Na dnešní den jsme si vzali ze školy volno. Nevyužili jsme ho pro flákání, neboli pro práci z pláže, ale pro vyřízení úředních formalit k nadcházejícímu opuštění Dánského království. S přípravou na Statsforvaltningen Hovedstaden (to je úřad, kde se cizinci přihlašují a odhlašují) jsme začali už v pondělí, kdy jsme se na přehledných, dánsky psaných stránkách dozvěděli, že mají letní otevírací dobu, tj. pracují až po obědě. Také jsem vyplnila formulář žádosti o ukončení residence permit, který na stránkách nestáhnete a ani v jejich kanceláři si volně nevezmete. Musíte vystát pořadníkovou frontu, požádat o formulář, pak ho vyplnit a znovu si počkat ve frontě. My jsme ale byli chytří a řekli jsme si o něj už při přihlašování, takže fronta nás čekala jen jednou. A že stála za to! Bohužel na nás vyšla buňka se dvěma úřednicemi, kde se jedna z nich zaučovala, a ani jedna se netvářila na můj formulář hezky. Nejdříve nechápali, proč ho podávám, pak mě nemohli najít v systému a ptaly se mě, kde jsem povolení dostala. Vzhledem k tomu, že na tomhle ostrově je jeden úřad v Kodani a druhý daleko na jihu, jsem nejdříve otázku nepochopila. Stejně tak ony nechápaly, že jsem povolení dostala od nich. Ale co mě nejvíce zarazilo bylo, že na části úřadu, která se zabývá výhradně imigrací, mi chtěly dát národnost československou, protože v systému nemohly najít českou! Nakonec nám ale jakési potvrzení dali a úřad jsme zdárně opustili. To ale nebylo vše, bylo potřeba vyrazit ještě do druhého.
Každý, včetně cizinců, je také registrovaný v místě bydliště, v tzv. komuně. V budově Gentofte Kommune jsme si vzali další pořadové číslo. Zde vyřízení nebylo tak zmatené, ale pro změnu byl odhlašovací formulář jen v dánštině. Paní mi pomohla s jeho vyplněním a vzala si mou zdravotní kartičku. Místo ní mi s platností do konce pobytu vytiskla oficiální papír, aby mě v případě nutnosti na dánské náklady ošetřili.
Po takto vydařené práci jsme si zašli do pekárny, kde nás čekalo překvapení v podobě stejných pořadových čísel jako na úřadech. Tož jsme si jedno vzali, počkali až přijdeme na řadu a pomocí posunků a navigace typu „ten druhý zleva na prostřední poličce“ jsme se dočkali kýžených zákusků, čaje a kapučína za cenu oběda v české restauraci pro dva. Na druhou stranu, jestli Dánové něco umí (a nepočítáme mezi to pomalou práci a schopnost zdanit i denní světlo), tak je to pekařina. Zřejmě když se v patnácti rozhodovali, co dál dělat…
Každý, včetně cizinců, je také registrovaný v místě bydliště, v tzv. komuně. V budově Gentofte Kommune jsme si vzali další pořadové číslo. Zde vyřízení nebylo tak zmatené, ale pro změnu byl odhlašovací formulář jen v dánštině. Paní mi pomohla s jeho vyplněním a vzala si mou zdravotní kartičku. Místo ní mi s platností do konce pobytu vytiskla oficiální papír, aby mě v případě nutnosti na dánské náklady ošetřili.
Po takto vydařené práci jsme si zašli do pekárny, kde nás čekalo překvapení v podobě stejných pořadových čísel jako na úřadech. Tož jsme si jedno vzali, počkali až přijdeme na řadu a pomocí posunků a navigace typu „ten druhý zleva na prostřední poličce“ jsme se dočkali kýžených zákusků, čaje a kapučína za cenu oběda v české restauraci pro dva. Na druhou stranu, jestli Dánové něco umí (a nepočítáme mezi to pomalou práci a schopnost zdanit i denní světlo), tak je to pekařina. Zřejmě když se v patnácti rozhodovali, co dál dělat…
