Návštěva od Kuby

Tento týden tady máme na návštěvě tatínka (Kuby) a trávíme tak velkou část času s ním. Zatím jsme se byli podívat převážně na centrum Kodaně. Navštívili jsme Rosenborg, udělali jsme si projížďku po kanálech a jeli jsme se podívat i do Malmö. Zpráv tak moc nebude, protože většinu míst jsme už navštívili a už jsme o nich i psali. 

V Rosenborgu jsme už jednou fotili a nic dalšího zajímavého jsme tam neviděli. Až na sošku nějakého Somálského piráta, který se nechal chytit.

Pirát?

Projížďka po lodi začíná a končí v Nyhavnu, malebné přístavní čtvrti plné hospůdek a kaváren. A samozřejmě i lodí. Ta naše, vyhlídková, byla hodně široká a nízká. Proplouvat pod nizoučkými mosty v Kodani je o hubu. Tedy o hlavu.

Nyhavn.

Vyhlídková loď.

Proklatě nízký most.

Výhled z 19. patra hotelu Radisson Blu je opravdu pěkný. Je vidět na most přes Øresund a dokonce až do Švédska.

Severní Kodaň z vrchu.

Do Švédska je to coby smørrebrødem dohodil. Nejpravděpodobnější místo dopadu je pak Malmö, ve kterém jsme už taky byli, takže jen doplňujeme pár nových fotek.

Náměstí v Malmö.

Malmörůžë.

Malmömlün.

Turning Torso.

Malmöptáčë.

MyLego

Dneska se na ústavu Civil Engineering konala obědní rozlučka před hromadným úprkem na dovolené s obecnou přednáškou chystaných změn v reorganizaci ústavu. Vedoucí ústavu nás uvítal sdělením, že se pro společný oběd rozhodli z důvodu, aby se Dánové konečně dobře najedli. Nám cizincům se jeho přístup líbil. Klasické sendviče jsou tady vynikající. Navíc jsou na ústavní sešlosti zváni i PhD studenti (narozdíl od DTU Chemistry), takže jsme se všichni rádi akce zúčastnili. Je to jedna z mnohých ukázek dánského šetření cestou dražší než je obvykle. Druhá ukázka šetření je přímo odkázaná na jednu z mých prací zde. Jestli jste dobře sledovali moje příspěvky, vedla se dlouhá debata, zda zvolím pro měření levnější variantu spojenou s cestou za oceán nebo dražší v prostorách mateřské DTU s bonusem v ceně, a to s mrtvou krysou v měřicí místnosti, kterou laboranti odmítají zlikvidovat. Dodrželi jsme tedy tamní zvyk: Zvítězila šetřící dražší varianta. Trochu smutné je, že jsme už mohli přes dva měsíce měřit, ale času je dost. Připadám si tu občas jako ve Španělsku, prostě mañana… Na druhou stranu jsem se vrátila do dětských let a hrála jsem si s Legem. Jsme totiž věrní Dánsku, takže jiný materiál pro upevňování vzorků se tu nevede. Otto Wichterle použil stavebnici Merkur pro odlévání kontaktních čoček, Dánové v podobném duchu používají Lego. Na Civil Engineering (což je vlastně stavební fakulta) totiž pro tyto účely ještě nenašli lepší stavební materiál.

Green mail

Dnes jsem si šel vytisknout svůj článek a spolu s ním i jeho korekturu, abych viděl ty rozdíly a nemusel si vypálit oči civěním do monitoru. Na tiskárně jsem ale pod svým stohem papíru našel papíry cizí, takže bylo nutné najít demarkační linii mezi mým a tím ostatním. Při hledání této linie jsem se nevyhl velice letmému přečtení dokumentů ležících pod mými papíry. Byly sice dánsky, ale ten, který odděloval ty mé, obsahoval jen obrázek stromečku a domečku a anglickou větu, která česky znamenala něco jako „Prosím, netiskněte tento email pokud to nutně nepotřebujete“. Bylo to hodně podobné (ale ne úplně stejné) tomuto: http://thinkbeforeprinting.org/.

Všechny moderní společnosti musí být dnes zelené, nebo tak aspoň vypadat. Proto je asi nutné přidávat za emaily stupidní doložku, že tento mail nemáte tisknout, pokud to nepotřebujete. Pokud jste naprostí dementi a nenapadne vás to samo od sebe, láskyplná zelená firma vám to taktně připomene. A zachránit strom je nutné, i kdyby to mělo znamenat vytisknout místo dvou stránek tři.

