Zobrazují se příspěvky se štítkemnávštěva. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnávštěva. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 27. června 2011

Návštěva od Kuby

Tento týden tady máme na návštěvě tatínka (Kuby) a trávíme tak velkou část času s ním. Zatím jsme se byli podívat převážně na centrum Kodaně. Navštívili jsme Rosenborg, udělali jsme si projížďku po kanálech a jeli jsme se podívat i do Malmö. Zpráv tak moc nebude, protože většinu míst jsme už navštívili a už jsme o nich i psali. 

V Rosenborgu jsme už jednou fotili a nic dalšího zajímavého jsme tam neviděli. Až na sošku nějakého Somálského piráta, který se nechal chytit.

Pirát?

Projížďka po lodi začíná a končí v Nyhavnu, malebné přístavní čtvrti plné hospůdek a kaváren. A samozřejmě i lodí. Ta naše, vyhlídková, byla hodně široká a nízká. Proplouvat pod nizoučkými mosty v Kodani je o hubu. Tedy o hlavu.

Nyhavn.

Vyhlídková loď.

Proklatě nízký most.

Výhled z 19. patra hotelu Radisson Blu je opravdu pěkný. Je vidět na most přes Øresund a dokonce až do Švédska.

Severní Kodaň z vrchu.

Do Švédska je to coby smørrebrødem dohodil. Nejpravděpodobnější místo dopadu je pak Malmö, ve kterém jsme už taky byli, takže jen doplňujeme pár nových fotek.

Náměstí v Malmö.

Malmörůžë.

Malmömlün.

Turning Torso.

Malmöptáčë.

neděle 27. února 2011

Návštěva z Kralup

Od pátku do neděle jsme měli návštěvu. Kamarády Michala s Martinou, absolventy nejprestižnější české univerzity, VŠCHT v Praze. O víkendu nám přálo počasí (slabší vítr a teploty kolem nuly), takže jsme mohli vyrazit za nějakými kulturními zážitky. Nejprve se ale oba návštěvníci projeli na našich kolech, na kterých není ani zrnko rzi! Martina sice ztratila tachometr, ale oba to napravili technickou prohlídkou kol. Michal třeba objevil, že mám naprasklý řetěz, takže by asi nebylo moc vhodné ještě kolo používat. Děkuji mu, bez tohoto objevu bych na kole určitě jezdil až do konce našeho pobytu, takhle ho raději nechám odpočívat přikryté pod plachtou.

U rybníčku za domem.

Sobotní snídaně i oběd se nesl v dánském duchu. Třeba tmavý chléb s máslem a banánem (byť bez mezivrstvy sýra) či uzený losos s koprem našim hostům přiblížily dánskou gastronomii.

Chleba, máslo, banán. Takhle se jí v Dánsku.

Náš první výlet byl k věži Von Frelsers Kirke, na kterou Michal chtěl jít už jako malý, ale věž tehdy zavřela dřív, než k ní dorazil. I v našem případě byla věž zavřená, ale brzké vstávání by nám nepomohlo, zavřená byla totiž na celou zimu a otvírá se až prvního dubna. Alespoň jsme si tedy prohlédli kostel se staře vypadajícími varhanami.

Von Frelsers Kirke s točitou věží.

Staré varhany.

Oltář.

Pak jsme se vydali do Christianie. O ní najdete na Internetu spoustu povídání. Mně osobně to připadalo jako takový hezčí squatt, místy jako kolonie bezdomovců. V Christianii se smí fotit jenom někde. Tedy nesmí se fotit v jejím centru, a to z jediného důvodu: V centru Christianie je velmi rozsáhlý obchod s hašišem. Normálně na hlavním náměstí stojí stánky nějakých deseti prodejců s různými tabulkami hašiše a jejich cenami. Tento obchod je naprosto otevřený a kdokoli si může přijít nakoupit. Policie se sice snažila od roku 2004 tento prodej vymýtit, ale bez úspěchu. Jinak jsou v Christianii malé obchůdky, stánky s oblečením (jako mají Vietnamci) a několik občerstvení. Osobně se mi zdá, že Christianie není o nějaké alternativní kultuře, spíš mi místní obyvatelé připadali jako kříženci gangsterů a vyhulenců. Sice se občas objevují antiglobalistické nápisy, ale pár domů má satelit a věřím, že internet také nechybí.

