Čau Dánsko, čau Dááánsko…

Ve čtvrtek jsme se rozloučili ve škole s našimi kamarády a kolegy, se kterými jsme strávili posledních 10 měsíců. Tedy tak s polovinou z nich, která zrovna neměla dovolenou. Byl i nezbytný „cake“, tedy dánský supersladký koláč (rovnou tři druhy), kterým se oslavuje cokoli od publikace článku po zisk Nobelovy ceny. A také se s ním loučí. Do mé skupiny přichází a odchází spousta zahraničních studentů jako stážistů, nebo jak to vlastně nazvat, takže cake je často. Je to takové multikulti prostředí, ačkoli poslední dobou se to mění spíše na dánsko-čínské prostředí.

Na čtvrteční večer dorazili rodiče Adélky, kteří nám pomohou odvézt tu hromadu věcí, které jsme si sem navezli. Prošli jsme se s nimi k den lille Havfrue, do Rosenborgu a na super večeři do malé restaurace Krebsegaarden, která si drží docela dobré hodnocení. Nezklamala ani nás a ukázalo se, že v Kodani se dá opravdu dobře najíst.

V obležení.

Teď nás čeká balení a v neděli ráno cesta zpět do rodné země. Na blog ještě napíšu, až se vrátíme, ale toto je asi poslední příspěvek z Dánska.

Grilduino

V pátek jsme měli ústavní grilovačku. Bohužel je jenom jednou do roka, ale i tak je to lepší než nulakrát. Doslova „za barákem“, tedy budovou 207, se postavilo několik přístřeškostanů a pod nimi technici připravili asi 8 grilů. K tomu halda opravdu kvalitního masa od řezníka (od toho, od kterého jsme si koupili vynikající ribeye steak), nějaká ta zelenina a alko/nealko. Říká se tedy „pije jak Dán“, ale nikdo ve skutečnosti moc nepil.

Než se roztopil gril, hrála se v asi 30 lidech boccia, což je něco jako pétanque. Akorát že pro lidi s tělesným postižením. Neptejte se mě proč, tak to říká Wikipedia, takže to musí být pravda. Já bych jenom dodal, že tělesně postižený nebyl nikdo. Mentálně možná trochu jo… Každopádně se musím mírně pochválit. Ze všech účastníků jsem skončil druhý, což není tak špatné. Finále jsem tedy prohrál dost krutě, to je pravda. Nejnapínavější bylo semifinále, kdy jsem v posledním kole (hrálo se 10) porazil Alekseje o pouhý jeden centimetr a vyhrál jsem tak 5 : 4 : 1 (naše semifinálová skupina měla 3 členy).

Tenhle víkend prší. V sobotu pršelo dost, v neděli zatím střídavě poprchává. Jsme tedy doma. Já jsem si koupil Arduino. Myslím, že většina mých čtenářů nebude vědět, co to je. Trochu to zkusím nastínit: Jedná se o mikroprocesor, něco jako malý počítač, ale jenom ten čip. Žádný displej nebo klávesnice. Připojuje se k PC pomocí USB a z počítače se do něj nahrává program, který v mikroprocesoru poté běží. Aniž by musel být mikroprocesor nadále připojený k počítači! Co to umí? Tak třeba měřit napětí. To asi není žádná velká věc, ale dá se to samozřejmě využít na čtení různých senzorů. Můžete tak mít teploměr, tlakoměr, vlastně cokoli, co si k mikroprocesoru připojíte. Musíte tedy trochu programovat, trochu zapojovat elektrické obvody a hlavně se modlit, že mikroprocesor neusmažíte. Narozdíl od programování počítače, tady si svůj hardware můžete snadno zničit.

Pro techničtěji založené: Arduino je open source platforma, která na mé desce Arduino Uno kombinuje procesor AVR Atmel atmega 328 s převodníkem USB<=>serial a stabilizátorem napětí 5 V. Programuje se v nějaké kombinaci C/C++, ale jde to samozřejmě přímo v assembleru. Atmega 328 má 6kanálový 10bitový ADC, 14 vstupně-výstupních digitálních portů (6 s možností PWM) a další věci jako reset a samozřejmě napájení 5V. Má několik typů sériových rozhraní. Konvertor do USB umí až 115200 baud. Procesor má 32 kB programové paměti, 2 kB SRAM a 1 kB EEPROM.