Šel jsem majitele emailu poprosit, abych si mohl poslední stranu nechat. Svolil a já jsem si ji vylepil na dveře. Asi za hodinu ke mně přišel, že má ještě lepší email. Od té samé společnosti. Tentokrát byla environmentální buzerace dole na první straně plné textu, ale nejspíš tam byl enter nebo tak něco, protože mu to vytisklo i druhou stránku, která byla úplně prázdná, až na malou číslici „2“ dole.

Díky zelená firmo, místo tří papírů jsme vytiskli pět!

D-FENS o tom samém (2005)

A Technet letos o něco šířeji.

Grilduino

V pátek jsme měli ústavní grilovačku. Bohužel je jenom jednou do roka, ale i tak je to lepší než nulakrát. Doslova „za barákem“, tedy budovou 207, se postavilo několik přístřeškostanů a pod nimi technici připravili asi 8 grilů. K tomu halda opravdu kvalitního masa od řezníka (od toho, od kterého jsme si koupili vynikající ribeye steak), nějaká ta zelenina a alko/nealko. Říká se tedy „pije jak Dán“, ale nikdo ve skutečnosti moc nepil.

Než se roztopil gril, hrála se v asi 30 lidech boccia, což je něco jako pétanque. Akorát že pro lidi s tělesným postižením. Neptejte se mě proč, tak to říká Wikipedia, takže to musí být pravda. Já bych jenom dodal, že tělesně postižený nebyl nikdo. Mentálně možná trochu jo… Každopádně se musím mírně pochválit. Ze všech účastníků jsem skončil druhý, což není tak špatné. Finále jsem tedy prohrál dost krutě, to je pravda. Nejnapínavější bylo semifinále, kdy jsem v posledním kole (hrálo se 10) porazil Alekseje o pouhý jeden centimetr a vyhrál jsem tak 5 : 4 : 1 (naše semifinálová skupina měla 3 členy).

Tenhle víkend prší. V sobotu pršelo dost, v neděli zatím střídavě poprchává. Jsme tedy doma. Já jsem si koupil Arduino. Myslím, že většina mých čtenářů nebude vědět, co to je. Trochu to zkusím nastínit: Jedná se o mikroprocesor, něco jako malý počítač, ale jenom ten čip. Žádný displej nebo klávesnice. Připojuje se k PC pomocí USB a z počítače se do něj nahrává program, který v mikroprocesoru poté běží. Aniž by musel být mikroprocesor nadále připojený k počítači! Co to umí? Tak třeba měřit napětí. To asi není žádná velká věc, ale dá se to samozřejmě využít na čtení různých senzorů. Můžete tak mít teploměr, tlakoměr, vlastně cokoli, co si k mikroprocesoru připojíte. Musíte tedy trochu programovat, trochu zapojovat elektrické obvody a hlavně se modlit, že mikroprocesor neusmažíte. Narozdíl od programování počítače, tady si svůj hardware můžete snadno zničit.

Pro techničtěji založené: Arduino je open source platforma, která na mé desce Arduino Uno kombinuje procesor AVR Atmel atmega 328 s převodníkem USB<=>serial a stabilizátorem napětí 5 V. Programuje se v nějaké kombinaci C/C++, ale jde to samozřejmě přímo v assembleru. Atmega 328 má 6kanálový 10bitový ADC, 14 vstupně-výstupních digitálních portů (6 s možností PWM) a další věci jako reset a samozřejmě napájení 5V. Má několik typů sériových rozhraní. Konvertor do USB umí až 115200 baud. Procesor má 32 kB programové paměti, 2 kB SRAM a 1 kB EEPROM.

Zatím jsem vytvořil třeba jednoduchý měřič kapacit, založený na integraci náboje a jednoduchém vztahu C = Q/V. A pak třeba teploměr, osciloskop a teď se snažím rozchodit přístrojový zesilovač. Jsem tedy takový Přemek Elektropodlaha.

Jurská laboratoř

O víkendu a v pondělí (v Dánsku byl státní svátek) jsme nic zajímavého nedělali. Akorát jsme se šli projít na pláž. Voda je stále studená, a k tomu fouká. Pár lidí se slunilo na pláži, ve vodě jsme nikoho neviděli. V Bakkenu jsme si dali zmrzku, která byla opravdu moc dobrá. Potěšilo nás, že dánské dva kopečky úplně vyplní takový ten veliký kornout, kam se v Česku dávají kopečky 3–4.

