Dodatek

V sobotu, 6. srpna, mi přišlo povolení řídit v Dánsku motorové vozidlo do 31. července. Děkuji dánskému berňáku za kladné a především rychlé vyřízení mé žádosti. Je vidět, že pro dánský berňák znamená zítra již včera. Dneska. Pozítří.

Konec

V neděli jsme opustili království, kde je prý něco shnilého, z naší zkušenosti spíše plesnivého. Jsme tedy v Česku, kde nic shnilého není ani nebylo. Ačkoli první věc, kterou po příjezdu od Drážďan vidíte, je soustava tunelů, což tak nějak Česko ve zkratce charakterizuje.

Je toto tedy poslední příspěvek na blogu? Máme bilancovat a děkovat? Nejspíš ano. Děkovat ovšem budeme osobně, ne tady. A bilancovat také nebudeme tady. Myslíme si, že z našich příspěvků jste si mohli udělat obrázek o té malé části Dánska, kterou jsme viděli a zažili. Něco tam mají lepší, něco zase horší a něco tak jiné, že se to asi ani nedá srovnat.

Tak se mějte, milí čtenáři!

Čau Dánsko, čau Dááánsko…

Ve čtvrtek jsme se rozloučili ve škole s našimi kamarády a kolegy, se kterými jsme strávili posledních 10 měsíců. Tedy tak s polovinou z nich, která zrovna neměla dovolenou. Byl i nezbytný „cake“, tedy dánský supersladký koláč (rovnou tři druhy), kterým se oslavuje cokoli od publikace článku po zisk Nobelovy ceny. A také se s ním loučí. Do mé skupiny přichází a odchází spousta zahraničních studentů jako stážistů, nebo jak to vlastně nazvat, takže cake je často. Je to takové multikulti prostředí, ačkoli poslední dobou se to mění spíše na dánsko-čínské prostředí.

Na čtvrteční večer dorazili rodiče Adélky, kteří nám pomohou odvézt tu hromadu věcí, které jsme si sem navezli. Prošli jsme se s nimi k den lille Havfrue, do Rosenborgu a na super večeři do malé restaurace Krebsegaarden, která si drží docela dobré hodnocení. Nezklamala ani nás a ukázalo se, že v Kodani se dá opravdu dobře najíst.

V obležení.

Teď nás čeká balení a v neděli ráno cesta zpět do rodné země. Na blog ještě napíšu, až se vrátíme, ale toto je asi poslední příspěvek z Dánska.

Pohoda, klídek

Červenec se tedy v Dánsku moc nevydařil. Připomíná takový slabší český duben. Sníh nepadá, ale deště je opravdu dostatek. Ani nevíme, jestli rostou houby. Tedy kromě pár jakobyžampionů na zahradě domácích. Do lesa nejdeme, poněvadž to znamená brodění se bahnem.

Místo toho jsme vyrazili nakupovat nějaké oblečení do letních výprodejů. S našimi nekonfekčními postavami ovšem moc štěstí nemáme. Já jsem třeba chtěl boty, ale když nějakému prodavači prozradím, že moje velikost je 47 až 48, obykle se s hrůzou podívá dolů a pak s úsměvem řekne, že takové velikosti nevedou. Adélka zase nemůže sehnat kalhoty, které by nebyly dlouhé. Ani nejmenší velikost 36K (Kurz) není dostatečně malá. Nezbývá než se porozhlédnout v dětském, jestli tam náhodou nemají nějaké kalhoty, z kterých by se dala odpárat Hello Kitty.

Ve škole se pochopitelně nic neděje, většina zaměstnanců má dovolenou. V Dánsku je teď něco jako celozávodní dovolená, přičemž ten závod je Dánsko. „Industrial holiday“ se týká i profesí, které moc výrobní nejsou. Například servisu laboratorního vybavení. I dost restaurací (!) a obchodů má zavřeno, zejména mimo turistické oblasti. A tak je v Dánsku pohoda a klídek. A jelikož se vrátil laboratorní technik od naproti, náruživý kuřák, je ve škole i tabáček.

