Dodatek

V sobotu, 6. srpna, mi přišlo povolení řídit v Dánsku motorové vozidlo do 31. července. Děkuji dánskému berňáku za kladné a především rychlé vyřízení mé žádosti. Je vidět, že pro dánský berňák znamená zítra již včera. Dneska. Pozítří.

Køge

První májový den připadl na neděli, a to znamená, že příměstské vlaky S-Tog jsou zdarma. My jsme toho využili a svezli se až na konečnou, asi nejdále, co to od našeho bydliště jde, do Køge (čte se to nějak jako „Kéje“). Je to menší město (35 000 obyvatel), které leží asi 40 km na jihozápad od Kodaně. V Køge končí linka E, která projíždí i naší stanicí. Bohužel, u nás nestaví, takže je nutné jet do Lyngby nebo do Hellerupu a přestoupit.

Podle místního Idosu (rejseplanen.dk) bylo nejvýhodnější jet o jednu stanici zpět do Lyngby a pak už rovnou do Køge. Jenže vlak měl zpoždění, takže jsme čekali o 10 minut déle a ještě nám ujel v Lyngby přípoj. Naštěstí to jezdí každých 10 minut.

Do Køge jsme dorazili pár minut po poledni a naším prvním cílem byl Kjøge Miniature Town. Pokud znáte Mariánskolázeňský Miniaturpark, tak tohle je něco podobného. V tomto případě se jedná o model města Køge tak, jak vypadalo v roce 1865, v měřítku 1 : 10. Celý projekt je důchodcovská akce. Město staví ve svém volném čase penzisti a dnes je jednou z hlavních atrakcí Køge. Nás se hned na začátku ujal jeden výřečný, aktivní a trochu nedoslýchavý penzista, kterému, jak nám později řekl, bylo 74 let.

Park je docela malý a ještě není ani hotový. Nakoukli jsme i do dílny, kde se připravují další domy. Ovšem musím říct, že budovy vypadají hodně realisticky. Malé cihly, malé tašky a kolem je i model kanálu, který obklopuje centrum.

Miniature Town a Miniature Girl.

Minicesta na minináměstí.

Minialtánek…

… a skutečný altánek tak, jak vypadá dnes.

Kostel, který je i malý dost velký…

… a skutečný kostel, který se do jednoho záběru nevešel.

Miniloď.

My jsme si v parku snědli oběd (jako velká část ostatních návštěvníků) a dokonce jsme viděli i pravý kachní gang bang, kde se tři kačeři snažili pomocí jediné kachny rozšířit svůj genetický materiál.

Po Miniature Town jsme se vydali směr centrum, ale po cestě nás upoutala vodárenská věž. Poté jsme šli do centra přes vodu a už jsme mohli vidět některé domy, které byly v Miniature Town. Na náměstí hrála nějaká kapela starší fláky a poměrně dost lidí přihlíželo. Překvapil nás výskyt asi 15 punko-gotho-emáků. Nevíme, jestli to byla recese nebo jestli takhle voháknutí chodí běžně.

Vodárenská věž s nějakým motorem před ní.

Kousek od náměstí je městské muzeum, které se nachází v zachovalém domě kupce Sørena Jensena z roku 1619. Uvnitř je řada tradičních exponátů od paleolitu do začátku 20. století. Mezi nimi i dva poklady stříbrných mincí, druhý o váze 32 kg.

Stříbrný poklad – 2000 mincí.

Starožitná skříňka.

Dřevěné malované stropy.

A jedna společná.

Po hodince strávené v muzeu jsme se vydali zpět na nádraží a cestou jsme ještě viděli kostel, jehož miniaturu (která byla i tak dost velká) jsme obdivovali v Miniature Town. No a nakonec jsme ještě prošli kolem nějaké menší vížky, která je také možná vodárenská, ale taky možná ne.

Věž blízko nádraží.

