Gentofte Sø

Občas to vypadá, že bydlíme na Třeboňsku. Kolem je spousta rybníčků větších či menších, kterým tady říkají jezera, ale já myslím, že jsou uměle udělaná. Dneska jsme si vyšli k jednomu z těch větších, ke Gentofte Sø (37 hektarů), které spolu s mokřady patří do soustavy chráněných území Natura 2000.

Rybníček a mokřady kolem jsou pěkně upravené a u kraje rybníku vede cyklo/pěšostezka. Jako obvykle, prakticky jedinými skutečně pěšími jsme byli my dva. Ostatní návštěvníci „jezera“ byli cyklisté a běžci.

Gentofte Sø od severu.

Co se nám nejvíc líbilo byl pontonový most, vedoucí přes část vodní plochy. Zvláště pěkné bylo, když kolem nás v jednom směru běžel běžec a v druhém nás míjeli cyklisti. To se to dobře houpalo. Většina cesty je ale z navezené a udusané hlíny (po obou stranách je ovšem voda), ale po pontonovém mostu bychom odpřísáhli, že se ta cesta houpala taky. Moc pěkné to tady mají, pokud se to týká parků, přírody a cyklostezek. To nám bude určitě chybět. Ti komáři z rybníků ne.

Dlouhý pontonový most.

Omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií, jsou pořízené mobilem (kompozice je zmršená mnou, tu neomlouvám). Následujícího ptáka jsem bohužel vyfotil ze značné vzdálenosti (na obrázku je výřez). Mobil má pouze nožní zoom a mezi mnou a ptákem se nacházelo přílišné množství H₂O. Pokud víte, co je to na obrázku za ptáka, pochlubte se svými znalostmi v komentářích. Já znám akorát čápa.

Téměř nehybný pták čápovitého typu.

Kachna a kachňátka.

Vor Frelsers Kirke

Jak jsem v předchozím příspěvku nadával na počasí, tak v sobotu odpoledne bylo opravdu hezky. Na večer sice předpověď slibuje déšť, ale odpoledne bylo skutečně letní. Vyrazili jsme tak na možná poslední atrakci, kterou jsme chtěli vidět. Lépe řečeno, na kterou jsme chtěli vyšplhat, protože vidět je odevšad – věž Vor Frelsers Kirke (~ Kostel nejsvětějšího spasitele).

Vor Frelsers Kirke.

Ke kostelu jsme dorazili před druhou hodinou a po zaplacení parkovného (17 DKK za hodinu, zelená zóna) a vstupného (30 DKK na osobu) jsme se vydali po 400 schodech nahoru, na 90 metrů vysokou věž. Pro srovnání, Petřínská rozhledna má 63,5 metru a 299 schodů.

Do věží!

Ovšem Petřínská rozhledna byla budovaná jako rozhledna, zatímco věž Vor Frelsers Kirke je rozhlednou až druhotně. Proto také nemá dvojí schodiště jako Petřínská rozhledna, ale jenom jedno, a směrem k vrcholu čím dál tím užší. Vzhledem k opravdu velkému počtu návštěvníků se tak při výstupu moc nenadřete, protože neustále čekáte, až se někdo vymotá, dofotí, dotočí a uhne.

V půlce cesty je okno. Poslední třetina cesty je po venkovním točitém schodišti.

A nezbytné zvony.

Strojovna.

Výhled na Kodaň je ale opravdu moc pěkný, pokud je dobré počasí. A to říkáme i po tom, co jsme Kodaň viděli z 19. patra hotelu Radisson Blu Royal.

Centrum.

Přístav.

Sever.

Most přes Øresund.

Nahoře.

Celkem nám cesta nahoru a dolů s focením zabrala necelou hodinu a tento výlet můžeme doporučit všem, kteří se do Kodaně v létě podívají. Kvůli neustálému čekání na ostatní to vůbec není fyzicky náročné.

Garderhøjfortet

Dneska jsme chtěli vyrazit do Kodaně, ovšem počasí je teď hodně proměnlivé. Třeba v sobotu lilo jako z konve a na neděli hlásila předpověď to samé. Jenže v Dánsku předpovědi moc nefungují. Do čtyř hodin tak bylo letní vedro, teprve pak začalo pršet. Ale kdo to mohl tušit. Zvolili jsme tedy náhradní plán.

Sobotní deštík nás přiměl změnit plány.

Asi deset minut chůze od našeho bydliště se nalézá Garderhøjfortet, pevnost z konce devatenáctého století, která byla součástí obranné linie východního pobřeží. Dnes je pevnost (pochopitelně) opuštěná a bohužel také větší část roku uzavřená. Jen v létě se otvírá na první neděli v měsíci, takže navštívit se dá asi jen v pěti dnech ročně, od 11 do 15 hodiny. To není mnoho.