Zatím jsem vytvořil třeba jednoduchý měřič kapacit, založený na integraci náboje a jednoduchém vztahu C = Q/V. A pak třeba teploměr, osciloskop a teď se snažím rozchodit přístrojový zesilovač. Jsem tedy takový Přemek Elektropodlaha.

Recept: Scones

V jednom z předchozích příspěvků jsem sliboval recept na scones. Český název jsem nenašel, snad poslouží přiložená fotka. Je to sladké pečivo, které se dá vyrobit rychle a jednoduše. Jinak bychom ho ani nedělali.

My jíme scones na snídani místo místních snídaňových bulek. Obvykle si je rozkrojíme a namažeme džemem. Přeci jen je to trochu sušší výrobek. Scone není ani buchta ani koláč ale ani sušenka. Dají se jíst samotné i bez namazání, hodí se třeba k čaji či kafi.

Recept možná není na tradiční scones. Ten, který používám já, jsou vlastně tři zprůměrované recepty, které jsem našel na webu a mírně doladil sníženým obsahem cukru tak, aby scones chutnaly mně.

Na asi 8 scones je potřeba:

• mouka 250 g

• cukr 30 g

• prášek do pečiva 10 g

• máslo 75 g (1 % NaCl)

• vejce 1 ks

• vanilinový cukr 10 g (není úplně nutný)

• mléko 50 g

• rozinky 75 g (volitelně)

Chemická poznámka: V Dánsku se prodává solené máslo s 1 % soli. Takže pokud použijete nesolené, přidejte špetku soli, přičemž v tomto případě špetka = 0,75 g. My ingredience vážíme, proto je vše uvedené v gramech. Hustota mléka je kolem 1,035 g/cm³, takže je vhodné v tomto případě předpokládat, že 1 mL = 1 g.

Postup:

Troubu předehřejeme na 200 °C, na plech dáme pečicí papír.

V míse smícháme mouku, cukr a prášek do pečiva. Přidáme máslo nakrájené na kostičky a prohněteme.

V misce (to je druhá nádoba, odlišná od mísy s prášky) rozmícháme vejce, vanilinový cukr a mléko. Přilejeme do mísy s prášky, přidáme rozinky a prohněteme, až vznikne těsto, což se stane velmi rychle. Pozn.: Těsto zprvu docela lepí, ale po prohnětení lepkavost klesne.

Ručně vytvarujeme bochánky 5–7 cm v průměru, výška cca 1,5 cm. Dáme na plech a pečeme asi 20 minut dozlatova při 200 °C. Párátko píchnuté do scone musí vyjít ven čisté, bez těsta.

 

Je jasné, že doba pečení závisí na schopnostech trouby. Dneska jsem třeba pekl jenom 17 minut s dobře předehřátou troubou. Prostě dozlatova. 

Scones vyskočí asi na dvojnásobnou výšku. Na fotografii si můžete prohlédnout, jak by to mělo vypadat. Pozorný čtenář si všimne, že scones je na fotografii jen 6, zatímco recept je na 8. Je to bohužel zapříčiněno časovou prodlevou mezi upečením a focením. V mezidobí byly dva exempláře sežrány hladovými Čechodány. Pokud si scones uděláte, podělte se o zážitky v diskusi!

Scones dle receptu (75% část).

Doktorát

V pondělí jsem byl na prezentaci firem. Tuto akci zorganizoval PhD klub a jako hlavní lákadlo byl oběd zdarma. Ačkoli ekonomická poučka říká, že nic jako oběd zdarma neexistuje, v Dánsku to zřejmě neplatí. Oběd sestával z klasických olbřímích sendvičů. Na výběr byl s kuřecím masem nebo s lososem. Pro jistotu jsem si dal oba, ale byly tak velké, že ten druhý jsem skoro celý donesl domů. No uznejte, měl jsem ho snad vyhodit?

Po obědě už následovaly prezentace firem Novozymes, Haldor Topsøe a Lundbeck. Tedy třech dánských firem, které se zabývají chemií. Anorganiku dělá prakticky jen Haldor Topsøe, což je firma zajímavá také tím, že ji vede 98letý zakladatel, který denně dochází do práce. A jo, jmenuje se Haldor Topsøe.

Tato firma také rozdávala lékořicové bonbóny, které opravdu výrazně nedoporučuji. Je to jedna z mála sladkostí, kterou jsem nedokázal zkonzumovat a vyplivnul se znechuceným výrazem na talíř.