Køge je hodně staré město se spoustou dochovaných starých budov. Možná trochu připomíná Malmö. V dobách renesance a baroka se Køge těšilo velké prosperitě, která ovšem upadala tak, jak prosperita Kodaně rostla. Díky tomu se ale zachovala spousta starých budov a město je jako stvořené pro příjemnou procházku. Nám k té procházce vyšlo i počasí. Asi dvě stanice od Køge na zpáteční cestě začlo hustě pršet, ale za Kodaní se zase vyjasnilo, akorát na cestu domů. Pár minut poté, co jsme dorazili, se nebe zase zatáhlo a pršelo dalších pár hodin. Prostě klika!

S-Tog zpět.

Jaro se pomalu vkrádá i do Dánska

Jaro se na nás přišlo podívat. Sluníčko svítí a je moc hezky, ačkoli teploty jsou stále kolem nuly a ráno poctivě škrabeme auto. Za oknem to ovšem vypadá moc pěkně.

Počty cyklistů se začínají zvětšovat a my bychom taky vyjeli, kdybych neměl naprasklý řetěz a můj dvorní kolomechanik Aleksej neodletěl na lyžařskou dovču do Norska. Škoda, benzín tady zdražil na 12,40 kr. za půl litru… ne, dělám si legraci, je to 12,40 za litr, tedy něco přes 40 Kč podle současného středového kurzu a 41,50 podle toho, za který jsme vyměnili my.

Ve škole jde všechno klasicky pomalu, komunikace stojí za starou belu, ale aspoň přivezli tlakovou celu a centrifúgu. To znamená, že možná budu mít mezi tím nekonečným čekáním na vybavení i nějakou práci. Jak už jsem psal, tady to funguje tak, že vybavení je buď žádné nebo jedno. Když se pokazí, čekáte pár týdnů na opravu nebo pár týdnů na nové. Já teď čekám na novou elektrodu a na to, až mi sklář a dílna udělají protielektrodu a držák pracovní elektrody. Nemusíte vědět, co to je, ale věřte mi, že to není složitá práce. Například držák pracovní elektrody je kus Teflonu s vyvrtanou dírou a ohnutým kusem plechu (plech, ve skutečnosti tantalový plát, jsem dodal). Deset minut jsem těm chytrákům v dílně vysvětloval, jak to má být (přestože jsem měl připravený nákres 1 : 1). Nakonec jsem musel udělat model 1 : 5 z papíru a alobalu. Jsem moc zvědavý, kdy tuhle obrovskou akci dokončí a kolik pokusů budou potřebovat…

Tak aspoň že je venku hezky a člověk nemusí myslet pořád na to jedno. Mám na mysli školu!

Frederiksborg

Největší renesanční palác ve Skandinávii leží v 35000 městečku s názvem Hillerød. Právě tam jsme se vydali první neděli v březnu, kdy jsou vlaky S-Tog zadarmo. Hillerød je konečná stanice linky E, která projíždí i naší zastávkou Jægersborg. Pravda, pouze projíždí, mašinfíra vám ani nepřibrzdí, takže nastoupit/vystoupit si musíte až v Volyni Lyngby.

Obrovský palác je i v tomto nepříliš turistickém období cílem podobných davů, jaké proudí na Karlštejn. Počasí bylo ovšem krásné, asi nejlepší od prosince. Před teplotu jsme vůbec nemuseli psát mínus a ani vítr nebyl nijak silný.

Už cestou od vlaku jsme se stali součástí proudu návštěvníků a fronta na vstupenky, nejdelší, jakou jsme v Dánsku viděli, naznačovala, že sami rozhodně nebudeme.

Frederiksborg od jezera.

Frederiksborg od kašny.

Ano, i toto je část Frederiksborgu.

Ale ještě před nákupem lístků jsme se podívali na tradiční souboje racků s kachnami, kterým dobrotiví lidé hází kousky toastu a rackové je za odměnu poserou.

Racek hladový.

Fajn bydlení u zámeckého jezírka.

Uvnitř zámku jsme strávili necelé tři hodiny. Jak je velký z venku, tak je velký uvnitř. Nekončící sály lemované obrazy, tapisériemi a starožitným nábytkem se rozprostírají ve třech rozlehlých patrech. 

