Pohoda, klídek

Červenec se tedy v Dánsku moc nevydařil. Připomíná takový slabší český duben. Sníh nepadá, ale deště je opravdu dostatek. Ani nevíme, jestli rostou houby. Tedy kromě pár jakobyžampionů na zahradě domácích. Do lesa nejdeme, poněvadž to znamená brodění se bahnem.

Místo toho jsme vyrazili nakupovat nějaké oblečení do letních výprodejů. S našimi nekonfekčními postavami ovšem moc štěstí nemáme. Já jsem třeba chtěl boty, ale když nějakému prodavači prozradím, že moje velikost je 47 až 48, obykle se s hrůzou podívá dolů a pak s úsměvem řekne, že takové velikosti nevedou. Adélka zase nemůže sehnat kalhoty, které by nebyly dlouhé. Ani nejmenší velikost 36K (Kurz) není dostatečně malá. Nezbývá než se porozhlédnout v dětském, jestli tam náhodou nemají nějaké kalhoty, z kterých by se dala odpárat Hello Kitty.

Ve škole se pochopitelně nic neděje, většina zaměstnanců má dovolenou. V Dánsku je teď něco jako celozávodní dovolená, přičemž ten závod je Dánsko. „Industrial holiday“ se týká i profesí, které moc výrobní nejsou. Například servisu laboratorního vybavení. I dost restaurací (!) a obchodů má zavřeno, zejména mimo turistické oblasti. A tak je v Dánsku pohoda a klídek. A jelikož se vrátil laboratorní technik od naproti, náruživý kuřák, je ve škole i tabáček.

Prší

Drazí čtenáři, omlouváme se, že sem po víkendu přispíváme až teď. Ovšem má to své důvody: O víkendu jsme skoro nic nedělali, takže nebylo o čem psát. Dánské počasí je totiž nevyzpytatelné a hatí každý plán na romantickou projížďku nebo procházku. Ačkoli je pravda, že ty nejromantičtější scény ve filmech bývají často za hustého umělého deště. Vlastně ani není pravda, že by dánské počasí bylo nevyzpytatelné. Například celkem bezpečně víme, že brzy bude pršet. Akorát se nedá říct, kdy přesně. Sledujeme sice předpověď počasí, ale ta se často mýlí, i když „předpovídá“ počasí přímo v danou chvíli. Třeba teď, když píšu tyto řádky, tak v Kodani oficiálně neprší a začne pršet až po půlnoci. To, co padá z nebe, je totiž DHMO, což vůbec není voda.

Musím upozornit, že kvůli designu webu (používám šablony Google, protože jsem lama) jsou blbě vidět odkazy v článku. Například předpověď počasí v předchozím odstavci je klikací odkaz. Celkem je v článku odkazů šest, tak je nepropásněte.

O víkendu jsme se tak šli projít jen do blízkého Bernstorff parku, kde je konečně otevřená Švédská vila. Tam jsme si dali kapučíno do dvoudecky a vyrazili zpět. Samozřejmě jsme zmokli.

V pondělí jsem neměl čas psát, protože jsem byl o něco dýl ve škole a večer jsem se věnoval přípravě thajské omáčky. Byla dobrá, jen té soli je podle mě v receptu příliš a klidně by stačily 2–4 gramy. Navíc nám přišel gril! A byl to gril ve švédském stylu. Pokud nevíte, co to je gril ve švédském stylu, pak vězte, že to znamená, že si ho musíte sestavit podle návodu sami. Zároveň v podobném stylu dorazila i hra Ohol ovci, u které jsme to ale předpokládali, protože je z Lega.

Gril jsme sestavili, zjistili, že je poškrábaný na víku (což nám nevadí natolik, abychom ho vraceli) a rozhodli se, že v úterý si na zkoušku ugrilujeme burgery. Naštěstí se v úterý na webu objevil další díl Šéfa na grilu, zaměřený na burgery, takže jsme měli i teoretickou průpravu. Mimochodem, když jsem na Amazon napsal, že gril dorazil poškrábaný (ačkoli krabice byla nedotčená), nabídli mi, že ho buď můžu poslat zpět a vrátí mi peníze (i za poštovné), nebo mi dají 15% slevu. Vzal jsem to druhé. Odpověděli mi v pondělí večer asi za 40 minut. Za customer service dostává Amazon smajlíka. Naopak kyselou prdel musíme udělit dánskému supermarketu SuperBrugsen, ve kterém jsme si zakoupili vlhký podpalovač grilu. V Dánsku je zvykem mít všechno mokré. Zelenina je mokrá, maso je mokré a balené pečivo taky. Ale že i tuhý podpalovač bude mokrý, to jsme nečekali.

