Zobrazují se příspěvky se štítkemchemie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemchemie. Zobrazit všechny příspěvky

středa 1. června 2011

Doktorát

V pondělí jsem byl na prezentaci firem. Tuto akci zorganizoval PhD klub a jako hlavní lákadlo byl oběd zdarma. Ačkoli ekonomická poučka říká, že nic jako oběd zdarma neexistuje, v Dánsku to zřejmě neplatí. Oběd sestával z klasických olbřímích sendvičů. Na výběr byl s kuřecím masem nebo s lososem. Pro jistotu jsem si dal oba, ale byly tak velké, že ten druhý jsem skoro celý donesl domů. No uznejte, měl jsem ho snad vyhodit?

Po obědě už následovaly prezentace firem Novozymes, Haldor Topsøe a Lundbeck. Tedy třech dánských firem, které se zabývají chemií. Anorganiku dělá prakticky jen Haldor Topsøe, což je firma zajímavá také tím, že ji vede 98letý zakladatel, který denně dochází do práce. A jo, jmenuje se Haldor Topsøe.

Tato firma také rozdávala lékořicové bonbóny, které opravdu výrazně nedoporučuji. Je to jedna z mála sladkostí, kterou jsem nedokázal zkonzumovat a vyplivnul se znechuceným výrazem na talíř.

Při dotazech jsem se zeptal, jestli má tedy smysl dělat doktorát, když berou jak inženýry, tak doktory. A od všech společností jsem se dozvěděl, že u nich to smysl má. Prý raději berou doktory, kteří mají za sebou rok-dva postdoktorské práce, nejlépe pro nějakou prestižní skupinu. Inženýry berou taky, ale shodli se, že jsou v hierarchii přeci jen níž než doktoři. Tak to jen pro ty, co zvažují, jestli studovat doktorát nebo ne. Berte to jako další kousek Lega do skládačky.

čtvrtek 19. května 2011

Šetřit se musí

Co bych tak napsal? Ve škole toho moc nového není. Především proto, že aktuálně nemám co na práci. Rád bych udělal novou várku katalyzátorů, ale k tomu potřebuju odstředivku. Tedy tu máme a dokonce novou, ale nemáme do ní zkumavky. Prý je udělá sklář, určitě si je nebudeme kupovat. Dělá je už třetí týden a nic. Já ho chápu, je sám na celou chemickou fakultu, takže asi dělá důležitější věci než zkumavky. Jelikož pro DTU můj čas nemá žádnou hodnotu, raději ušetříme pár stovek korun a ztratíme 2 týdny práce. Šetřit se přece musí.

Také jsem se dozvěděl, proč je vybavení lékárniček v takovém stavu, v jakém je. Ústav se rozhodl šetřit. A dotklo se to právě vybavení lékárniček. Je to zřejmě to správné místo, kde ušetřit nějakou tu korunu. Pro ty z vás, kteří četli Hlavu XXII, podotýkám, že z lékárniček u nás ještě žádné akcie nepadají.

Ovšem největší úsporu předvedli pracovníci ústavu ve středu, kdy jim jeden jiný pracovník prezentoval, že je možné získat až 30 milionů DKK na rekonstrukce laboratoří a budov. DTU rozhodlo, že se postaví nová budova (menší, než máme teď, takže docela malá) za 80 milionů DKK a dalších 30 milionů by se mělo použít na modernizaci stávajících budov chemické fakulty. Z tohoto pěkného „kage“, čili koláče, si ústav může ukrojit slušný kousek. Tedy kdyby někdo zvedl prdel a připravil nějaký plán. Na prezentaci se rozhodně nikdo k ničemu neměl, a tak to vypadá, že náš ústav přispěje k největší úspoře. Ačkoli víte, jak to chodí, peníze se už jednou na nějaký účel vyhradily, takže se také utratí. Jen si je asi utratí někdo jiný, schopnější. Já jsem se v této věci angažoval jen lehce, neboť plán se bude realizovat za 2–3 roky, pro Dány za velice krátkou dobu, prakticky zítra, ovšem pro mě už za dobu nezajímavou. Udělal jsem tedy jen krátký seznam věcí, které považuji za největší blbosti v laborce, a v pondělí se s ním podělím s ostatními. Jsem moc zvědavý, kolik návrhů se nám na pondělním mítinku sejde.

Také jsem byl ve skladu přístrojů. Už mě to ani nepřekvapilo, kolik starého vybavení z 60. až 80. let tam leží. Nahoře v laborce zase leží vybavení od 70. do 90. let a pár novějších kousků, které se doopravdy používají. Jen mi bylo líto těch peněz, které se za starší přístroje daly získat v momentě, kdy byly nahrazeny něčím novým. Laboratorní přístroje bývají drahé a i za starší funkční kousky se dají získat tisíce dolarů. Tyhle tisíce dolarů už v oné místnosti shnily do podoby železného šrotu, na který by mělo akorát smysl pozvat partu hnědočechů a udělat jim radost. Aspoň by se ten šrot odklidil a bylo by místo na přístroje, které teď hnijí v laborkách na stolech.

V pátek je v Dánsku svátek. Je to prý několik malých křesťanských svátků spojených do jednoho (tak říká Wikipedie). Ptal jsem se ve škole několika Dánů, ale nevěděli, co to vlastně slaví, ale nejde se do školy/do práce, takže je to super.

sobota 14. května 2011

Shit happens

Ve čtvrtek jsem se zúčastnil první části dvoudílného kurzu první pomoci organizovaného Dánským červeným křížem. Na kurzu se nás sešlo osm, převážně z chemických ústavů. Asi jsme riziková pracoviště. Kurz je dobrovolný a z naší skupiny jsem se na něj přihlásil jenom já. Narozdíl od kecacích „kurzů“ bezpečnosti a první pomoci, jaké jsem zažil třeba v autoškole, byl tenhle orientovaný více prakticky, a tudíž si myslím, že nebyl zbytečný.

První den jsme si kromě přednášky odnesli i nějaké praktické dovednosti jako vázání obvazů (a ne na nějaké malé bebí, ale na pořádné krvácení), odtahování lidí v bezvědomí z nebezpečného místa na místo bezpečnější, stabilizovanou polohu, první pomoc pro zlomenou ruku a samozřejmě CPR, tedy resuscitaci srdeční masáží a dýchání z úst do úst (případně do nosu, kdo chtěl, figuríně to bylo jedno). Dostali jsme pěknou anglickou knížku o první pomoci a nechybělo velmi pěkné pohoštění: snídaně, oběd, pití, … Příští týden bude kurz pokračovat, nevím čím, ale to nevadí.

Po praktickém kurzu hašení s hasicím přístrojem je to zase něco užitečného, co se dá naučit nebo alespoň potrénovat, pokud všechno už teoreticky víte. Něco podobného jsem na VŠCHT nezaznamenal, ale přiznávám se, že jsem to ani aktivně nevyhledával. Myslím si, že by to ovšem mělo daleko větší smysl než každoroční čistě kecací školení o bezpečnosti práce, které nebaví ani přednášejícího ani posluchače.

Když jsem přišel do školy, chtěl jsem názorně demonstrovat, že s vybavením naší lékárničky se tlakový obvaz udělat nedá, protože na to jsou potřeba buď obvazy dva nebo trojcípý šátek. Přitom v lékárničce se nacházel jen jeden obvaz a nula trojcípích šátků. Moje demonstrace ovšem nabrala nečekaný spád, když jsem zjistil, že z lékárničky zmizel i ten jediný obvaz, který tam ještě nedávno byl. Místo něho přibyla savá tkanina na rozlité chemikálie. Ta podle mě nemá v lékárničce co dělat, protože když se polijete chemikálií, tak se místo akorát omývá vodou, žádný hadr se na něj nedává. Alespoň ne při první pomoci. Demonstrace toho, že není možné udělat tlakový obvaz se tedy přeměnila v demonstraci toho, že není možné udělat jakýkoli obvaz.

