Čau Dánsko, čau Dááánsko…

Ve čtvrtek jsme se rozloučili ve škole s našimi kamarády a kolegy, se kterými jsme strávili posledních 10 měsíců. Tedy tak s polovinou z nich, která zrovna neměla dovolenou. Byl i nezbytný „cake“, tedy dánský supersladký koláč (rovnou tři druhy), kterým se oslavuje cokoli od publikace článku po zisk Nobelovy ceny. A také se s ním loučí. Do mé skupiny přichází a odchází spousta zahraničních studentů jako stážistů, nebo jak to vlastně nazvat, takže cake je často. Je to takové multikulti prostředí, ačkoli poslední dobou se to mění spíše na dánsko-čínské prostředí.

Na čtvrteční večer dorazili rodiče Adélky, kteří nám pomohou odvézt tu hromadu věcí, které jsme si sem navezli. Prošli jsme se s nimi k den lille Havfrue, do Rosenborgu a na super večeři do malé restaurace Krebsegaarden, která si drží docela dobré hodnocení. Nezklamala ani nás a ukázalo se, že v Kodani se dá opravdu dobře najíst.

V obležení.

Teď nás čeká balení a v neděli ráno cesta zpět do rodné země. Na blog ještě napíšu, až se vrátíme, ale toto je asi poslední příspěvek z Dánska.

Pohoda, klídek

Červenec se tedy v Dánsku moc nevydařil. Připomíná takový slabší český duben. Sníh nepadá, ale deště je opravdu dostatek. Ani nevíme, jestli rostou houby. Tedy kromě pár jakobyžampionů na zahradě domácích. Do lesa nejdeme, poněvadž to znamená brodění se bahnem.

Místo toho jsme vyrazili nakupovat nějaké oblečení do letních výprodejů. S našimi nekonfekčními postavami ovšem moc štěstí nemáme. Já jsem třeba chtěl boty, ale když nějakému prodavači prozradím, že moje velikost je 47 až 48, obykle se s hrůzou podívá dolů a pak s úsměvem řekne, že takové velikosti nevedou. Adélka zase nemůže sehnat kalhoty, které by nebyly dlouhé. Ani nejmenší velikost 36K (Kurz) není dostatečně malá. Nezbývá než se porozhlédnout v dětském, jestli tam náhodou nemají nějaké kalhoty, z kterých by se dala odpárat Hello Kitty.

Ve škole se pochopitelně nic neděje, většina zaměstnanců má dovolenou. V Dánsku je teď něco jako celozávodní dovolená, přičemž ten závod je Dánsko. „Industrial holiday“ se týká i profesí, které moc výrobní nejsou. Například servisu laboratorního vybavení. I dost restaurací (!) a obchodů má zavřeno, zejména mimo turistické oblasti. A tak je v Dánsku pohoda a klídek. A jelikož se vrátil laboratorní technik od naproti, náruživý kuřák, je ve škole i tabáček.

Gentofte Sø

Občas to vypadá, že bydlíme na Třeboňsku. Kolem je spousta rybníčků větších či menších, kterým tady říkají jezera, ale já myslím, že jsou uměle udělaná. Dneska jsme si vyšli k jednomu z těch větších, ke Gentofte Sø (37 hektarů), které spolu s mokřady patří do soustavy chráněných území Natura 2000.

Rybníček a mokřady kolem jsou pěkně upravené a u kraje rybníku vede cyklo/pěšostezka. Jako obvykle, prakticky jedinými skutečně pěšími jsme byli my dva. Ostatní návštěvníci „jezera“ byli cyklisté a běžci.

Gentofte Sø od severu.

Co se nám nejvíc líbilo byl pontonový most, vedoucí přes část vodní plochy. Zvláště pěkné bylo, když kolem nás v jednom směru běžel běžec a v druhém nás míjeli cyklisti. To se to dobře houpalo. Většina cesty je ale z navezené a udusané hlíny (po obou stranách je ovšem voda), ale po pontonovém mostu bychom odpřísáhli, že se ta cesta houpala taky. Moc pěkné to tady mají, pokud se to týká parků, přírody a cyklostezek. To nám bude určitě chybět. Ti komáři z rybníků ne.

