Konec

V neděli jsme opustili království, kde je prý něco shnilého, z naší zkušenosti spíše plesnivého. Jsme tedy v Česku, kde nic shnilého není ani nebylo. Ačkoli první věc, kterou po příjezdu od Drážďan vidíte, je soustava tunelů, což tak nějak Česko ve zkratce charakterizuje.

Je toto tedy poslední příspěvek na blogu? Máme bilancovat a děkovat? Nejspíš ano. Děkovat ovšem budeme osobně, ne tady. A bilancovat také nebudeme tady. Myslíme si, že z našich příspěvků jste si mohli udělat obrázek o té malé části Dánska, kterou jsme viděli a zažili. Něco tam mají lepší, něco zase horší a něco tak jiné, že se to asi ani nedá srovnat.

Tak se mějte, milí čtenáři!

Do třetice všeho dobrého

Třetí – a doufejme i poslední – cesta do Dánska proběhla zdárně. Pozorovali jsme stejnou změnu, jako při cestě zpět. Obsluha benzínek se od českých kyselých ksichtů mění na přátelské německy mluvící ksichty až po přátelské, a k tomu anglicky hovořící ksichty dánské.

Trajekt byl tentokrát doslova narvaný, auta parkovala ve čtyřech řadách, kamióny ve třech, a bylo to doslova „o zrcátka“. Do cíle jsme dorazili něco před devátou hodinou večerní, když bylo ještě trochu světla. „Doma“ nic nezměněno, jen nám bazalku a petržel napadly molice. Raději jsme je vyhodili. Prý na tenhle hmyz funguje sarin. Bohužel funguje i na lidi, takže si raději koupíme bazalku i petrželkou novou.

Do školy půjdeme ve středu, potřebujeme si trochu odpočinout. No a taky ta motivace už není tak silná.

Na skok domů

V sobotu jsme se vrátili zpět do ČR. Cesta byla dobrá, zejména nás potěšila vzrůstající teplota, která se od dánských osmi plynule měnila na letních dvaadvacet. Příští víkend se opět vydáme do Dánska, tentokrát už naposledy. Na čtyři měsíce, do konce července. Alespoň takový je plán. Po návratu do Dánska zase napíšeme!

Zpět (do Dánska!)

Tak jsme opět v zemi, kde je podle jistého anglického dramatika něco shnilého. Po našem příjezdu jsme zjistili, že přesnější výraz je „něco plesnivého“. Konkrétně lednička (přestože byla prázdná). Ale zbytek zůstal tak, jak jsme ho před naším odjezdem zanechali.

Cesta byla tentokrát o dost lepší než naše cesta zpět před Vánoci. Hlavně proto, že bylo 6 nad nulou a cestu tak komplikovaly jen občasné potůčky tajícího sněhu. Samozřejmě jsme jeli pomaleji, po mrazech zůstaly na silnicích pěkné výtluky a v některých částech Čech spíše zůstala po zimě část silnice v jednom velkém výtluku.

Na německé dálnici byla zase spousta omezení s dodatkovou tabulkou „Straßenschäden“. To, co ale Němci považují za výtluky, my považujeme za pěknou silnici. Na dálnici jsme našli jenom takové malé zapláclé dírky. Místa, kde jich asi bylo hodně, byla vyfrézovaná a opravená. Na Dánské dálnici rovněž. A myslím, že se těžko můžeme vymlouvat na horší zimní podmínky. Pokud rozhodují hlavně cykly mrznutí-tání a hustota dopravy, myslím si, že Němci jsou na tom podobně a Dánové možná ještě hůř.

Na Německé benzínce jsme si dali currywurst, a jelikož jsem očekával nějakého mrňouse, raději jsem objednal dvojitý. To jsem ale netušil, že dostaneme dva macky velikosti policejních pendreků. No, snědli jsme něco přes půlku, ale dál už to nešlo.