Pár ukázek nesčetných obrazů.

Plná plátová +2.

Občas byly na stropech i obnažené dívky, ty jsem si ale nesměl vyfotit.

Růžový nábytek.

Červený nábytek.

Postýlka.

Růžový koutek.

Lesklé odznáčky.

Obnošené šatstvo.

Dánský ledoborec. Důkaz, že zamrzlé moře tady není nic neobvyklého.

Plastika ve výklenku.

Jediný páv, který na zámku byl.

Velký sál.

Pokus o uměleckou fotku vrcholu astrolábu.

Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo má nejdelší… objektiv.

Princezna? Ne! Ne? Královna!

Zatímco v přízemí a prvních dvou patrech jsou obrazy potentátů ze 17.–19. století, ve třetím patře jsou vyobrazeni potentáti veskrze současní. Ty jsem nefotil. Sice vypadají líp, ale postrádají tu historickou hodnotu.

Frederiksborg má velkou zámeckou kapli, která je překrásná, ale bohužel se blbě fotí. Tedy spíš já to neumím. A to jsme kapli téměř prošvihli, protože na kase bylo napsáno, že je zavřená. Pak nám ale jeden průvodce sám od sebe poradil, ať se tam jdeme podívat, že je ve skutečnosti otevřená. Připadali jsme si jako VIP. Alespoň než jsme tam dorazili, protože se to nejspíš dozvěděl každý. I v kapli byla spousta lidí.

Kaple.

Vitráž v kapli…

… která vytvářela protestantskou diskotéku.

Varhany.

Při naší cestě jsme potkali i jednu českou studentku z Kodaně, která byla na výletě se skupinou zahraničních studentů. Mezi nimi byla jediná z Čech, tak jsme si aspoň popovídali „po našem“.

Po prohlídce zámku jsme se ještě prošli zámeckým parkem, tedy jeho malou částí, protože ono toho teď po zimě stejně není moc k vidění.

Typická dánská móda. Vyfoceno tajně.

Cesta do parku.

Park. V zimě to není ono.

Pohled z parku.

Zadarmo jsme se svezli i zpět, ovšem asi půl kilometru od našeho přestupu v Lyngby vlak zastavil a asi čtvrt hodiny jsme čekali. Nevíme proč. Sice hlásili důvod, že je něco v Lyngby, ale bylo to jenom dánsky.

SuperBest SuperSweet

Do Dánska se vrátily mrazy. Dneska ráno bylo -8 °C a auto vůbec nešlo oškrábat. To mimochodem připomíná šestiválec. Bohužel ne výkonem, ale spotřebou, kterou máme pěkných 9,5 L na 100 km.

Dále jsme pochopili, proč Dánové běhají a jezdí na kole. Koupili jsme si v pekárně supermarketu SuperBest dánské sladké pečivo. Já marcipánovou kouli Kaj kage ve tvaru hlavy ne nepodobné našemu Mufovi. I tato koule je založená na postavičce z populárního dánského programu pro děti – Kaj og Andrea.

Adélka si dala tradiční dánský (resp. severský) masopustní koláč fastelavnsbolle. Na těchto pekárenských výrobcích je zajímavé, že kus sice váží kolem 200 gramů, ale přitom je v něm asi půl kila cukru. Pak je jasné, že pro udržení štíhlé postavy prostě Dánové musí sednout na kolo nebo obout běžecké boty a dát si kolečko kolem Kodaně.

Zpět (do Dánska!)

Tak jsme opět v zemi, kde je podle jistého anglického dramatika něco shnilého. Po našem příjezdu jsme zjistili, že přesnější výraz je „něco plesnivého“. Konkrétně lednička (přestože byla prázdná). Ale zbytek zůstal tak, jak jsme ho před naším odjezdem zanechali.

Cesta byla tentokrát o dost lepší než naše cesta zpět před Vánoci. Hlavně proto, že bylo 6 nad nulou a cestu tak komplikovaly jen občasné potůčky tajícího sněhu. Samozřejmě jsme jeli pomaleji, po mrazech zůstaly na silnicích pěkné výtluky a v některých částech Čech spíše zůstala po zimě část silnice v jednom velkém výtluku.

