Zobrazují se příspěvky se štítkemDyrehaven. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDyrehaven. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 29. dubna 2011

Weltemp

Ve čtvrtek a v pátek jsem se zúčastnil mítinku projektu Weltemp, kterého jsem vlastně také součástí. Pro mě to byl ovšem první i poslední mítink, projekt právě končí. Setkání se konalo nedaleko našeho bydliště, v Charlottenlundu, ačkoli já si myslím, že ta oblast se spíše jmenuje Ordrup. Moji teorii potrvrzuje i název sto metrů vzdáleného muzea Ordrupgaard. Ale na jméně vlastně nezáleží. První den byly přednášky, oběd a večeře, druhý den jenom část pro vedoucí skupin, které jsem se neúčastnil, a oběd, kterého jsem se samozřejmě zúčastnil.

Zatímco večeře byla teplá, kromě karamelové zmrzliny, oběd byl typicky dánský, studený. Sestával z velkého výběru ryb, ovoce, salátů a různých druhů chleba. Já jsem si původně chtěl dát řízek, což bylo jedno z mála teplých jídel u oběda, ale když jsem zjistil, že je řízek rybí, nechal jsem ho být.

Mítinku se zúčastnil také můj školitel a šéf ústavu v jedné osobě a můj bývalý (alespoň formálně) školitel. Z ČR ještě další dva pánové polymerníci. Se všemi jsme v přestávce před večeří zašli do blízkého Bakkenu, což je vlastně jediné místo v blízkosti, které je otevřené i po páté hodině odpolední. Oba elektrochemici se svezli na Tornádu, atrakci, na kterou jsme s Adélkou neměli odvahu. Zachycuje je i moje fotografie, pořízená z mobilu. Cestou zpět parkem Dyrehaven jsme viděli i pár jelenů!

Takhle se smáli před jízdou…

V pátek jsme měli tu čest pohostit oba elektrochemiky u nás. Naštěstí přijeli po obědě, takže nás moc nevyjedli :-) Tak jsme zase trochu v obraze, víme co se děje v Praze a popovídali jsme si česky.

neděle 17. dubna 2011

Bakken

V Kodani se nalézá zábavní park Tivoli, který je zde nejznámnější, ale je to až trochu moc turistické místo. My jsme místo toho vyrazili do úplně nejstaršího fungujícího zábavního parku na světě, který leží pouhé 4 kilometry od nás, do parku Dyrehavsbakken – zkráceně Bakken. Pro MK: Jeli jsme na kole!

Do Bakkenu ročně přijde 2,5–2,7 milionu návštěvníků, což je stejné číslo jako počet zahraničních turistů, kteří každoročně navštíví celý Kypr. A to je Bakken otevřený jen 5 měsíců v roce! Přesto zůstává toto místo velmi blízko přírodě a tak nějak „v pohodě“. Těžko to lze popsat, ale ten pocit je více oddechový než nějaký superkomerční. I když je to vše čistý byznys. Bakken se nalézá na okraji obory Dyrehaven, i proto je možné spojit návštěvu Bakkenu s pěknou procházkou po okolí.

Podle Adélky to vypadá jako Matějská. Ano, těch rozdílů zas není tak mnoho, ale přesto nějaké jsou: Předně, oproti různým poutím, se zde prodává jen minimum plastikových krámů, které snad už ani Rákosky neprodávají. Dále, kromě všudypřítomných fast-foodů s hamburgery a párky v rohlíku, je zde i dost slušných restaurací s mnohachodovými menu, humry a argentinskými steaky. Chybí české langoše, ale myslím, že by sem zapadly. Nechybí naopak cukrová vata a jiné cukrové koncentráty jako jsou různá lízátka a pendreky.

Ulice v Bakkenu.

