Dodatek

V sobotu, 6. srpna, mi přišlo povolení řídit v Dánsku motorové vozidlo do 31. července. Děkuji dánskému berňáku za kladné a především rychlé vyřízení mé žádosti. Je vidět, že pro dánský berňák znamená zítra již včera. Dneska. Pozítří.

Konec

V neděli jsme opustili království, kde je prý něco shnilého, z naší zkušenosti spíše plesnivého. Jsme tedy v Česku, kde nic shnilého není ani nebylo. Ačkoli první věc, kterou po příjezdu od Drážďan vidíte, je soustava tunelů, což tak nějak Česko ve zkratce charakterizuje.

Je toto tedy poslední příspěvek na blogu? Máme bilancovat a děkovat? Nejspíš ano. Děkovat ovšem budeme osobně, ne tady. A bilancovat také nebudeme tady. Myslíme si, že z našich příspěvků jste si mohli udělat obrázek o té malé části Dánska, kterou jsme viděli a zažili. Něco tam mají lepší, něco zase horší a něco tak jiné, že se to asi ani nedá srovnat.

Tak se mějte, milí čtenáři!

Čau Dánsko, čau Dááánsko…

Ve čtvrtek jsme se rozloučili ve škole s našimi kamarády a kolegy, se kterými jsme strávili posledních 10 měsíců. Tedy tak s polovinou z nich, která zrovna neměla dovolenou. Byl i nezbytný „cake“, tedy dánský supersladký koláč (rovnou tři druhy), kterým se oslavuje cokoli od publikace článku po zisk Nobelovy ceny. A také se s ním loučí. Do mé skupiny přichází a odchází spousta zahraničních studentů jako stážistů, nebo jak to vlastně nazvat, takže cake je často. Je to takové multikulti prostředí, ačkoli poslední dobou se to mění spíše na dánsko-čínské prostředí.

Na čtvrteční večer dorazili rodiče Adélky, kteří nám pomohou odvézt tu hromadu věcí, které jsme si sem navezli. Prošli jsme se s nimi k den lille Havfrue, do Rosenborgu a na super večeři do malé restaurace Krebsegaarden, která si drží docela dobré hodnocení. Nezklamala ani nás a ukázalo se, že v Kodani se dá opravdu dobře najíst.

V obležení.

Teď nás čeká balení a v neděli ráno cesta zpět do rodné země. Na blog ještě napíšu, až se vrátíme, ale toto je asi poslední příspěvek z Dánska.

Pohoda, klídek

Červenec se tedy v Dánsku moc nevydařil. Připomíná takový slabší český duben. Sníh nepadá, ale deště je opravdu dostatek. Ani nevíme, jestli rostou houby. Tedy kromě pár jakobyžampionů na zahradě domácích. Do lesa nejdeme, poněvadž to znamená brodění se bahnem.

Místo toho jsme vyrazili nakupovat nějaké oblečení do letních výprodejů. S našimi nekonfekčními postavami ovšem moc štěstí nemáme. Já jsem třeba chtěl boty, ale když nějakému prodavači prozradím, že moje velikost je 47 až 48, obykle se s hrůzou podívá dolů a pak s úsměvem řekne, že takové velikosti nevedou. Adélka zase nemůže sehnat kalhoty, které by nebyly dlouhé. Ani nejmenší velikost 36K (Kurz) není dostatečně malá. Nezbývá než se porozhlédnout v dětském, jestli tam náhodou nemají nějaké kalhoty, z kterých by se dala odpárat Hello Kitty.

Ve škole se pochopitelně nic neděje, většina zaměstnanců má dovolenou. V Dánsku je teď něco jako celozávodní dovolená, přičemž ten závod je Dánsko. „Industrial holiday“ se týká i profesí, které moc výrobní nejsou. Například servisu laboratorního vybavení. I dost restaurací (!) a obchodů má zavřeno, zejména mimo turistické oblasti. A tak je v Dánsku pohoda a klídek. A jelikož se vrátil laboratorní technik od naproti, náruživý kuřák, je ve škole i tabáček.

Gentofte Sø

Občas to vypadá, že bydlíme na Třeboňsku. Kolem je spousta rybníčků větších či menších, kterým tady říkají jezera, ale já myslím, že jsou uměle udělaná. Dneska jsme si vyšli k jednomu z těch větších, ke Gentofte Sø (37 hektarů), které spolu s mokřady patří do soustavy chráněných území Natura 2000.

Rybníček a mokřady kolem jsou pěkně upravené a u kraje rybníku vede cyklo/pěšostezka. Jako obvykle, prakticky jedinými skutečně pěšími jsme byli my dva. Ostatní návštěvníci „jezera“ byli cyklisté a běžci.

Gentofte Sø od severu.

Co se nám nejvíc líbilo byl pontonový most, vedoucí přes část vodní plochy. Zvláště pěkné bylo, když kolem nás v jednom směru běžel běžec a v druhém nás míjeli cyklisti. To se to dobře houpalo. Většina cesty je ale z navezené a udusané hlíny (po obou stranách je ovšem voda), ale po pontonovém mostu bychom odpřísáhli, že se ta cesta houpala taky. Moc pěkné to tady mají, pokud se to týká parků, přírody a cyklostezek. To nám bude určitě chybět. Ti komáři z rybníků ne.

Dlouhý pontonový most.

Omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií, jsou pořízené mobilem (kompozice je zmršená mnou, tu neomlouvám). Následujícího ptáka jsem bohužel vyfotil ze značné vzdálenosti (na obrázku je výřez). Mobil má pouze nožní zoom a mezi mnou a ptákem se nacházelo přílišné množství H₂O. Pokud víte, co je to na obrázku za ptáka, pochlubte se svými znalostmi v komentářích. Já znám akorát čápa.

Téměř nehybný pták čápovitého typu.

Kachna a kachňátka.

Fronty

Na dnešní den jsme si vzali ze školy volno. Nevyužili jsme ho pro flákání, neboli pro práci z pláže, ale pro vyřízení úředních formalit k nadcházejícímu opuštění Dánského království. S přípravou na Statsforvaltningen Hovedstaden (to je úřad, kde se cizinci přihlašují a odhlašují) jsme začali už v pondělí, kdy jsme se na přehledných, dánsky psaných stránkách dozvěděli, že mají letní otevírací dobu, tj. pracují až po obědě. Také jsem vyplnila formulář žádosti o ukončení residence permit, který na stránkách nestáhnete a ani v jejich kanceláři si volně nevezmete. Musíte vystát pořadníkovou frontu, požádat o formulář, pak ho vyplnit a znovu si počkat ve frontě. My jsme ale byli chytří a řekli jsme si o něj už při přihlašování, takže fronta nás čekala jen jednou. A že stála za to! Bohužel na nás vyšla buňka se dvěma úřednicemi, kde se jedna z nich zaučovala, a ani jedna se netvářila na můj formulář hezky. Nejdříve nechápali, proč ho podávám, pak mě nemohli najít v systému a ptaly se mě, kde jsem povolení dostala. Vzhledem k tomu, že na tomhle ostrově je jeden úřad v Kodani a druhý daleko na jihu, jsem nejdříve otázku nepochopila. Stejně tak ony nechápaly, že jsem povolení dostala od nich. Ale co mě nejvíce zarazilo bylo, že na části úřadu, která se zabývá výhradně imigrací, mi chtěly dát národnost československou, protože v systému nemohly najít českou! Nakonec nám ale jakési potvrzení dali a úřad jsme zdárně opustili. To ale nebylo vše, bylo potřeba vyrazit ještě do druhého.

Každý, včetně cizinců, je také registrovaný v místě bydliště, v tzv. komuně. V budově Gentofte Kommune jsme si vzali další pořadové číslo. Zde vyřízení nebylo tak zmatené, ale pro změnu byl odhlašovací formulář jen v dánštině. Paní mi pomohla s jeho vyplněním a vzala si mou zdravotní kartičku. Místo ní mi s platností do konce pobytu vytiskla oficiální papír, aby mě v případě nutnosti na dánské náklady ošetřili.

Po takto vydařené práci jsme si zašli do pekárny, kde nás čekalo překvapení v podobě stejných pořadových čísel jako na úřadech. Tož jsme si jedno vzali, počkali až přijdeme na řadu a pomocí posunků a navigace typu „ten druhý zleva na prostřední poličce“ jsme se dočkali kýžených zákusků, čaje a kapučína za cenu oběda v české restauraci pro dva. Na druhou stranu, jestli Dánové něco umí (a nepočítáme mezi to pomalou práci a schopnost zdanit i denní světlo), tak je to pekařina. Zřejmě když se v patnácti rozhodovali, co dál dělat…

Vor Frelsers Kirke

Jak jsem v předchozím příspěvku nadával na počasí, tak v sobotu odpoledne bylo opravdu hezky. Na večer sice předpověď slibuje déšť, ale odpoledne bylo skutečně letní. Vyrazili jsme tak na možná poslední atrakci, kterou jsme chtěli vidět. Lépe řečeno, na kterou jsme chtěli vyšplhat, protože vidět je odevšad – věž Vor Frelsers Kirke (~ Kostel nejsvětějšího spasitele).

Vor Frelsers Kirke.

Ke kostelu jsme dorazili před druhou hodinou a po zaplacení parkovného (17 DKK za hodinu, zelená zóna) a vstupného (30 DKK na osobu) jsme se vydali po 400 schodech nahoru, na 90 metrů vysokou věž. Pro srovnání, Petřínská rozhledna má 63,5 metru a 299 schodů.

Do věží!

Ovšem Petřínská rozhledna byla budovaná jako rozhledna, zatímco věž Vor Frelsers Kirke je rozhlednou až druhotně. Proto také nemá dvojí schodiště jako Petřínská rozhledna, ale jenom jedno, a směrem k vrcholu čím dál tím užší. Vzhledem k opravdu velkému počtu návštěvníků se tak při výstupu moc nenadřete, protože neustále čekáte, až se někdo vymotá, dofotí, dotočí a uhne.

V půlce cesty je okno. Poslední třetina cesty je po venkovním točitém schodišti.

A nezbytné zvony.

Strojovna.

Výhled na Kodaň je ale opravdu moc pěkný, pokud je dobré počasí. A to říkáme i po tom, co jsme Kodaň viděli z 19. patra hotelu Radisson Blu Royal.

Centrum.

Přístav.

Sever.

Most přes Øresund.

Nahoře.

Celkem nám cesta nahoru a dolů s focením zabrala necelou hodinu a tento výlet můžeme doporučit všem, kteří se do Kodaně v létě podívají. Kvůli neustálému čekání na ostatní to vůbec není fyzicky náročné.