Dodatek

V sobotu, 6. srpna, mi přišlo povolení řídit v Dánsku motorové vozidlo do 31. července. Děkuji dánskému berňáku za kladné a především rychlé vyřízení mé žádosti. Je vidět, že pro dánský berňák znamená zítra již včera. Dneska. Pozítří.

Petrolhead na kole

Ráno mě čekalo překvapení: Dopis od dánského berňáku, konkrétně od odboru motorových vozidel, kam jsem asi před měsícem poslal novou žádost o povolení řídit auto s cizí značkou. Bohužel mi teď po měsíci nepřišlo povolení, ale zpráva (tentokrát ovšem anglicky!), že se mi do tří měsíců ozvou. To je fajn, když za tři a půl měsíce odjíždíme.

Dnes jsme ovšem nechali auto doma a vyrazili letos poprvé na kole. Počasí tomu přeje, dánská síť cyklostezek také a ceny benzínu ještě víc. Jezdíme opět pomalu, předjíždí nás všichni kromě důchodců a to jen proto, že jsme žádné důchodce nepotkali.

Frihedsmuseet a Kastellet

Naše nedělní procházka směřovala do Kodaně, opět z důvodů parkování zdarma. Navíc jsme šli do Frihedsmuseet, které je taky zadarmo. Je totiž součástí Národního muzea, takže je placené z daní. I my jsme tak na něj přispěli platbou DPH, které je v Dánsku pěkných 25 % na vše. Úsměvně pak působí nápis, že toalety v muzeu jsou jen pro návštěvníky, protože je umístěný hned pod větou „Volný vstup“. My jsme si ovšem muzeum pečlivě prohlédli, než jsme se odvážili využít místních hajzlíků.

Frihedsmuseet je muzeum dánského odboje z druhé světové války. Dánsko nebylo druhou světovou válkou tolik postihnuté jako většina okolních zemí. Přesto se tady děla podobná zvěrstva jako v jiných částech Evropy. Jen v o něco menším měřítku. I v Dánsku se našlo dost kolaborantů na jedné straně a odbojářů na straně druhé.

Muzeum je poměrně rozsáhlé, nebo lépe řečeno hutné. Na nevelké ploše jsou víceméně chronologicky seřazené etapy německé okupace od roku 1940 do osvobození v roce 1945. Několik exponátů je i z Böhmen und Mähren. Například škodovácké protitankové dělo vz. 37, které nacisti ukořistili z Protektorátu a posléze se dostalo do rukou dánského odboje.

37 mm kanón P. Ú. V. vz. 37 z plzeňských Škodových závodů.

Několik exponátů pochází z Terezína, kam bylo deportováno pár set dánských židů. Český chemický průmysl je zde zastoupen nechvalně známým Cyklonem B, který se vyráběl i v Kolínských lučebních závodech Draslovka. Ten se tam mimochodem vyrábí dodnes, jen s nevelkou invencí pozměněným názvem „Uragan D“.

Zyklon B z kolínské Draslovky, české pobočky německé firmy Degesch.

Mnoho předmětů se ale týká odboje, ať už to byly tiskařské stroje, tajné vysílačky či přímo výbušné systémy vyráběné dánskými odbojáři a také dodávané ze vzduchu britskými letouny. K působivému závěru výstavy patří poslední dopisy dánských odbojářů před popravou.

Hey Jude.

Figurky vyrobené v Terezíně českým židem.

Vojáčci a pán s knírkem.

Nelegální tiskařský stroj.

Ve druhé světové válce ještě velké červené displeje nebyly.

Amatérsky vyrobený obrněný vůz dánských odbojářů.

Po muzeu odboje jsme se jen tak prošli po Kastelletu, staré pevnosti, která dnes láká především malou mořskou vílou. Nás ale spíš zaujal anglikánský neogotický kostel St. Albans a přes vodu viditelné válečné lodě, které dnes patří námořnímu muzeu. Možná se do nich někdy koukneme. Na fotce je vidět útočný člun Sehested P547 a fregata Peder Skram. Obě lodě jsou z období studené války. K muzeu patří i nějaká ponorka, která ale na fotce není vidět.

St. Albans.

Taky St. Albans.

Pořád St. Albans.

Námořní muzeum přes vodu.

Mapa Kastelletu.

Červené budovy uvnitř Kastelletu.

A samozřejmě: Kachny.