Cesta k pevnosti.

U vchodu.

My jsme do pevnosti dorazili kolem druhé hodiny post meridiem. A nikde nikdo. Prošli jsme si tedy vnitřek a nakonec našli dva nadšence, kteří dnes celou pevnost provozují, na její střeše.

Pevnost se začala stavět v roce 1886 za soukromé peníze a byla vlastně darována Dánskému království. Tak patriotičtí jsou Dánové. Tehdy to vyšlo na 1,5 milionu korun. Boje se ale pevnost nikdy nedočkala a po První světové válce její důležitost upadala. Ještě v padesátých letech v ní bylo umístěné jedno z velitelských stanovišť, ale to je vlastně vše. Z mohutných 150mm děl se střílelo jen civilně, na zkoušku a na oslavu. Jediné dva dělostřelecké granáty bez nálože směřovaly do jezera za Lyngby, ale bohužel tam nedoletěly a spadly někomu na zahradu. Od té doby se střílelo jen prachem pro zvukový efekt. Jinak byl dostřel až na asi 5 km vzdálené moře. Aspoň si to tedy mysleli.

Hlavní chodba.

Ke zbraním.

Tady bývalo dělo.

Chodba do neznáma.

Velitelské stanoviště z dob studené války.

Pevnost byla vystavěná pro 400 mužů – pěchotu a dělostřelectvo. Veškerá děla, hlavní čtyři 150mm i ostatní menší, byla znehodnocena. Pevnost by se v příštích dvou letech měla rekonstruovat a poté sloužit jako muzeum. Prý budou i nová děla.

Dnes je pevnost (lidmi) opuštěná.

Tivoli

Aby byla prohlídka Kodaně kompletní, zašli jsme i do vůbec nejnavštěvovanější atrakce celého Dánska, zábavního parku Tivoli. V centru Kodaně se nachází park se spoustou horských drah a podobných zařízení na výplach žaludku. Kromě toho je v Tivoli asi 40 restaurací (2 s Michelinskou hvězdičkou) a bezpočet stánků s občerstvením. A divadlo, koncerty atd. 

Divadlo.

I čínskou čtvrť najdete v Tivoli.

Luxusní hotel Nimb, jedna noc 600 €.

Rutschebanen.

Air Tivoli.

Piráti z Karibiku Øresundu.

Copak je na věži?…

… řetízkáč s nejlepším výhledem.

My jsme byli hladoví, a tak jsme se hned ze začátku najedli v jedné z restaurací u vchodu. A jelikož jsme dojedli asi 2 hodiny před zavíračkou, znamenalo to, že na horskou dráhu jsme nešli. Možná příště. Ale mně se dělá špatně jenom se na to podívám. Z fotek to ještě není tak znát, ale ono se to většinou hýbe. A rychle! 

Tivoli zavíralo ve 23.00 a tou dobou bylo ještě trošku světlo, ale v Tivoli stejně svítí už od šesti hafo moc světel.

Východ z Tivoli chvíli před zavíračkou.

Návštěva od Kuby

Tento týden tady máme na návštěvě tatínka (Kuby) a trávíme tak velkou část času s ním. Zatím jsme se byli podívat převážně na centrum Kodaně. Navštívili jsme Rosenborg, udělali jsme si projížďku po kanálech a jeli jsme se podívat i do Malmö. Zpráv tak moc nebude, protože většinu míst jsme už navštívili a už jsme o nich i psali. 

V Rosenborgu jsme už jednou fotili a nic dalšího zajímavého jsme tam neviděli. Až na sošku nějakého Somálského piráta, který se nechal chytit.

Pirát?

Projížďka po lodi začíná a končí v Nyhavnu, malebné přístavní čtvrti plné hospůdek a kaváren. A samozřejmě i lodí. Ta naše, vyhlídková, byla hodně široká a nízká. Proplouvat pod nizoučkými mosty v Kodani je o hubu. Tedy o hlavu.

Nyhavn.

Vyhlídková loď.

Proklatě nízký most.

Výhled z 19. patra hotelu Radisson Blu je opravdu pěkný. Je vidět na most přes Øresund a dokonce až do Švédska.

Severní Kodaň z vrchu.

Do Švédska je to coby smørrebrødem dohodil. Nejpravděpodobnější místo dopadu je pak Malmö, ve kterém jsme už taky byli, takže jen doplňujeme pár nových fotek.

Náměstí v Malmö.

Malmörůžë.

Malmömlün.

Turning Torso.

Malmöptáčë.

