Čau Dánsko, čau Dááánsko…

Ve čtvrtek jsme se rozloučili ve škole s našimi kamarády a kolegy, se kterými jsme strávili posledních 10 měsíců. Tedy tak s polovinou z nich, která zrovna neměla dovolenou. Byl i nezbytný „cake“, tedy dánský supersladký koláč (rovnou tři druhy), kterým se oslavuje cokoli od publikace článku po zisk Nobelovy ceny. A také se s ním loučí. Do mé skupiny přichází a odchází spousta zahraničních studentů jako stážistů, nebo jak to vlastně nazvat, takže cake je často. Je to takové multikulti prostředí, ačkoli poslední dobou se to mění spíše na dánsko-čínské prostředí.

Na čtvrteční večer dorazili rodiče Adélky, kteří nám pomohou odvézt tu hromadu věcí, které jsme si sem navezli. Prošli jsme se s nimi k den lille Havfrue, do Rosenborgu a na super večeři do malé restaurace Krebsegaarden, která si drží docela dobré hodnocení. Nezklamala ani nás a ukázalo se, že v Kodani se dá opravdu dobře najíst.

V obležení.

Teď nás čeká balení a v neděli ráno cesta zpět do rodné země. Na blog ještě napíšu, až se vrátíme, ale toto je asi poslední příspěvek z Dánska.

Nuda v Lyngby

Jistá parodie na klasiku české literatury začíná takto: Na Starém bělidle bylo lautr hovno co dělat. A minulý týden to platilo i o škole. Mimochodem, já už jsem zdravý, Adélka naopak lehce nachlazená. Od koho to asi chytila, chuděra… Ovšem ono je to fuk, jestli ležet doma v posteli, nebo se flákat ve škole. Už v pondělí, když jsem přijel kolem desáté na parkoviště (ráno nakupujeme, Netto otvírá v 9.00), to vypadalo, že se všichni někam schovali. Neschovali se, dokonce ani neumřeli. Vzali si dovolenou. Ve škole není ani noha. Tedy je, ale těch noh je tam poměrně málo. Zatímco Danish Power Systems jsou téměř v plném obsazení, nás ostatních je poskrovnu. Všichni moji školitelé jsou fuč, a to jich nemám málo. Jedinou práci, kterou jsem měl, byly analýzy na XRD. To se ovšem rozbilo a opravář má dovolenou. Vrátí se za dva týdny, tedy přesně až já odjedu pryč. Veškerá moje práce se tak smrskla na dozor nad dvěma studentkami, které jsou pode mnou. Obrazně řečeno!

Poslední týden-dva prší. Ne v kuse, ale celý den je zataženo, a není dne, kdy by aspoň dvě hodiny nepršelo. To nám také bere chuť na nějaké výlety. Máme sice na plánu ještě věž na Vor Frelsers Kirke v Kodani, ale tam jde především o výhled a ten bychom chtěli zažít v lepším počasí. Chtěli jsme grilovat, ale když je venku pod mrakem, občas prší a 16 °C, tak si to asi raději hodíme na pánev.

Červenec je tak pro nás v Dánsku zatím pěkně nudný a podle toho to vypadá i na blogu. Ve volném čase, kterého je teď dost, programuju Arduino a zapojuju obvody. O tom tady moc psát nechci, nemyslím si, že by operační zesilovače, Schottkyho diody a varistory měly dostatek publika.

Mimochodem, pokud je mezi vámi nějaký milovník Shakespeara, tak 10.–12. srpna bude divadlo Globe hrát Hamleta přímo na Elsinoru v Dánsku. Lístek vyjde na 395 DKK a z letiště se dá na Elsinor (Helsingør) dojet velmi pohodlně vlakem. My už budeme doma, ale pro někoho by to mohl být zajímavý tip na výlet.

MyLego

Dneska se na ústavu Civil Engineering konala obědní rozlučka před hromadným úprkem na dovolené s obecnou přednáškou chystaných změn v reorganizaci ústavu. Vedoucí ústavu nás uvítal sdělením, že se pro společný oběd rozhodli z důvodu, aby se Dánové konečně dobře najedli. Nám cizincům se jeho přístup líbil. Klasické sendviče jsou tady vynikající. Navíc jsou na ústavní sešlosti zváni i PhD studenti (narozdíl od DTU Chemistry), takže jsme se všichni rádi akce zúčastnili. Je to jedna z mnohých ukázek dánského šetření cestou dražší než je obvykle. Druhá ukázka šetření je přímo odkázaná na jednu z mých prací zde. Jestli jste dobře sledovali moje příspěvky, vedla se dlouhá debata, zda zvolím pro měření levnější variantu spojenou s cestou za oceán nebo dražší v prostorách mateřské DTU s bonusem v ceně, a to s mrtvou krysou v měřicí místnosti, kterou laboranti odmítají zlikvidovat. Dodrželi jsme tedy tamní zvyk: Zvítězila šetřící dražší varianta. Trochu smutné je, že jsme už mohli přes dva měsíce měřit, ale času je dost. Připadám si tu občas jako ve Španělsku, prostě mañana… Na druhou stranu jsem se vrátila do dětských let a hrála jsem si s Legem. Jsme totiž věrní Dánsku, takže jiný materiál pro upevňování vzorků se tu nevede. Otto Wichterle použil stavebnici Merkur pro odlévání kontaktních čoček, Dánové v podobném duchu používají Lego. Na Civil Engineering (což je vlastně stavební fakulta) totiž pro tyto účely ještě nenašli lepší stavební materiál.

Grilduino

V pátek jsme měli ústavní grilovačku. Bohužel je jenom jednou do roka, ale i tak je to lepší než nulakrát. Doslova „za barákem“, tedy budovou 207, se postavilo několik přístřeškostanů a pod nimi technici připravili asi 8 grilů. K tomu halda opravdu kvalitního masa od řezníka (od toho, od kterého jsme si koupili vynikající ribeye steak), nějaká ta zelenina a alko/nealko. Říká se tedy „pije jak Dán“, ale nikdo ve skutečnosti moc nepil.