Ve škole to jde pomalu. Hodně pomalu. Dnes jsem pracoval v posledním funkčním rukavicovém boxu, který naše skupina má. Tedy „funkční“ je dost silné slovo. Olejová pumpa má většinu oleje ve vaně pod sebou (aby netekl na podlahu), v okénku není hladina vidět, protože je úplně černé, začouzené. V boxu je neuvěřitelný bordel, není skoro kam dát nové vzorky. I na analytických vahách (rok výroby kolem 1980, ale funkční) je naskládáno množství lahviček a dokonce i třecí miska s tloučkem. Vrstva prachu, obsahujícího pravděpodobně polovinu periodické tabulky, pokrývá skleněné ampule se smazanými nápisy i vnitřek vah.

Automatické tlakování funguje jenom občas. Někdy taky zapomene vypnout, takže tlakuje vstupní komoru na nějaké 2–3 atmosféry. Ale zase můžu být vděčný za to, že je box relativně těsný. Rukavice nemají ani jednu cyklozáplatu! Takže když to vezmu kolem a kolem, je to lepší než ten box, s kterým jsem pracoval dřív (a který je už úplně rozbitý). Ale je lepší stejně jako je dnes Škoda 120 lepší než Trabant 601.

Do laborky přibyly dvě studentky, které dělají nějaký závěrečný projekt, něco jako malou diplomovou práci. Plán jsem jim vymyslel já. Tedy já jsem navrhl jakýsi nástřel a ten byl bez připomínek přijat. Protože je to každému fuk. Když viděly, s čím budou pracovat (SediGraph, r.v. 1991, kulový mlýn, r.v. neznámý, ale štítek říká Made in West Germany), zhrozily se, ale neutekly. Ono samozřejmě prastaré datum výroby ještě nemusí být na překážku, hrozivější je míra opotřebování a zašpinění těchto přístrojů. K tomu jsme si objednali u technika instalaci dvou sušáren na testování při 80 a 150 °C. Tyto sušárny jsou už opravdové retro. Krásný zakulacený design a bílý lak, pravda, na mnoha místech ohlodaný od zubu času. Hodily by se do party k mixéru Kitchen Aid nebo ledničce Smeg. Regulace teploty není nejpřesnější. Naštěstí je u značky 100 °C napsané lihovkou 140 °C, a to opravdu platí (± 20 °C). U druhé teploměr nefunguje, ale vrazíme do ní termočlánek a bude to super, hlavní je, že topí. A taky nemáme zkumavky do nové odstředivky a prý nebudou, takže se vracím k té staré.

To jsou tedy poslední zprávy ze skanzenu laboratorní techniky na DTU.

Recept: Scones

V jednom z předchozích příspěvků jsem sliboval recept na scones. Český název jsem nenašel, snad poslouží přiložená fotka. Je to sladké pečivo, které se dá vyrobit rychle a jednoduše. Jinak bychom ho ani nedělali.

My jíme scones na snídani místo místních snídaňových bulek. Obvykle si je rozkrojíme a namažeme džemem. Přeci jen je to trochu sušší výrobek. Scone není ani buchta ani koláč ale ani sušenka. Dají se jíst samotné i bez namazání, hodí se třeba k čaji či kafi.

Recept možná není na tradiční scones. Ten, který používám já, jsou vlastně tři zprůměrované recepty, které jsem našel na webu a mírně doladil sníženým obsahem cukru tak, aby scones chutnaly mně.

Na asi 8 scones je potřeba:

• mouka 250 g

• cukr 30 g

• prášek do pečiva 10 g

• máslo 75 g (1 % NaCl)

• vejce 1 ks

• vanilinový cukr 10 g (není úplně nutný)

• mléko 50 g

• rozinky 75 g (volitelně)

Chemická poznámka: V Dánsku se prodává solené máslo s 1 % soli. Takže pokud použijete nesolené, přidejte špetku soli, přičemž v tomto případě špetka = 0,75 g. My ingredience vážíme, proto je vše uvedené v gramech. Hustota mléka je kolem 1,035 g/cm³, takže je vhodné v tomto případě předpokládat, že 1 mL = 1 g.

Postup:

Troubu předehřejeme na 200 °C, na plech dáme pečicí papír.

V míse smícháme mouku, cukr a prášek do pečiva. Přidáme máslo nakrájené na kostičky a prohněteme.

V misce (to je druhá nádoba, odlišná od mísy s prášky) rozmícháme vejce, vanilinový cukr a mléko. Přilejeme do mísy s prášky, přidáme rozinky a prohněteme, až vznikne těsto, což se stane velmi rychle. Pozn.: Těsto zprvu docela lepí, ale po prohnětení lepkavost klesne.