Fronty

Na dnešní den jsme si vzali ze školy volno. Nevyužili jsme ho pro flákání, neboli pro práci z pláže, ale pro vyřízení úředních formalit k nadcházejícímu opuštění Dánského království. S přípravou na Statsforvaltningen Hovedstaden (to je úřad, kde se cizinci přihlašují a odhlašují) jsme začali už v pondělí, kdy jsme se na přehledných, dánsky psaných stránkách dozvěděli, že mají letní otevírací dobu, tj. pracují až po obědě. Také jsem vyplnila formulář žádosti o ukončení residence permit, který na stránkách nestáhnete a ani v jejich kanceláři si volně nevezmete. Musíte vystát pořadníkovou frontu, požádat o formulář, pak ho vyplnit a znovu si počkat ve frontě. My jsme ale byli chytří a řekli jsme si o něj už při přihlašování, takže fronta nás čekala jen jednou. A že stála za to! Bohužel na nás vyšla buňka se dvěma úřednicemi, kde se jedna z nich zaučovala, a ani jedna se netvářila na můj formulář hezky. Nejdříve nechápali, proč ho podávám, pak mě nemohli najít v systému a ptaly se mě, kde jsem povolení dostala. Vzhledem k tomu, že na tomhle ostrově je jeden úřad v Kodani a druhý daleko na jihu, jsem nejdříve otázku nepochopila. Stejně tak ony nechápaly, že jsem povolení dostala od nich. Ale co mě nejvíce zarazilo bylo, že na části úřadu, která se zabývá výhradně imigrací, mi chtěly dát národnost československou, protože v systému nemohly najít českou! Nakonec nám ale jakési potvrzení dali a úřad jsme zdárně opustili. To ale nebylo vše, bylo potřeba vyrazit ještě do druhého.

Každý, včetně cizinců, je také registrovaný v místě bydliště, v tzv. komuně. V budově Gentofte Kommune jsme si vzali další pořadové číslo. Zde vyřízení nebylo tak zmatené, ale pro změnu byl odhlašovací formulář jen v dánštině. Paní mi pomohla s jeho vyplněním a vzala si mou zdravotní kartičku. Místo ní mi s platností do konce pobytu vytiskla oficiální papír, aby mě v případě nutnosti na dánské náklady ošetřili.

Po takto vydařené práci jsme si zašli do pekárny, kde nás čekalo překvapení v podobě stejných pořadových čísel jako na úřadech. Tož jsme si jedno vzali, počkali až přijdeme na řadu a pomocí posunků a navigace typu „ten druhý zleva na prostřední poličce“ jsme se dočkali kýžených zákusků, čaje a kapučína za cenu oběda v české restauraci pro dva. Na druhou stranu, jestli Dánové něco umí (a nepočítáme mezi to pomalou práci a schopnost zdanit i denní světlo), tak je to pekařina. Zřejmě když se v patnácti rozhodovali, co dál dělat…

Jak výhodně nakoupit a uspořit

Chtěli jsme si udělat polévku a zároveň uspořit nějakou tu korunu. Volba padla na oblíbenou čočkovou polévku. Na stránkách czechspecials.cz jsem našel i recept na starohorskou čočkovou polévku. Zbývalo jen nakoupit suroviny.
 
V Nettu jsme čočku nenašli, v SuperBestu byla nějaká červená a nakonec jsme ji našli jenom v SuperBrugsenu. Zřejmě Dánové čočce moc nefandí. Ta ze SuperBrugsenu byla produktem ekologického zemědělství, takže půl kilo stálo 20 DKK. Poté, co jsme zjistili, že jinde asi nepochodíme lépe, jsme na zkoušku to půlkilo koupili. Teď už zbývala jenom kořenová zelenina. Mrkev se tady kupuje docela dobře, ale zbytek byl velký problém. Petržel a celer se tady dají koupit akorát v různém stupni rozkladu. V Nettu pro jistotu už nejsou vůbec, v SuperBestu i v SuperBrugsenu byly plesnivé. V Dánsku je zvyk balit vše do igelitu nejlépe mokré, takže zelenina (a nejen ta) tady plesniví ohromnou rychlostí. Plus prý Dánové zeleninu nestříkají, ale to by nebyl až takový problém, protože většina je stejně z dovozu.
 