Dlouhý pontonový most.

Omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií, jsou pořízené mobilem (kompozice je zmršená mnou, tu neomlouvám). Následujícího ptáka jsem bohužel vyfotil ze značné vzdálenosti (na obrázku je výřez). Mobil má pouze nožní zoom a mezi mnou a ptákem se nacházelo přílišné množství H₂O. Pokud víte, co je to na obrázku za ptáka, pochlubte se svými znalostmi v komentářích. Já znám akorát čápa.

Téměř nehybný pták čápovitého typu.

Kachna a kachňátka.

Fronty

Na dnešní den jsme si vzali ze školy volno. Nevyužili jsme ho pro flákání, neboli pro práci z pláže, ale pro vyřízení úředních formalit k nadcházejícímu opuštění Dánského království. S přípravou na Statsforvaltningen Hovedstaden (to je úřad, kde se cizinci přihlašují a odhlašují) jsme začali už v pondělí, kdy jsme se na přehledných, dánsky psaných stránkách dozvěděli, že mají letní otevírací dobu, tj. pracují až po obědě. Také jsem vyplnila formulář žádosti o ukončení residence permit, který na stránkách nestáhnete a ani v jejich kanceláři si volně nevezmete. Musíte vystát pořadníkovou frontu, požádat o formulář, pak ho vyplnit a znovu si počkat ve frontě. My jsme ale byli chytří a řekli jsme si o něj už při přihlašování, takže fronta nás čekala jen jednou. A že stála za to! Bohužel na nás vyšla buňka se dvěma úřednicemi, kde se jedna z nich zaučovala, a ani jedna se netvářila na můj formulář hezky. Nejdříve nechápali, proč ho podávám, pak mě nemohli najít v systému a ptaly se mě, kde jsem povolení dostala. Vzhledem k tomu, že na tomhle ostrově je jeden úřad v Kodani a druhý daleko na jihu, jsem nejdříve otázku nepochopila. Stejně tak ony nechápaly, že jsem povolení dostala od nich. Ale co mě nejvíce zarazilo bylo, že na části úřadu, která se zabývá výhradně imigrací, mi chtěly dát národnost československou, protože v systému nemohly najít českou! Nakonec nám ale jakési potvrzení dali a úřad jsme zdárně opustili. To ale nebylo vše, bylo potřeba vyrazit ještě do druhého.

Každý, včetně cizinců, je také registrovaný v místě bydliště, v tzv. komuně. V budově Gentofte Kommune jsme si vzali další pořadové číslo. Zde vyřízení nebylo tak zmatené, ale pro změnu byl odhlašovací formulář jen v dánštině. Paní mi pomohla s jeho vyplněním a vzala si mou zdravotní kartičku. Místo ní mi s platností do konce pobytu vytiskla oficiální papír, aby mě v případě nutnosti na dánské náklady ošetřili.

Po takto vydařené práci jsme si zašli do pekárny, kde nás čekalo překvapení v podobě stejných pořadových čísel jako na úřadech. Tož jsme si jedno vzali, počkali až přijdeme na řadu a pomocí posunků a navigace typu „ten druhý zleva na prostřední poličce“ jsme se dočkali kýžených zákusků, čaje a kapučína za cenu oběda v české restauraci pro dva. Na druhou stranu, jestli Dánové něco umí (a nepočítáme mezi to pomalou práci a schopnost zdanit i denní světlo), tak je to pekařina. Zřejmě když se v patnácti rozhodovali, co dál dělat…

Vor Frelsers Kirke

Jak jsem v předchozím příspěvku nadával na počasí, tak v sobotu odpoledne bylo opravdu hezky. Na večer sice předpověď slibuje déšť, ale odpoledne bylo skutečně letní. Vyrazili jsme tak na možná poslední atrakci, kterou jsme chtěli vidět. Lépe řečeno, na kterou jsme chtěli vyšplhat, protože vidět je odevšad – věž Vor Frelsers Kirke (~ Kostel nejsvětějšího spasitele).

Vor Frelsers Kirke.