Na trajektu Prins Joachim, který jakoby z oka vypadl Kronprinci Frederikovi (to jsou dva trajekty, které fungují na trase Rostock-Gedser), jsme si akorát koupili Hariba, kterých teď máme nějaké 4 kilogramy.

I cesta po Dánsku probíhala dobře, akorát jsem opět začal nadávat na neuvěřitelně pitomé dánské nájezdy na dálnici a fakt, že občas znenadání a bez jakéhokoli upozornění zmizí nějaký jízdní pruh. A to je zatím vše, nic extra zajímavého se nám totiž po cestě nepřihodilo a musím říct, že jsme za to rádi.

Zpět

Jsme doma. Cesta za daného počasí probíhala celkem zdárně, trajekt byl cestou do Rostocku poloprázdný. Německá policie ale zastavila každé druhé auto, které z něho odjíždělo. Nás nechali projet.

Trajekt Kronprins Frederik a zasněžený Gedser.

Pro geeky několik informací o trajektu.

V McDonalds jsme vyhráli kapučíno zdarma. Stejně jsme si ho chtěli dát, takže ušetřená dvě eura potěší. Ačkoli samozřejmě víme, že zdarma není vůbec nic.

Zasněžená německá bétéeska u benzínky.

Dále jsem například zjistil, že skoro celé Německo se dá projet na jednu nádrž, natankovanou těsně před vjezdem na trajekt. Tedy skoro. Osm kilometrů před ČS Petrovice nám došel benzín. Do pěti minut u nás však byli němečtí policisté a nakonec souhlasili, že mě vezmou na benzínku, kde jsem si koupil kanystr a 10 litrů PHM. Německým policistům z Pirny jsem poděkoval balíčkem dánských sladkostí, které jim snad ukrátily nedělní večerní službu.

Přechod hranic jsme bezpečně poznali i přes zasněžené dopravní značky. Po výjezdu z tunelu se perfektně upravená a suchá dálnice změnila na bílé kluziště, kde jet víc než 60 km.h^-1 bylo něco mezi odvahou a šílenstvím. V Petrovicích jsem měl co dělat, abych zabrzdil v odbočovacím pruhu na benzínku. Dalších pět minut jsem v něm čekal, až se vymanévruje kamion, který odbočovací pruh blokoval a evidentně na kluzké vozovce svůj vůz nezvládal. Blbec a ještě Slovák! Nechápu, kam jel. Vypadalo to, že snad chce vycouvat ten mírný kopeček zpět na dálnici. Netuším. Prostě se tam pět minut o cosi pokoušel, a když už jsem mu společně s dalším řidičem, co byl přede mnou, šli začít promlouvat do duše, tak vymyslel, že my vjedeme na jeho parkovací místo, on kousek zacouvá a my vyjedeme na benzínku. Nakonec to šlo, ale celou tu dobu jsem čekal, kdy to do mě ze zadu někdo napálí.

Na benzínce jsme si dali jen benzín. Adélka celou dobu, co jsem tankoval do nádrže a znovu do kanystru a ještě jsem byl na záchodě, stála frontu o třech lidech, z nichž první zákazník byl obsloužen slečnou s kyselým ksichtem již v době, kdy jsme z benzínky odjížděli. Zpět v Česku! Zbytek cesty domů jsme šnečím tempem jeli po zasněžených a vymlácených cestách. Ale už jsme doma, a to je hlavní.

Všem svým kamarádům, čtenářům tohoto blogu a vůbec všem lidem alespoň mírně dobré vůle přejeme pěkné svátky, případně příjemné zimní prázdniny, bohatého Ježíška a šťastné vykročení do nového roku 2011. S blogováním budeme pokračovat až se vrátíme do Dánska, někdy kolem 10. ledna.