Protože situace s kořenovou zeleninou je už druhý týden (co to sledujeme) takto mizerná, rozhodli jsme se vyrazit do Irmy, nejdražšího řetězce supermarketů (možná by ji porazil 7-Eleven, ale to není úplně normální supermarket). A ouha, polévková směs, dost špinavá, přestože také dost mokrá, byla taky plesnivá. Každý tácek. A nebyla to jediná plesnivá věc. Nějaká paní před námi čichla k bedýnce jahod a znechuceně ji položila zase zpět. Dost mě to překvapilo, že i nejdražší krám nabízí takovou přehlídku plesnivé zeleniny (a ovoce).
 
Udělám tady malou vsuvku, sháníme také česnek. Čínský se nám nějak nechce kupovat, takže jsme v Irmě chtěli koupit i ten. Česnek měli, egyptský v ceně 10 DKK za velkou paličku, španělský v ceně 15 DKK za čtyři malé paličky a dánský, v bio kvalitě. Jakkoli mi je celé ekologické zemědělství u zadku, v případě česneku jsem chtěl koupit ten dánský. Ne proto, že by byl bio, ale proto, že nebyl z Číny a tak mohl mít šanci i na nějakou chuť. Ještě, že jsem obrátil proutěnou krabičku dnem vzhůru. Na spodní straně byla etiketa s nápisem (přeloženo) „Země původu: Argentina. Baleno v Dánsku.“ Normální podvod. Na velké ceduli na regálu se dočtete „Dánský česnek“ a přitom je dánský stejně tak jako je čaj z Jemči český.
 
Ovšem zpět ke kořenové zelenině. Nakonec jsme usoudili, že nepochodíme a koupili jsme mraženou směs ve Faktech. Vypadá dobře, voní i při -18 °C a je už nakrájená. V Irmě jsme nakonec koupili španělský česnek, tak uvidíme. A samozřejmě jsme nic neušetřili. Máme drahou čočku i drahou, a ještě k tomu mraženou zeleninu a navíc v Irmě měli v akci whisky Lagavulin 16 let za v přepočtu 981 Kč. A to jim tam přece nenechám!

SKAT

Včera nás před dveřmi čekaly dva dopisy od SKATu. Ani v jednom z nich nebylo námi čekané prodloužení k povolení řízení vozidla s cizí poznávací značkou. Jeden byl adresován na mé oficiální jméno Peteroá (tím vím, že na mě přišli podle CPR čísla a ne podle residence permit) a poté na jméno Abdul něco Jarew (takhle opravdu Kubu nepřejmenovali, jedná se o jednoho z nájemníků, který tady bydlel před třemi roky). Trochu nás to zarazilo, protože já jsem se SKATem nekomunikovala a ani jsem s tím nechtěla začínat. Nelenili jsme a obálku otevřeli. Celý dopis byl samozřejmě napsaný dánsky, ale dole se sčítaly nuly a i jako konečný výsledek jim nula vyšla. Pro jistotu jsme se šli zeptat domácích, co tím SKAT měl na mysli. Dozvěděli jsme se, že mně SKAT pouze informuje, že nedlužím Dánsku žádné peníze na daních. Prý je to informační roční výpis. Takže je to fajn, jsem čestný občan Gentofte kommune bez dluhů! Tento dopis budu opatrovat jako oko v hlavě, abych se v pozdějším čase na něj mohla případně odkázat a dosvědčit, že jim nic nedám.

Do třetice všeho dobrého

Třetí – a doufejme i poslední – cesta do Dánska proběhla zdárně. Pozorovali jsme stejnou změnu, jako při cestě zpět. Obsluha benzínek se od českých kyselých ksichtů mění na přátelské německy mluvící ksichty až po přátelské, a k tomu anglicky hovořící ksichty dánské.

Trajekt byl tentokrát doslova narvaný, auta parkovala ve čtyřech řadách, kamióny ve třech, a bylo to doslova „o zrcátka“. Do cíle jsme dorazili něco před devátou hodinou večerní, když bylo ještě trochu světla. „Doma“ nic nezměněno, jen nám bazalku a petržel napadly molice. Raději jsme je vyhodili. Prý na tenhle hmyz funguje sarin. Bohužel funguje i na lidi, takže si raději koupíme bazalku i petrželkou novou.