Kastellet byl naším posledním cílem a po něm jsme se již vydali domů. Měli jsme štěstí a povedlo se nám natankovat za 11,39 kr./L, což je tady velký úspěch. Normální cena je o krone vyšší. Tak to snad byl benzín a ne nějaký fritovací olej od meka.

Bezpečnost především

Na světě je spousta bezpečnostních pomůcek, které si sice koupíte, ale doufáte, že je nikdy nebudete muset použít. Například airbagy, bleskosvod, záchranný člun nebo hasicí přístroj. A právě poslední jmenovaný předmět jsem dneska použil. Ovšem rovnou zklamu všechny, kteří si mysleli, že jsem podpálil školu. Nikoli, jen jsme měli takovou malou demonstraci, co dokáže sněhový hasicí přístroj. Po snídani se většina studentů a menšina starších shromáždila na plácku před budovou, kde technik/laborant Claus přichystal ocelový barel, seříznutý do půlmetrové výšky, lahev s heptanem (ten se prý dobře hasí), sirky a tři výukové sněhové hasicí přístroje, každý s 5 kilogramy CO₂. Jak vidíte, tato demonstrace bohužel nebyla uhlíkově-neutrální. Kromě 15 kg CO₂ z hasičáků jsme ke globálnímu oteplování přispěli i spálením přibližně litru heptanu (což odpovídá asi 2 kg CO₂). Naše uhlíková stopa pod barelem byla na venkovní dlažbě vidět ještě odpoledne.

Po krátkém proslovu Clause si každý vyzkoušel uhasit požár. Někteří to zvládli jako opravdoví hasiči, někteří jen odvrátili zrak a vyplácali půlku přístroje máváním nad plameny. Já jsem požár uhasil snad tak, jak se to má dělat. Namířit na základnu plamene, sklonit tělo, aby plameny nešlehaly do obličeje, a plně stisknout páku hasičáku.

Bylo zajímavé konečně přestat vykládat o požární bezpečnosti a také si to jednou zkusit. Třeba zjistit, jaký je váhový rozdíl mezi plným a prázdným přístrojem, jak se mění zvuk, když začne docházet hasivo, a na jak dlouho těch 5 kg CO₂ vydrží.

Dále jsem definitivně rozhodl, že si budu hrát s kyselinou fluorovodíkovou. Na tom samozřejmě není vůbec nic vtipného! Ale někteří informovaní se možná pousmějí. A protože bezpečnost je u mě na prvním místě, napadlo mě, že bychom si mohli pořídit tubu glukonátu vápenatého, který se používá na poleptání fluorovodíkem. Jeden nikdy neví, a i když koncentrace, kterou se chystám používat, bude stěží jedovatá, pořád by mohla způsobit nepříjemnou bolest. Pro nechemiky: Kyselina fluorovodíková je za prvé vysoce toxická, za druhé způsobuje velice nepříjemné poleptání, kdy pronikne doslova až na kost a tam se vyloučí ve formě krystalů fluoridu vápenatého. I když vás nezabije, tak vás rozhodně neposílí. Prý to fakt dost bolí. Naštěstí to platí pro neléčená poleptání, v případě správné první pomoci a lékařské péče se tato poleptání léčí celkem dobře a bez trvalých následků.

Našel jsem si tedy na webu britského dodavatele onu první pomoc. Ta spočívá v aplikaci gelu s glukonátem vápenatým, jehož jedna tuba stojí asi 15 liber. Úkol najít dánského dodavatele, případně to objednat od toho britského, jsem dal technikovi/laborantovi Steenovi. Ten úkol delegoval na Larse, což je podle mě IT technik, ale budiž. Dneska mi řekl, že ten gel mít nemůžu. V Dánsku je klasifikovaný jako léčivá látka a tudíž ho organizace mohou objednávat jen s příslušnou lékárenskou licencí. Tu DTU samozřejmě nemá. Nemůže si ho legálně objednat ani fyzická osoba (nabídl jsem se, že to objednám na sebe), protože gel je v Dánsku na předpis. Glukonát vápenatý, tato látka používaná v potravinářství jako E 578, ve formě 2,5% gelu. Sen všech feťáků! Všude jinde si ho samozřejmě můžete koupit kolik chcete, používá se totiž výhradně pro léčbu poleptání fluorovodíkem. V Dánsku si tento typ první pomoci do laboratoře nemůžete legálně pořídit, aniž byste byl lékař, lékárník nebo nemocnice. Děkujeme Dánskému parlamentu/vládě za debilní zákony/prováděcí předpisy!