Při dotazech jsem se zeptal, jestli má tedy smysl dělat doktorát, když berou jak inženýry, tak doktory. A od všech společností jsem se dozvěděl, že u nich to smysl má. Prý raději berou doktory, kteří mají za sebou rok-dva postdoktorské práce, nejlépe pro nějakou prestižní skupinu. Inženýry berou taky, ale shodli se, že jsou v hierarchii přeci jen níž než doktoři. Tak to jen pro ty, co zvažují, jestli studovat doktorát nebo ne. Berte to jako další kousek Lega do skládačky.

Prší

Drazí čtenáři, omlouváme se, že sem po víkendu přispíváme až teď. Ovšem má to své důvody: O víkendu jsme skoro nic nedělali, takže nebylo o čem psát. Dánské počasí je totiž nevyzpytatelné a hatí každý plán na romantickou projížďku nebo procházku. Ačkoli je pravda, že ty nejromantičtější scény ve filmech bývají často za hustého umělého deště. Vlastně ani není pravda, že by dánské počasí bylo nevyzpytatelné. Například celkem bezpečně víme, že brzy bude pršet. Akorát se nedá říct, kdy přesně. Sledujeme sice předpověď počasí, ale ta se často mýlí, i když „předpovídá“ počasí přímo v danou chvíli. Třeba teď, když píšu tyto řádky, tak v Kodani oficiálně neprší a začne pršet až po půlnoci. To, co padá z nebe, je totiž DHMO, což vůbec není voda.

Musím upozornit, že kvůli designu webu (používám šablony Google, protože jsem lama) jsou blbě vidět odkazy v článku. Například předpověď počasí v předchozím odstavci je klikací odkaz. Celkem je v článku odkazů šest, tak je nepropásněte.

O víkendu jsme se tak šli projít jen do blízkého Bernstorff parku, kde je konečně otevřená Švédská vila. Tam jsme si dali kapučíno do dvoudecky a vyrazili zpět. Samozřejmě jsme zmokli.

V pondělí jsem neměl čas psát, protože jsem byl o něco dýl ve škole a večer jsem se věnoval přípravě thajské omáčky. Byla dobrá, jen té soli je podle mě v receptu příliš a klidně by stačily 2–4 gramy. Navíc nám přišel gril! A byl to gril ve švédském stylu. Pokud nevíte, co to je gril ve švédském stylu, pak vězte, že to znamená, že si ho musíte sestavit podle návodu sami. Zároveň v podobném stylu dorazila i hra Ohol ovci, u které jsme to ale předpokládali, protože je z Lega.

Gril jsme sestavili, zjistili, že je poškrábaný na víku (což nám nevadí natolik, abychom ho vraceli) a rozhodli se, že v úterý si na zkoušku ugrilujeme burgery. Naštěstí se v úterý na webu objevil další díl Šéfa na grilu, zaměřený na burgery, takže jsme měli i teoretickou průpravu. Mimochodem, když jsem na Amazon napsal, že gril dorazil poškrábaný (ačkoli krabice byla nedotčená), nabídli mi, že ho buď můžu poslat zpět a vrátí mi peníze (i za poštovné), nebo mi dají 15% slevu. Vzal jsem to druhé. Odpověděli mi v pondělí večer asi za 40 minut. Za customer service dostává Amazon smajlíka. Naopak kyselou prdel musíme udělit dánskému supermarketu SuperBrugsen, ve kterém jsme si zakoupili vlhký podpalovač grilu. V Dánsku je zvykem mít všechno mokré. Zelenina je mokrá, maso je mokré a balené pečivo taky. Ale že i tuhý podpalovač bude mokrý, to jsme nečekali.

Dále je prý v Dánsku problém sehnat grilovací uhlí (ptal jsem se technika, který je v tomhle dost zběhlý). Občas ho mívají ve speciálkách v Kodani, takže je to něco jako podpultovka. V supermarketech a u benzínek se prodávají výhradně grilovací brikety, které samozřejmě obsahují daleko více popela, takže to pak v grilu vypadá jako kdyby v něm griloval Marlboro Man.

Ovšem Adélka je natolik zručný žhář, že se jí povedlo gril po drobném klení zapálit a dostat na pracovní teplotu. Já jsem mezitím udělal domácí bulky podle receptu na domácí chleba, který jsem už jednou zkusil. Místní kupované pečivo už nám moc nejede. Nemluvím tedy o vyhlášeném dánském tmavém chlebu, ten totiž nejíme, ale mám na mysli snídaňové bulky a BBQ bulky na hamburgery.