Bakken si nejvíc užijete, pokud je vám kolem 6 let. Většina atrakcí je dělaná pro opravdu malé děti: Nejrůznější vláčky, kolotoče a houpačky nadchnou zejména předškoláky. Pro rodiče jsou nejspíš určené bary, restaurace, herny a třeba kabaret. No a pro nás, studenty, byly nejatraktivnější asi tři horské dráhy. To je také vše, co jsme zkusili. Chtěli jsme i na autíčka, ale prakticky v každém sedělo nějaké pětileté škvrně a my jsme neměli to srdce s nimi hrát demoliční derby.

Pro malé děti je Bakken ráj.

Tady jsme nebyli. Prý by to žaludek Adélky nevydržel.

Ceny v Bakkenu jsou pro Dány zřejmě normální, pro nás jsou dost ostré. V restauracích jsou podobná čísla jako v Česku, tedy je vše asi 3× dražší. Vstup je jinak zdarma, platí se až na atrakcích. Buď za hotové nebo za kupóny nebo si můžete koupit permanentku. Celoroční permanentka vyjde na poměrně výhodných 900 DKK (pokud chodíte do Bakkenu s dětmi co týden), jednodenní stojí 239 DKK a můžete na každou atrakci maximálně 10×, což myslím bohatě stačí. Jinak jsou jednotlivé atrakce různě drahé, od 15 do 40 DKK za jízdu. My, jako správní Češi, jsme si koupili kupónovou knížku. Ta tedy nestála 1000 Kč, ani nám za ni Viktor Kožený neslíbil desetinásobek, ale za 190 DKK obsahovala 42 kupónů v hodnotě 225 DKK. Kupóny fungují jako peníze, jeden je pět kroner.

V popředí vodní bitva, v pozadí šílená horská dráha Tornado.
Opět jsme nešli kvůli uchování obsahu našich žaludků.

Detail tornáda s nějakými odvážlivci. Ano, je to ostrá jízda a ještě se to točí dokola.

Nejdřív jsme šli na hlavní atrakci Bakkenu, dřevěnou horskou dráhu, která je v provozu od roku 1932. Zajímavé je, že ač je všude spousta lidí, fronty jsou velmi krátké. My jsme čekali nejdýl asi 3 minuty. Je to nejspíš tím, že jízdy nejsou dlouhé. Asi se počítá, že máte permanentku a jedete třeba třikrát za sebou. Dřevěná horská dráha byl docela silný zážitek, je stavěná tak, že hodně padáte, tedy pocítíte tu lehkost, kdy vám v žaludku začne levitovat oběd. Musím říct, že jedna krátká jízda mi docela stačila, ale kdybychom šli do Bakkenu na celý den, asi bych jel víckrát. Dále jsme šli na důlní vláček Ulven, což je moderní ocelová horská dráha, která zase sází na náklon a ostředivou sílu. Na Ulvenu vás to hodně přimáčkne do sedaček. Jízda je ale ještě kratší než na té dřevěné, takže většina lidí jede víckrát. No a poslední atrakci jsme si zkusili vodní horskou dráhu v jakési loďce. Předtím jsme oblékli Gore-texové kalhoty, protože jsme viděli, jak to cáká. Já jsem ale zamachroval a nenasadil jsem si kapuci. No, byl jsem pěkně zlitý, a to ve 12 °C. Naštěstí převážně v obličeji, takže jsem oschnul docela rychle.

Stará dřevěná horská dráha – hlavní atrakce Bakkenu.

A ještě jeden pohled na Rutschebanen (doslova „horskou dráhu“).

Bakken je místo, kam se vyplatí na procházku i na celý den, ale to hlavně pokud máte malé děti. Jinak je to zase jedno z míst, které Dánům závidím. Ještě si dovolím poslední, politicky nekorektní vložku: V Bakkenu (ale i jinde) to už vypadá spíše jako v al-Bakkenu. Koncentrace muslimů je velmi vysoká a dost se jich baví o jakémsi společném kamarádovi, který se jmenuje nějak jako Alláh Akbar. Netvrdím, že mi to vadí, ale radost z toho nemám.