Adéla a Kuba

Experimentárium

Dneska jsme vyrazili do Experimentária. Co to je? Je to něco jako interaktivní výstava, muzeum a hračkářství. Je to jeden z nejoblíbenějších cílů mladých rodin. Cílová skupina je totiž 4–8 let. Náš mentální okruh.

Už cesta do Experimentária byla takový malý experiment. Přestože je první neděle v měsíci a vlaky S-Tog (S-Bahn) jsou zadarmo, vyrazili jsme raději autem. Začalo totiž sněžit a vlak stavěl celkem daleko od našeho cíle. V jedné zatáčce to do nás málem napálil Dán, kterému vůz jel rovně, ačkoli silnice pokračovala vpravo (z jeho pohledu). Určitě udělal tu nejpitomější věc: Vytočil volant úplně doprava a dupnul na brzdu. Já jsem vyděl stočená neotáčející se kola a auto jedoucí rovně. Naštěstí se dalo kam uhnout, takže jsem najel na zasněžený trávník či chodník a Dána jsem objel. Za dnešek jsem ale byl nucen použít ruční brzdu víckrát, než to bylo zábavné. Jak je totiž dobrým dánským zvykem, silnice se nesypou, akorát se odhrabují, a to jen někde. Potkali jsme pár traktorů a jeden náklaďák s radlicí. Zvednutou.

No ale co jsme viděli a co jsme si zkusili v Experimentáriu: Tak na začátku to byly různé geometrické hlavolamy, pak optické klamy. V patře byla výstava věnovaná lidskému tělu, kde jsme si otestovali naše smysly, svaly a srdce. Já jsem třeba zjistil, že mám obě oči astigmatické a obě ruce levé. Sluch už taky není co býval, ale zatím to ještě jde. To fyzická kondice a vitální kapacita plic mě zařadila do věkové skupiny 50+.

V patře byla dále výstava věnovaná fyzice, zejména působení sil, zákonu zachování hybnosti a tak. Nechyběla ani rozsáhlá výstava s různými zdroji energie se značně ekoaktivistickým nádechem, ale pěkným zpracováním a dočkali jsme se i elektrolýzy vody s výbuchem třaskavého plynu. Pomocí otáčení kličkou se vyrobí směs H₂ a O₂ alkalickou elektrolýzou a následně se automaticky zapálí a výbuch vynese do vzduchu malou raketku. Musím říct, že hodně podobnou věc mají v návštěvnickém centru BASF v Ludwigshafenu. Akorát, že ta nádoba je asi 5× větší a výbuch dělá ohromný randál, který tady v Kodani byl nahrazen jen decentním štěknutím.

V Experimentáriu je toho hodně. Špatně se to popisuje, protože výstava je od toho, aby ji člověk zažil. Na všechno si můžete sáhnout, vše si můžete – nebo spíš musíte – sami vyzkoušet. Na celou expozici je dobré mít kolem 5 hodin, které utečou  jako voda.

Tentokrát sem dáváme jen dvě fotky. Brali jsme jen malý Adélčin foťák a nevyfotili jsme vlastně skoro nic. Pořád jsme pobíhali od jednoho místa k druhému jako malí haranti.

Maximální štíhlost díky zdravé stravě.

B jako Bl Bystrý!

Řidičské zkušenosti

Nezastírám, že řídím asi jako Lunetici zpívají. Ročně najedu tak 13 000 km, a to po stále stejných trasách. V případě neznalosti trasy se neostýchám použít navigaci. Na celou cestu do Dánska, přestože se stačí jen držet E55, jsem použil navigaci a ztratili jsme se jenom párkrát.