Do školy půjdeme ve středu, potřebujeme si trochu odpočinout. No a taky ta motivace už není tak silná.

Should we stay or should we go

Dneska přišel týpek vyvážit centrifúgu. Od teď ji můžeme používat. Tedy na 19 %, protože rotor na maximální otáčky je moc drahý, takže ho nekoupí. Dokonce budeme muset společně s technikem přesvědčovat šéfa, aby nám dal peníze na skleněné zkumavky. U centrifúgy byly jen velké, 400mL plastikové lahve. Já a můj kolega potřebujeme spíše 50–100mL skleněné lahvičky. Nicméně centrifúga je moc pěkná, tichá, vůbec se neklepe a dokáže se roztočit i zastavit velice rychle.

Je také dost velká, to prý aby DPS (Danish Power Systems, spin-off DTU, který okupuje půlku laborek) mohly centrifúgu využívat také pro svoje poloprůmyslové syntézy. Bylo opravdu milé, že všichni tři přítomní zaměstnanci DPS se odmítli zúčastnit krátkého školení v bezpečnosti a obsluze. Přitom se školení konalo těsně před obědem a tito zaměstnanci pak na obědě rozhodně nevypadali, že by někam spěchali. Je to dost arogantní, ale není žádná páka, která by je donutila se chovat jinak. Zámek se na centrifúgu dát nedá, takže máme smůlu.

Další veselé zprávy: Dozvěděli jsme se, že v místnostech ve sklepě se nenachází žádné hasicí přístroje, pouze několik kusů je na začátcích chodeb. Ve sklepě jsou ovšem umístěné všechny pece a většina sušáren. Podle místních předpisů se ale sklepní prostory nepovažují za pracovní prostory a tudíž pro ně neplatí bezpečnostní předpisy jako pro laboratoře. Například hasicí přístroj v každé místnosti. Navíc ve sklepě nejsou nouzová světla, takže když vypadne proud, je dost těžké se odtamtud vymotat. Náš technik Claus to zkoušel a prý to je fakt složité. Nicméně je vše podle předpisů.

Také máme problém s tím, že na celé chodbě se nachází jen jedna lékárnička s první pomocí, která obsahuje jeden obvaz, půl krabičky malých náplastí, nůžky, pinzetu, lepicí pásku, resuscitační roušku a prázdný obal od latexových rukavic. Něco to je, ale žádný zázrak to není. Chybí jakákoli desinfekce a jeden malý obvaz je dost málo. Živočišné uhlí je už v oblasti sci-fi. Kdyby se například zranilo více lidí najednou, jsme v tahu. Tato sada první pomoci ovšem prošla kontrolou a je opět údajně podle předpisů. Myslím, že zde byrokracie slaví naprosté a drtivé vítězství nad zdravým rozumem.

A to nemluvíme o nějakých hypotetických hrozbách. Debatu o bezpečnosti vlastně vyprovokovalo to, že pár týdnů  zpět se nějaký student v laborce ošklivě pořezal a ti, kdo se mu snažili pomoct, nemohli najít žádný obvazový materiál. Malá náplast na to nestačila. Technik nám vyprávěl i o nějakých požárech, u kterých museli zasahovat hasiči, takže nějaká nehoda se čas od času stane. V laboratořích jsou mimochodem požáry vylepšené přítomností tlakových lahví, takže je potřeba buď intenzivně chladit nebo intenzivně utíkat.

Přesto, že ve škole je v mnoha věcech šílený bordel, dojem z Dánska je celkem pozitivní. Je to pěkná země s krásnými parky a fajn místy, kam se dá jít na výlet. VŠCHT nám nabídla, že nám zaplatí další 4 měsíce pobytu, a my jsme na to kývli. Takže v Dánsku zůstáváme do konce července.