Ke kostelu jsme dorazili před druhou hodinou a po zaplacení parkovného (17 DKK za hodinu, zelená zóna) a vstupného (30 DKK na osobu) jsme se vydali po 400 schodech nahoru, na 90 metrů vysokou věž. Pro srovnání, Petřínská rozhledna má 63,5 metru a 299 schodů.

Do věží!

Ovšem Petřínská rozhledna byla budovaná jako rozhledna, zatímco věž Vor Frelsers Kirke je rozhlednou až druhotně. Proto také nemá dvojí schodiště jako Petřínská rozhledna, ale jenom jedno, a směrem k vrcholu čím dál tím užší. Vzhledem k opravdu velkému počtu návštěvníků se tak při výstupu moc nenadřete, protože neustále čekáte, až se někdo vymotá, dofotí, dotočí a uhne.

V půlce cesty je okno. Poslední třetina cesty je po venkovním točitém schodišti.

A nezbytné zvony.

Strojovna.

Výhled na Kodaň je ale opravdu moc pěkný, pokud je dobré počasí. A to říkáme i po tom, co jsme Kodaň viděli z 19. patra hotelu Radisson Blu Royal.

Centrum.

Přístav.

Sever.

Most přes Øresund.

Nahoře.

Celkem nám cesta nahoru a dolů s focením zabrala necelou hodinu a tento výlet můžeme doporučit všem, kteří se do Kodaně v létě podívají. Kvůli neustálému čekání na ostatní to vůbec není fyzicky náročné.

Nuda v Lyngby

Jistá parodie na klasiku české literatury začíná takto: Na Starém bělidle bylo lautr hovno co dělat. A minulý týden to platilo i o škole. Mimochodem, já už jsem zdravý, Adélka naopak lehce nachlazená. Od koho to asi chytila, chuděra… Ovšem ono je to fuk, jestli ležet doma v posteli, nebo se flákat ve škole. Už v pondělí, když jsem přijel kolem desáté na parkoviště (ráno nakupujeme, Netto otvírá v 9.00), to vypadalo, že se všichni někam schovali. Neschovali se, dokonce ani neumřeli. Vzali si dovolenou. Ve škole není ani noha. Tedy je, ale těch noh je tam poměrně málo. Zatímco Danish Power Systems jsou téměř v plném obsazení, nás ostatních je poskrovnu. Všichni moji školitelé jsou fuč, a to jich nemám málo. Jedinou práci, kterou jsem měl, byly analýzy na XRD. To se ovšem rozbilo a opravář má dovolenou. Vrátí se za dva týdny, tedy přesně až já odjedu pryč. Veškerá moje práce se tak smrskla na dozor nad dvěma studentkami, které jsou pode mnou. Obrazně řečeno!

Poslední týden-dva prší. Ne v kuse, ale celý den je zataženo, a není dne, kdy by aspoň dvě hodiny nepršelo. To nám také bere chuť na nějaké výlety. Máme sice na plánu ještě věž na Vor Frelsers Kirke v Kodani, ale tam jde především o výhled a ten bychom chtěli zažít v lepším počasí. Chtěli jsme grilovat, ale když je venku pod mrakem, občas prší a 16 °C, tak si to asi raději hodíme na pánev.

Červenec je tak pro nás v Dánsku zatím pěkně nudný a podle toho to vypadá i na blogu. Ve volném čase, kterého je teď dost, programuju Arduino a zapojuju obvody. O tom tady moc psát nechci, nemyslím si, že by operační zesilovače, Schottkyho diody a varistory měly dostatek publika.

Mimochodem, pokud je mezi vámi nějaký milovník Shakespeara, tak 10.–12. srpna bude divadlo Globe hrát Hamleta přímo na Elsinoru v Dánsku. Lístek vyjde na 395 DKK a z letiště se dá na Elsinor (Helsingør) dojet velmi pohodlně vlakem. My už budeme doma, ale pro někoho by to mohl být zajímavý tip na výlet.