S návštěvou jsem najel asi 200 km, a to obvykle centrem Kodaně a přilehlým dálničním okruhem. Ztratil jsem se asi 5krát, troubili na mě jednou (ale jako polehčující okolnost uvádím, že někde blízko houkalo policejní auto a já jsem zastavil na kraji křižovatky, odmítaje pokračovat, dokud auto neuvidím) a  najel jsem asi o 20 km víc, než bylo nezbytně nutné. Naštěstí je naprostá většina řidičů v Dánsku ohleduplných, fungují tu zipy a podobně a vůbec se tady jezdí tak nějak víc v pohodě. Přestože je provoz ohromný a cyklisté zde požívají nadstandardních výhod a jsou to právě oni, kdo nejvíce nerespektují dopravní předpisy. I tak mi asi bude chvíli trvat, než si na místní dopravu zvyknu. Proč? Protože jsem debil. A pak to má následující spoludůvody:

- U našeho místa jsou dva vjezdy na dálnici, 50 metrů od sebe. Jedna dálnice vede do centra Kodaně, druhá vede na městský okruh. Já pokaždé neomylně vyberu tu druhou.

- Navigace, kterou používám, častokrát hlásí „nyní zatočte doleva“, ačkoli správně je to rovně a silnice se akorát o 5 ° stáčí vlevo. To je problém, pokud je na křižovatce skutečně možné odbočit. Naučil jsem se koukat víc na mapičku a hlasovými pokyny se už víceméně neřídím.

- Dánské připojovací pruhy jsou o moc horší než ty české (tedy pokud tam jsou, třeba na mnoha úsecích R7 jsou buď krátké nebo žádné). Dánský pruh vypadá tak, že se dvě silnice blíží k sobě, zatímco se zužuje středový dělicí pás. Přes ten častokrát není vidět. Přejet se přes něj buď nedá fakticky, nebo je tam jen plná čára. Přerušovaná čára na místě pro vjetí má délku nějakých 50 metrů, takže na dálnici musíte vjet hned na první pokus. Dál pruh obvykle nepokračuje ani krajnicí.

- Na Dánských silnicích občas zmizí pruh, aniž by na to upozorňovala značka. Nenápadně přestane existovat středový pruh a dva sousední pruhy se pomalu, ale jistě zužují v jeden. Hádal bych, že přednost má ten zprava, ale nevím to jistě. Každopádně si opět musíte dát velký pozor a udělat zip třeba při 110 km/h. A to častokrát za hustého provozu. V době ranní špičky, kterou jsme si vyzkoušeli při cestě na letiště a zejména při cestě zpět, dálnice praskají ve švech. Na některých exitech stojí až 2km kolony. Na tom našem měla kolona jenom asi 400 m, ale samozřejmě zasahovala do průběžného pruhu. Kdo jezdí na Pražském okruhu, tomu to divné nepřijde, ale tady je rychlost aut vyšší a neznalý cizinec může mít problémy.

V Dánsku se sice jezdí ohleduplně, ale nemyslete si, že Dánové nějak striktně dodržují rychlostní limity. Pokud pojedete na dálnici povolených 110 (to je příklad, na některých úsecích jsou rychlostní omezení), nejspíš vás budou všichni předjíždět. Ne o moc rychleji, ale stejně. Rozdíl je ten, že na vás nikdo nebliká a nikdo se na vás nelepí. Jezdí se plynule, s dostatečnými rozestupy, slušnost je pouštět ostatní a rychlostní rozdíly jsou malé. Hodně pomalá nebo hodně rychlá auta jsou vzácností. V celé Kodani jezdí akorát jeden pirát silnic, který neustále zmateně přejíždí z pruhu do pruhu a nedává přednost cyklistům, dobře ho ale poznáte podle modrého auta a unijní značky s malými písmeny CZ vlevo dole.

Residence permit

Dnes jsme konečně zažádali o residence permit. Ráno jsme se nasnídali a vyrazili S-Togem s jedním přestupem do Statsforvaltningen Hovedstaden. To je úřednická budova, kde je možné mimo jiného zažádat o residence permit. Bohužel, to mimo jiného mělo otevírací hodiny od rána, zatímco místnost, kde se žádá o residence permit, otevírala až odpoledne. Vydali jsme se tedy S-Togem nazpět a alespoň jsme si nakoupili v Nettu, kde ceny tolik nepřipomínají drahotu, jako v ostatních obchodech.