Na německé dálnici byla zase spousta omezení s dodatkovou tabulkou „Straßenschäden“. To, co ale Němci považují za výtluky, my považujeme za pěknou silnici. Na dálnici jsme našli jenom takové malé zapláclé dírky. Místa, kde jich asi bylo hodně, byla vyfrézovaná a opravená. Na Dánské dálnici rovněž. A myslím, že se těžko můžeme vymlouvat na horší zimní podmínky. Pokud rozhodují hlavně cykly mrznutí-tání a hustota dopravy, myslím si, že Němci jsou na tom podobně a Dánové možná ještě hůř.

Na Německé benzínce jsme si dali currywurst, a jelikož jsem očekával nějakého mrňouse, raději jsem objednal dvojitý. To jsem ale netušil, že dostaneme dva macky velikosti policejních pendreků. No, snědli jsme něco přes půlku, ale dál už to nešlo.

Na trajektu Prins Joachim, který jakoby z oka vypadl Kronprinci Frederikovi (to jsou dva trajekty, které fungují na trase Rostock-Gedser), jsme si akorát koupili Hariba, kterých teď máme nějaké 4 kilogramy.

I cesta po Dánsku probíhala dobře, akorát jsem opět začal nadávat na neuvěřitelně pitomé dánské nájezdy na dálnici a fakt, že občas znenadání a bez jakéhokoli upozornění zmizí nějaký jízdní pruh. A to je zatím vše, nic extra zajímavého se nám totiž po cestě nepřihodilo a musím říct, že jsme za to rádi.

Zpět

Jsme doma. Cesta za daného počasí probíhala celkem zdárně, trajekt byl cestou do Rostocku poloprázdný. Německá policie ale zastavila každé druhé auto, které z něho odjíždělo. Nás nechali projet.

Trajekt Kronprins Frederik a zasněžený Gedser.

Pro geeky několik informací o trajektu.

V McDonalds jsme vyhráli kapučíno zdarma. Stejně jsme si ho chtěli dát, takže ušetřená dvě eura potěší. Ačkoli samozřejmě víme, že zdarma není vůbec nic.

Zasněžená německá bétéeska u benzínky.

Dále jsem například zjistil, že skoro celé Německo se dá projet na jednu nádrž, natankovanou těsně před vjezdem na trajekt. Tedy skoro. Osm kilometrů před ČS Petrovice nám došel benzín. Do pěti minut u nás však byli němečtí policisté a nakonec souhlasili, že mě vezmou na benzínku, kde jsem si koupil kanystr a 10 litrů PHM. Německým policistům z Pirny jsem poděkoval balíčkem dánských sladkostí, které jim snad ukrátily nedělní večerní službu.

Přechod hranic jsme bezpečně poznali i přes zasněžené dopravní značky. Po výjezdu z tunelu se perfektně upravená a suchá dálnice změnila na bílé kluziště, kde jet víc než 60 km.h^-1 bylo něco mezi odvahou a šílenstvím. V Petrovicích jsem měl co dělat, abych zabrzdil v odbočovacím pruhu na benzínku. Dalších pět minut jsem v něm čekal, až se vymanévruje kamion, který odbočovací pruh blokoval a evidentně na kluzké vozovce svůj vůz nezvládal. Blbec a ještě Slovák! Nechápu, kam jel. Vypadalo to, že snad chce vycouvat ten mírný kopeček zpět na dálnici. Netuším. Prostě se tam pět minut o cosi pokoušel, a když už jsem mu společně s dalším řidičem, co byl přede mnou, šli začít promlouvat do duše, tak vymyslel, že my vjedeme na jeho parkovací místo, on kousek zacouvá a my vyjedeme na benzínku. Nakonec to šlo, ale celou tu dobu jsem čekal, kdy to do mě ze zadu někdo napálí.