Dále je prý v Dánsku problém sehnat grilovací uhlí (ptal jsem se technika, který je v tomhle dost zběhlý). Občas ho mívají ve speciálkách v Kodani, takže je to něco jako podpultovka. V supermarketech a u benzínek se prodávají výhradně grilovací brikety, které samozřejmě obsahují daleko více popela, takže to pak v grilu vypadá jako kdyby v něm griloval Marlboro Man.

Ovšem Adélka je natolik zručný žhář, že se jí povedlo gril po drobném klení zapálit a dostat na pracovní teplotu. Já jsem mezitím udělal domácí bulky podle receptu na domácí chleba, který jsem už jednou zkusil. Místní kupované pečivo už nám moc nejede. Nemluvím tedy o vyhlášeném dánském tmavém chlebu, ten totiž nejíme, ale mám na mysli snídaňové bulky a BBQ bulky na hamburgery.

Jak jsem již psal, dánské počasí je proměnlivé a do grilování nám začalo pršet. Náš gril má ale dekl, tak to ani moc nevadilo. Burgery se povedly a jako dezert jsme si ugrilovali ananas s vrstvou karamelizovaného hnědého cukru. Zbytek ananasu plánujeme do kuřete na kari a na pizzu Hawaii. Tady člověk musí s potravinami dobře plánovat, protože plíseň se tu šíří rychleji než E. coli na německé okurce.

Ano, asi se to tady začíná pomalu měnit na foodblog. V plánu mám zveřejnění receptu na scones, což neumím přeložit, ale jíme je místo snídaňových bulek, které nám vždycky chytnou plíseň dřív, než jich všech 12 (nejmenší balení) sníme.

Možná někdy přibude i něco o škole, ale tam se nic zvláštního neděje. Skoro bych řekl, že se tam nic neděje, takže to vaření v kuchyni mi trochu vynahrazuje to, že v laborce nevařím vůbec nic.

Jak výhodně nakoupit a uspořit

Chtěli jsme si udělat polévku a zároveň uspořit nějakou tu korunu. Volba padla na oblíbenou čočkovou polévku. Na stránkách czechspecials.cz jsem našel i recept na starohorskou čočkovou polévku. Zbývalo jen nakoupit suroviny.
 
V Nettu jsme čočku nenašli, v SuperBestu byla nějaká červená a nakonec jsme ji našli jenom v SuperBrugsenu. Zřejmě Dánové čočce moc nefandí. Ta ze SuperBrugsenu byla produktem ekologického zemědělství, takže půl kilo stálo 20 DKK. Poté, co jsme zjistili, že jinde asi nepochodíme lépe, jsme na zkoušku to půlkilo koupili. Teď už zbývala jenom kořenová zelenina. Mrkev se tady kupuje docela dobře, ale zbytek byl velký problém. Petržel a celer se tady dají koupit akorát v různém stupni rozkladu. V Nettu pro jistotu už nejsou vůbec, v SuperBestu i v SuperBrugsenu byly plesnivé. V Dánsku je zvyk balit vše do igelitu nejlépe mokré, takže zelenina (a nejen ta) tady plesniví ohromnou rychlostí. Plus prý Dánové zeleninu nestříkají, ale to by nebyl až takový problém, protože většina je stejně z dovozu.
 
Protože situace s kořenovou zeleninou je už druhý týden (co to sledujeme) takto mizerná, rozhodli jsme se vyrazit do Irmy, nejdražšího řetězce supermarketů (možná by ji porazil 7-Eleven, ale to není úplně normální supermarket). A ouha, polévková směs, dost špinavá, přestože také dost mokrá, byla taky plesnivá. Každý tácek. A nebyla to jediná plesnivá věc. Nějaká paní před námi čichla k bedýnce jahod a znechuceně ji položila zase zpět. Dost mě to překvapilo, že i nejdražší krám nabízí takovou přehlídku plesnivé zeleniny (a ovoce).
 