Než se roztopil gril, hrála se v asi 30 lidech boccia, což je něco jako pétanque. Akorát že pro lidi s tělesným postižením. Neptejte se mě proč, tak to říká Wikipedia, takže to musí být pravda. Já bych jenom dodal, že tělesně postižený nebyl nikdo. Mentálně možná trochu jo… Každopádně se musím mírně pochválit. Ze všech účastníků jsem skončil druhý, což není tak špatné. Finále jsem tedy prohrál dost krutě, to je pravda. Nejnapínavější bylo semifinále, kdy jsem v posledním kole (hrálo se 10) porazil Alekseje o pouhý jeden centimetr a vyhrál jsem tak 5 : 4 : 1 (naše semifinálová skupina měla 3 členy).

Tenhle víkend prší. V sobotu pršelo dost, v neděli zatím střídavě poprchává. Jsme tedy doma. Já jsem si koupil Arduino. Myslím, že většina mých čtenářů nebude vědět, co to je. Trochu to zkusím nastínit: Jedná se o mikroprocesor, něco jako malý počítač, ale jenom ten čip. Žádný displej nebo klávesnice. Připojuje se k PC pomocí USB a z počítače se do něj nahrává program, který v mikroprocesoru poté běží. Aniž by musel být mikroprocesor nadále připojený k počítači! Co to umí? Tak třeba měřit napětí. To asi není žádná velká věc, ale dá se to samozřejmě využít na čtení různých senzorů. Můžete tak mít teploměr, tlakoměr, vlastně cokoli, co si k mikroprocesoru připojíte. Musíte tedy trochu programovat, trochu zapojovat elektrické obvody a hlavně se modlit, že mikroprocesor neusmažíte. Narozdíl od programování počítače, tady si svůj hardware můžete snadno zničit.

Pro techničtěji založené: Arduino je open source platforma, která na mé desce Arduino Uno kombinuje procesor AVR Atmel atmega 328 s převodníkem USB<=>serial a stabilizátorem napětí 5 V. Programuje se v nějaké kombinaci C/C++, ale jde to samozřejmě přímo v assembleru. Atmega 328 má 6kanálový 10bitový ADC, 14 vstupně-výstupních digitálních portů (6 s možností PWM) a další věci jako reset a samozřejmě napájení 5V. Má několik typů sériových rozhraní. Konvertor do USB umí až 115200 baud. Procesor má 32 kB programové paměti, 2 kB SRAM a 1 kB EEPROM.

Zatím jsem vytvořil třeba jednoduchý měřič kapacit, založený na integraci náboje a jednoduchém vztahu C = Q/V. A pak třeba teploměr, osciloskop a teď se snažím rozchodit přístrojový zesilovač. Jsem tedy takový Přemek Elektropodlaha.

Jurská laboratoř

O víkendu a v pondělí (v Dánsku byl státní svátek) jsme nic zajímavého nedělali. Akorát jsme se šli projít na pláž. Voda je stále studená, a k tomu fouká. Pár lidí se slunilo na pláži, ve vodě jsme nikoho neviděli. V Bakkenu jsme si dali zmrzku, která byla opravdu moc dobrá. Potěšilo nás, že dánské dva kopečky úplně vyplní takový ten veliký kornout, kam se v Česku dávají kopečky 3–4.

Ve škole to jde pomalu. Hodně pomalu. Dnes jsem pracoval v posledním funkčním rukavicovém boxu, který naše skupina má. Tedy „funkční“ je dost silné slovo. Olejová pumpa má většinu oleje ve vaně pod sebou (aby netekl na podlahu), v okénku není hladina vidět, protože je úplně černé, začouzené. V boxu je neuvěřitelný bordel, není skoro kam dát nové vzorky. I na analytických vahách (rok výroby kolem 1980, ale funkční) je naskládáno množství lahviček a dokonce i třecí miska s tloučkem. Vrstva prachu, obsahujícího pravděpodobně polovinu periodické tabulky, pokrývá skleněné ampule se smazanými nápisy i vnitřek vah.

Automatické tlakování funguje jenom občas. Někdy taky zapomene vypnout, takže tlakuje vstupní komoru na nějaké 2–3 atmosféry. Ale zase můžu být vděčný za to, že je box relativně těsný. Rukavice nemají ani jednu cyklozáplatu! Takže když to vezmu kolem a kolem, je to lepší než ten box, s kterým jsem pracoval dřív (a který je už úplně rozbitý). Ale je lepší stejně jako je dnes Škoda 120 lepší než Trabant 601.

Do laborky přibyly dvě studentky, které dělají nějaký závěrečný projekt, něco jako malou diplomovou práci. Plán jsem jim vymyslel já. Tedy já jsem navrhl jakýsi nástřel a ten byl bez připomínek přijat. Protože je to každému fuk. Když viděly, s čím budou pracovat (SediGraph, r.v. 1991, kulový mlýn, r.v. neznámý, ale štítek říká Made in West Germany), zhrozily se, ale neutekly. Ono samozřejmě prastaré datum výroby ještě nemusí být na překážku, hrozivější je míra opotřebování a zašpinění těchto přístrojů. K tomu jsme si objednali u technika instalaci dvou sušáren na testování při 80 a 150 °C. Tyto sušárny jsou už opravdové retro. Krásný zakulacený design a bílý lak, pravda, na mnoha místech ohlodaný od zubu času. Hodily by se do party k mixéru Kitchen Aid nebo ledničce Smeg. Regulace teploty není nejpřesnější. Naštěstí je u značky 100 °C napsané lihovkou 140 °C, a to opravdu platí (± 20 °C). U druhé teploměr nefunguje, ale vrazíme do ní termočlánek a bude to super, hlavní je, že topí. A taky nemáme zkumavky do nové odstředivky a prý nebudou, takže se vracím k té staré.

To jsou tedy poslední zprávy ze skanzenu laboratorní techniky na DTU.

Šetřit se musí

Co bych tak napsal? Ve škole toho moc nového není. Především proto, že aktuálně nemám co na práci. Rád bych udělal novou várku katalyzátorů, ale k tomu potřebuju odstředivku. Tedy tu máme a dokonce novou, ale nemáme do ní zkumavky. Prý je udělá sklář, určitě si je nebudeme kupovat. Dělá je už třetí týden a nic. Já ho chápu, je sám na celou chemickou fakultu, takže asi dělá důležitější věci než zkumavky. Jelikož pro DTU můj čas nemá žádnou hodnotu, raději ušetříme pár stovek korun a ztratíme 2 týdny práce. Šetřit se přece musí.