Odpoledne jsme opět vyrazili na předměstí Kodaně do úřadu s (pro Dány zřejmě poetickým) názvem Statsforvaltningen Hovedstaden. Místnost byla skutečně multi-kulti. Tipoval bych, že tak dvě třetiny osazenstva byli lidé z EU. Zbytek byl MEA z EMEA. Ani jsme nečekali moc dlouho. Něco přes půl hodiny je na úřad dobrý výkon. Vybrali jsme si totiž den, kdy jsou podle webových stránek úřadu nejkratší fronty (díky lístkovému systému vedou veřejnou statistiku). Ukázalo se ale, že zahraniční oddělení (alias parta kreténů) nám dalo špatné otevírací hodiny, které se týkaly zbytku úřadu, zatímco speciálně oddělení žádostí o residence permit má otevírací hodiny jiné. Naše blbost, měli jsme si to ověřit.

Na naší cestě zpět (číslo dvě) jsem Adélce koupil tulipány v obchodu, ve kterém prodával nějaký ME z EMEA. Stejně i do obchodu, před nímž jsem obdivoval městská kola, mě lákal nějaký „princ z Persie“. I na ulicích lidé nevypadali moc dánsky. Chyběl akorát Döner Kebap. Asi jsem rasista, ale jsem docela rád, že bydlíme v rezidenční oblasti mezi Dány.

První zápis – There And (Before Christmas) Back Again

Tak tohle je úplně první zápis do tohodle vyvoněnýho, sluníčkovýho blogísku…

… ne, že bych teda věděl, co mám psát, ale zkusím to vzít od začátku.

V pátek 1. 10. 2010 jsme vyrazili se značně narvanými kufry ze Strašnic (to je v Praze) směr Gentofte (to je u Kodaně).

Dodržovali jsme dopravní předpisy, zejména pak maximální dovolenou rychlost na německé dálnici. To způsobilo, že, ačkoli vybaveni značnou časovou rezervou, jsme dorazili do Rostocku na trajekt asi 45 minut před odjezdem. To tedy stačilo, ale plánovaný oběd v Rostocku se nekonal. Naopak jsme si dali klobásu na trajektu. Stála přes 4 € :-(

Před trajektem

Trajekty slouží nejen k převozu obyvatel a motorových dopravních prostředků, ale i k nákupu levného alkoholu pro seveřany. Jakmile totiž trajekt vstoupí do mezinárodních vod, ceny alkoholu a voňavek značně klesnou. Přesto jsme si koupili jen plechovku cideru (to je alkoholický mošt) a troje toblerone v akci. Tím jsme se zařadili mezi největší sociály, protože obvyklý nákup na trajektu znamená igelitku tvrdého chlastu a několik palet plechovek piva.

My jsme ale roztoky C₂H₅OH vybaveni celkem dobře z levných českých e-shopů a letištního duty free (děkuji maminko). Mimochodem, v Dánsku můžete mít v  krvi až 0,5 ‰ alkoholu a legálně řídit.

Celou cestu jsme jeli po E55, která vede až někam na sever. Za celou dobu jsme nepotkali ani jednu "kněžku lásky" a ani jednoho vietnamce s trpaslíky.

Německá i Dánská část E55 jsou ve slušném stavu, ale je přeci jen znát, že to jsou starší silnice, takže skoro na půlce jsou nějaká omezení. Součástí E55 je i trajekt Rostock-Gedser.

Do Gentofte jsme dorazili těsně před 19.00, navázali jsme první kontakt s našimi domácími a ubytovali se. Teda vynosili jsme asi 200 kg nákladu, který zahrnoval i dvě kola.

Časem přibudou i nějaké fotky a možná nějaká úprava designu. Když se mi bude chtít.