Udělám tady malou vsuvku, sháníme také česnek. Čínský se nám nějak nechce kupovat, takže jsme v Irmě chtěli koupit i ten. Česnek měli, egyptský v ceně 10 DKK za velkou paličku, španělský v ceně 15 DKK za čtyři malé paličky a dánský, v bio kvalitě. Jakkoli mi je celé ekologické zemědělství u zadku, v případě česneku jsem chtěl koupit ten dánský. Ne proto, že by byl bio, ale proto, že nebyl z Číny a tak mohl mít šanci i na nějakou chuť. Ještě, že jsem obrátil proutěnou krabičku dnem vzhůru. Na spodní straně byla etiketa s nápisem (přeloženo) „Země původu: Argentina. Baleno v Dánsku.“ Normální podvod. Na velké ceduli na regálu se dočtete „Dánský česnek“ a přitom je dánský stejně tak jako je čaj z Jemči český.
 
Ovšem zpět ke kořenové zelenině. Nakonec jsme usoudili, že nepochodíme a koupili jsme mraženou směs ve Faktech. Vypadá dobře, voní i při -18 °C a je už nakrájená. V Irmě jsme nakonec koupili španělský česnek, tak uvidíme. A samozřejmě jsme nic neušetřili. Máme drahou čočku i drahou, a ještě k tomu mraženou zeleninu a navíc v Irmě měli v akci whisky Lagavulin 16 let za v přepočtu 981 Kč. A to jim tam přece nenechám!

Mlsná

V úterý nás honila mlsná. A bohužel nás dohnala. A to do Netta, nakupovat. V Dánsku je draho, to jsem už psal, ale ne vše je stejně drahé. Například auta jsou hodně drahá, 2–3× oproti ČR. Alkohol je naopak dražší jen tak o 20 %, některý alkohol je dokonce levnější. Je tak poměrně levné se v Dánsku ožrat, ale už je drahé jet autem (ať už nalitý nebo nenalitý). U potravin je to různé, vesměs stojí všechno víc, ale třeba „jen“ o 20–30 %. Ne tak cukrovinky. Na ty je speciální daň, takže pytlíček Haribo tady stojí 20 kr (tedy 65 Kč), malá, 30g tabulka čokolády stojí jako stogramová u nás. Litr a půl Coca-coly vyjde na 25 kr (83 Kč). A to v laciném diskontu Netto, jinde je to víc.

Vraceli jsme se proto z nákupu s poloprázdnou taškou sladkostí a značně vyluxovanou peněženkou. Proč to ale píšu? Adélka se chystá ve škole fotit nějaké makro, tak jsem jí dneska ukazoval, jak to vypadá. Vybral jsem si tyčinku Lion. Adélce se na pár sekund po shlédnutí fotky zošklivila, ale pak ráda kus snědla. A ještě mi nabízela, že se ráda obětuje, až budu zase fotit nějaké sladkosti.

Zběsile dobrý? (pro zvětšení klikněte)

Nedělní výlet

Tentokrát tady nebude žádný příspěvek o našem víkendovém výletu. V sobotu jsme akorát odpočívali a procházeli si obchoďák v Lyngby, jestli by se nenašly nějaké zajímavé kalhoty. Nenašly. Takže jsme si akorát koupili třetí samozavlažovací květináč na bylinky a malou pánvičku s velkou slevou.

Zato v neděli jsme se chystali někam vyrazit. Jenže jsme v sobotu v obchoďáku potkali Gábinu, co nám tady omrkla byt než jsme přijeli do Dánska, a domluvili jsme se na návštěvě. Takže v neděli jsme byli u Gábiny spolu s jejím přítelem a dalšími šesti lidmi, z nichž část studuje na stejném ústavu, jako teď Adélka. Pojedli jsme, popili (v Dánsku můžu do 0,5 promile legálně řídit) a po čtyřech hodinkách jsme se v klidu roztrousili domů. Ale nebojte, já vám tady zase někdy napíšu elaborát :-)

Bezpečnost především

Na světě je spousta bezpečnostních pomůcek, které si sice koupíte, ale doufáte, že je nikdy nebudete muset použít. Například airbagy, bleskosvod, záchranný člun nebo hasicí přístroj. A právě poslední jmenovaný předmět jsem dneska použil. Ovšem rovnou zklamu všechny, kteří si mysleli, že jsem podpálil školu. Nikoli, jen jsme měli takovou malou demonstraci, co dokáže sněhový hasicí přístroj. Po snídani se většina studentů a menšina starších shromáždila na plácku před budovou, kde technik/laborant Claus přichystal ocelový barel, seříznutý do půlmetrové výšky, lahev s heptanem (ten se prý dobře hasí), sirky a tři výukové sněhové hasicí přístroje, každý s 5 kilogramy CO₂. Jak vidíte, tato demonstrace bohužel nebyla uhlíkově-neutrální. Kromě 15 kg CO₂ z hasičáků jsme ke globálnímu oteplování přispěli i spálením přibližně litru heptanu (což odpovídá asi 2 kg CO₂). Naše uhlíková stopa pod barelem byla na venkovní dlažbě vidět ještě odpoledne.