Shit happens. Úrazy se stávají. V chemické laboratoři, ačkoli to někomu nemusí připadat logické, je daleko více úrazů způsobených mechanicky než chemikáliemi. Není to tak dávno, a myslím, že jsem o tom psal, se stal studentovi úraz, kdy krvácel víc, než se dalo zastavit náplastí. Dále máme jednoho kolegu, který už měsíc chodí o berlích, protože ve škole opravdu blbě spadnul. A kamarád si opařil levou ruku od lokte dolů vařicí vodou. Sice doma, ale takový úraz se lehko stane i ve škole. Bohužel mu na to dal dánský doktor normální obvaz místo speciálního obvazu na popáleniny, takže mu látka zarostla do ruky a při odtrhnutí si udělal mnohem větší zranění než bylo to původní. Tak to jen tak pro ilustraci.

Zbytek odpoledne jsem pracoval s nanočásticemi, a přestože jsem měl ochranné brýle i roušku (v digestoři tak táhne, že se nanočástice okamžitě rozletí, takže jsem musel pracovat mimo), tak jsem měl po čase takový divný pocit v oku. Nepracoval jsem tedy s nějakými nebezpečnými nanočásticemi, ale na podráždění to bohatě stačí. Napadlo mě, že bych si mohl pro jistotu propláchnout oko jednou z těch lahví na proplachování očí, kterou by každá laborka měla mít. I v naší laborce taková láhev byla. Ano, byla. Dneska jsem ani v jedné laboratoři tuhle lahev nenašel. Nakonec mi dobře posloužila obyčejná voda, ale s lahví se manipuluje o mooooc líp.

Současný stav prostředků první pomoci v přízemí budovy 207 mi hlava nebere. V úterý prošel ústav bezpečnostní kontrolou, přitom to vypadá, jako by prošel nájezdem zlodějů zdravotnického vybavení. Zkusím se opět někoho zeptat, WTF. Ale vím, jak to chodí. Jeden den se o tom bude živě diskutovat a pak nastane klasické ticho po pěšině. Kontrolou jsme přeci prošli, ne?!

středa 13. dubna 2011

Back to school

Vyměnil jsem řetěz na kole. Šlo to líp, než jsem čekal, takže co nevidět vyrazíme na vlastní pohon. Už se nemůžu dočkat, až snížíme naši uhlíkovou stopu!

Ve škole jsem se dočkal milého uvítání. Naprostá většina lidí si všimla, že jsem byl týden pryč, což je pěkné. Akorát si mohli odpustit ty vtipy o tom, že máme prezidenta zloděje. Věhlas kouzelníka s perem totiž překročil naše státní hranice a video z YouTube je populární i zde v Dánsku.

Můj hlavní úkol je teď sepsání článku o tom, co jsem až doposavad dělal. Zkusil jsem dnes začít, ale nějak to nešlo. Problém mám v úvodu, kde je v několika odstavcích potřeba dokázat implikaci můj výzkum => spasení lidstva. Asi začnu od té vědecké části a uvidím, jestli to půjde líp.

pátek 25. března 2011

Elektrokibic

Nemám toho sice moc na práci, ale stejně bývám ve škole docela dlouho. Stala se ze mě taková elektrochemická Matka Tereza. Většinu dne jsem třeba tento pátek strávil předáváním mouder o rotační diskové elektrodě, náplni mé bakalářské i diplomové práce. Tady s touto metodou nemá nikdo žádné zkušenosti. Zato kibiců se najde vždycky dost. Ovšem musím uznat, že kibicem jsem i já. Mám nicméně oproti ostatním kibicům v tomto oboru o něco větší zkušenosti.

Ovšem zjistil jsem, jak působit jako opravdový odborník. Stačí RTFM. Jo, přečíst si návod, nebo alespoň krátký letáček k zařízení, které někdo používá, a častokrát lidem ušetříte hodiny práce dobrou radou.

To víte, nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá :-)

Dneska jsme se rozloučili s Oliverem, vrací se do Německa, kde prý bude dělat něco vědeckého. Pro změnu.

V této skupině, kterou já nazývám skupina pana Dibbleyho, je běžné, že starší vybavení, které nikdo nepoužívá, se nechává hnít. Například AAS, BET a nově jsem našel dva potenciostaty, PAR 273 a PAR 283 spolu s analyzátorem Solartron 1255. Prý je nikdo už několik let nepoužil, tak hnijou v jedné laborce. Přitom použité funkční kousky se prodávají za tisíce dolarů. Model PAR 273 je aktuálně v nabídce na www.used-line.com za 7000 $, model 283 dokonce za 9000 $. Analyzátor Solartron 1255 odhaduji tak na 4000 $. Samozřejmě záleží na stavu, ale je docela dobře možné, že tam leží 20 000 $, které tam budou do té doby, než se z nich stanou hromádky rzi. Za tyto prachy lze pořídit například čtyři malé potenciostaty Pine WaveNow, které svým rozsahem stačí na většinu věcí, které měříme. Nebo za 15 000 dolarů kompletní sadu pro měření na rotační diskové elektrodě, kterou máme jenom půjčenou v nepříliš dobrém stavu (hnila totiž pár let někde ve skříni). Šéf skupiny, 70letý profesor, se ale žádného starého nepoužívaného vybavení zbavovat nechce. Možná aby si někdo neuvědomil tu paralelu a on by nepřišel o místo.

pondělí 21. března 2011

Dílna

V příspěvku z 2. března jsem se podivoval nad „uměním“ místní dílny. Dnes mám pokračování. Tak za prvé: Jsou to tři týdny, kdy jsme objednali minibanánky (ne ovoce, ale elektrické konektory) u Steena. To je takový týpek, který je „technik“, v češtině spíše „laborant“. Při první žádosti jsme mu dali přesnou adresu jednoho dánského e-shopu, kde je mají, neboť nejsou ve standardním katalogu RS Technik. Po týdnu mlčení jsme se ho zeptali, jestli už přišly. Odpověděl, že je neobjednal, protože nejsou v katalogu RS Technik. Vysvětlili jsme mu, že právě proto jsme mu dávali adresu toho jiného obchodu, kde je mají. Znovu jsme mu vytiskli papír s adresou a Steen řekl, že to objedná.

Uplynuly další dva týdny a dnes jsem se ho opět zeptal, kde jsou banánky. Prý je neobjednal, protože ztratil ten papír s adresou obchodu. Jasně. Král výmluv. Člověk, který je půl dne někde pryč, pravidelně kouří v laboratoři a občas udělá něco pro DPS (ačkoli není jejím zaměstnancem), ale jinak nedělá vůbec nic. A to prosím není jen můj názor. Napůl žertem jsem se dneska ptal, jestli by ho nemohli vyhodit. Prý nemohli. Každý ví, že dělá hovno, ale prý je to známý šéfa ústavu, takže to nejde.

Ale abych pokračoval konkrétně se zkušenostmi s dílnou: Minulý týden jsem jim předal výkres, který tedy není nějaký technický, ale je nakreslený přesně a myslel jsem si, že i srozumitelně. Teď jsem se podíval, jak ho překreslili do CAD systému. Nevím, jak to dělají, ale obvykle se jim to povede nějak zmrvit. Například je na výkresu napsané tloušťka 4,5 mm, ale oni mají na počítači 3,5 mm. Středový drát je umístěný… tak nějak ve středu. Oni ho dali do horní třetiny.