Také jsem se dozvěděl, proč je vybavení lékárniček v takovém stavu, v jakém je. Ústav se rozhodl šetřit. A dotklo se to právě vybavení lékárniček. Je to zřejmě to správné místo, kde ušetřit nějakou tu korunu. Pro ty z vás, kteří četli Hlavu XXII, podotýkám, že z lékárniček u nás ještě žádné akcie nepadají.

Ovšem největší úsporu předvedli pracovníci ústavu ve středu, kdy jim jeden jiný pracovník prezentoval, že je možné získat až 30 milionů DKK na rekonstrukce laboratoří a budov. DTU rozhodlo, že se postaví nová budova (menší, než máme teď, takže docela malá) za 80 milionů DKK a dalších 30 milionů by se mělo použít na modernizaci stávajících budov chemické fakulty. Z tohoto pěkného „kage“, čili koláče, si ústav může ukrojit slušný kousek. Tedy kdyby někdo zvedl prdel a připravil nějaký plán. Na prezentaci se rozhodně nikdo k ničemu neměl, a tak to vypadá, že náš ústav přispěje k největší úspoře. Ačkoli víte, jak to chodí, peníze se už jednou na nějaký účel vyhradily, takže se také utratí. Jen si je asi utratí někdo jiný, schopnější. Já jsem se v této věci angažoval jen lehce, neboť plán se bude realizovat za 2–3 roky, pro Dány za velice krátkou dobu, prakticky zítra, ovšem pro mě už za dobu nezajímavou. Udělal jsem tedy jen krátký seznam věcí, které považuji za největší blbosti v laborce, a v pondělí se s ním podělím s ostatními. Jsem moc zvědavý, kolik návrhů se nám na pondělním mítinku sejde.

Také jsem byl ve skladu přístrojů. Už mě to ani nepřekvapilo, kolik starého vybavení z 60. až 80. let tam leží. Nahoře v laborce zase leží vybavení od 70. do 90. let a pár novějších kousků, které se doopravdy používají. Jen mi bylo líto těch peněz, které se za starší přístroje daly získat v momentě, kdy byly nahrazeny něčím novým. Laboratorní přístroje bývají drahé a i za starší funkční kousky se dají získat tisíce dolarů. Tyhle tisíce dolarů už v oné místnosti shnily do podoby železného šrotu, na který by mělo akorát smysl pozvat partu hnědočechů a udělat jim radost. Aspoň by se ten šrot odklidil a bylo by místo na přístroje, které teď hnijí v laborkách na stolech.

V pátek je v Dánsku svátek. Je to prý několik malých křesťanských svátků spojených do jednoho (tak říká Wikipedie). Ptal jsem se ve škole několika Dánů, ale nevěděli, co to vlastně slaví, ale nejde se do školy/do práce, takže je to super.

Shit happens

Ve čtvrtek jsem se zúčastnil první části dvoudílného kurzu první pomoci organizovaného Dánským červeným křížem. Na kurzu se nás sešlo osm, převážně z chemických ústavů. Asi jsme riziková pracoviště. Kurz je dobrovolný a z naší skupiny jsem se na něj přihlásil jenom já. Narozdíl od kecacích „kurzů“ bezpečnosti a první pomoci, jaké jsem zažil třeba v autoškole, byl tenhle orientovaný více prakticky, a tudíž si myslím, že nebyl zbytečný.

První den jsme si kromě přednášky odnesli i nějaké praktické dovednosti jako vázání obvazů (a ne na nějaké malé bebí, ale na pořádné krvácení), odtahování lidí v bezvědomí z nebezpečného místa na místo bezpečnější, stabilizovanou polohu, první pomoc pro zlomenou ruku a samozřejmě CPR, tedy resuscitaci srdeční masáží a dýchání z úst do úst (případně do nosu, kdo chtěl, figuríně to bylo jedno). Dostali jsme pěknou anglickou knížku o první pomoci a nechybělo velmi pěkné pohoštění: snídaně, oběd, pití, … Příští týden bude kurz pokračovat, nevím čím, ale to nevadí.

Po praktickém kurzu hašení s hasicím přístrojem je to zase něco užitečného, co se dá naučit nebo alespoň potrénovat, pokud všechno už teoreticky víte. Něco podobného jsem na VŠCHT nezaznamenal, ale přiznávám se, že jsem to ani aktivně nevyhledával. Myslím si, že by to ovšem mělo daleko větší smysl než každoroční čistě kecací školení o bezpečnosti práce, které nebaví ani přednášejícího ani posluchače.

Když jsem přišel do školy, chtěl jsem názorně demonstrovat, že s vybavením naší lékárničky se tlakový obvaz udělat nedá, protože na to jsou potřeba buď obvazy dva nebo trojcípý šátek. Přitom v lékárničce se nacházel jen jeden obvaz a nula trojcípích šátků. Moje demonstrace ovšem nabrala nečekaný spád, když jsem zjistil, že z lékárničky zmizel i ten jediný obvaz, který tam ještě nedávno byl. Místo něho přibyla savá tkanina na rozlité chemikálie. Ta podle mě nemá v lékárničce co dělat, protože když se polijete chemikálií, tak se místo akorát omývá vodou, žádný hadr se na něj nedává. Alespoň ne při první pomoci. Demonstrace toho, že není možné udělat tlakový obvaz se tedy přeměnila v demonstraci toho, že není možné udělat jakýkoli obvaz.

Shit happens. Úrazy se stávají. V chemické laboratoři, ačkoli to někomu nemusí připadat logické, je daleko více úrazů způsobených mechanicky než chemikáliemi. Není to tak dávno, a myslím, že jsem o tom psal, se stal studentovi úraz, kdy krvácel víc, než se dalo zastavit náplastí. Dále máme jednoho kolegu, který už měsíc chodí o berlích, protože ve škole opravdu blbě spadnul. A kamarád si opařil levou ruku od lokte dolů vařicí vodou. Sice doma, ale takový úraz se lehko stane i ve škole. Bohužel mu na to dal dánský doktor normální obvaz místo speciálního obvazu na popáleniny, takže mu látka zarostla do ruky a při odtrhnutí si udělal mnohem větší zranění než bylo to původní. Tak to jen tak pro ilustraci.