Po krátkém proslovu Clause si každý vyzkoušel uhasit požár. Někteří to zvládli jako opravdoví hasiči, někteří jen odvrátili zrak a vyplácali půlku přístroje máváním nad plameny. Já jsem požár uhasil snad tak, jak se to má dělat. Namířit na základnu plamene, sklonit tělo, aby plameny nešlehaly do obličeje, a plně stisknout páku hasičáku.

Bylo zajímavé konečně přestat vykládat o požární bezpečnosti a také si to jednou zkusit. Třeba zjistit, jaký je váhový rozdíl mezi plným a prázdným přístrojem, jak se mění zvuk, když začne docházet hasivo, a na jak dlouho těch 5 kg CO₂ vydrží.

Dále jsem definitivně rozhodl, že si budu hrát s kyselinou fluorovodíkovou. Na tom samozřejmě není vůbec nic vtipného! Ale někteří informovaní se možná pousmějí. A protože bezpečnost je u mě na prvním místě, napadlo mě, že bychom si mohli pořídit tubu glukonátu vápenatého, který se používá na poleptání fluorovodíkem. Jeden nikdy neví, a i když koncentrace, kterou se chystám používat, bude stěží jedovatá, pořád by mohla způsobit nepříjemnou bolest. Pro nechemiky: Kyselina fluorovodíková je za prvé vysoce toxická, za druhé způsobuje velice nepříjemné poleptání, kdy pronikne doslova až na kost a tam se vyloučí ve formě krystalů fluoridu vápenatého. I když vás nezabije, tak vás rozhodně neposílí. Prý to fakt dost bolí. Naštěstí to platí pro neléčená poleptání, v případě správné první pomoci a lékařské péče se tato poleptání léčí celkem dobře a bez trvalých následků.

Našel jsem si tedy na webu britského dodavatele onu první pomoc. Ta spočívá v aplikaci gelu s glukonátem vápenatým, jehož jedna tuba stojí asi 15 liber. Úkol najít dánského dodavatele, případně to objednat od toho britského, jsem dal technikovi/laborantovi Steenovi. Ten úkol delegoval na Larse, což je podle mě IT technik, ale budiž. Dneska mi řekl, že ten gel mít nemůžu. V Dánsku je klasifikovaný jako léčivá látka a tudíž ho organizace mohou objednávat jen s příslušnou lékárenskou licencí. Tu DTU samozřejmě nemá. Nemůže si ho legálně objednat ani fyzická osoba (nabídl jsem se, že to objednám na sebe), protože gel je v Dánsku na předpis. Glukonát vápenatý, tato látka používaná v potravinářství jako E 578, ve formě 2,5% gelu. Sen všech feťáků! Všude jinde si ho samozřejmě můžete koupit kolik chcete, používá se totiž výhradně pro léčbu poleptání fluorovodíkem. V Dánsku si tento typ první pomoci do laboratoře nemůžete legálně pořídit, aniž byste byl lékař, lékárník nebo nemocnice. Děkujeme Dánskému parlamentu/vládě za debilní zákony/prováděcí předpisy!

A tím se dostávám k dalšímu tématu: Dánská daňová správa, SKAT. Dnes mi od nich přišel dopis. V listopadu jsem anglicky vyplnil žádost o povolení řídit v Dánsku auto s cizí (českou) poznávací značkou, přidal jsem anglické dokumenty o tom, že jsem student z ČR, který tady bude půl roku na DTU, a ještě jsem přidal českou kopii malého techničáku. A již dnes, necelé tři měsíce po odeslání žádosti, mi přišlo povolení celé psané v dánštině. Vidíte? SKAT mi nechal skoro tři měsíce, abych se stihl naučit dánsky!

Ale nejhorší dnešní zážitek byl, že po škole jsme jeli do Lyngby Storcentra, kde si Adélka dvě hodiny vybírala boty :-) Ne, to přeháním, bylo to maximálně hodinu a půl a nebylo to zas tak strašné. I já jsem si asi tři páry zkusil, když už jsem tam tak seděl, a musím říct, že Dánové sice neumí udělat rozumné zákony, ale pohodlné boty jim jdou.