Pokaždé se ptám, jestli je ten design proveditelný, jestli je nenapadá něco lepšího a jestli všemu rozumí. V poslední době dávám i kontrolní otázky, abych zjistil, jestli opravdu chápou, co po nich chci. Oni všechno odkývou, na otázky odpoví tak půl na půl, já to dovysvětlím a jdu. No a pak to zmrví. Takže to dělají dvakrát až čtyřikrát. Dneska za mnou pro jistotu přišel šéf dílny a ptal se mě, jestli by to nešlo udělat nějak jinak, že prý ten díl bude stát 12 000 DKK. Ptal jsem se (několikrát), jestli si dělá legraci. Prý ne. Do Teflonu se špatně vrtá a já chci 12 cm dlouhou díru o průměru 1,5 mm. On řekl, že jestli chci, aby byla rovná, tak 12 000 (to je 40 Palackých). Vzhledem k tomu, že celou tuhle vopičárnu děláme proto, že šéf nechtěl zaplatit 2600 DKK za komerční elektrodu, tak je to fakt moc pěkný. A to prosím není konečná cena, nepočítá se do toho dalších 260 DKK za vlastní disk ze skelného uhlíku a nedejbože hodiny mé práce s děláním nákresu, vysvětlováním a buzerováním dílny.

Dvanáctitisícový držák elektrody.

Podobnou věc jsem dnes zažil ještě jednou. Potřebujeme udělat tlakově odolný vývod pro kabely. Mohli jsme si koupit komerční řešení za 400 dolarů, ale technik rozhodl, že je to moc drahé a že to dílna udělá levněji. Dneska mi řekl, že jenom epoxid, který vydrží 150 °C, bude stát 1000 dolarů a že to jinak udělat nejde. Já jsem našel 50mL tubu epoxidu Loctite do 180 °C za 500 Kč s DPH, tak nevím… Ovšem vidíte, proč je potřeba mít vysoké daně. U nás proto, že se peníze rozkradou, tady proto, že se peníze prakticky vyhazují oknem.

Ale aby to bylo fér, je třeba říct i to, že i u nás se peníze vyhazují oknem a že i v Dánsku existuje korupce. Možná vás to zaráží, protože na žebříčku Transparency International je Dánsko druhé na světě hned za Novým Zélandem. Možná, že se to tady jenom nedělá tak okatě. Nejspíš to není předávání obálek s penězi, ale dělá se to tím legálním způsobem, jaký je v civilizovaném západním světě běžný. Účetními operacemi, přerozdělováním a „plýtváním“, kde se vyhazují peníze z okna, pod kterým stojí váš známý.

Například v naší skupině to je tak, že u nás parazituje DPS. Soukromá firma okupující polovinu laboratoří a používající zadarmo vybavení a zaměstnance DTU. Cílem DPS je uspět na trhu natolik, aby ji koupila nějaká velká firma. V takovém případě na tom vydělají zejména její vlastníci. A podíl v DPS vlastní šéf ústavu. Tím, že značnou část zdrojů přesouvá do soukromé firmy, ve které vlastní podíl, vlastně přesouvá zdroje do své kapsy.

Říká se, že Dánové jsou Češi severu. Dokonce nám to říkal i jeden Dán v Nettu, takže to není náš výmysl. A vypadá to, že to jsou Češi se vším všudy.

úterý 15. března 2011

Should we stay or should we go

Dneska přišel týpek vyvážit centrifúgu. Od teď ji můžeme používat. Tedy na 19 %, protože rotor na maximální otáčky je moc drahý, takže ho nekoupí. Dokonce budeme muset společně s technikem přesvědčovat šéfa, aby nám dal peníze na skleněné zkumavky. U centrifúgy byly jen velké, 400mL plastikové lahve. Já a můj kolega potřebujeme spíše 50–100mL skleněné lahvičky. Nicméně centrifúga je moc pěkná, tichá, vůbec se neklepe a dokáže se roztočit i zastavit velice rychle.

Je také dost velká, to prý aby DPS (Danish Power Systems, spin-off DTU, který okupuje půlku laborek) mohly centrifúgu využívat také pro svoje poloprůmyslové syntézy. Bylo opravdu milé, že všichni tři přítomní zaměstnanci DPS se odmítli zúčastnit krátkého školení v bezpečnosti a obsluze. Přitom se školení konalo těsně před obědem a tito zaměstnanci pak na obědě rozhodně nevypadali, že by někam spěchali. Je to dost arogantní, ale není žádná páka, která by je donutila se chovat jinak. Zámek se na centrifúgu dát nedá, takže máme smůlu.

Další veselé zprávy: Dozvěděli jsme se, že v místnostech ve sklepě se nenachází žádné hasicí přístroje, pouze několik kusů je na začátcích chodeb. Ve sklepě jsou ovšem umístěné všechny pece a většina sušáren. Podle místních předpisů se ale sklepní prostory nepovažují za pracovní prostory a tudíž pro ně neplatí bezpečnostní předpisy jako pro laboratoře. Například hasicí přístroj v každé místnosti. Navíc ve sklepě nejsou nouzová světla, takže když vypadne proud, je dost těžké se odtamtud vymotat. Náš technik Claus to zkoušel a prý to je fakt složité. Nicméně je vše podle předpisů.

Také máme problém s tím, že na celé chodbě se nachází jen jedna lékárnička s první pomocí, která obsahuje jeden obvaz, půl krabičky malých náplastí, nůžky, pinzetu, lepicí pásku, resuscitační roušku a prázdný obal od latexových rukavic. Něco to je, ale žádný zázrak to není. Chybí jakákoli desinfekce a jeden malý obvaz je dost málo. Živočišné uhlí je už v oblasti sci-fi. Kdyby se například zranilo více lidí najednou, jsme v tahu. Tato sada první pomoci ovšem prošla kontrolou a je opět údajně podle předpisů. Myslím, že zde byrokracie slaví naprosté a drtivé vítězství nad zdravým rozumem.

A to nemluvíme o nějakých hypotetických hrozbách. Debatu o bezpečnosti vlastně vyprovokovalo to, že pár týdnů  zpět se nějaký student v laborce ošklivě pořezal a ti, kdo se mu snažili pomoct, nemohli najít žádný obvazový materiál. Malá náplast na to nestačila. Technik nám vyprávěl i o nějakých požárech, u kterých museli zasahovat hasiči, takže nějaká nehoda se čas od času stane. V laboratořích jsou mimochodem požáry vylepšené přítomností tlakových lahví, takže je potřeba buď intenzivně chladit nebo intenzivně utíkat.

Přesto, že ve škole je v mnoha věcech šílený bordel, dojem z Dánska je celkem pozitivní. Je to pěkná země s krásnými parky a fajn místy, kam se dá jít na výlet. VŠCHT nám nabídla, že nám zaplatí další 4 měsíce pobytu, a my jsme na to kývli. Takže v Dánsku zůstáváme do konce července.

čtvrtek 10. března 2011

Pokrok nezastavíš (ale může být nekonečně pomalý)

Tak musím uznat, že workshop udělal držák na elektrodu moc hezky. Jelikož ale samotnou elektrodu ještě nemám, tak nemůžu říct, jestli držák funguje.

Rozbalil jsem centrifúgu a objevil jsem, že sice umí 15 000 otáček, ale rotor k ní dodali jen na 5 000. Podle firmeních materiálů to znamená 19 % maximálního výkonu. Aber das ist wenig, to nestaci! Trval jsem tedy na tom, že si koupíme rotor, který dokáže využít centrifúgu na 100 %. Doufám, že mi ho koupí. Každopádně pokud ho nedostanu teď, tak už ho nekoupí nikdy.

Nicméně se skládačka syntéza-testování-výpočty začíná pomalu dávat dohromady. Jenom aby to nebylo moc pomalu…

Tenhle příspěvek sice nemá žádnou pointu, ale když se nic moc neděje, nejsou ani pointy.