Zbytek odpoledne jsem pracoval s nanočásticemi, a přestože jsem měl ochranné brýle i roušku (v digestoři tak táhne, že se nanočástice okamžitě rozletí, takže jsem musel pracovat mimo), tak jsem měl po čase takový divný pocit v oku. Nepracoval jsem tedy s nějakými nebezpečnými nanočásticemi, ale na podráždění to bohatě stačí. Napadlo mě, že bych si mohl pro jistotu propláchnout oko jednou z těch lahví na proplachování očí, kterou by každá laborka měla mít. I v naší laborce taková láhev byla. Ano, byla. Dneska jsem ani v jedné laboratoři tuhle lahev nenašel. Nakonec mi dobře posloužila obyčejná voda, ale s lahví se manipuluje o mooooc líp.

Současný stav prostředků první pomoci v přízemí budovy 207 mi hlava nebere. V úterý prošel ústav bezpečnostní kontrolou, přitom to vypadá, jako by prošel nájezdem zlodějů zdravotnického vybavení. Zkusím se opět někoho zeptat, WTF. Ale vím, jak to chodí. Jeden den se o tom bude živě diskutovat a pak nastane klasické ticho po pěšině. Kontrolou jsme přeci prošli, ne?!

Back to school

Vyměnil jsem řetěz na kole. Šlo to líp, než jsem čekal, takže co nevidět vyrazíme na vlastní pohon. Už se nemůžu dočkat, až snížíme naši uhlíkovou stopu!

Ve škole jsem se dočkal milého uvítání. Naprostá většina lidí si všimla, že jsem byl týden pryč, což je pěkné. Akorát si mohli odpustit ty vtipy o tom, že máme prezidenta zloděje. Věhlas kouzelníka s perem totiž překročil naše státní hranice a video z YouTube je populární i zde v Dánsku.

Můj hlavní úkol je teď sepsání článku o tom, co jsem až doposavad dělal. Zkusil jsem dnes začít, ale nějak to nešlo. Problém mám v úvodu, kde je v několika odstavcích potřeba dokázat implikaci můj výzkum => spasení lidstva. Asi začnu od té vědecké části a uvidím, jestli to půjde líp.

Elektrokibic

Nemám toho sice moc na práci, ale stejně bývám ve škole docela dlouho. Stala se ze mě taková elektrochemická Matka Tereza. Většinu dne jsem třeba tento pátek strávil předáváním mouder o rotační diskové elektrodě, náplni mé bakalářské i diplomové práce. Tady s touto metodou nemá nikdo žádné zkušenosti. Zato kibiců se najde vždycky dost. Ovšem musím uznat, že kibicem jsem i já. Mám nicméně oproti ostatním kibicům v tomto oboru o něco větší zkušenosti.

Ovšem zjistil jsem, jak působit jako opravdový odborník. Stačí RTFM. Jo, přečíst si návod, nebo alespoň krátký letáček k zařízení, které někdo používá, a častokrát lidem ušetříte hodiny práce dobrou radou.

To víte, nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá :-)

Dneska jsme se rozloučili s Oliverem, vrací se do Německa, kde prý bude dělat něco vědeckého. Pro změnu.

V této skupině, kterou já nazývám skupina pana Dibbleyho, je běžné, že starší vybavení, které nikdo nepoužívá, se nechává hnít. Například AAS, BET a nově jsem našel dva potenciostaty, PAR 273 a PAR 283 spolu s analyzátorem Solartron 1255. Prý je nikdo už několik let nepoužil, tak hnijou v jedné laborce. Přitom použité funkční kousky se prodávají za tisíce dolarů. Model PAR 273 je aktuálně v nabídce na www.used-line.com za 7000 $, model 283 dokonce za 9000 $. Analyzátor Solartron 1255 odhaduji tak na 4000 $. Samozřejmě záleží na stavu, ale je docela dobře možné, že tam leží 20 000 $, které tam budou do té doby, než se z nich stanou hromádky rzi. Za tyto prachy lze pořídit například čtyři malé potenciostaty Pine WaveNow, které svým rozsahem stačí na většinu věcí, které měříme. Nebo za 15 000 dolarů kompletní sadu pro měření na rotační diskové elektrodě, kterou máme jenom půjčenou v nepříliš dobrém stavu (hnila totiž pár let někde ve skříni). Šéf skupiny, 70letý profesor, se ale žádného starého nepoužívaného vybavení zbavovat nechce. Možná aby si někdo neuvědomil tu paralelu a on by nepřišel o místo.

Plné vytížení

Dneska přispěji i já. U mě se nic zajímavého neděje. Probíhá mi touhle dobou jen jedno měření, které mě potřebuje na 15 minut denně. Pak tedy potřebuji i nějaký ten čas na analýzu v Excelu, kde už mám vytvořená makra, a když přeháním je to dalších 15 minut. Důvod proč neprobíhají další plánovaná měření je jednoduchý: Jedno čeká na dílnu, kde mají náš požadavek už čtvrtým týdnem. A o druhém se stále jen diskutuje, a to i když už máme na výsledky napsaný a přijatý abstrakt na jakousi konferenci, která po nás chce i full text. Jedná se o evergreen X-Ray měření přesunující se do USA. Nakonec to vypadá, že vzorky i s měřením zůstanou na DTU. Dneska jsem měla mítink s Bradem, který má na starosti vytvořit rozpočet pro mou práci na další čtyři měsíce. Ten byl ale až po té, co jsem na cirkulárce rozřezala 56 vzorků. Zatím to je pouze polovina plánovaných vzorků na měření a to v počtu 27. Dalších 27 připravených vzorků je na další plánované měření pomocí fotogrammetrie, která je levnější (kameru už někdo na ústavu má a vypadá to, že ji i zadarmo půjčí) a mohla by X-Ray nahradit. Rozpočet pro X-Ray jsme uzavřeli na 57 000 DKK. Už se zase zvýšila taxa za používání na 1 385 DKK za hodinu. Zítra mám další mítink ohledně rozpočtu a uvidíme, zda bude schválen. Stále mě zaráží, že na měření na nepoužívaném ústavním přístroji se musí platit.

Dílna 2: Hledání ztraceného času

Dnes jsem měl hodinovou „poradu“ s šéfem dílen a dvěma techniky. Uvozovky jsem použil proto, že porada znamená „poradit se“, ale toto byl víceméně hodinový monolog šéfa dílen. Ten mi vysvětlil, jak chudáci nestíhají, jak mají moc zakázek a málo času, že normální čekací lhůta je 3–4 měsíce, některé věci musí nechat vyrobit externí firmy a vůbec jaké mám hrozné štěstí, že se se mnou vůbec baví. Je to zajímavé, protože sehnat nějakého technika po půl třetí je prakticky nemožné. V pátek odcházejí po obědě, přičemž do půl jedenácté je snídaně a od půl dvanácté oběd.