Jak jsem již psal, dánské počasí je proměnlivé a do grilování nám začalo pršet. Náš gril má ale dekl, tak to ani moc nevadilo. Burgery se povedly a jako dezert jsme si ugrilovali ananas s vrstvou karamelizovaného hnědého cukru. Zbytek ananasu plánujeme do kuřete na kari a na pizzu Hawaii. Tady člověk musí s potravinami dobře plánovat, protože plíseň se tu šíří rychleji než E. coli na německé okurce.

Ano, asi se to tady začíná pomalu měnit na foodblog. V plánu mám zveřejnění receptu na scones, což neumím přeložit, ale jíme je místo snídaňových bulek, které nám vždycky chytnou plíseň dřív, než jich všech 12 (nejmenší balení) sníme.

Možná někdy přibude i něco o škole, ale tam se nic zvláštního neděje. Skoro bych řekl, že se tam nic neděje, takže to vaření v kuchyni mi trochu vynahrazuje to, že v laborce nevařím vůbec nic.

S troubou v kuchyni

Co budu vařit? Otázka, kterou si často pokládá téměř každý. My vařit neumíme, ale v dobách internetu, kdy si můžete najít tisíce receptů a desítky videí s Pohlreichem, Ridim či nedejbože Babicou, se nakonec něco vymyslet dá.

My jsme si udělali pizzu podle videa s Emanuelem Ridim. V Nettu se nám dokonce podařilo sehnat mozzarellu, parmskou šunku a čerstvou bazalku. Sice si neděláme iluze, že to jsou nějak kvalitní suroviny, ale na první zkoušku raději s něčím levnějším.

Těsto na pizzu se dělá z droždí a dává se do lednice, takže by nemělo nakynout. No nevím, nám to potrhalo plastovou fólii, do které jsme ho zabalili, takže to přeci jen trochu kyne.

Protože máme miniaturní troubu velikosti mikrovlnky (ale na rozdíl od mikrovlnky tahle používá skutečné mikrometrové vlny, pokud mi rozumíte), dělali jsme pizzu nadvakrát. Pro začátek jsme zkusili margheritu vytuněnou parmskou šunkou, do druhé dávky jsme ještě na půlku přidali zelenou pálivou papričku. Podle obalu měla být jemná. Ale jemná byla možná pokud jste z Texasu. Jsem moc zvědavý na tu červenou, která je podle obalu ostrá.

Takhle vypadala připravená do trouby.

První várka byla trošku buchtovitá, takže u druhé jsem těsto vyválel víc na tenko. Vyválel tedy není zrovna přesné slovo, protože váleček nemáme, máme ale šikovné ruce, které prostě válí. Pizza nám chutnala víc než ta mražená kupovaná, navíc to vyjde podstatně levněji. Příště se ještě pokusíme sehnat rajčata San Marzano, která dneska v Nettu nebyla, takže jsme použili loupaná v plechovce. Pro rodinu máme ovšem jasný vzkaz: Hladem tu netrpíme!

A hotová.

Sagnlandet Lejre

Do Dánska se vrátilo pěkné počasí a my jsme vyrazili 50 km na jihozápad, do dánského vidlákova, do Lejre. Zde se nachází archeologické open-air muzeum, kde si můžete prohlédnout, jak se žilo v době kamenné, železné i jenom před 150 lety.

Muzeum má rozlohu 43 hektarů a nabízí kromě dobových stavení i dílny, kde si můžete vyzkoušet, jak se co kdysi dělalo. Kromě toho se dá v muzeu uspořádat pravá grilpárty z doby železné.

My jsme do muzea dorazili asi 20 minut před otvírací dobou, protože na dálnici do Roskilde se staví a člověk nikdy neví, jak dlouho bude čekat v koloně. Dnes jsme čekali jenom na cestě zpět. Vstupné do muzea není pro erasmáky zrovna lidové, 95 DKK se studentskou průkazkou. Na druhou stranu je to takové nedobrovolné roční vstupné. Dostali jsme kartičku a do Lejre se můžeme letos kdykoli vrátit a už bez placení.