úterý 8. března 2011

Jaro se pomalu vkrádá i do Dánska

Jaro se na nás přišlo podívat. Sluníčko svítí a je moc hezky, ačkoli teploty jsou stále kolem nuly a ráno poctivě škrabeme auto. Za oknem to ovšem vypadá moc pěkně.

Počty cyklistů se začínají zvětšovat a my bychom taky vyjeli, kdybych neměl naprasklý řetěz a můj dvorní kolomechanik Aleksej neodletěl na lyžařskou dovču do Norska. Škoda, benzín tady zdražil na 12,40 kr. za půl litru… ne, dělám si legraci, je to 12,40 za litr, tedy něco přes 40 Kč podle současného středového kurzu a 41,50 podle toho, za který jsme vyměnili my.

Ve škole jde všechno klasicky pomalu, komunikace stojí za starou belu, ale aspoň přivezli tlakovou celu a centrifúgu. To znamená, že možná budu mít mezi tím nekonečným čekáním na vybavení i nějakou práci. Jak už jsem psal, tady to funguje tak, že vybavení je buď žádné nebo jedno. Když se pokazí, čekáte pár týdnů na opravu nebo pár týdnů na nové. Já teď čekám na novou elektrodu a na to, až mi sklář a dílna udělají protielektrodu a držák pracovní elektrody. Nemusíte vědět, co to je, ale věřte mi, že to není složitá práce. Například držák pracovní elektrody je kus Teflonu s vyvrtanou dírou a ohnutým kusem plechu (plech, ve skutečnosti tantalový plát, jsem dodal). Deset minut jsem těm chytrákům v dílně vysvětloval, jak to má být (přestože jsem měl připravený nákres 1 : 1). Nakonec jsem musel udělat model 1 : 5 z papíru a alobalu. Jsem moc zvědavý, kdy tuhle obrovskou akci dokončí a kolik pokusů budou potřebovat…

Tak aspoň že je venku hezky a člověk nemusí myslet pořád na to jedno. Mám na mysli školu!

středa 2. března 2011

Salát

Rád bych opět napsal něco pěkného, jenže je to tak, že mě to ve škole pěkně štve. Každý den dělám 7–8 hodin, ale mám pocit, že bez výsledku. Nejvíc se bojím toho, až se mě někdo zeptá, co jsem těch 6 měsíců v Dánsku vlastně dělal. Sám to nevím. Celý výzkum je jeden velký salát. Naposledy se mi rozbila pracovní elektroda ze skelného uhlíku. A hádejte co? Samozřejmě druhou nemáme. Tady věci buď nejsou nebo se vyskytují v jednom exempláři. Když se pokazí, vždycky si můžete počkat pár týdnů na nový. Jeden. Víc vám koupit nedovolí.

Nebo se můžete pokusit si náčiní vyrobit. Například teď máme v dílně ve výrobě vodivostní celu. Dva měděné obrobky s vyvrtanou dírou, plastový válec s další dírou a Teflonové koncovky. Velikostně asi jeden krát tři centimetry. Dělníci nebyli schopni vyrobit tento stroj zkázy dostatečně přesně. Když jsme to reklamovali, ubrali z pístů místo dvou milimetrů čtyři, takže nemáme kontakt. Ono se to zdá málo, 2 mm sem, 2 mm tam, ale u centimetrového pístu je to velký rozdíl. Písty jsou dva a oba mají mít stejné příčné 2mm díry na minibanánky. Jenže jedna díra je 2,5 mm, takže z ní banánek vypadává. Kromě toho má tvar osmičky, takže je vidět, že nejdřív vrtali vedle. Díra ve válci také neodpovídá rozměrům pístů, takže písty jsou moc volně. Aktuálně je cela v dílně na třetí opravu a my nemůžeme pracovat, protože máme samozřejmě jenom jednu celu. A takhle to funguje se spoustou věcí. Čas nehraje roli. Teda pro Dány ne. Pro nás, Erasmáky, ano.

Tak zde aspoň vystavím fotku našeho úterního opravdového salátu se ztraceným vejcem. Na opečenou bagetu jsem v zápalu fotografování zapomněl. Pokud chcete recept, rád se podělím (napište si do diskuse).

Římský salát, cherry rajčata, hořčičná vinaigrette a ztracené vejce.

středa 23. února 2011

Mítinky

Na DTU je spousta příležitostí, jak nepracovat. Například v pondělí je celoústavní pondělní mítink, v úterý mám mítink s pracovní skupinou (anonymních elektrochemiků), ve středu je celoústavní přednáškový mítink a v pátek společná snídaně. Mimo to jsou občas nepravidelné mítinky. Je fajn, vidět, co dělají ostatní, ale frekvence je tak vysoká, že se častokrát prezentují banality a řeší naprosto zbytečné provozní věci, které 90 % účastníků nezajímají.

Dneska byl ale mítink zajímavý. Druhou prezentaci měl Číňan Li, který se na minulém mítinku skoro popral s Ruskou Irinou. Já tedy Irinu moc nemusím a nezdá se mi, že je bůhvíjaký odborník, ale to, co předvádí Li, to je opravdu síla. Třeba dneska jsme se dozvěděli úžasnou novinu, že palivový článek nefunguje bez paliva! A pak další zásadní informace (pokud jste z oboru…), že za jistých podmínek může pracovat jako elektrolyzér a že nejpomalejší článek řetězce je redukce kyslíku. Tato prezentace se dá nazvat nošením dříví do lesa, ačkoli tady to je něco jako nošení písku na Saharu.

A opět mu to dala Ruska sežrat, poměrně nevybíravým způsobem s přispěním učebnice elektrochemie, kterou si během přednášky přinesla. Teď mě napadá ještě jedno přirovnání: „Jako u blbých na dvorku.“ Situace byla o to horší, že jako host byl mezi posluchači přítomen profesor z Mnichova, který přijel se svým PhD studentem na výměnu. Ačkoli nevím, za co ho vyměnili, protože naše skupina může nabídnout akorát (chemicky) pologramotné Číňany nebo obstarožní vybavení.

Každopádně jsem strávil další hodinu na dalším mítinku s tím německým profesorem, jehož student by měl částečně navazovat na mojí práci. Na mítinku byla i Irina, takže to byl spíš její monolog. Kraviny, co říkala, jsem neopravoval, to si raději vyřídíme s dotyčným studentem mezi čtyřma, maximálně osmi očima, přičemž tam nebudou žádné oči z Ruska.

Dále se mi podařilo zprovoznit potenciostat do takové míry, že dostávám reprodukovatelné výsledky bez jakýchkoli problémů. Bohužel se to asi rozkřiklo, takže dneska jsem ukazoval jedné studentce, jak s potenciostatem pracovat a druhé jsem předával rady co udělat, když má tak hrozné křivky jako jsem měl já před týdnem. Sice jsem rád, že jsem se konečně naučil aspoň něco (pouze s přispěním Googlu a firemní literatury!), ale na druhou stranu bych taky rád někdy pracoval.

pátek 18. února 2011

Co mě doopravdy uzemnilo

Poslední dva dny jsem strávil zprovozňováním potenciostatu. V pátek jsem kolem páté odcházel s poměrně funkčním systémem. Nechci tady dělat nějakou technickou přednášku, takže jen to nejzajímavější:

Zjistil jsem, že hodně šumu v signálu způsobuje zářivka v digestoři. Jakmile se rozsvítí, šum jde o hodně nahoru. Jakmile se zhasne, šum přestane.