Já jsem navrhoval nějaká ulehčení mého designu a skoro jsem je prosil, aby přišli s něčím lepším, co by pro ně bylo jednodušší. Dostalo se mi akorát odpovědi, že nemají čas se tím zabývat a že to udělají podle mého původního návrhu. Takže jsem se po hodině jen dozvěděl, že se nic nemění a design zůstává. Vynásobte tento čas čtyřmi (počet účastníků „porady“) a dostanete celkový, naprosto zbytečně ztracený čas.

Dílna

V příspěvku z 2. března jsem se podivoval nad „uměním“ místní dílny. Dnes mám pokračování. Tak za prvé: Jsou to tři týdny, kdy jsme objednali minibanánky (ne ovoce, ale elektrické konektory) u Steena. To je takový týpek, který je „technik“, v češtině spíše „laborant“. Při první žádosti jsme mu dali přesnou adresu jednoho dánského e-shopu, kde je mají, neboť nejsou ve standardním katalogu RS Technik. Po týdnu mlčení jsme se ho zeptali, jestli už přišly. Odpověděl, že je neobjednal, protože nejsou v katalogu RS Technik. Vysvětlili jsme mu, že právě proto jsme mu dávali adresu toho jiného obchodu, kde je mají. Znovu jsme mu vytiskli papír s adresou a Steen řekl, že to objedná.

Uplynuly další dva týdny a dnes jsem se ho opět zeptal, kde jsou banánky. Prý je neobjednal, protože ztratil ten papír s adresou obchodu. Jasně. Král výmluv. Člověk, který je půl dne někde pryč, pravidelně kouří v laboratoři a občas udělá něco pro DPS (ačkoli není jejím zaměstnancem), ale jinak nedělá vůbec nic. A to prosím není jen můj názor. Napůl žertem jsem se dneska ptal, jestli by ho nemohli vyhodit. Prý nemohli. Každý ví, že dělá hovno, ale prý je to známý šéfa ústavu, takže to nejde.

Ale abych pokračoval konkrétně se zkušenostmi s dílnou: Minulý týden jsem jim předal výkres, který tedy není nějaký technický, ale je nakreslený přesně a myslel jsem si, že i srozumitelně. Teď jsem se podíval, jak ho překreslili do CAD systému. Nevím, jak to dělají, ale obvykle se jim to povede nějak zmrvit. Například je na výkresu napsané tloušťka 4,5 mm, ale oni mají na počítači 3,5 mm. Středový drát je umístěný… tak nějak ve středu. Oni ho dali do horní třetiny.

Pokaždé se ptám, jestli je ten design proveditelný, jestli je nenapadá něco lepšího a jestli všemu rozumí. V poslední době dávám i kontrolní otázky, abych zjistil, jestli opravdu chápou, co po nich chci. Oni všechno odkývou, na otázky odpoví tak půl na půl, já to dovysvětlím a jdu. No a pak to zmrví. Takže to dělají dvakrát až čtyřikrát. Dneska za mnou pro jistotu přišel šéf dílny a ptal se mě, jestli by to nešlo udělat nějak jinak, že prý ten díl bude stát 12 000 DKK. Ptal jsem se (několikrát), jestli si dělá legraci. Prý ne. Do Teflonu se špatně vrtá a já chci 12 cm dlouhou díru o průměru 1,5 mm. On řekl, že jestli chci, aby byla rovná, tak 12 000 (to je 40 Palackých). Vzhledem k tomu, že celou tuhle vopičárnu děláme proto, že šéf nechtěl zaplatit 2600 DKK za komerční elektrodu, tak je to fakt moc pěkný. A to prosím není konečná cena, nepočítá se do toho dalších 260 DKK za vlastní disk ze skelného uhlíku a nedejbože hodiny mé práce s děláním nákresu, vysvětlováním a buzerováním dílny.

Dvanáctitisícový držák elektrody.

Podobnou věc jsem dnes zažil ještě jednou. Potřebujeme udělat tlakově odolný vývod pro kabely. Mohli jsme si koupit komerční řešení za 400 dolarů, ale technik rozhodl, že je to moc drahé a že to dílna udělá levněji. Dneska mi řekl, že jenom epoxid, který vydrží 150 °C, bude stát 1000 dolarů a že to jinak udělat nejde. Já jsem našel 50mL tubu epoxidu Loctite do 180 °C za 500 Kč s DPH, tak nevím… Ovšem vidíte, proč je potřeba mít vysoké daně. U nás proto, že se peníze rozkradou, tady proto, že se peníze prakticky vyhazují oknem.

Ale aby to bylo fér, je třeba říct i to, že i u nás se peníze vyhazují oknem a že i v Dánsku existuje korupce. Možná vás to zaráží, protože na žebříčku Transparency International je Dánsko druhé na světě hned za Novým Zélandem. Možná, že se to tady jenom nedělá tak okatě. Nejspíš to není předávání obálek s penězi, ale dělá se to tím legálním způsobem, jaký je v civilizovaném západním světě běžný. Účetními operacemi, přerozdělováním a „plýtváním“, kde se vyhazují peníze z okna, pod kterým stojí váš známý.

Například v naší skupině to je tak, že u nás parazituje DPS. Soukromá firma okupující polovinu laboratoří a používající zadarmo vybavení a zaměstnance DTU. Cílem DPS je uspět na trhu natolik, aby ji koupila nějaká velká firma. V takovém případě na tom vydělají zejména její vlastníci. A podíl v DPS vlastní šéf ústavu. Tím, že značnou část zdrojů přesouvá do soukromé firmy, ve které vlastní podíl, vlastně přesouvá zdroje do své kapsy.

Říká se, že Dánové jsou Češi severu. Dokonce nám to říkal i jeden Dán v Nettu, takže to není náš výmysl. A vypadá to, že to jsou Češi se vším všudy.

Sněží!

Ve čtvrtek nám napadl sníh. Ne moc a většina ho druhý den roztála, ale přes noc a ráno bylo všude bílo jako v prosinci. Ještě než začalo sněžit, pozorovali jsme dánskou veverku, která se na nás občas přijde podívat.