Celé muzeum má několik atrakcí, které se mění, nejvíce jich je otevřeno právě o víkendu. My jsme se vydali kolem prasátek k Sørine, která nás provedla vesnickým domem z 19. století, ukázala nám, jak se tehdy vařilo a jak hodně lidé pěstovali bylinky. Z těch pak dělali bylinný čaj (který jsme dostali ochutnat) a hlavně bylinnou kořalku. Té jsme ochutnali čtyři druhy a nejvíc nám chutnala kopřivovice a mátovice. Tymiánovice a anýzovka už tak dobré nebyly. Ovšem proč si nedat, když už to tam je. Dokonce jsme se zapovídali tak dlouho, že jsme nestihli anglickou přednášku o historii alkoholu v době železné. Nevadí, praktická ukázka nám stačila.

Divoká prasátka.

Voda na čaj. Kořalka se totiž pořád pít nedá (ale můžeme to zkoušet).

Bar z 19. století a veselí Dánové.

U baru byly i kozy, ale nikoho nezajímaly.
Většina návštěvníků se raději snažila najít bílé myši.

V Lejre dokonce můžete na týden opustit civilizaci a zkusit žít tak, jak se žilo kdysi. Akorát tedy s turisty, kteří vás přijdou okukovat. Jedna taková rodina bydlela hned naproti kořalkovému doupěti.

Dále jsme si vyzkoušeli pevný luk a hbité šípy z doby kamenné. Podle výsledků to ale vypadalo, že bychom se hodili spíše na sběrače, než na lovce.

Trefit zajíce nebylo vůbec snadné.

Ani já bych si na zajícovi nepochutnal (stejně mám raději pořádný hovězí steak).

Lukostřelbou nám ale tak vytrávilo, že jsme si raději koupili párky a těsto (ano, chléb si musíte upéct sami) a šli jsme grilovat. Upřímně řečeno, čtyři párky s chlebem za 60 DKK je opravdu síla, ale byla to naše blbost, že jsme si přinesli jenom sušenky. Ačkoli taková grilovaná horalka… Lejre je kromě muzea i pěkné veřejné grilovací místo se starověkými grily. Stačí přinést jídlo a pití, gril i palivo obstarají lidé z muzea.

Starověký gril. Adélka drží v ruce napůl udělaný chleba.

Po grilu jsme si šli udělat vlastní hliněné hrníčky do dílny. Protože hlína musí nejdřív vyschnout, vzali jsme si hrníčky domů, necháme si je tady usušit a ve škole si je vypálíme v peci. Můj ústav kromě elektrochemie vyučuje i keramiku, tak by to neměl být problém.

Býci, ke kterým se dalo normálně jít. Žádná ohrada.

Tady to žilo. Zejména před 7000 lety.

No a nakonec to chtělo něčím spláchnout, šli jsme tedy ochutnat medovinu a starověké kořeněné víno. Nabídli nám i moc dobrou starověkou polévku, ne tak odlišnou od té dnešní. Vařili i pivo, ale na to jsme čekat nechtěli. Ještě by bylo lepší než Plzeň a my bychom museli trapně lhát, že nebylo.

Vybavení domácnosti v době před Ikea.

Pod košatým stromem.

Na zpáteční cestě jsme ještě dostali ochutnat novodobé dánské víno. Chutnalo asi jako jakostní muškát moravský, takže jsme si ho nekoupili. Ne snad, že bychom moravské víno neměli rádi, ale dovedeme si ho pořídit o mnoho levněji. A pak už jen cesta domů s povolenými < 0,5 promilemi :-)

Spokojené zvířátko.

Béééé…

Lejre byl hezký výlet, s mírně alkoholickým nádechem. Určitě by bylo fajn se tam vrátit jenom na to grilování, ovšem je to přeci jen trochu z ruky, 50 km tam, 50 zpět. No uvidíme, grilování je grilování a léto ještě ani nezačalo…

Weltemp

Ve čtvrtek a v pátek jsem se zúčastnil mítinku projektu Weltemp, kterého jsem vlastně také součástí. Pro mě to byl ovšem první i poslední mítink, projekt právě končí. Setkání se konalo nedaleko našeho bydliště, v Charlottenlundu, ačkoli já si myslím, že ta oblast se spíše jmenuje Ordrup. Moji teorii potrvrzuje i název sto metrů vzdáleného muzea Ordrupgaard. Ale na jméně vlastně nezáleží. První den byly přednášky, oběd a večeře, druhý den jenom část pro vedoucí skupin, které jsem se neúčastnil, a oběd, kterého jsem se samozřejmě zúčastnil.