SuperBest SuperSweet

Do Dánska se vrátily mrazy. Dneska ráno bylo -8 °C a auto vůbec nešlo oškrábat. To mimochodem připomíná šestiválec. Bohužel ne výkonem, ale spotřebou, kterou máme pěkných 9,5 L na 100 km.

Dále jsme pochopili, proč Dánové běhají a jezdí na kole. Koupili jsme si v pekárně supermarketu SuperBest dánské sladké pečivo. Já marcipánovou kouli Kaj kage ve tvaru hlavy ne nepodobné našemu Mufovi. I tato koule je založená na postavičce z populárního dánského programu pro děti – Kaj og Andrea.

Adélka si dala tradiční dánský (resp. severský) masopustní koláč fastelavnsbolle. Na těchto pekárenských výrobcích je zajímavé, že kus sice váží kolem 200 gramů, ale přitom je v něm asi půl kila cukru. Pak je jasné, že pro udržení štíhlé postavy prostě Dánové musí sednout na kolo nebo obout běžecké boty a dát si kolečko kolem Kodaně.

Lyngby Kirke

V sobotu máme padla. Dlouho jsme spali a rozhodli jsme se být trochu jako židi a odpočívat. K tomu jsme ještě vyrazili do synagogy. Tedy synagogu jsme nemohli najít, takže jsme využili protestantskou Lyngby Kirke, koneckonců bůh je maximálně jeden. Lyngby Kirke je nejstarší budova komuny Lyngby-Taarbæk. Pochází z 12. století, ale v 15. století byla přestavěná v gotickém slohu v němž stojí dodnes.

Jedna z mnoha cestiček ke kostelu.

Lyngby Kirke.

Její okolí vypadá velice pěkně a upraveně. Je to vlastně hřbitovní kopeček, na kterém ční samotný kostel. Z vrchu je slušný výhled do okolí.

Pohled zezdola za šera.

Po Lyngby Kirke jsme zamířili do chrámu konzumu, obchoďáku Magasin, pro další samozavlažovací květináč na petržel. Je super, že i tady se dají sehnat bylinky v květináči a můžeme tak vařit z čerstvého. Jinak se tady po večerech kromě hospod nikam moc jít nedá. Muzea i obchody zavírají ve čtyři, maximálně v pět. Když se probudíte v jednu, stíhá se to špatně…

DIY

Pozor, dlouhý článek!

Ve škole to vypadá, že koupíme autokláv. Byl jsem pověřený tím, abych nějaký vhodný našel a zjistil více. Což jsem také udělal. Potěšilo mě, že firma Büchi mi odpověděla do druhého dne i s cenovou nabídkou. Teď už jen aby to schválilo vedení (které je tomu příznivě nakloněno) a můžeme objednávat. Jsem rád, třeba budu moct měřit kvalitně a pořádně ještě než odsud odjedu.

Jinak jsem minulý týden dával k opravě pipetu, která sice šla zmáčknout, ale už se jaksi nechtěla vrátit do výchozí polohy a nasát tak kapalinu. Dal jsem ji technikovi s tím, že jsem mu řekl, kde je tištěný návod na údržbu a taky že se dá případně stáhnout z webových stránek výrobce.

Samozřejmě se nedělo nic. Dneska jsem zjistil, že technik celý problém převedl na jiného technika a ten na to nemá čas. Takže pipeta celou dobu ležela u něj, netknutá. Vzal jsem ji, rozložil na součástky dle návodu, vyčistil, promazal (tím i opravil), složil a provedl jsem kontrolu kalibrace s velmi dobrým výsledkem. Mám sice dobrý pocit, že pipeta byla jen mírně zanesená a tudíž nebyla zničená (mnou). Taky mě těší, že nejsem takové pako, abych nedokázal pipetu rozmontovat a že dovedu obstojně pipetovat s výraznou rezervou vzhledem k povoleným tolerancím. V poslední době jsem přečetl několik návodů na správné pipetování, všem v oboru to doporučuji, je to poučné čtení.

Naopak mě sklamalo, že technik, který je zodpovědný za chod laboratoře (je to vlastně laborant, technik se mu říká jen tady), sere na údržbu jak plánovanou tak operativní. V laborce máme jedinou pipetu 0,5–5 mL, zakoupenou na můj popud, a rozhodně je opruz čekat týden na opravu s nulovým výsledkem. Co si prostě člověk sám neudělá, to nemá. A to je i můj oslí můstek k nadpisu článku, tedy DIY – Do It Yourself (udělej si sám).