Potenciostat jsem dostal s počítačem, kterému chybělo 46 aktualizací Windows, měl zastaralý ovladač potenciostatu (připojuje se přes USB), zastaralý firmware a zastaralý ovládací software. Aktualizace všeho mi zabrala 1,5 hodiny. Na konci procesu chce potenciostat kalibrovat. To se provede automaticky, stačí kliknout na tlačítko v programu. Jenže ouha, po pěti minutách skončila kalibrace chybou. Odpojil jsem tedy všechny kabely a zkusil to znova. Zase to samé. Podíval jsem se na zadní panel potenciostatu, jestli tam neuvidím nějaký zázrak. Třeba nějaký nepřepnutý přepínač. Ne, žádný zázrak jsem neviděl. A navíc jsem dostal elektrickou ránu. Nebylo to příjemné, ale hned mi blesklo hlavou (slovo „blesklo“ se sem docela hodí), že potenciostat není uzemněný!

Tady v Dánsku jsou jiné zástrčky než ve zbytku kontinentální západní Evropy. Vypadají stejně jako české (francouzský typ), ale nemají středový zemnicí kolík, místo toho mají třetí zdířku. Jenže veškerá laboratorní technika se dodává s eurokabelem (hybridní francouzský/německý typ zástrček), který propojí jenom fázi a nulu. Vyměnil jsem tedy eurokabel za kabel s adaptérem a najednou už kalibrace fungovala. Co mi vrtá hlavou je, jak mohli udělat kalibraci předtím. Obávám se ale, že znám odpověď.

Bohužel to znamená, že jsem teď bez dvou magnetických míchaček (druhým kabelem jsem uzemnil monitor na doporučení výrobce potenciostatu). Z nich jsem totiž vzal ty kabely s adaptéry. Dánský adaptér je zvláštní tím, že jde sice na koncovku kabelu nasadit, ale již nejde sundat. Zkoušel jsem různé nářadí a kabel upevněný do svěráku, ale adaptér se ani nehne. Pak jsem se ptal technika, jestli ho umí odendat. Prý to bez jeho destrukce nejde, takže mi vysvětlil, že jsem se snažil zbytečně. Ale prý objednal deset nových… asi před měsícem. A ještě nedorazily. Prý totiž v Dánsku došly. Ano, je to jako za socíku, v ČSSR kdysi nebyly banány, v Dánsku teď nejsou adaptéry.

Další hraní s potenciostatem už spadá do kategorie „odborné“, nebudu se tedy o tom rozepisovat. Snad jen to, že celkem jsem s tím strávil dva dny, trochu jsem si zaletoval a objednal jsem novou referentní elektrodu bez chloridů. A stejně z toho mám takový blbý pocit. Jestli to ale bude aspoň trochu fungovat, tak už to moc řešit nebudu, nebo nenaměřím vůbec nic.

And now for something completely different:

V Nettu jsme si koupili sklenici marmelády. Koupili jsme si ji jen proto, že stála 3,50 kr. Občas je nějaké zboží v Nettu hodně levné a pokud to není zrovna hnusná zelenina nebo maso, dá se nakoupit opravdu výhodně. Obsah této sklenice má prý trvanlivost do roku 2012, což bohatě stačí, neboť podle kalendáře Karla Maye bude stejně konec světa. Co je ovšem uvnitř, to jsme netušili. Na obale byl jen dánský nápis „Ribsgelé“. Doufali jsme, že to nebude žebírková marmeláda (v angličtině znamená ribs žebírka a tady je možné všechno). Podle Google Translatoru je ovšem rybízová. No, uvidíme. Tak či onak to byla zajímavá koupě.

Rybízové želé.

středa 16. února 2011

Jack of no trades

Čínský student Jack (alespoň tak mu všichni říkají) se dneska ptal, v jaké sušárně může sušit éter (diethylether). Naštěstí mu německý student Oliver odvětil, že v žádné. Nechybělo mnoho a naše budova 207 se stěhovala do Švédska. Kromě toho vypustil přes noc čtvrtku flašky argonu. Prostě ohulil ventil průtokoměru na max. Tři litry argonu za minutu do dvoulitrové aparatury. A to nemluvím o tom, že nechal PBI membránu napuštěnou kyselinou fosforečnou jen tak na stole v kyselinové louži. Na náš nátlak to uklidil, ale vyžraná bílá skvrna velikosti padesáti mexických dolarů na stole zůstala.

Dále jsem se dozvěděl, že Oluf našel rotační diskovou elektrodu. Tu rotační diskovou elektrodu, kterou si chtěli koupit, ale neměli na ní peníze. Tak ji prostě někde našli. Ano, tady je běžné, že nejrůznější vybavení je poschovávané někde po skříňkách a šuplících a nikdo neví, že tam je. Pro představu: Rotátor (je potřeba jeden) stojí 5000 dolarů a každá elektroda 700–1500 dolarů dle provedení (je potřeba obvykle několik).

A ještě jedna věc: U oběda se nějak stočila řeč na pečení. Já jsem zažertoval, že kdybychom pekli koláč v laborce, mohli bychom do něj dát ty vitamíny, co mají dole ve skladu chemikálií. Udělali bychom takový zdravý dort. Na to mi s vážnou tváří řekli, že tohle je v Dánsku nelegální™. Ne péct v laboratoři (i když to asi taky), ale přidávat vitamíny do jídla. To se tady nesmí. To prý proto, aby pak výrobci nedělali bonbóny s vitamíny a rodiče je dětem nekupovali jako „zdravou výživu“. Dánská vláda má prostě své občany za bandu retardů. No, někdy si říkám, že to dánská vláda vidí docela realisticky.

Moje práce zatím pokračuje zdárně, to aby to nevypadalo, že si tady jenom stěžuju. Akorát když jde práce dobře, tak to není nic moc zajímavého, o čem by se dalo psát :-)

úterý 15. února 2011

ICP-MS: Epizoda III – Pomsta fluoridů

Ve čtvtek jsem na ICP-MS naměřil poměrně pěkné křivky, ale přesto mi přišlo trochu divné, že po přidání 1 hm. % NaF mi klesly měřené koncentrace třikrát. Ptal jsem se na to toho týpka, co má ICP-MS pod palcem, a prý je to normální. Ono je ale podle něj vždycky všechno normální. Mně se to tak nezdá. Navíc se nedá říct, které to číslo je vlastně správně, jestli to třikrát větší nebo to třikrát menší nebo ani jedno z nich. To by se dalo zjistit jen kdybychom stejným způsobem zpracovali i certifikovaný referenční materiál, který nám doporučil zakoupit. Co mě osobně štve je, že mi to dává všechno po kouskách. Nejdřív byly problém koncentrace resp. stanovované prvky, pak nedostatek fluoridů, teď matrice jako taková a to, že nemáme ten referenční materiál. Je to jako v komedii Ukradený diamant (trailer), kde lupiči pořád potřebují víc a víc prostředků (od převleků po vrtulník), aby se dostali k vytouženému kameni. Jestli si nevzpomínáte, možná vám něco řekne scénka, kde Robert Redford hypnotizuje zaměstnance banky slovy „Afghánistán banánistán“. Každopádně mám špatný pocit, že až si seženeme certifikovaný referenční materiál (za nemalé peníze), tak nám po dalším měření týpek řekne, že je potřeba zase něco dalšího.

Jinak jsem dnes viděl krásné spojení principů autonomní údržby a just in time. Asi měsíc ležely v laborce obrovské kartonové krabice s nějakým haraburdím, přes které jsme museli skákat. Já jsem je v rámci automní údržby, zde známé pod heslem „co si sám neuděláš, to nemáš“, alespoň přesunul na jednu velikánskou hromadu. Ovšem dnes (v úterý), just in time, je technici uklidili. A to proto, že zítra (ve středu) přijde delegace z průmyslu a grantových agentur podívat se, co děláme a jestli nám dají nějaké peníze. Je tedy třeba navodit atmosféru pořádku a pracovitosti a alespoň na chvíli zase strčit všechny vylezlé kostlivce zpět do skříní.

sobota 12. února 2011

Status quo

Nemám co psát. Nezlobte se na mě, ale tento týden se nic zvláštního nestalo. Ve čtvrtek a v pátek jsem byl zase doma, pořád mě bolí krk, ale teplotu nemám. Je to otravné, k doktorovi se mi ale kvůli tomuhle nechce. No možná změním v pondělí názor.