Zatímco večeře byla teplá, kromě karamelové zmrzliny, oběd byl typicky dánský, studený. Sestával z velkého výběru ryb, ovoce, salátů a různých druhů chleba. Já jsem si původně chtěl dát řízek, což bylo jedno z mála teplých jídel u oběda, ale když jsem zjistil, že je řízek rybí, nechal jsem ho být.

Mítinku se zúčastnil také můj školitel a šéf ústavu v jedné osobě a můj bývalý (alespoň formálně) školitel. Z ČR ještě další dva pánové polymerníci. Se všemi jsme v přestávce před večeří zašli do blízkého Bakkenu, což je vlastně jediné místo v blízkosti, které je otevřené i po páté hodině odpolední. Oba elektrochemici se svezli na Tornádu, atrakci, na kterou jsme s Adélkou neměli odvahu. Zachycuje je i moje fotografie, pořízená z mobilu. Cestou zpět parkem Dyrehaven jsme viděli i pár jelenů!

Takhle se smáli před jízdou…

V pátek jsme měli tu čest pohostit oba elektrochemiky u nás. Naštěstí přijeli po obědě, takže nás moc nevyjedli :-) Tak jsme zase trochu v obraze, víme co se děje v Praze a popovídali jsme si česky.

Salát

Rád bych opět napsal něco pěkného, jenže je to tak, že mě to ve škole pěkně štve. Každý den dělám 7–8 hodin, ale mám pocit, že bez výsledku. Nejvíc se bojím toho, až se mě někdo zeptá, co jsem těch 6 měsíců v Dánsku vlastně dělal. Sám to nevím. Celý výzkum je jeden velký salát. Naposledy se mi rozbila pracovní elektroda ze skelného uhlíku. A hádejte co? Samozřejmě druhou nemáme. Tady věci buď nejsou nebo se vyskytují v jednom exempláři. Když se pokazí, vždycky si můžete počkat pár týdnů na nový. Jeden. Víc vám koupit nedovolí.

Nebo se můžete pokusit si náčiní vyrobit. Například teď máme v dílně ve výrobě vodivostní celu. Dva měděné obrobky s vyvrtanou dírou, plastový válec s další dírou a Teflonové koncovky. Velikostně asi jeden krát tři centimetry. Dělníci nebyli schopni vyrobit tento stroj zkázy dostatečně přesně. Když jsme to reklamovali, ubrali z pístů místo dvou milimetrů čtyři, takže nemáme kontakt. Ono se to zdá málo, 2 mm sem, 2 mm tam, ale u centimetrového pístu je to velký rozdíl. Písty jsou dva a oba mají mít stejné příčné 2mm díry na minibanánky. Jenže jedna díra je 2,5 mm, takže z ní banánek vypadává. Kromě toho má tvar osmičky, takže je vidět, že nejdřív vrtali vedle. Díra ve válci také neodpovídá rozměrům pístů, takže písty jsou moc volně. Aktuálně je cela v dílně na třetí opravu a my nemůžeme pracovat, protože máme samozřejmě jenom jednu celu. A takhle to funguje se spoustou věcí. Čas nehraje roli. Teda pro Dány ne. Pro nás, Erasmáky, ano.

Tak zde aspoň vystavím fotku našeho úterního opravdového salátu se ztraceným vejcem. Na opečenou bagetu jsem v zápalu fotografování zapomněl. Pokud chcete recept, rád se podělím (napište si do diskuse).

Římský salát, cherry rajčata, hořčičná vinaigrette a ztracené vejce.

Návštěva z Kralup

Od pátku do neděle jsme měli návštěvu. Kamarády Michala s Martinou, absolventy nejprestižnější české univerzity, VŠCHT v Praze. O víkendu nám přálo počasí (slabší vítr a teploty kolem nuly), takže jsme mohli vyrazit za nějakými kulturními zážitky. Nejprve se ale oba návštěvníci projeli na našich kolech, na kterých není ani zrnko rzi! Martina sice ztratila tachometr, ale oba to napravili technickou prohlídkou kol. Michal třeba objevil, že mám naprasklý řetěz, takže by asi nebylo moc vhodné ještě kolo používat. Děkuji mu, bez tohoto objevu bych na kole určitě jezdil až do konce našeho pobytu, takhle ho raději nechám odpočívat přikryté pod plachtou.