A tím se dostávám k dalšímu tématu: Dánská daňová správa, SKAT. Dnes mi od nich přišel dopis. V listopadu jsem anglicky vyplnil žádost o povolení řídit v Dánsku auto s cizí (českou) poznávací značkou, přidal jsem anglické dokumenty o tom, že jsem student z ČR, který tady bude půl roku na DTU, a ještě jsem přidal českou kopii malého techničáku. A již dnes, necelé tři měsíce po odeslání žádosti, mi přišlo povolení celé psané v dánštině. Vidíte? SKAT mi nechal skoro tři měsíce, abych se stihl naučit dánsky!

Ale nejhorší dnešní zážitek byl, že po škole jsme jeli do Lyngby Storcentra, kde si Adélka dvě hodiny vybírala boty :-) Ne, to přeháním, bylo to maximálně hodinu a půl a nebylo to zas tak strašné. I já jsem si asi tři páry zkusil, když už jsem tam tak seděl, a musím říct, že Dánové sice neumí udělat rozumné zákony, ale pohodlné boty jim jdou.

Vybavení

Dneska jsem ve škole pracoval hlavou. Vymýšlel jsem, jak testovat životnost nosiče katalyzátorů. Tedy já bych to celkem věděl, ale vymýšlel jsem, jak to udělat s tím minimem vybavení, které tady je. No, na nic objevného jsem nepřišel. Zjistil jsem, že bychom potřebovali buď analyzátor velikosti částic (máme nevyhovující z roku 1991), ICP-MS (je na jiném ústavu a na nás nemají čas) nebo nanováhy (máme v Praze!). Dále ultrafiltrační jednotku (nemáme) nebo výkonnou centrifúgu (prý se někdy koupí). A také jsem se snažil nějak obejít problém s autoklávem. Ten problém, že žádný autokláv nemáme a chceme testovat katalyzátory za vysokých teplot, což je jaksi složité, když se elektrolyt vaří a jeho teplota roste jen pozvolna (spolu s měnícím se složení). Autokláv mají v Norsku.

Prostě by bylo úplně nejlepší, kdybychom měli aparaturu poskládanou z toho historického chemického skla, co máme ve sklepě. Do aparatury by se nahoře lila voda (to je naprosto shodné s vodním elektrolyzérem, o který nám jde) a dole by byly dva vývody: Prvním by padaly vědecké články a druhým zlaté cihličky!

Ale trochu jsem se i pobavil. Prolítl jsem si asi 40 vědeckých článků a ve dvou jsem narazil na něco podobného, co dělám já. Tedy rozpouštění nosiče katalyzátoru a analýzu roztoku, abych zjistil, kolik se toho rozpustilo. V obou článcích se autoři chlubí tím, jak je jejich nosič hrozně stabilní. Po krátkém výpočtu z publikovaných dat jsem spočítal, že se jim v prvním případě rozpustil celý katalyzátor za 1–10 hodin (nepublikovali objem cely) a v druhém případě za dva týdny. V prvním případě se jednalo o urychlený test, takže skutečná životnost by v reálném nasazení byla asi o něco delší. Možná ty dva týdny. A průmyslové elektrolyzéry běží několik let v kuse. Oba články pocházejí z Číny a přestože autory samozřejmě považujeme za čestné vědce, já jim nevěřím ani nos mezi šikmýma očima.

A teď z jiného soudku, ale také na téma vybavení: Dnes mi přišel z Amazonu kompresor na pneumatiky. 

Promofotka kompresoru Ring Automotive RAC600.

Už mě štvalo objíždět benzínky a hledat, kde mají zrovna funkční kompresor, neděravou hadici a neohlodanou koncovku. Koupil jsem si za lidových 561 Kč digitální kompresor do autozapalovače. Prázdnou gumu prý nafoukne za 3,5 minuty. Má integrované bílé a červené bezpečnostní světlo (protože gumu píchnete pokaždé v noci za deště), tříapůlmetrovou šňůru a displej, na kterém si snadno nastavíte požadovaný tlak v barech, kPa nebo psi. Kompresor se sám vypne, když dosáhne nastaveného tlaku. Já jsem ho vyzkoušel na rezervě, která má mít 420 kPa a měla jenom kolem 300. Čas jsem neměřil, ale trvalo to podle mě míň než minutu. Takže zatím úplná spokojenost. Pokud se vám líbí, u nás se dá koupit asi za 700 stovek.