Ve škole jsem vytvořil celkem pěkné kalibrační křivky a naměřil zajímavá data ohledně stability některých nosičů. Teď zbývá vyrobit katalyzátory, otestovat je a sepsat to. Žádný velký objev to nebude, ale snad budeme s jedním nosičem první.

Nejzajímavější story týdne je, že mě Adélka ostříhala. Strojkem z Amazonu, kde jsem nejprve zjistil, že praskla malá lahvička s olejem, takže si musím koupit novou (což se vlastně stalo, objednal jsem na eBay a dneska v sobotu přišla). Když mě Adélka začala stříhat, řekl jsem, že dneska to nějak studí. Aby ne, v tom zápalu boje s olejničkou jsme tam oba zapomněli dát plastikový nástavec 3 mm. Takže mám vzadu do půli hlavy pruh vlasů „do ztracena“. Ono to ani v té půli hlavy není nijak slavné, tam to mám „do ztracena“ od přírody.

úterý 8. února 2011

Čas je relativní, zejména na DTU

Na pondělí jsem udělal prezentaci o systému GHS/CLP, nové legislativě v označování chemikálií. Snažil jsem se vysvětlit, že DTU si z ní vzala to nejhorší, přestože se legislativa výzkumných laboratoří netýká a že webový návrhář štítků je dost nepoužitelný. Dostalo se mi odpovědi, že o tom sice všichni ví, ale je to interní nařízení DTU, takže ho musíme dodržovat. Všechno přelepování štítků je jenom kvůli tomu, kdyby přišla kontrola z DTU. To, že se ze štítku o reálné nebezpečnosti chemikálie nedovíte skoro nic, nevadí. Povinnost označovat chemikálie platí i pro ty, které si sami vyrobíte a u nichž bez zabití pár laboratorních krys těžko zjistíte jejich skutečnou nebezpečnost. A taky prý není kam spěchat, přeznačení chemikálií má proběhnout do roku 2014 (samotná legislativa CLP, na které je štítkování založeno, vešla v účinnost 1. 12. 2010). Rychlost, že se mi protočily panenky.

Moje práce nepokračuje tak rychle, jak bych chtěl, ale to tady není nic překvapivého. Většinu času trávím hledáním odpovědných lidí, kteří mi seženou potřebné vybavení, či poskytnou potřebné klíče. Dále trávím dost času připomínáním slibů, kteří mi tito lidé dávají jako třeba „ta cela bude do konce týdne“ (přičemž tři pracovní dny po termínu stále nic) nebo „jo, ty špičky na pipety objednám“ (musel jsem připomínat čtyřikrát, počtvrté jsem konečně dostal špičky, bohužel na jinou pipetu, kterou nemáme, takže budu čekat další týden-dva).

Dneska se mi hrozně vysmál můj německý kolega, kterého jsem seznamoval se svým plánem na práci s kyselinou fluorovodíkovou. Vysmál se mi proto, že mi tady odmítli sehnat gel na první pomoc při poleptání. V Německu je prý nelegální bez něho s HF pracovat. Tady je nelegální si ho koupit. Vůbec věta „To je v Dánsku nelegální“ se začíná stávat obvyklou hláškou.

Ovšem hlavní ingredienci gelu jsem našel ve skladu chemikálií, tak jsem si udělal alespoň roztok, pro všechny případy. Kolem třetí hodiny se mi konečně podařilo sehnat všechen materiál a mohl jsem vyrobit kalibrační řadu na místní ICP-MS, které tady má detekční limit asi jako AAS (chápu, že tohle pochopí zase jenom někdo).

Chtěl jsem pracovat v digestoři, která je určená na HF, ale tu zabralo DPS obrovskou sušárnou, takže jsem dělal v takové krabici na skladování chemikálií s odtahem. Aspoň jsem ale sehnal gumovou zástěru, takže jsem byl jako opravdický řezník. Mám i obličejový štít, chybí jen motorová pila. Ale ta je v Dánsku nejspíš nelegální.

Skončím ovšem pozitivně. Dneska nebyl skoro nikdo k sehnání, protože většina zaměstnanců byla na jakémsi workshopu v budově naproti. Doktorandi nebyli zváni. Nicméně my jsme se pozvali sami, s mým ruským kamarádem Aleksejem, a to právě ve chvíli, kdy workshop končil a podávala se pizza. Pokud znáte PhD Comics, tak jsme udělali přesně to, čím se doslova živí Mike.

Klikněte pro plnou velikost

středa 2. února 2011

GHS-CLP

Můj příspěvek začíná opět strašlivou zkratkou. Ono to dneska bez nich už ani nejde. A abych vás odradil ještě víc, řeknu vám, co ta zkratka znamená! Jedná se o Globálně harmonizovaný systém klasifikace a označování chemikálií. V EU ho právně zavádí Nařízení (ES) č. 1272/2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, o změně a zrušení směrnic 67/548/EHS a 1999/45/ES a o změně nařízení (ES) č. 1907/2006.

Možná se ptáte, jestli náhodou nejsem nemocný. Ano, jsem. Ale ne tak, jak by to možná mohlo vypadat. Dneska jsem byl ve škole jenom chvíli, protože mám pocit, že na mě něco leze (a není to Adélka). Ale ještě než jsem odjel, tak jsem se pustil do nové administrativní akce. Vlastně jsem tím pokračoval z úterka. Zkusím začít nějak rozumně:

Ve světě širokém existují mraky nejrůznějších regulací a omezení co se týče chemikálií. Také je mnoho různých označení pro jejich nebezpečnost. To, co je v EU klasifikováno jako jed, může být v Číně bráno jako neškodná látka s mandlovou vůní. Vznikla tedy velká celosvětová iniciativa sjednotit označování a zkoušení chemikálií a jejich směsí. To osobně považuji za chvályhodné. Výhodné je to zejména pro globalizované tržní prostředí. Prostě jeden systém pro celý svět, aby bylo jasno.

Tento systém dorazil i do Dánska. Konkrétně na DTU. V pondělí jsme si vyslechli, jak budeme muset veškeré chemikálie označovat a všechny staré nálepky vyměnit za nové. Pro mě to třeba bude znamenat přeznačení několika desítek lahví. Pro celý ústav pak několika tisíc. Naštěstí poslední rok strávili inventarizováním zásob, takže teď mají v počítači údaje o tom, jaké chemikálie jsou skladem. Navíc ve spolupráci s Kodaňskou univerzitou DTU vytvořila jednoduchou webovou službu, kde si můžete vygenerovat etiketu, kterou si pak vytisknete na standardizovaný štítek. Můžete se podívat na stránky www.kemibrug.dk, jak to vypadá (mají i anglickou verzi, stačí kliknout na Label designer). Až potud by to znělo docela dobře, kdyby…

… kdyby v tom jako obvykle nebyl háček. A tady je pár pěkných háků, na které by se chytla i velryba lovená čistě pro vědecké účely.

Za prvé: Celá tato evropská legislativa nebyla vytvořena pro chemické profesionály v laboratořích (doufám, že už se můžu považovat za profesionála, když jsem odpromoval). Nene, vědecké použití je vysloveně vyjmuto z působnosti této legislativy. Znamená to, že v laborce si můžete označovat chemikálie podle interních předpisů a GHS se vůbec nemusíte řídit. Pochopitelně, tento systém je určený hlavně pro obchodní sféru a pro výrobky dodávané běžným spotřebitelům. I proto se často na obalech uvádí takové (pro nás) nadbytečné informace jako „při práci s přípravkem nejezte, nepijte a nekuřte“ nebo „nedýchejte výpary“. Nicméně si v laboratoři GHS zavést můžete, to vám nikdo nezakazuje. Na chemikálích, které si koupíte, stejně bude nová etiketa, protože dodavatel má povinnost chemikálie podle GHS označovat.