Barvy Christianie.

Brána do jiného světa.

Měkké drogy ano, tvrdé drogy ne, satelitní TV ano (vlevo nahoře).

Po Christianii jsme se ještě prošli po okolí a vyfotili ptačí souboje o chleba, kterým nějaká rodinka krmila desítky kachen, racků, labutí a bůhví čeho ještě. O každý kousek se strhla ohromná bitva, kterou obvykle vyhráli rackové.

Rychle nahoru!

Kachnasurfing.

A vítězem je racek s imatrikulační značkou RMZ.

V neděli jsme se vydali do obory Dyrehaven na zvěřinu. Tedy jen vidět, ne jíst. Zaparkovali jsme u moře, které je hezky zamrzlé. Michal se chtěl koupat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu si to rozmyslel. V oboře jsme viděli jak méně zvěře, tak méně návštěvníků, než když jsme tam byli s Adélkou na podzim. Po dvou hodinách jsme dorazili zpět k autu a pěkně vymrzlí (tedy alespoň já) jsme se vydali domů.

Toto není Grónsko, ale moře 5 km od nás.

Daňci.

Stádo v lese.

pátek 29. října 2010

Řidičské zkušenosti

Nezastírám, že řídím asi jako Lunetici zpívají. Ročně najedu tak 13 000 km, a to po stále stejných trasách. V případě neznalosti trasy se neostýchám použít navigaci. Na celou cestu do Dánska, přestože se stačí jen držet E55, jsem použil navigaci a ztratili jsme se jenom párkrát.

S návštěvou jsem najel asi 200 km, a to obvykle centrem Kodaně a přilehlým dálničním okruhem. Ztratil jsem se asi 5krát, troubili na mě jednou (ale jako polehčující okolnost uvádím, že někde blízko houkalo policejní auto a já jsem zastavil na kraji křižovatky, odmítaje pokračovat, dokud auto neuvidím) a  najel jsem asi o 20 km víc, než bylo nezbytně nutné. Naštěstí je naprostá většina řidičů v Dánsku ohleduplných, fungují tu zipy a podobně a vůbec se tady jezdí tak nějak víc v pohodě. Přestože je provoz ohromný a cyklisté zde požívají nadstandardních výhod a jsou to právě oni, kdo nejvíce nerespektují dopravní předpisy. I tak mi asi bude chvíli trvat, než si na místní dopravu zvyknu. Proč? Protože jsem debil. A pak to má následující spoludůvody:

- U našeho místa jsou dva vjezdy na dálnici, 50 metrů od sebe. Jedna dálnice vede do centra Kodaně, druhá vede na městský okruh. Já pokaždé neomylně vyberu tu druhou.

- Navigace, kterou používám, častokrát hlásí „nyní zatočte doleva“, ačkoli správně je to rovně a silnice se akorát o 5 ° stáčí vlevo. To je problém, pokud je na křižovatce skutečně možné odbočit. Naučil jsem se koukat víc na mapičku a hlasovými pokyny se už víceméně neřídím.

- Dánské připojovací pruhy jsou o moc horší než ty české (tedy pokud tam jsou, třeba na mnoha úsecích R7 jsou buď krátké nebo žádné). Dánský pruh vypadá tak, že se dvě silnice blíží k sobě, zatímco se zužuje středový dělicí pás. Přes ten častokrát není vidět. Přejet se přes něj buď nedá fakticky, nebo je tam jen plná čára. Přerušovaná čára na místě pro vjetí má délku nějakých 50 metrů, takže na dálnici musíte vjet hned na první pokus. Dál pruh obvykle nepokračuje ani krajnicí.