Dům hrůzy.

Není to jen v Čechách…

sobota 26. března 2011

Procházka po okolí

V sobotu jsme se rozhodli jenom trošku projít po okolí. Ovšem místní okolí je moc pěkné. Bydlíme u lesa, za lesem začíná jelení obora Dyrehaven, blízko jsou všelijaké rybníčky a parky a vůbec je vždycky kam jít. Tentokrát jsme se prošli po kousku Dyrehavenu a zpět jsme zvolili cestu rezidenční čtvrtí komuny Gentofte, která se jmenuje Ordrup, a sousedí s Jægersborgem, kde bydlíme my. 

Tady bude cesta. Nejspíš cyklostezka.

Původně jsem si myslel, že vyfotím nějaké rozkvetlé kytičky, ale ty se stále nacházejí jen v květinářstvích. Venku sice svítilo sluníčko, ale teplota byla 4 °C.

Zatím nic nekvete, tak aspoň trošku té zeleně.

V oboře Dyrehaven byla spousta lidí. Na procházce jich ale byla menšina. Většina běžela nebo jela na koni. Viděli jsme běžce i v důchodovém věku a jednoho pána, kterému bylo tak 75 a taky se snažil běžet. Patří mu náš respekt.

Vstříc hnědým světlým zítřkům.

V oboře byla spousta pokácených stromů.

Šťastná třináctka? Na téhle cestě spíš „pokakané štěstí“.

My jsme si místo běhu vybrali sport „kličkování mezi koňským trusem“. Cesty byly doslova obsypané. Vůbec jízda na koních a ponících je tady nesmírně oblíbená a jezdců jsme potkali dost. Tedy převážně menších dětí na ponících, kteří se u našeho jižního vchodu do Dyrehavenu dají půjčit. Adélce by určitě stačil :-)

Tahle cesta vede do školy.

Svítí, ale neohřeje.

Takhle to vypadá v našem bydlišti.

neděle 27. února 2011

Návštěva z Kralup

Od pátku do neděle jsme měli návštěvu. Kamarády Michala s Martinou, absolventy nejprestižnější české univerzity, VŠCHT v Praze. O víkendu nám přálo počasí (slabší vítr a teploty kolem nuly), takže jsme mohli vyrazit za nějakými kulturními zážitky. Nejprve se ale oba návštěvníci projeli na našich kolech, na kterých není ani zrnko rzi! Martina sice ztratila tachometr, ale oba to napravili technickou prohlídkou kol. Michal třeba objevil, že mám naprasklý řetěz, takže by asi nebylo moc vhodné ještě kolo používat. Děkuji mu, bez tohoto objevu bych na kole určitě jezdil až do konce našeho pobytu, takhle ho raději nechám odpočívat přikryté pod plachtou.

U rybníčku za domem.

Sobotní snídaně i oběd se nesl v dánském duchu. Třeba tmavý chléb s máslem a banánem (byť bez mezivrstvy sýra) či uzený losos s koprem našim hostům přiblížily dánskou gastronomii.

Chleba, máslo, banán. Takhle se jí v Dánsku.

Náš první výlet byl k věži Von Frelsers Kirke, na kterou Michal chtěl jít už jako malý, ale věž tehdy zavřela dřív, než k ní dorazil. I v našem případě byla věž zavřená, ale brzké vstávání by nám nepomohlo, zavřená byla totiž na celou zimu a otvírá se až prvního dubna. Alespoň jsme si tedy prohlédli kostel se staře vypadajícími varhanami.

Von Frelsers Kirke s točitou věží.

Staré varhany.

Oltář.