Jurská laboratoř

O víkendu a v pondělí (v Dánsku byl státní svátek) jsme nic zajímavého nedělali. Akorát jsme se šli projít na pláž. Voda je stále studená, a k tomu fouká. Pár lidí se slunilo na pláži, ve vodě jsme nikoho neviděli. V Bakkenu jsme si dali zmrzku, která byla opravdu moc dobrá. Potěšilo nás, že dánské dva kopečky úplně vyplní takový ten veliký kornout, kam se v Česku dávají kopečky 3–4.

Ve škole to jde pomalu. Hodně pomalu. Dnes jsem pracoval v posledním funkčním rukavicovém boxu, který naše skupina má. Tedy „funkční“ je dost silné slovo. Olejová pumpa má většinu oleje ve vaně pod sebou (aby netekl na podlahu), v okénku není hladina vidět, protože je úplně černé, začouzené. V boxu je neuvěřitelný bordel, není skoro kam dát nové vzorky. I na analytických vahách (rok výroby kolem 1980, ale funkční) je naskládáno množství lahviček a dokonce i třecí miska s tloučkem. Vrstva prachu, obsahujícího pravděpodobně polovinu periodické tabulky, pokrývá skleněné ampule se smazanými nápisy i vnitřek vah.

Automatické tlakování funguje jenom občas. Někdy taky zapomene vypnout, takže tlakuje vstupní komoru na nějaké 2–3 atmosféry. Ale zase můžu být vděčný za to, že je box relativně těsný. Rukavice nemají ani jednu cyklozáplatu! Takže když to vezmu kolem a kolem, je to lepší než ten box, s kterým jsem pracoval dřív (a který je už úplně rozbitý). Ale je lepší stejně jako je dnes Škoda 120 lepší než Trabant 601.

Do laborky přibyly dvě studentky, které dělají nějaký závěrečný projekt, něco jako malou diplomovou práci. Plán jsem jim vymyslel já. Tedy já jsem navrhl jakýsi nástřel a ten byl bez připomínek přijat. Protože je to každému fuk. Když viděly, s čím budou pracovat (SediGraph, r.v. 1991, kulový mlýn, r.v. neznámý, ale štítek říká Made in West Germany), zhrozily se, ale neutekly. Ono samozřejmě prastaré datum výroby ještě nemusí být na překážku, hrozivější je míra opotřebování a zašpinění těchto přístrojů. K tomu jsme si objednali u technika instalaci dvou sušáren na testování při 80 a 150 °C. Tyto sušárny jsou už opravdové retro. Krásný zakulacený design a bílý lak, pravda, na mnoha místech ohlodaný od zubu času. Hodily by se do party k mixéru Kitchen Aid nebo ledničce Smeg. Regulace teploty není nejpřesnější. Naštěstí je u značky 100 °C napsané lihovkou 140 °C, a to opravdu platí (± 20 °C). U druhé teploměr nefunguje, ale vrazíme do ní termočlánek a bude to super, hlavní je, že topí. A taky nemáme zkumavky do nové odstředivky a prý nebudou, takže se vracím k té staré.

To jsou tedy poslední zprávy ze skanzenu laboratorní techniky na DTU.

DieselHouse a Cisternerne

Nejlepší věci jsou zadarmo. Tak zpívají Chinaski a říkají linuxáci. A každý zadarmo dobrý. Tak říká jeden můj kamarád. Naše dnešní zadarmo začalo dopravou příměstským vlakem S-Tog, který dnes asi naposledy vyjel zdarma. Bylo to tak každou první neděli v měsíci, ale na webu je 5. června 2011 uvedené jako poslední datum, kdy lze vyrazit bez jízdenky a zároveň s pocitem sucha a bezpečí před revizorem.

Industriální zóna na jihu Kodaně.

Levné bydlení na hausbótu.

Schránky.

Počasí bylo dnes letní. 27 °C vzduch, 18 °C voda. Nevyrazili jsme ale na pláž, nýbrž do DieselHouse. To je muzeum dieselových motorů, které se nachází ve velké budově, spíše hale, v jejímž středu je majestátní motor Burmeister & Wain o výkonu 15 000 kW. Celá hala byla postavena právě kvůli tomuto motoru. Ten se v ní nachází od roku 1932, kdy sloužil jako generátor elektřiny pro Kodaň. Tehdy bylo 15 MW docela dost. Jak se spotřeba energie zvyšovala, začal se motor postupně využívat jen pro krytí špiček a nakonec jako záložní generátor pro přilehlou elektrárnu. Dnes je motor centrem expozice. Je stále funkční a spouští ho každou první a třetí neděli v měsíci. Tedy právě v době, kdy jsme muzeum navštívili my.

Část motoru. Celý se mi do záběru nevešel ať jsem stál kde jsem stál.