Ručně vytvarujeme bochánky 5–7 cm v průměru, výška cca 1,5 cm. Dáme na plech a pečeme asi 20 minut dozlatova při 200 °C. Párátko píchnuté do scone musí vyjít ven čisté, bez těsta.

 

Je jasné, že doba pečení závisí na schopnostech trouby. Dneska jsem třeba pekl jenom 17 minut s dobře předehřátou troubou. Prostě dozlatova. 

Scones vyskočí asi na dvojnásobnou výšku. Na fotografii si můžete prohlédnout, jak by to mělo vypadat. Pozorný čtenář si všimne, že scones je na fotografii jen 6, zatímco recept je na 8. Je to bohužel zapříčiněno časovou prodlevou mezi upečením a focením. V mezidobí byly dva exempláře sežrány hladovými Čechodány. Pokud si scones uděláte, podělte se o zážitky v diskusi!

Scones dle receptu (75% část).

DieselHouse a Cisternerne

Nejlepší věci jsou zadarmo. Tak zpívají Chinaski a říkají linuxáci. A každý zadarmo dobrý. Tak říká jeden můj kamarád. Naše dnešní zadarmo začalo dopravou příměstským vlakem S-Tog, který dnes asi naposledy vyjel zdarma. Bylo to tak každou první neděli v měsíci, ale na webu je 5. června 2011 uvedené jako poslední datum, kdy lze vyrazit bez jízdenky a zároveň s pocitem sucha a bezpečí před revizorem.

Industriální zóna na jihu Kodaně.

Levné bydlení na hausbótu.

Schránky.

Počasí bylo dnes letní. 27 °C vzduch, 18 °C voda. Nevyrazili jsme ale na pláž, nýbrž do DieselHouse. To je muzeum dieselových motorů, které se nachází ve velké budově, spíše hale, v jejímž středu je majestátní motor Burmeister & Wain o výkonu 15 000 kW. Celá hala byla postavena právě kvůli tomuto motoru. Ten se v ní nachází od roku 1932, kdy sloužil jako generátor elektřiny pro Kodaň. Tehdy bylo 15 MW docela dost. Jak se spotřeba energie zvyšovala, začal se motor postupně využívat jen pro krytí špiček a nakonec jako záložní generátor pro přilehlou elektrárnu. Dnes je motor centrem expozice. Je stále funkční a spouští ho každou první a třetí neděli v měsíci. Tedy právě v době, kdy jsme muzeum navštívili my.

Část motoru. Celý se mi do záběru nevešel ať jsem stál kde jsem stál.

Týpek, který přednášel a obsluhoval motor.

Motor v mlžném oparu nafty a oleje.

Teď udělám malou technickou vsuvku:

Dieselový motor typu 884WS-150 z roku 1932 si uchoval prvenství jako největší dieselový motor na světě celých 30 let. Osmiválcový dvoutaktní vznětový motor váží 1400 tun, má vrtání 840 mm, zdvih 1500 mm a výkon 15 000 kW. Pracuje při 115 otáčkách za minutu a při výkonu 12 000 kW má spotřebu 2,9 tun nafty za hodinu. Pokud dobře počítám, tak účinnost přeměny chemické energie na elektrickou je kolem 30 %.
Konec technické vsuvky.

Možná vás překvapí, že do DieselHouse mě zatáhla Adélka! Nebyl to můj nápad. Návštěvníci tohoto muzea jsou jinak ve značném genderovém nepoměru a docela se divím, jaktože to Únije ještě nereguluje. Dívek a žen bylo mezi asi stovkou návštěvníků tak do deseti. Anglicky se tato situace nazývá „Sausage Zone“.

Prakticky všichni se přišli podívat na spuštění velkého motoru, kterému předchází asi 5minutové povídání v dánštině. Pak už si můžete povídat co chcete, dokonce můžete křičet, ale nikdo vás neuslyší. Zvuk motoru si můžete poslechnout na přiloženém videu v krásné monofonní kvalitě integrovaného mikrofonu na foťáku. Na živo je to o malinko větší randál.

V DieselHouse jsme strávili asi hodinku a půl a kromě toho, že vstupné je zdarma, bylo zdarma i pití. Vše sponzoruje firma MAN, kterou vlastní Volkswagen, takže děkujeme všem řidičům koncernových vehiklů, že nám nepřímo přispěli na zábavu.

Starý dieselový motor.

Model nějakého motoru. V muzeu jich byla spousta.