Dánská veverka.

Ve škole jsem toho moc nedělal, vlastně jsem hlavně čekal na páteční mítink, kde jsem si chtěl ujasnit, co vlastně děláme a co je ještě potřeba udělat. Aby to bylo úplně jasné, udělal jsem písemný program a snažil jsem se postupovat bod po bodu. Určil jsem zapisovatele a všechny výsledky máme teď černé na bílém, odsouhlasené všemi účastníky. Mítink trval nekonečnou hodinu a půl. Největší problém bylo zvládání Iriny. Dostat z ní konkrétní odpovědi a odfiltrovat všechen ten ohromný balast, který se neustále valí z jejích úst. Chce to velkou dávku trpělivosti, usměrňování diskuse a neustále trvat na tom, aby byly odpovědi formulované přesně, výstižně a pokud možno krátce.

Naprosto největším problémem se ukázal hned první bod – cíl práce. Formulovat srozumitelně a jednoduše, proč to vlastně děláme, byl nadlidský výkon. Nakonec jsme se shodli na jednom hlavním a jednom vedlejším cíli, který už byl vlastně naplněný, takže se to dá považovat za úspěch. Celá schůzka se na konci zdála jako vítězství, byť po dlouhém boji. No a příští týden opět do práce!

Should we stay or should we go

Dneska přišel týpek vyvážit centrifúgu. Od teď ji můžeme používat. Tedy na 19 %, protože rotor na maximální otáčky je moc drahý, takže ho nekoupí. Dokonce budeme muset společně s technikem přesvědčovat šéfa, aby nám dal peníze na skleněné zkumavky. U centrifúgy byly jen velké, 400mL plastikové lahve. Já a můj kolega potřebujeme spíše 50–100mL skleněné lahvičky. Nicméně centrifúga je moc pěkná, tichá, vůbec se neklepe a dokáže se roztočit i zastavit velice rychle.

Je také dost velká, to prý aby DPS (Danish Power Systems, spin-off DTU, který okupuje půlku laborek) mohly centrifúgu využívat také pro svoje poloprůmyslové syntézy. Bylo opravdu milé, že všichni tři přítomní zaměstnanci DPS se odmítli zúčastnit krátkého školení v bezpečnosti a obsluze. Přitom se školení konalo těsně před obědem a tito zaměstnanci pak na obědě rozhodně nevypadali, že by někam spěchali. Je to dost arogantní, ale není žádná páka, která by je donutila se chovat jinak. Zámek se na centrifúgu dát nedá, takže máme smůlu.

Další veselé zprávy: Dozvěděli jsme se, že v místnostech ve sklepě se nenachází žádné hasicí přístroje, pouze několik kusů je na začátcích chodeb. Ve sklepě jsou ovšem umístěné všechny pece a většina sušáren. Podle místních předpisů se ale sklepní prostory nepovažují za pracovní prostory a tudíž pro ně neplatí bezpečnostní předpisy jako pro laboratoře. Například hasicí přístroj v každé místnosti. Navíc ve sklepě nejsou nouzová světla, takže když vypadne proud, je dost těžké se odtamtud vymotat. Náš technik Claus to zkoušel a prý to je fakt složité. Nicméně je vše podle předpisů.

Také máme problém s tím, že na celé chodbě se nachází jen jedna lékárnička s první pomocí, která obsahuje jeden obvaz, půl krabičky malých náplastí, nůžky, pinzetu, lepicí pásku, resuscitační roušku a prázdný obal od latexových rukavic. Něco to je, ale žádný zázrak to není. Chybí jakákoli desinfekce a jeden malý obvaz je dost málo. Živočišné uhlí je už v oblasti sci-fi. Kdyby se například zranilo více lidí najednou, jsme v tahu. Tato sada první pomoci ovšem prošla kontrolou a je opět údajně podle předpisů. Myslím, že zde byrokracie slaví naprosté a drtivé vítězství nad zdravým rozumem.

A to nemluvíme o nějakých hypotetických hrozbách. Debatu o bezpečnosti vlastně vyprovokovalo to, že pár týdnů  zpět se nějaký student v laborce ošklivě pořezal a ti, kdo se mu snažili pomoct, nemohli najít žádný obvazový materiál. Malá náplast na to nestačila. Technik nám vyprávěl i o nějakých požárech, u kterých museli zasahovat hasiči, takže nějaká nehoda se čas od času stane. V laboratořích jsou mimochodem požáry vylepšené přítomností tlakových lahví, takže je potřeba buď intenzivně chladit nebo intenzivně utíkat.

Přesto, že ve škole je v mnoha věcech šílený bordel, dojem z Dánska je celkem pozitivní. Je to pěkná země s krásnými parky a fajn místy, kam se dá jít na výlet. VŠCHT nám nabídla, že nám zaplatí další 4 měsíce pobytu, a my jsme na to kývli. Takže v Dánsku zůstáváme do konce července.

Pokrok nezastavíš (ale může být nekonečně pomalý)

Tak musím uznat, že workshop udělal držák na elektrodu moc hezky. Jelikož ale samotnou elektrodu ještě nemám, tak nemůžu říct, jestli držák funguje.

Rozbalil jsem centrifúgu a objevil jsem, že sice umí 15 000 otáček, ale rotor k ní dodali jen na 5 000. Podle firmeních materiálů to znamená 19 % maximálního výkonu. Aber das ist wenig, to nestaci! Trval jsem tedy na tom, že si koupíme rotor, který dokáže využít centrifúgu na 100 %. Doufám, že mi ho koupí. Každopádně pokud ho nedostanu teď, tak už ho nekoupí nikdy.

Nicméně se skládačka syntéza-testování-výpočty začíná pomalu dávat dohromady. Jenom aby to nebylo moc pomalu…

Tenhle příspěvek sice nemá žádnou pointu, ale když se nic moc neděje, nejsou ani pointy.

Jaro se pomalu vkrádá i do Dánska

Jaro se na nás přišlo podívat. Sluníčko svítí a je moc hezky, ačkoli teploty jsou stále kolem nuly a ráno poctivě škrabeme auto. Za oknem to ovšem vypadá moc pěkně.

