic neušetřili. Máme drahou čočku i drahou, a ještě k tomu mraženou zeleninu a navíc v Irmě měli v akci whisky Lagavulin 16 let za v přepočtu 981 Kč. A to jim tam přece nenechám!

neděle 1. května 2011

Køge

První májový den připadl na neděli, a to znamená, že příměstské vlaky S-Tog jsou zdarma. My jsme toho využili a svezli se až na konečnou, asi nejdále, co to od našeho bydliště jde, do Køge (čte se to nějak jako „Kéje“). Je to menší město (35 000 obyvatel), které leží asi 40 km na jihozápad od Kodaně. V Køge končí linka E, která projíždí i naší stanicí. Bohužel, u nás nestaví, takže je nutné jet do Lyngby nebo do Hellerupu a přestoupit.

Podle místního Idosu (rejseplanen.dk) bylo nejvýhodnější jet o jednu stanici zpět do Lyngby a pak už rovnou do Køge. Jenže vlak měl zpoždění, takže jsme čekali o 10 minut déle a ještě nám ujel v Lyngby přípoj. Naštěstí to jezdí každých 10 minut.

Do Køge jsme dorazili pár minut po poledni a naším prvním cílem byl Kjøge Miniature Town. Pokud znáte Mariánskolázeňský Miniaturpark, tak tohle je něco podobného. V tomto případě se jedná o model města Køge tak, jak vypadalo v roce 1865, v měřítku 1 : 10. Celý projekt je důchodcovská akce. Město staví ve svém volném čase penzisti a dnes je jednou z hlavních atrakcí Køge. Nás se hned na začátku ujal jeden výřečný, aktivní a trochu nedoslýchavý penzista, kterému, jak nám později řekl, bylo 74 let.

Park je docela malý a ještě není ani hotový. Nakoukli jsme i do dílny, kde se připravují další domy. Ovšem musím říct, že budovy vypadají hodně realisticky. Malé cihly, malé tašky a kolem je i model kanálu, který obklopuje centrum.

Miniature Town a Miniature Girl.

Minicesta na minináměstí.

Minialtánek…

… a skutečný altánek tak, jak vypadá dnes.

Kostel, který je i malý dost velký…

… a skutečný kostel, který se do jednoho záběru nevešel.

Miniloď.

My jsme si v parku snědli oběd (jako velká část ostatních návštěvníků) a dokonce jsme viděli i pravý kachní gang bang, kde se tři kačeři snažili pomocí jediné kachny rozšířit svůj genetický materiál.

Po Miniature Town jsme se vydali směr centrum, ale po cestě nás upoutala vodárenská věž. Poté jsme šli do centra přes vodu a už jsme mohli vidět některé domy, které byly v Miniature Town. Na náměstí hrála nějaká kapela starší fláky a poměrně dost lidí přihlíželo. Překvapil nás výskyt asi 15 punko-gotho-emáků. Nevíme, jestli to byla recese nebo jestli takhle voháknutí chodí běžně.

Vodárenská věž s nějakým motorem před ní.

Kousek od náměstí je městské muzeum, které se nachází v zachovalém domě kupce Sørena Jensena z roku 1619. Uvnitř je řada tradičních exponátů od paleolitu do začátku 20. století. Mezi nimi i dva poklady stříbrných mincí, druhý o váze 32 kg.

Stříbrný poklad – 2000 mincí.

Starožitná skříňka.

Dřevěné malované stropy.

A jedna společná.

Po hodince strávené v muzeu jsme se vydali zpět na nádraží a cestou jsme ještě viděli kostel, jehož miniaturu (která byla i tak dost velká) jsme obdivovali v Miniature Town. No a nakonec jsme ještě prošli kolem nějaké menší vížky, která je také možná vodárenská, ale taky možná ne.

Věž blízko nádraží.

Køge je hodně staré město se spoustou dochovaných starých budov. Možná trochu připomíná Malmö. V dobách renesance a baroka se Køge těšilo velké prosperitě, která ovšem upadala tak, jak prosperita Kodaně rostla. Díky tomu se ale zachovala spousta starých budov a město je jako stvořené pro příjemnou procházku. Nám k té procházce vyšlo i počasí. Asi dvě stanice od Køge na zpáteční cestě začlo hustě pršet, ale za Kodaní se zase vyjasnilo, akorát na cestu domů. Pár minut poté, co jsme dorazili, se nebe zase zatáhlo a pršelo dalších pár hodin. Prostě klika!

S-Tog zpět.