U rybníčku za domem.

Sobotní snídaně i oběd se nesl v dánském duchu. Třeba tmavý chléb s máslem a banánem (byť bez mezivrstvy sýra) či uzený losos s koprem našim hostům přiblížily dánskou gastronomii.

Chleba, máslo, banán. Takhle se jí v Dánsku.

Náš první výlet byl k věži Von Frelsers Kirke, na kterou Michal chtěl jít už jako malý, ale věž tehdy zavřela dřív, než k ní dorazil. I v našem případě byla věž zavřená, ale brzké vstávání by nám nepomohlo, zavřená byla totiž na celou zimu a otvírá se až prvního dubna. Alespoň jsme si tedy prohlédli kostel se staře vypadajícími varhanami.

Von Frelsers Kirke s točitou věží.

Staré varhany.

Oltář.

Pak jsme se vydali do Christianie. O ní najdete na Internetu spoustu povídání. Mně osobně to připadalo jako takový hezčí squatt, místy jako kolonie bezdomovců. V Christianii se smí fotit jenom někde. Tedy nesmí se fotit v jejím centru, a to z jediného důvodu: V centru Christianie je velmi rozsáhlý obchod s hašišem. Normálně na hlavním náměstí stojí stánky nějakých deseti prodejců s různými tabulkami hašiše a jejich cenami. Tento obchod je naprosto otevřený a kdokoli si může přijít nakoupit. Policie se sice snažila od roku 2004 tento prodej vymýtit, ale bez úspěchu. Jinak jsou v Christianii malé obchůdky, stánky s oblečením (jako mají Vietnamci) a několik občerstvení. Osobně se mi zdá, že Christianie není o nějaké alternativní kultuře, spíš mi místní obyvatelé připadali jako kříženci gangsterů a vyhulenců. Sice se občas objevují antiglobalistické nápisy, ale pár domů má satelit a věřím, že internet také nechybí.

Barvy Christianie.

Brána do jiného světa.

Měkké drogy ano, tvrdé drogy ne, satelitní TV ano (vlevo nahoře).

Po Christianii jsme se ještě prošli po okolí a vyfotili ptačí souboje o chleba, kterým nějaká rodinka krmila desítky kachen, racků, labutí a bůhví čeho ještě. O každý kousek se strhla ohromná bitva, kterou obvykle vyhráli rackové.

Rychle nahoru!

Kachnasurfing.

A vítězem je racek s imatrikulační značkou RMZ.

V neděli jsme se vydali do obory Dyrehaven na zvěřinu. Tedy jen vidět, ne jíst. Zaparkovali jsme u moře, které je hezky zamrzlé. Michal se chtěl koupat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu si to rozmyslel. V oboře jsme viděli jak méně zvěře, tak méně návštěvníků, než když jsme tam byli s Adélkou na podzim. Po dvou hodinách jsme dorazili zpět k autu a pěkně vymrzlí (tedy alespoň já) jsme se vydali domů.

Toto není Grónsko, ale moře 5 km od nás.

Daňci.

Stádo v lese.

SuperBest SuperSweet

Do Dánska se vrátily mrazy. Dneska ráno bylo -8 °C a auto vůbec nešlo oškrábat. To mimochodem připomíná šestiválec. Bohužel ne výkonem, ale spotřebou, kterou máme pěkných 9,5 L na 100 km.

Dále jsme pochopili, proč Dánové běhají a jezdí na kole. Koupili jsme si v pekárně supermarketu SuperBest dánské sladké pečivo. Já marcipánovou kouli Kaj kage ve tvaru hlavy ne nepodobné našemu Mufovi. I tato koule je založená na postavičce z populárního dánského programu pro děti – Kaj og Andrea.

Adélka si dala tradiční dánský (resp. severský) masopustní koláč fastelavnsbolle. Na těchto pekárenských výrobcích je zajímavé, že kus sice váží kolem 200 gramů, ale přitom je v něm asi půl kila cukru. Pak je jasné, že pro udržení štíhlé postavy prostě Dánové musí sednout na kolo nebo obout běžecké boty a dát si kolečko kolem Kodaně.

Besídka

Tak jsem se zúčastnil vánoční besídky naší skupiny, která včetně DPS (Danish Power Systems) čítá kolem 30 lidí. Na besídku se přihlásilo 26 z nich, ostatní už zřejmě mají Vánoce.