Počty cyklistů se začínají zvětšovat a my bychom taky vyjeli, kdybych neměl naprasklý řetěz a můj dvorní kolomechanik Aleksej neodletěl na lyžařskou dovču do Norska. Škoda, benzín tady zdražil na 12,40 kr. za půl litru… ne, dělám si legraci, je to 12,40 za litr, tedy něco přes 40 Kč podle současného středového kurzu a 41,50 podle toho, za který jsme vyměnili my.

Ve škole jde všechno klasicky pomalu, komunikace stojí za starou belu, ale aspoň přivezli tlakovou celu a centrifúgu. To znamená, že možná budu mít mezi tím nekonečným čekáním na vybavení i nějakou práci. Jak už jsem psal, tady to funguje tak, že vybavení je buď žádné nebo jedno. Když se pokazí, čekáte pár týdnů na opravu nebo pár týdnů na nové. Já teď čekám na novou elektrodu a na to, až mi sklář a dílna udělají protielektrodu a držák pracovní elektrody. Nemusíte vědět, co to je, ale věřte mi, že to není složitá práce. Například držák pracovní elektrody je kus Teflonu s vyvrtanou dírou a ohnutým kusem plechu (plech, ve skutečnosti tantalový plát, jsem dodal). Deset minut jsem těm chytrákům v dílně vysvětloval, jak to má být (přestože jsem měl připravený nákres 1 : 1). Nakonec jsem musel udělat model 1 : 5 z papíru a alobalu. Jsem moc zvědavý, kdy tuhle obrovskou akci dokončí a kolik pokusů budou potřebovat…

Tak aspoň že je venku hezky a člověk nemusí myslet pořád na to jedno. Mám na mysli školu!

Salát

Rád bych opět napsal něco pěkného, jenže je to tak, že mě to ve škole pěkně štve. Každý den dělám 7–8 hodin, ale mám pocit, že bez výsledku. Nejvíc se bojím toho, až se mě někdo zeptá, co jsem těch 6 měsíců v Dánsku vlastně dělal. Sám to nevím. Celý výzkum je jeden velký salát. Naposledy se mi rozbila pracovní elektroda ze skelného uhlíku. A hádejte co? Samozřejmě druhou nemáme. Tady věci buď nejsou nebo se vyskytují v jednom exempláři. Když se pokazí, vždycky si můžete počkat pár týdnů na nový. Jeden. Víc vám koupit nedovolí.

Nebo se můžete pokusit si náčiní vyrobit. Například teď máme v dílně ve výrobě vodivostní celu. Dva měděné obrobky s vyvrtanou dírou, plastový válec s další dírou a Teflonové koncovky. Velikostně asi jeden krát tři centimetry. Dělníci nebyli schopni vyrobit tento stroj zkázy dostatečně přesně. Když jsme to reklamovali, ubrali z pístů místo dvou milimetrů čtyři, takže nemáme kontakt. Ono se to zdá málo, 2 mm sem, 2 mm tam, ale u centimetrového pístu je to velký rozdíl. Písty jsou dva a oba mají mít stejné příčné 2mm díry na minibanánky. Jenže jedna díra je 2,5 mm, takže z ní banánek vypadává. Kromě toho má tvar osmičky, takže je vidět, že nejdřív vrtali vedle. Díra ve válci také neodpovídá rozměrům pístů, takže písty jsou moc volně. Aktuálně je cela v dílně na třetí opravu a my nemůžeme pracovat, protože máme samozřejmě jenom jednu celu. A takhle to funguje se spoustou věcí. Čas nehraje roli. Teda pro Dány ne. Pro nás, Erasmáky, ano.

Tak zde aspoň vystavím fotku našeho úterního opravdového salátu se ztraceným vejcem. Na opečenou bagetu jsem v zápalu fotografování zapomněl. Pokud chcete recept, rád se podělím (napište si do diskuse).

Římský salát, cherry rajčata, hořčičná vinaigrette a ztracené vejce.

Mítinky

Na DTU je spousta příležitostí, jak nepracovat. Například v pondělí je celoústavní pondělní mítink, v úterý mám mítink s pracovní skupinou (anonymních elektrochemiků), ve středu je celoústavní přednáškový mítink a v pátek společná snídaně. Mimo to jsou občas nepravidelné mítinky. Je fajn, vidět, co dělají ostatní, ale frekvence je tak vysoká, že se častokrát prezentují banality a řeší naprosto zbytečné provozní věci, které 90 % účastníků nezajímají.

Dneska byl ale mítink zajímavý. Druhou prezentaci měl Číňan Li, který se na minulém mítinku skoro popral s Ruskou Irinou. Já tedy Irinu moc nemusím a nezdá se mi, že je bůhvíjaký odborník, ale to, co předvádí Li, to je opravdu síla. Třeba dneska jsme se dozvěděli úžasnou novinu, že palivový článek nefunguje bez paliva! A pak další zásadní informace (pokud jste z oboru…), že za jistých podmínek může pracovat jako elektrolyzér a že nejpomalejší článek řetězce je redukce kyslíku. Tato prezentace se dá nazvat nošením dříví do lesa, ačkoli tady to je něco jako nošení písku na Saharu.

A opět mu to dala Ruska sežrat, poměrně nevybíravým způsobem s přispěním učebnice elektrochemie, kterou si během přednášky přinesla. Teď mě napadá ještě jedno přirovnání: „Jako u blbých na dvorku.“ Situace byla o to horší, že jako host byl mezi posluchači přítomen profesor z Mnichova, který přijel se svým PhD studentem na výměnu. Ačkoli nevím, za co ho vyměnili, protože naše skupina může nabídnout akorát (chemicky) pologramotné Číňany nebo obstarožní vybavení.

Každopádně jsem strávil další hodinu na dalším mítinku s tím německým profesorem, jehož student by měl částečně navazovat na mojí práci. Na mítinku byla i Irina, takže to byl spíš její monolog. Kraviny, co říkala, jsem neopravoval, to si raději vyřídíme s dotyčným studentem mezi čtyřma, maximálně osmi očima, přičemž tam nebudou žádné oči z Ruska.

Dále se mi podařilo zprovoznit potenciostat do takové míry, že dostávám reprodukovatelné výsledky bez jakýchkoli problémů. Bohužel se to asi rozkřiklo, takže dneska jsem ukazoval jedné studentce, jak s potenciostatem pracovat a druhé jsem předával rady co udělat, když má tak hrozné křivky jako jsem měl já před týdnem. Sice jsem rád, že jsem se konečně naučil aspoň něco (pouze s přispěním Googlu a firemní literatury!), ale na druhou stranu bych taky rád někdy pracoval.