Na benzínce jsme si dali jen benzín. Adélka celou dobu, co jsem tankoval do nádrže a znovu do kanystru a ještě jsem byl na záchodě, stála frontu o třech lidech, z nichž první zákazník byl obsloužen slečnou s kyselým ksichtem již v době, kdy jsme z benzínky odjížděli. Zpět v Česku! Zbytek cesty domů jsme šnečím tempem jeli po zasněžených a vymlácených cestách. Ale už jsme doma, a to je hlavní.

Všem svým kamarádům, čtenářům tohoto blogu a vůbec všem lidem alespoň mírně dobré vůle přejeme pěkné svátky, případně příjemné zimní prázdniny, bohatého Ježíška a šťastné vykročení do nového roku 2011. S blogováním budeme pokračovat až se vrátíme do Dánska, někdy kolem 10. ledna.

Adéla a Kuba

Experimentárium

Dneska jsme vyrazili do Experimentária. Co to je? Je to něco jako interaktivní výstava, muzeum a hračkářství. Je to jeden z nejoblíbenějších cílů mladých rodin. Cílová skupina je totiž 4–8 let. Náš mentální okruh.

Už cesta do Experimentária byla takový malý experiment. Přestože je první neděle v měsíci a vlaky S-Tog (S-Bahn) jsou zadarmo, vyrazili jsme raději autem. Začalo totiž sněžit a vlak stavěl celkem daleko od našeho cíle. V jedné zatáčce to do nás málem napálil Dán, kterému vůz jel rovně, ačkoli silnice pokračovala vpravo (z jeho pohledu). Určitě udělal tu nejpitomější věc: Vytočil volant úplně doprava a dupnul na brzdu. Já jsem vyděl stočená neotáčející se kola a auto jedoucí rovně. Naštěstí se dalo kam uhnout, takže jsem najel na zasněžený trávník či chodník a Dána jsem objel. Za dnešek jsem ale byl nucen použít ruční brzdu víckrát, než to bylo zábavné. Jak je totiž dobrým dánským zvykem, silnice se nesypou, akorát se odhrabují, a to jen někde. Potkali jsme pár traktorů a jeden náklaďák s radlicí. Zvednutou.

No ale co jsme viděli a co jsme si zkusili v Experimentáriu: Tak na začátku to byly různé geometrické hlavolamy, pak optické klamy. V patře byla výstava věnovaná lidskému tělu, kde jsme si otestovali naše smysly, svaly a srdce. Já jsem třeba zjistil, že mám obě oči astigmatické a obě ruce levé. Sluch už taky není co býval, ale zatím to ještě jde. To fyzická kondice a vitální kapacita plic mě zařadila do věkové skupiny 50+.

V patře byla dále výstava věnovaná fyzice, zejména působení sil, zákonu zachování hybnosti a tak. Nechyběla ani rozsáhlá výstava s různými zdroji energie se značně ekoaktivistickým nádechem, ale pěkným zpracováním a dočkali jsme se i elektrolýzy vody s výbuchem třaskavého plynu. Pomocí otáčení kličkou se vyrobí směs H₂ a O₂ alkalickou elektrolýzou a následně se automaticky zapálí a výbuch vynese do vzduchu malou raketku. Musím říct, že hodně podobnou věc mají v návštěvnickém centru BASF v Ludwigshafenu. Akorát, že ta nádoba je asi 5× větší a výbuch dělá ohromný randál, který tady v Kodani byl nahrazen jen decentním štěknutím.

V Experimentáriu je toho hodně. Špatně se to popisuje, protože výstava je od toho, aby ji člověk zažil. Na všechno si můžete sáhnout, vše si můžete – nebo spíš musíte – sami vyzkoušet. Na celou expozici je dobré mít kolem 5 hodin, které utečou  jako voda.

Tentokrát sem dáváme jen dvě fotky. Brali jsme jen malý Adélčin foťák a nevyfotili jsme vlastně skoro nic. Pořád jsme pobíhali od jednoho místa k druhému jako malí haranti.

Maximální štíhlost díky zdravé stravě.

B jako Bl Bystrý!