Zprávy z tisku

Jelikož jsem od středy doma s nějakým nachlazením, tak není nic moc nového, co by se dalo napsat. Koukl jsem se tedy do novin, co se děje v celém Dánsku. Převyprávěl jsem některé novinové příspěvky z minulého týdne. Dva listy, Politiken a Copenhagen Post, mají stránky v angličtině.

V Øresundské úžině, tedy mezi Dánskem a Švédskem (to jest co by kamenem dohodil), jsou žraloci! Ovšem ne nějaké velké bestie, spíše „prckové“, tak do dvou metrů délky. Tedy lidokousavé bestie, nikoli vyloženě lidožravé. (Politiken)

V Dánsku se bude tunelovat. Ne ale tak, jak jsme na to zvyklí u nás. Chystá se stavba tunelu do Německa tam, kde dnes operuje trajekt Puttgarden-Rødby. Tunel bude mít 18 kilometrů a pojede se v něm 10 minut při 110 km/h, jízda trajektem trvá v současnosti 45 minut + nalodění. (Politiken)

Nejvyšší soud chystá rozsudek o Christianii. To je část Kodaně, která je jako obrovský squatt. Tedy ono to tam teď vypadá lépe než třeba v Miladě, ale je to prostě takové nezávislé alternativní místo. Vzniklo v opuštěných vojenských kasárnách v roce 1971 a trvá dodnes. Ne, že by snad Christiania dělala nějaké problémy, ale vláda samozřejmě nechce na svém území nějaké nekontrolované místo. Rozhodně na to mají právo, Christiania je v Dánsku, takže i pro ni platí dánské zákony. Jenže to taky ukazuje, že i když nikomu neškodíte, jakmile nedržíte hubu a krok, jste nepřítel. Jedním z hlavních „problémů“ je totiž prodej marihuany a hašiše. V Dánsku ilegální, v Christianii běžné. Přestože to tak funguje od roku 1971, je Christiania asi takové drogové doupě jako je Nizozemsko. (Politiken)

Stovky tisíc Dánů nejspíše přijdou o své příspěvky do penzijních fondů (pro dřívější odchod do důchodu), které do nich vložily v 80. a 90. letech. Ne, nejsme v Maďarsku, jsme v Dánsku. V jedné z nejbohatších a nejsociálnějších zemí na světě. Jedná se o 32 miliard DKK (tedy asi 100 miliard českokreditů), průměrný přispěvatel zaplatil 60 000 DKK. Tyto peníze byly využity na podporu nezaměstnaných a v systému už nejsou. Nerad bych tady dělal nějakou politickou agitku, myslím si, že je jedno, jestli vpravo nebo vlevo nebo jestli snad věcně a veřejně, prachy, které jednou pošlete státu, můžete rovnou odepsat. (Politiken)

Náboženské spory na vzestupu. A nebuďme tak politicky korektní a neurčití, jsou to problémy, které způsobuje muslimská komunita. Ta se rozhodla multikulturně obohatit křesťany a židy tím, že je třeba pozve na tradiční muslimský táborák. Ten se od křesťanského liší tím, že místo dřeva hoří vaše auto (spolu se 180% daní, musím podotknout). Pak vám ještě muslimští kamarádi poskytnou kvalitní multikulturní masáž různými kovovými předměty. Naštěstí zde máme úřady, které rády doporučí, aby si křesťanští a židovští obyvatelé našli pro svoje děti raději školu v nějaké jiné oblasti, kde ještě muslimské multikulturní obohacení nedosáhlo biblických, pardon, koránových rozměrů. (The Copenhagen Post)

Somálský útočník vyfasoval devět let a deportaci. Somálec zaútočil na výtvarníka Kurta Westergaarda a dva policisty, když se snažil pomstít se sekerou v ruce za karikaturu proroka Mohameda, kterou otiskl deník Jyllands-Posten v roce 2005. Útočník byl odsouzený za dvojnásobný pokus o vraždu (Westergaarda a policisty), útok na druhého policistu a terorismus. Za to vše devět let a deportaci. Upřímně, ten terorismus nechápu, podle mě chtěl zabít jednoho konkrétního člověka. Nechtěl se odpálit v metru ani unést letadlo. Každopádně se jeho obhájce odvolal, a případ se tak posune k soudu vyšší instance. (Politiken)