Dále jsme se vydali do muzea moderního sklářského umění Cisternerne. Toto muzeum se nachází u Kodaňské ZOO v přilehlém parku. Tedy lépe řečeno pod přilehlým parkem. Pod velkou fontánou jsou sklepní prostory, které takto jako muzeum využívají. Cisternerne byla ta část našeho výletu, která nebyla zadarmo, ale pěkně za peníze. Zadarmo byl aspoň plakát muzea, který nabízeli k rozebrání, a my jsme si ho samozřejmě vzali.

Brána pivovaru Carlsberg, kterou jsme po cestě prošli.

Vysoká budova Carlsbergu, okolo které jsme také prošli.

Nazi elephant. Hitler v závěru války zkoušel už úplně všechno.

Zatímco venku bylo slunečno a 27 °C, uvnitř muzea bylo přítmí a odhadem kolem 12 °C. Atmosféra muzea byla taková tajemná, začal jsem v tomhle příspěvku s nějakými anglickými termíny, tak budu pokračovat a napíšu, že zhruba tak, jak bylo v muzeu, si představuju význam slova „spooky“.

Leitmotiv dočasné výstavy.

V první části byly bronzové skulptury Jørgena Haugena Sørensena. Jednalo se o dočasnou výstavu a pokud vím, tak se sklem nemá nic společného. Skulptury byly jakési deformované hlavy, obvykle utržené a visící na zbytku těl, a pak těla samotná, ve stavu po 15 letech na perníku a přejetí parním válcem. V době, kdy na internetech najdete kdejaké úchylárny, a to i „real“, je těžké ještě někoho šokovat, takže nenapíšu, že by mě výstava šokovala. To ne, ale atmosféra v kamenném podzemí, kde ze stropu kape po krápnících voda a kolem jsou spoře nasvícené utržené a deformované hlavy a těla rozhodně nějaký zážitek přináší. Za mě utržený krvavý palec nahoru.

Otevřená hlava.

Hlavy…

… a hlavy na nakloněné rovině.

Druhá část bylo skutečné muzeum skla. Vystavené exponáty pocházely nejčastěji z 20. století a samozřejmě se u nich využívalo perfektní možnosti nasvícení bez světla z oken. A třetí část byl depozitář pískovcových soch ze 17. století z různých dánských zámků. Nejsem odborník, ale nemyslím si, že pískovcové sochy se mají skladovat v prostředí s krasovými jevy a 100% vlhkostí. Tak či tak stojí Cisternerne i DieselHouse za návštěvu, zejména pokud vás nelákají ty mainstreamové atrakce.

At first, I was like…

… but then…

Adélka s novou hlavou.

Vitráže.

Exponáti.

Na zemi bylo mokro.

Skleněné umění.

Krápníky.

Jedna z mnoha pískovcových soch.

Doktorát

V pondělí jsem byl na prezentaci firem. Tuto akci zorganizoval PhD klub a jako hlavní lákadlo byl oběd zdarma. Ačkoli ekonomická poučka říká, že nic jako oběd zdarma neexistuje, v Dánsku to zřejmě neplatí. Oběd sestával z klasických olbřímích sendvičů. Na výběr byl s kuřecím masem nebo s lososem. Pro jistotu jsem si dal oba, ale byly tak velké, že ten druhý jsem skoro celý donesl domů. No uznejte, měl jsem ho snad vyhodit?

Po obědě už následovaly prezentace firem Novozymes, Haldor Topsøe a Lundbeck. Tedy třech dánských firem, které se zabývají chemií. Anorganiku dělá prakticky jen Haldor Topsøe, což je firma zajímavá také tím, že ji vede 98letý zakladatel, který denně dochází do práce. A jo, jmenuje se Haldor Topsøe.

Tato firma také rozdávala lékořicové bonbóny, které opravdu výrazně nedoporučuji. Je to jedna z mála sladkostí, kterou jsem nedokázal zkonzumovat a vyplivnul se znechuceným výrazem na talíř.

Při dotazech jsem se zeptal, jestli má tedy smysl dělat doktorát, když berou jak inženýry, tak doktory. A od všech společností jsem se dozvěděl, že u nich to smysl má. Prý raději berou doktory, kteří mají za sebou rok-dva postdoktorské práce, nejlépe pro nějakou prestižní skupinu. Inženýry berou taky, ale shodli se, že jsou v hierarchii přeci jen níž než doktoři. Tak to jen pro ty, co zvažují, jestli studovat doktorát nebo ne. Berte to jako další kousek Lega do skládačky.