Za druhé, v našem případě má tento generátor etiket (výše zmíněný www.kemibrug.dk) mnoho nedostatků. Mezi nejzávažnější patří to, že neodpovídá legislativním požadavkům. Já jsem měl dneska šanci si tuto evropskou směrnici přečíst. Má 1355 stran, ale naprostou většinu tvoří přílohy se seznamem chemikálií a bezpečnostních vět. Samotný zákon není příliš dlouhý ani se mi nezdál nějak ujetý (čekal jsem zvrácenost, koneckonců to je přímo z Bruselu). Kromě GHS ještě unijní verze přidává povinnost doplnit některé věty o nebezpečnosti, které měla současná legislativa, ale nemá je GHS. To tak, aby nedošlo ke snížení dosažené úrovně bezpečnosti. Prakticky to znamená, že k šesti větám připíšete sedmou a možná i osmou.

Ale zpět ke generátoru etiket: Já jsem si chtěl nejprve označit (vybral jsem zcela náhodně) molybdenový standard pro atomovou absorpční spektroskopii. Je to lahvička se 100 mL vodného roztoku nějaké soli (zřejmě komplexu) molybdenu s přesnou koncentrací. A ještě nemá štítek GHS. Vybral jsem si tedy štítek pro malé lahvičky (do objemu 125 mL), kde směrnice připouští vynechání některých méně důležitých vět či přímo symbolů.

První problém je, že štítek je dost malý. Má menší rozměr než je doporučený rozměr podle GHS. Dále lze vybrat jen jeden symbol nebezpečnosti, takže nejde použít tam, kde je symbolů více. Pak si myslím (ale nemám to ověřené, protože nám došel barevný toner; ano, štítky se musí tisknout na barevné tiskárně, mají totiž povinně červeně orámovaný výstražný symbol), že plocha symbolu nebezpečnosti zabírá méně než nejmenší povolenou jednu patnáctinu plochy štítku. Dále se tam prakticky nevejde název látky (v tomto případě směsi). Štítek je moc malý a generátor text prostě usekne. Pak na štítek vypíše pouze nic neříkající číselné kódy bezpečnostních vět, což ovšem legislativa nepovoluje. Musí se vždy vypsat slovy, kódy mohou být uvedeny jako bonus navíc. Kromě toho tam chybí povinné údaje (nedají se tam nikam dát) jako jméno, adresa a telefonní číslo dodavatele (zde nejspíš „výrobce“, tedy mě, vidíte, že systém je dělaný pro byznys). Pak není štítek v řeči členské země, tedy dánsky. Členská země sice může povolit i použití jiného jazyka, ale já nevím, jak to má Dánsko upravené, protože dánské zákony jsou, ehm, v dánštině…
Prostě ten malý štítek má blbě asi všechno, co blbě mít mohl.

Máme ale střední štítek. Ten je ovšem tak velký, že pro malé obaly (a těch máme hodně, běžně se drahé chemikálie kupují po 5 gramech) se vůbec nehodí. Plachta 10×7 cm je pro lahvičku s výškou 5 cm jaksi velká. Naopak pro obaly s kapacitou přes 3 litry je zase příliš malá. GHS specifikuje minimální velikost štítku a ten musí být pro obaly nad 3 litry větší. Přitom ten třetí, největší štítek, je prý pro obaly např. 25 litrů velké. GHS ovšem takový štítek požaduje až pro obaly nad 500 litrů. Vhodný rozměr tak máte asi pro ty litrové a dvoulitrové lahve. A generátor štítků klame, protože si snadno vyrobíte štítek, který se s pravidly GHS neslučuje už jen rozměrem. Kromě toho ten střední štítek také postrádá pole pro telefon, adresu a jméno. A výstražné symboly jsou opět příliš malé (každý musí zabírat minimálně 1/15 plochy štítku; nezdá se to, ale je to hodně).

Takže výsledek je takový, že máme naprosto neodpovídající generátor štítků, který se marně snaží naplnit novou směrnici EU, která se nás netýká, protože jsme vědecké pracoviště a nikoli továrna na chemikálie. Teď jenom nevím, jak moc mám tohle „komunikovat“ nadřízeným. Zjistil jsem, že co si člověk neudělá, to nemá, takže i když budou všichni nakrásně souhlasit, že ten generátor štítků je špatný, tak by to nakonec bylo na mě, abych to předělal.

Klidně bych se na to vykašlal, ale tato štítkovací novinka nám byla předložena jako povinnost a očekává se, že každou lahvičku s pár miligramy materiálu budeme štítkovat. Dokonce se diskutovalo, jestli musíme štítkovat i kádinky…

pátek 28. ledna 2011

Bezpečnost především

Na světě je spousta bezpečnostních pomůcek, které si sice koupíte, ale doufáte, že je nikdy nebudete muset použít. Například airbagy, bleskosvod, záchranný člun nebo hasicí přístroj. A právě poslední jmenovaný předmět jsem dneska použil. Ovšem rovnou zklamu všechny, kteří si mysleli, že jsem podpálil školu. Nikoli, jen jsme měli takovou malou demonstraci, co dokáže sněhový hasicí přístroj. Po snídani se většina studentů a menšina starších shromáždila na plácku před budovou, kde technik/laborant Claus přichystal ocelový barel, seříznutý do půlmetrové výšky, lahev s heptanem (ten se prý dobře hasí), sirky a tři výukové sněhové hasicí přístroje, každý s 5 kilogramy CO2. Jak vidíte, tato demonstrace bohužel nebyla uhlíkově-neutrální. Kromě 15 kg CO2 z hasičáků jsme ke globálnímu oteplování přispěli i spálením přibližně litru heptanu (což odpovídá asi 2 kg CO2). Naše uhlíková stopa pod barelem byla na venkovní dlažbě vidět ještě odpoledne.

Po krátkém proslovu Clause si každý vyzkoušel uhasit požár. Někteří to zvládli jako opravdoví hasiči, někteří jen odvrátili zrak a vyplácali půlku přístroje máváním nad plameny. Já jsem požár uhasil snad tak, jak se to má dělat. Namířit na základnu plamene, sklonit tělo, aby plameny nešlehaly do obličeje, a plně stisknout páku hasičáku.

Bylo zajímavé konečně přestat vykládat o požární bezpečnosti a také si to jednou zkusit. Třeba zjistit, jaký je váhový rozdíl mezi plným a prázdným přístrojem, jak se mění zvuk, když začne docházet hasivo, a na jak dlouho těch 5 kg CO2 vydrží.

Dále jsem definitivně rozhodl, že si budu hrát s kyselinou fluorovodíkovou. Na tom samozřejmě není vůbec nic vtipného! Ale někteří informovaní se možná pousmějí. A protože bezpečnost je u mě na prvním místě, napadlo mě, že bychom si mohli pořídit tubu glukonátu vápenatého, který se používá na poleptání fluorovodíkem. Jeden nikdy neví, a i když koncentrace, kterou se chystám používat, bude stěží jedovatá, pořád by mohla způsobit nepříjemnou bolest. Pro nechemiky: Kyselina fluorovodíková je za prvé vysoce toxická, za druhé způsobuje velice nepříjemné poleptání, kdy pronikne doslova až na kost a tam se vyloučí ve formě krystalů fluoridu vápenatého. I když vás nezabije, tak vás rozhodně neposílí. Prý to fakt dost bolí. Naštěstí to platí pro neléčená poleptání, v případě správné první pomoci a lékařské péče se tato poleptání léčí celkem dobře a bez trvalých následků.