Týpek, který přednášel a obsluhoval motor.

Motor v mlžném oparu nafty a oleje.

Teď udělám malou technickou vsuvku:

Dieselový motor typu 884WS-150 z roku 1932 si uchoval prvenství jako největší dieselový motor na světě celých 30 let. Osmiválcový dvoutaktní vznětový motor váží 1400 tun, má vrtání 840 mm, zdvih 1500 mm a výkon 15 000 kW. Pracuje při 115 otáčkách za minutu a při výkonu 12 000 kW má spotřebu 2,9 tun nafty za hodinu. Pokud dobře počítám, tak účinnost přeměny chemické energie na elektrickou je kolem 30 %.
Konec technické vsuvky.

Možná vás překvapí, že do DieselHouse mě zatáhla Adélka! Nebyl to můj nápad. Návštěvníci tohoto muzea jsou jinak ve značném genderovém nepoměru a docela se divím, jaktože to Únije ještě nereguluje. Dívek a žen bylo mezi asi stovkou návštěvníků tak do deseti. Anglicky se tato situace nazývá „Sausage Zone“.

Prakticky všichni se přišli podívat na spuštění velkého motoru, kterému předchází asi 5minutové povídání v dánštině. Pak už si můžete povídat co chcete, dokonce můžete křičet, ale nikdo vás neuslyší. Zvuk motoru si můžete poslechnout na přiloženém videu v krásné monofonní kvalitě integrovaného mikrofonu na foťáku. Na živo je to o malinko větší randál.

V DieselHouse jsme strávili asi hodinku a půl a kromě toho, že vstupné je zdarma, bylo zdarma i pití. Vše sponzoruje firma MAN, kterou vlastní Volkswagen, takže děkujeme všem řidičům koncernových vehiklů, že nám nepřímo přispěli na zábavu.

Starý dieselový motor.

Model nějakého motoru. V muzeu jich byla spousta.

Dále jsme se vydali do muzea moderního sklářského umění Cisternerne. Toto muzeum se nachází u Kodaňské ZOO v přilehlém parku. Tedy lépe řečeno pod přilehlým parkem. Pod velkou fontánou jsou sklepní prostory, které takto jako muzeum využívají. Cisternerne byla ta část našeho výletu, která nebyla zadarmo, ale pěkně za peníze. Zadarmo byl aspoň plakát muzea, který nabízeli k rozebrání, a my jsme si ho samozřejmě vzali.

Brána pivovaru Carlsberg, kterou jsme po cestě prošli.

Vysoká budova Carlsbergu, okolo které jsme také prošli.

Nazi elephant. Hitler v závěru války zkoušel už úplně všechno.

Zatímco venku bylo slunečno a 27 °C, uvnitř muzea bylo přítmí a odhadem kolem 12 °C. Atmosféra muzea byla taková tajemná, začal jsem v tomhle příspěvku s nějakými anglickými termíny, tak budu pokračovat a napíšu, že zhruba tak, jak bylo v muzeu, si představuju význam slova „spooky“.

Leitmotiv dočasné výstavy.

V první části byly bronzové skulptury Jørgena Haugena Sørensena. Jednalo se o dočasnou výstavu a pokud vím, tak se sklem nemá nic společného. Skulptury byly jakési deformované hlavy, obvykle utržené a visící na zbytku těl, a pak těla samotná, ve stavu po 15 letech na perníku a přejetí parním válcem. V době, kdy na internetech najdete kdejaké úchylárny, a to i „real“, je těžké ještě někoho šokovat, takže nenapíšu, že by mě výstava šokovala. To ne, ale atmosféra v kamenném podzemí, kde ze stropu kape po krápnících voda a kolem jsou spoře nasvícené utržené a deformované hlavy a těla rozhodně nějaký zážitek přináší. Za mě utržený krvavý palec nahoru.

Otevřená hlava.

Hlavy…

… a hlavy na nakloněné rovině.

Druhá část bylo skutečné muzeum skla. Vystavené exponáty pocházely nejčastěji z 20. století a samozřejmě se u nich využívalo perfektní možnosti nasvícení bez světla z oken. A třetí část byl depozitář pískovcových soch ze 17. století z různých dánských zámků. Nejsem odborník, ale nemyslím si, že pískovcové sochy se mají skladovat v prostředí s krasovými jevy a 100% vlhkostí. Tak či tak stojí Cisternerne i DieselHouse za návštěvu, zejména pokud vás nelákají ty mainstreamové atrakce.

At first, I was like…

… but then…

Adélka s novou hlavou.

Vitráže.

Exponáti.

Na zemi bylo mokro.

Skleněné umění.

Krápníky.

Jedna z mnoha pískovcových soch.