Pak jsme se vydali do Christianie. O ní najdete na Internetu spoustu povídání. Mně osobně to připadalo jako takový hezčí squatt, místy jako kolonie bezdomovců. V Christianii se smí fotit jenom někde. Tedy nesmí se fotit v jejím centru, a to z jediného důvodu: V centru Christianie je velmi rozsáhlý obchod s hašišem. Normálně na hlavním náměstí stojí stánky nějakých deseti prodejců s různými tabulkami hašiše a jejich cenami. Tento obchod je naprosto otevřený a kdokoli si může přijít nakoupit. Policie se sice snažila od roku 2004 tento prodej vymýtit, ale bez úspěchu. Jinak jsou v Christianii malé obchůdky, stánky s oblečením (jako mají Vietnamci) a několik občerstvení. Osobně se mi zdá, že Christianie není o nějaké alternativní kultuře, spíš mi místní obyvatelé připadali jako kříženci gangsterů a vyhulenců. Sice se občas objevují antiglobalistické nápisy, ale pár domů má satelit a věřím, že internet také nechybí.

Barvy Christianie.

Brána do jiného světa.

Měkké drogy ano, tvrdé drogy ne, satelitní TV ano (vlevo nahoře).

Po Christianii jsme se ještě prošli po okolí a vyfotili ptačí souboje o chleba, kterým nějaká rodinka krmila desítky kachen, racků, labutí a bůhví čeho ještě. O každý kousek se strhla ohromná bitva, kterou obvykle vyhráli rackové.

Rychle nahoru!

Kachnasurfing.

A vítězem je racek s imatrikulační značkou RMZ.

V neděli jsme se vydali do obory Dyrehaven na zvěřinu. Tedy jen vidět, ne jíst. Zaparkovali jsme u moře, které je hezky zamrzlé. Michal se chtěl koupat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu si to rozmyslel. V oboře jsme viděli jak méně zvěře, tak méně návštěvníků, než když jsme tam byli s Adélkou na podzim. Po dvou hodinách jsme dorazili zpět k autu a pěkně vymrzlí (tedy alespoň já) jsme se vydali domů.

Toto není Grónsko, ale moře 5 km od nás.

Daňci.

Stádo v lese.

sobota 16. října 2010

Obora Dyrehaven

Náš sobotní výlet byl do královské obory Dyrehaven, oficiálně „Jægersborg Dyrehave“. Ta dnes slouží jako park, malé golfové hřiště a obora. Rozloha je 11 čtverečních kilometrů, což je hodně, zejména na dánské poměry.

Rybníček. Kdo najde schovaného jelena, vyhrává náš obdiv.
Obora je domovem přes 2000 jelenů lesních, jelenů sika a daňků. Ti se prohánějí volně mezi návštěvníky. Dyrehaven je totiž oblíbeným výletním cílem místních obyvatel, o čemž nás přesvědčilo již přeplněné parkoviště před jedním z vchodů. Naštěstí bylo zadarmo.

Stádo s několika albíny.
Po vstupu jsme se vydali vstříc loveckému zámečku Eremitagen v konstantním proudu návštěvníků, který se dá srovnat s davy na Karlštenju. Dyrehaven je  totiž opravdová masovka.

Lovecký zámeček Eremitagen.
Kolem cesty je malé (alespoň tak vypadá) golfové hřiště, kde bylo několik golfistů.

Patování na grínu.
Kolem nás jezdili cyklisté, běhali joggisté a také se v parku vyskytovalo hodně jezdců na koních. To je tady také dost oblíbené. Do školy koneckonců jezdíme kolem stájí a jezdecké školy. Několik lidí pouštělo draka, protože, ač byl krásný slunečný podzimní den, taky docela foukalo. Prostě počasí na draka. Doslova.

V půli cesty se mi podařilo z asi 20 metrů vyfotit daňka (možná bych měl psát Dáňka, s ohledem na místo). S objektivem 18–105 to považuji za úspěch.

Daněk evropský spolupracující.
Měl bych tady napsat nějaký pěkný konec, ale po zbytek cesty jsme nic zajímavého nezažili. Dyrehaven je totiž hlavně o klidu a odpočinku.