Besídka se skládala z velkého množství jídla, pití a dvou společenských her, z nichž ani jedna nebyla mnou navrhovaná Miss mokrý laboratorní plášť. Ale vezmu to chronologicky. V jedenáct jsem šel škrábat tři kila brambor. Když jsem byl asi v polovině, přišel Číňan Chao a začal škrábat brambory z druhého tříkilového pytle. Skončil dřív než já a ještě mi s asi pěti bramborami pomohl. Je pravda, že jeho brambory byly o dost větší než ty moje, ale stejně škrábal strašně rychle. Měl takový styl, že brambory škrabkou rychle osekával. Přitom je měl stejně čisté jako byly moje pečlivě oškrábané brambory.

V jednu začala besídka a na začátku byla vyhlášená soutěž v rozpoznávání vín. Profesor koupil šest vín v různých cenových relacích, napsal jejich jména, ročník a cenu na papír a lahve obalil hliníkovou fólií. Pak naléval každému soutěžícímu (bylo nás asi deset) postupně těchto šest vín v náhodném pořadí a úkolem bylo poznat, o které víno se jedná. Musím se pochválit, protože jsem tuto soutěž vyhrál. Jako jediný jsem správně přiřadil všech šest vín. A ne, nebylo to jednoduché, pro vaši informaci, všechno to byla červená vína, abych se náhodou nedočkal nějakých trapných poznámek v komentářích :-) Bohužel, hlavní cenou byl jen respekt ostatních. Nicméně u stolu jsem následně zaujal místo, u kterého byla nejlepší lahev.

Pak následoval oběd, který se skládal z předkrmu v podobě uzených ryb s omáčkami (jedna byla kari, druhá nevím, ale taky dobrá), někteří Češi se pustili i do vánoční dekorace z mandarinek. K tomu víno, ženy, zpěv a kmínový likér z Islandu. Pokud jste o takovém pití neslyšeli, pak vězte, že z něho asi nikdy nebude světový trhák. Ledaže by ve zbytku světa došel chlast.

Hlavní chod bylo pečené vepřové s červeným zelím a nějakou hnědou omáčkou. Trochu to připomínalo školní jídelnu, ale chuťově to bylo opravdu dobré. A pak už přišly na řadu dezerty. Tradiční dánský sladký rýžový nákyp jsem vynechal a dal si raději domácí německou štolu od Olivera z Mnichova.

Nejspíš jsem na nějaké jídlo zapomněl, ale už po předkrmu jsem byl dost najezený a po hlavním chodu už na hranici přežranosti, takže se mi vzpomínky mírně rozplývají.

K besídce patřila i projekce hořícího dřeva v krbu na velké plátno. Původně jsem si myslel, že to je nějaká animace v půlminutové smyčce, protože dřevo i plameny vypadaly furt stejně, ale pak jsem zjistil, že se jedná o 57minutový film. A co víc, na začátku je dokonce dvouminutový „film o filmu“, kde týpek zapojuje kabely ke kameře, tu staví na stativ u krbu, venku bere tři mírně zasněžená polena a nakonec je u krbu podpaluje. Na to fakt nemám slov.

Poslední velkou akcí, na které jsem ještě byl, byla vánoční soutěž o dárky. Ta má dvě kola: V obou se hází kostkou, která putuje okolo stolu, a kdo hodí šestku, může si z hromady vybrat dárek. Dárky jsou samozřejmě zabalané, takže co je uvnitř ví jen dárce. Když jsou všechny dárky rozebrané, nastává druhé kolo, které doopravdy rozhoduje. Kdo totiž hodí ve druhém kole šestku, bere si dárek od někoho jiného. Tak se naplno projeví škodolibost a přetahování o dárky, které mají tvar lahve. Já jsem v této soutěži bohužel hodil šestku jenom jednou, ve druhém kole, a dárek mi o pár minut později odebral Španěl z DPS. Takže nakonec jsem vyhrál prdlačku. Ale hra to byla super a byla opravdu sranda pozorovat, jak se někteří o dárky přetahují a do poslední chvíle nebylo jasné, co kde vlastně skončí. Třeba někdo měl tři dárky a škodolibě si tři lidé, kteří hodili šestku po sobě, vzali dárek právě od něho. Ke značnému pobavení obecenstva. Ukázalo se, že radost z cizího neštěstí je největší i v Dánsku.