Našel jsem si tedy na webu britského dodavatele onu první pomoc. Ta spočívá v aplikaci gelu s glukonátem vápenatým, jehož jedna tuba stojí asi 15 liber. Úkol najít dánského dodavatele, případně to objednat od toho britského, jsem dal technikovi/laborantovi Steenovi. Ten úkol delegoval na Larse, což je podle mě IT technik, ale budiž. Dneska mi řekl, že ten gel mít nemůžu. V Dánsku je klasifikovaný jako léčivá látka a tudíž ho organizace mohou objednávat jen s příslušnou lékárenskou licencí. Tu DTU samozřejmě nemá. Nemůže si ho legálně objednat ani fyzická osoba (nabídl jsem se, že to objednám na sebe), protože gel je v Dánsku na předpis. Glukonát vápenatý, tato látka používaná v potravinářství jako E 578, ve formě 2,5% gelu. Sen všech feťáků! Všude jinde si ho samozřejmě můžete koupit kolik chcete, používá se totiž výhradně pro léčbu poleptání fluorovodíkem. V Dánsku si tento typ první pomoci do laboratoře nemůžete legálně pořídit, aniž byste byl lékař, lékárník nebo nemocnice. Děkujeme Dánskému parlamentu/vládě za debilní zákony/prováděcí předpisy!

A tím se dostávám k dalšímu tématu: Dánská daňová správa, SKAT. Dnes mi od nich přišel dopis. V listopadu jsem anglicky vyplnil žádost o povolení řídit v Dánsku auto s cizí (českou) poznávací značkou, přidal jsem anglické dokumenty o tom, že jsem student z ČR, který tady bude půl roku na DTU, a ještě jsem přidal českou kopii malého techničáku. A již dnes, necelé tři měsíce po odeslání žádosti, mi přišlo povolení celé psané v dánštině. Vidíte? SKAT mi nechal skoro tři měsíce, abych se stihl naučit dánsky!

Ale nejhorší dnešní zážitek byl, že po škole jsme jeli do Lyngby Storcentra, kde si Adélka dvě hodiny vybírala boty :-) Ne, to přeháním, bylo to maximálně hodinu a půl a nebylo to zas tak strašné. I já jsem si asi tři páry zkusil, když už jsem tam tak seděl, a musím říct, že Dánové sice neumí udělat rozumné zákony, ale pohodlné boty jim jdou.

úterý 25. ledna 2011

S křížkem po funuse

Je rozhodnuto. Koupíme si autokláv. Má to jenom jednu drobnou vadu: Dodací lhůta je dva měsíce, takže je dost možné, že už ho neuvidím. Ale jsem rád, že se to podařilo prosadit a ústav si bude moct dovolit testovat katalyzátory na úrovni. Na centrifúgu pořád čekám a netuším, jestli vůbec bude.

Protože nemáme žádnou dobrou metodu na testování stability nosičů a je dost možné, že ji mít ani nebudeme, začali jsme raději vařit katalyzátory, abychom se neukousali nudou. A hned první syntéza se vydařila. Můj poskok měl výtěžek 103,2 %, já rovných 103 %. Ano, líbí se nám to. Dokonce nás bude moci katolická církev i blahořečit, protože se nám podařil prokazatelný zázrak. Ale asi stejně budeme muset zjistit, kde se stala chyba…

pátek 21. ledna 2011

ICP-MS, pokračování

Další pokračování analytického příběhu mě čekalo dnes. Šel jsem si pro vysvětlení, proč výsledky stojí za…

V případě křemíku je to kvůli interferencím od dusíku. Prý prostě nemám nárok na nějaké přesné měření. K ostatním dvoum prvkům (Sn, W) mi pán řekl, že to nejsou optimální prvky pro měření na ICP-MS. Ukázal mi tabulku, kde je ale wolfram zobrazený jako vhodný prvek. Když jsem na to poukázal, tak pán kontroval, že taky dopadl nejlíp. No to asi jo, ale je to jako přežít záplavovou vlnu v Hřensku. Jste živí, ale víte, že jste stejně v háji. A stejně tak je i moje měření wolframu tím jednookým králem mezi slepými. Ukázal jsem pánovi své kalibrační křivky a ptal jsem se, proč jsou tak špatné, že si nejsem vědom, že bych byl takový blbec a nemehlo při přípravě. Říkal, že to mám úplně normální a že se s tím nedá nic dělat. „Tak to prostě je.“

Já si to nemyslím. Našel jsem si na netu, jaké jsou vhodné matrice pro měření těchto prvků na ICP-MS a hádejte co… pro žádný z těch, které nás zajímají, se kyselina dusičná nehodí. Mají být v sírové nebo chlorovodíkové komplexované jako fluoridové komplexy, tedy s přídavkem kyseliny fluorovodíkové. I tím jsem argumentoval. Pán odpověděl, že to je pravda a že by tedy bylo lepší tam ten fluorovodík přidat. Ale že on ho nemá rád a proto ho tam nedává.

Taky mi řekl, že mám moc nízké koncentrace. Fajn. Ale byl to on, kdo mi řekl, jaké koncentrace mám používat (maximálně 0,5 ppm, jinak je to mimo horní rozsah detektoru) a taky mi řekl, jakou mám použít matrici, přestože věděl, které prvky budu potřebovat na analýzu. Já nejsem analytický chemik. Vzhledem k těmto analýzám jsem jenom běžný uživatel. Proto se ptám kompetentnějších. Nebo jsem si aspoň myslel, že to dělám. Bohužel jsem tímto ztratil 2–3 týdny času a DTU ztratila několik tisíc DKK jenom za materiál. To je ale pánovi z analytiky zřejmě u prdele. Už chápu, co znamenají ty iniciály „E. T.“ v jeho jméně.

Blbé je také to, že plánované analýzy korozních produktů asi na tomhle přístoji změřit nepůjdou. Papírově to není problém, ale prakticky nemáme šanci. Když si vzpomenu, na jaké úrovni se měří na Puncovním úřadě, tak tenhle dánský patlal by se měl jít zahrabat.

Dále se stále řeší autokláv. Dnes se Ruska s hlavním šéfem hrozně pohádali. Šéf nechce uvolnit peníze, dokud nebudou vyřešené všechny technologické záležitosti, například jak vyvést kabely z přetlaku do normální atmosféry. Já to chápu, má pravdu, jenže přístup Rusky je takový: „koupíme to a problémy budeme řešit až pak, vono se to nějak udělá“. Pravdu má pochopitelně profesor, ačkoli jeho nápad, že nám tlakovou nádobu udělají technici a sklo použijeme obyčejné, že „určitě vydrží“, se mi taky nelíbil. Tenhle komerční autokláv má třeba ochrannou síť, kdyby speciální tlustostěnná nádoba praskla. Tu profesor navrhl udělat z drátěnky, kterou se drží slepice v kurníku. Beze srandy!

Každopádně byly ty hádky zbytečné, protože obchodní zástupce Büchi nám poslal i kontakt na společnost, která vyrábí průmyslové tlakové vývody pro kabely. Jenže když jsem tohle říkal Rusce, tak že prý to nepotřebujeme a že nám to technici v pohodě udělají. Taky mi ten obchodní zástupce sdělil, že DTU v Roskilde od nich tento autokláv má. My ještě víme, že ho mají i Norové na NTNU. A obě tato pracoviště také dělají elektrochemii, takže jsem navrhoval se jich zeptat (přeci jen je lepší když jim píše/volá někdo, kdo se s nimi zná, než půlroční návštěva). To Ruska také zamítla jako nadbytečnou věc. No a za debila je hádejte kdo…

Aspoň se nenudím, ale někdy mi to připadá jako u blbých na dvorku. Příští týden si raději uvařím katalyzátor, ať už je nosič stabilní nebo ne…