- Na Dánských silnicích občas zmizí pruh, aniž by na to upozorňovala značka. Nenápadně přestane existovat středový pruh a dva sousední pruhy se pomalu, ale jistě zužují v jeden. Hádal bych, že přednost má ten zprava, ale nevím to jistě. Každopádně si opět musíte dát velký pozor a udělat zip třeba při 110 km/h. A to častokrát za hustého provozu. V době ranní špičky, kterou jsme si vyzkoušeli při cestě na letiště a zejména při cestě zpět, dálnice praskají ve švech. Na některých exitech stojí až 2km kolony. Na tom našem měla kolona jenom asi 400 m, ale samozřejmě zasahovala do průběžného pruhu. Kdo jezdí na Pražském okruhu, tomu to divné nepřijde, ale tady je rychlost aut vyšší a neznalý cizinec může mít problémy.

V Dánsku se sice jezdí ohleduplně, ale nemyslete si, že Dánové nějak striktně dodržují rychlostní limity. Pokud pojedete na dálnici povolených 110 (to je příklad, na některých úsecích jsou rychlostní omezení), nejspíš vás budou všichni předjíždět. Ne o moc rychleji, ale stejně. Rozdíl je ten, že na vás nikdo nebliká a nikdo se na vás nelepí. Jezdí se plynule, s dostatečnými rozestupy, slušnost je pouštět ostatní a rychlostní rozdíly jsou malé. Hodně pomalá nebo hodně rychlá auta jsou vzácností. V celé Kodani jezdí akorát jeden pirát silnic, který neustále zmateně přejíždí z pruhu do pruhu a nedává přednost cyklistům, dobře ho ale poznáte podle modrého auta a unijní značky s malými písmeny CZ vlevo dole.

Zemní spánek

Od středy do pátku jsme měli otevřené dveře všem příchozím, využili toho dvě návštěvy. Zemní spánek jsme měli až ve čtvrtek. Ale abych nepředbíhala, začnu od začátku pěkně popořadě.

Na středu jsme pozvali slečnu s přítelem, která nám okoukla bývak, než jsme kývli na nabídku. Návštěvy ale u nás mají malý zcela nepodstatný problém, nevlastníme zvonek a naše okna nejsou zas tak přístupná pokud člověk není drzý. Byli jsme dohodnutí na ústní zvonek. Jako naschvál se domácí vraceli domů nebo odjížděli na deset minut nakoupit apod. Takže jsem si začínala připadat jako schizofrenik, který se pořád vyklání z okna kdykoliv se venku něco šustne. Při mé třetí venkovní návštěvě jsem viděla dvě blížící se postavičky, které zatočili k našemu baráčku. Ukázalo se, že to jsou opravdu oni. Na uvítanou jsme od nich dostali kytičku. Michal si s námi dal špagety al pomodoro, Gábina přijela najezená. Nejdříve se tvářili ostýchavě, ale odcházeli ve výborné náladě v pozdně večerních hodinách.

Ve čtvrtek nás navštívili Přelíčané. Rozhodli jsme se naobědvat v místní restauraci okolo našeho bydlení, ale zjistili jsme, že okolo jsou akorát pizzerie nebo sandwich bary. Nakonec jsme se rozhodli vyzkoušet restauraci, ve které byli moji rodiče. Na kartičce byla napsaná adresa, tak jsme ulici zadali do navigace a rozjeli se za steaky. Když jsme úspěšně zaparkovali a do parkovacího automatu vložili mince na 3 hodiny, dozvěděli jsme se od pracovnice z cestovní kanceláře, že tyto restaurace sice v Kodani jsou, ale ne v tomto okolí. Poté nám s úsměvem řekla, že daná adresa patří jinému městu. Nějak nás nenapadlo, že by v restauracích dávali slevovou kartičku s jinou adresou restaurace než člověk byl... Ale paní nám poradila tři místa, kde se můžeme v okolí najíst. Po dohodě, že Přelíčané nechtějí sandwich, jsme skončili na talíři se třemi sandwichi a jedním steakem, který měl Kuba. Poté jsme se podívali na místní jezero, kde nás málem převálcovali jak cyklisté, tak joggisté. Kvůli nepříliš pěknému počasí jsme se vrátili zpátky domů, kde návštěva odpadla v osm bez večeře a my s Kubou si připravili provizorní spaní na zemi okolo dvanácté. Druhý den jsme vstali v šest a odvezli Janu s Jardou na letiště. A protože tady všude otevírají od devíti, jeli jsme domů zalehnout a spát.