Co mě doopravdy uzemnilo

Poslední dva dny jsem strávil zprovozňováním potenciostatu. V pátek jsem kolem páté odcházel s poměrně funkčním systémem. Nechci tady dělat nějakou technickou přednášku, takže jen to nejzajímavější:

Zjistil jsem, že hodně šumu v signálu způsobuje zářivka v digestoři. Jakmile se rozsvítí, šum jde o hodně nahoru. Jakmile se zhasne, šum přestane.

Potenciostat jsem dostal s počítačem, kterému chybělo 46 aktualizací Windows, měl zastaralý ovladač potenciostatu (připojuje se přes USB), zastaralý firmware a zastaralý ovládací software. Aktualizace všeho mi zabrala 1,5 hodiny. Na konci procesu chce potenciostat kalibrovat. To se provede automaticky, stačí kliknout na tlačítko v programu. Jenže ouha, po pěti minutách skončila kalibrace chybou. Odpojil jsem tedy všechny kabely a zkusil to znova. Zase to samé. Podíval jsem se na zadní panel potenciostatu, jestli tam neuvidím nějaký zázrak. Třeba nějaký nepřepnutý přepínač. Ne, žádný zázrak jsem neviděl. A navíc jsem dostal elektrickou ránu. Nebylo to příjemné, ale hned mi blesklo hlavou (slovo „blesklo“ se sem docela hodí), že potenciostat není uzemněný!

Tady v Dánsku jsou jiné zástrčky než ve zbytku kontinentální západní Evropy. Vypadají stejně jako české (francouzský typ), ale nemají středový zemnicí kolík, místo toho mají třetí zdířku. Jenže veškerá laboratorní technika se dodává s eurokabelem (hybridní francouzský/německý typ zástrček), který propojí jenom fázi a nulu. Vyměnil jsem tedy eurokabel za kabel s adaptérem a najednou už kalibrace fungovala. Co mi vrtá hlavou je, jak mohli udělat kalibraci předtím. Obávám se ale, že znám odpověď.

Bohužel to znamená, že jsem teď bez dvou magnetických míchaček (druhým kabelem jsem uzemnil monitor na doporučení výrobce potenciostatu). Z nich jsem totiž vzal ty kabely s adaptéry. Dánský adaptér je zvláštní tím, že jde sice na koncovku kabelu nasadit, ale již nejde sundat. Zkoušel jsem různé nářadí a kabel upevněný do svěráku, ale adaptér se ani nehne. Pak jsem se ptal technika, jestli ho umí odendat. Prý to bez jeho destrukce nejde, takže mi vysvětlil, že jsem se snažil zbytečně. Ale prý objednal deset nových… asi před měsícem. A ještě nedorazily. Prý totiž v Dánsku došly. Ano, je to jako za socíku, v ČSSR kdysi nebyly banány, v Dánsku teď nejsou adaptéry.

Další hraní s potenciostatem už spadá do kategorie „odborné“, nebudu se tedy o tom rozepisovat. Snad jen to, že celkem jsem s tím strávil dva dny, trochu jsem si zaletoval a objednal jsem novou referentní elektrodu bez chloridů. A stejně z toho mám takový blbý pocit. Jestli to ale bude aspoň trochu fungovat, tak už to moc řešit nebudu, nebo nenaměřím vůbec nic.

And now for something completely different:

V Nettu jsme si koupili sklenici marmelády. Koupili jsme si ji jen proto, že stála 3,50 kr. Občas je nějaké zboží v Nettu hodně levné a pokud to není zrovna hnusná zelenina nebo maso, dá se nakoupit opravdu výhodně. Obsah této sklenice má prý trvanlivost do roku 2012, což bohatě stačí, neboť podle kalendáře Karla Maye bude stejně konec světa. Co je ovšem uvnitř, to jsme netušili. Na obale byl jen dánský nápis „Ribsgelé“. Doufali jsme, že to nebude žebírková marmeláda (v angličtině znamená ribs žebírka a tady je možné všechno). Podle Google Translatoru je ovšem rybízová. No, uvidíme. Tak či onak to byla zajímavá koupě.

Rybízové želé.

Jack of no trades

Čínský student Jack (alespoň tak mu všichni říkají) se dneska ptal, v jaké sušárně může sušit éter (diethylether). Naštěstí mu německý student Oliver odvětil, že v žádné. Nechybělo mnoho a naše budova 207 se stěhovala do Švédska. Kromě toho vypustil přes noc čtvrtku flašky argonu. Prostě ohulil ventil průtokoměru na max. Tři litry argonu za minutu do dvoulitrové aparatury. A to nemluvím o tom, že nechal PBI membránu napuštěnou kyselinou fosforečnou jen tak na stole v kyselinové louži. Na náš nátlak to uklidil, ale vyžraná bílá skvrna velikosti padesáti mexických dolarů na stole zůstala.

Dále jsem se dozvěděl, že Oluf našel rotační diskovou elektrodu. Tu rotační diskovou elektrodu, kterou si chtěli koupit, ale neměli na ní peníze. Tak ji prostě někde našli. Ano, tady je běžné, že nejrůznější vybavení je poschovávané někde po skříňkách a šuplících a nikdo neví, že tam je. Pro představu: Rotátor (je potřeba jeden) stojí 5000 dolarů a každá elektroda 700–1500 dolarů dle provedení (je potřeba obvykle několik).

A ještě jedna věc: U oběda se nějak stočila řeč na pečení. Já jsem zažertoval, že kdybychom pekli koláč v laborce, mohli bychom do něj dát ty vitamíny, co mají dole ve skladu chemikálií. Udělali bychom takový zdravý dort. Na to mi s vážnou tváří řekli, že tohle je v Dánsku nelegální™. Ne péct v laboratoři (i když to asi taky), ale přidávat vitamíny do jídla. To se tady nesmí. To prý proto, aby pak výrobci nedělali bonbóny s vitamíny a rodiče je dětem nekupovali jako „zdravou výživu“. Dánská vláda má prostě své občany za bandu retardů. No, někdy si říkám, že to dánská vláda vidí docela realisticky.

Moje práce zatím pokračuje zdárně, to aby to nevypadalo, že si tady jenom stěžuju. Akorát když jde práce dobře, tak to není nic moc zajímavého, o čem by se dalo psát :-)