Rýmička, kašlíček

Náš sluníčkový blogísek se mi poslední dobou zdá málo vyvoněný a především málo sluníčkový. A kam nechodí sluníčko, musí lékař. Rozhodl jsem se tedy trošilililinku změnit styl. Mocinky rád bych tady napsal nějakou miloučkou příhodu, ale bohužel, máte smolíka. Proč? Protože mě přepadla rýmička a kašlíček. Poslední 4 dny tak trávím doma, piju čajíček a papám medicínku. Ono se to ve školičce přece neposere…

Garderhøjfortet

Dneska jsme chtěli vyrazit do Kodaně, ovšem počasí je teď hodně proměnlivé. Třeba v sobotu lilo jako z konve a na neděli hlásila předpověď to samé. Jenže v Dánsku předpovědi moc nefungují. Do čtyř hodin tak bylo letní vedro, teprve pak začalo pršet. Ale kdo to mohl tušit. Zvolili jsme tedy náhradní plán.

Sobotní deštík nás přiměl změnit plány.

Asi deset minut chůze od našeho bydliště se nalézá Garderhøjfortet, pevnost z konce devatenáctého století, která byla součástí obranné linie východního pobřeží. Dnes je pevnost (pochopitelně) opuštěná a bohužel také větší část roku uzavřená. Jen v létě se otvírá na první neděli v měsíci, takže navštívit se dá asi jen v pěti dnech ročně, od 11 do 15 hodiny. To není mnoho.

Cesta k pevnosti.

U vchodu.

My jsme do pevnosti dorazili kolem druhé hodiny post meridiem. A nikde nikdo. Prošli jsme si tedy vnitřek a nakonec našli dva nadšence, kteří dnes celou pevnost provozují, na její střeše.

Pevnost se začala stavět v roce 1886 za soukromé peníze a byla vlastně darována Dánskému království. Tak patriotičtí jsou Dánové. Tehdy to vyšlo na 1,5 milionu korun. Boje se ale pevnost nikdy nedočkala a po První světové válce její důležitost upadala. Ještě v padesátých letech v ní bylo umístěné jedno z velitelských stanovišť, ale to je vlastně vše. Z mohutných 150mm děl se střílelo jen civilně, na zkoušku a na oslavu. Jediné dva dělostřelecké granáty bez nálože směřovaly do jezera za Lyngby, ale bohužel tam nedoletěly a spadly někomu na zahradu. Od té doby se střílelo jen prachem pro zvukový efekt. Jinak byl dostřel až na asi 5 km vzdálené moře. Aspoň si to tedy mysleli.

Hlavní chodba.

Ke zbraním.

Tady bývalo dělo.

Chodba do neznáma.

Velitelské stanoviště z dob studené války.

Pevnost byla vystavěná pro 400 mužů – pěchotu a dělostřelectvo. Veškerá děla, hlavní čtyři 150mm i ostatní menší, byla znehodnocena. Pevnost by se v příštích dvou letech měla rekonstruovat a poté sloužit jako muzeum. Prý budou i nová děla.

Dnes je pevnost (lidmi) opuštěná.

Tivoli

Aby byla prohlídka Kodaně kompletní, zašli jsme i do vůbec nejnavštěvovanější atrakce celého Dánska, zábavního parku Tivoli. V centru Kodaně se nachází park se spoustou horských drah a podobných zařízení na výplach žaludku. Kromě toho je v Tivoli asi 40 restaurací (2 s Michelinskou hvězdičkou) a bezpočet stánků s občerstvením. A divadlo, koncerty atd. 

Divadlo.

I čínskou čtvrť najdete v Tivoli.

Luxusní hotel Nimb, jedna noc 600 €.

Rutschebanen.

Air Tivoli.

Piráti z Karibiku Øresundu.

Copak je na věži?…

… řetízkáč s nejlepším výhledem.

My jsme byli hladoví, a tak jsme se hned ze začátku najedli v jedné z restaurací u vchodu. A jelikož jsme dojedli asi 2 hodiny před zavíračkou, znamenalo to, že na horskou dráhu jsme nešli. Možná příště. Ale mně se dělá špatně jenom se na to podívám. Z fotek to ještě není tak znát, ale ono se to většinou hýbe. A rychle! 

Tivoli zavíralo ve 23.00 a tou dobou bylo ještě trošku světlo, ale v Tivoli stejně svítí už od šesti hafo moc světel.

Východ z Tivoli chvíli před zavíračkou.