Zde končí chemie

V jednom z minulých příspěvků jsem zaujal mého oblíbeného čtenáře popisem kompresoru pneumatik objednaného z Amazonu. Dneska budu pokračovat. Rozhodl jsem se zakoupit si vlastní nářadí, což je nejen praktické (nejspíš budeme v blízké budoucnosti řešit otázku vlastního bydlení), ale je tak trochu i součástí mužského ega. Ale nechci se pouštět do nějaké psychoanalýzy, jestli se délkou šroubováku kompenzuje nějaká jiná délka nebo tak. Abych učinil konec takovým spekulacím, prozradím, že jezdím ve voze Suzuki Swift 1.3, kterým se nedá kompenzovat vůbec nic.

Vybíral jsem spoustu nářadí, a protože o tom vím kulové, snažil jsem se vybrat něco „z prostřední“ cenové relace. Nechtěl jsem šmejd, protože koupit levně často znamená koupit dvakrát. Nářadí není elektronika a při domácím používání může vydržet desítky let. Nakonec jsem většinu koupil od firmy Stanley, která (jak jsem později zjistil) měla továrnu u nás. V roce 1992 koupili firmu Tona Pečky a na konci minulého roku ji kvůli krizi prý zavřeli (podle novin). Stanley se celým jménem nazývá Stanley Black & Decker a je mimo jiné vlastníkem DeWaltu. Tedy je to „známá firma“. Doslova. Většinu tohoto nářadí jsem zakoupil u nás, na Amazonu se vyplatilo koupit jenom něco.

Jediným zástupcem firmy Stanley z Amazonu je kladivo Blue Strike. Zatímco za nošení malého nože nebo za pouhé vlastnictví nože s pojistkou vás můžou zavřít, tohle librové kladivo klidně nosit můžete. A jeho potence pro ublížení na zdraví je jistě větší než u nějakého švýcarského nožíku. Vypadá hodně bytelně a kvalitně. Je celokovové s gumovou rukojetí, nestane se vám tak, že při pořádném nápřahu hlavice odletí a v ruce vám zůstane topůrko.

Stanley Blue Strike, celokovové tesařské kladivo, 450 g.

 

Dále tu mám sadu vrutů a hmoždinek Draper. Je v plastové krabičce, která nevzbuzuje důvěru, ale drží vnitřní obsah tak, aby se nepomíchal. Těžko o nich něco psát. Prostě pozinkované vruty. Většina má hlavici Pozidriv.

Sada vrutů a hmoždinek. Hmoždinky jsou ve skutečnosti šedé. Tohle je reklamní foto.

Á propos, Pozidriv. Víte, co to je? Já jsem teda až při vybírání nářadí zjistil, že existují dva typy křížových šroubů (tedy jejich hlaviček). Je to klasický křížový, takzvaný Phillips, a křížový s dalšími čtyřmi hranami, tzv. systém Pozidriv, který je vylepšením Phillipse. Ideální je, když použijete na každý typ ten správný šroubovák nebo bit. Ale já jsem doteď myslel, že to je jenom jeden typ :-)

Zakoupil jsem tedy sadu sedmi šroubováků německé firmy Famex (3× plochý, 2× Pozidriv, 2× Phillips). Je to asi nejprofesionálnější nářadí, které jsem si koupil (nepočítám-li akuvrtačku Makita). A záměrně, šroubováky se používají pořád a je trapné, když jsou z měkčí oceli než ty šrouby. Musím říct, že první pohled na tuhle sadu nebyl zrovna pěkný. Šroubováky byly v obyčejné papírové krabičce jen tak pohozené a rukojeti vypadaly, jako kdyby je někdo už používal. Nějaký prach se urputně držel pogumovaných částí. No nic, je pravda, že se drží perfektně a šroubuje se s nimi dobře. Jenom ten optický dojem by mohl být lepší. Cena byla asi 100 Kč za kus, ale počítám, že náklady budou tak 2 Kč/rok. Tohle nářadí musí vydržet dlouho.

Šroubováky Famex. Prý německá kvalita.

No a poslední věc. Tedy rovnou sto věcí. Sada Bosch X-Line Ti 100. Je to kufřík s vrtáky, bity a nějakými drobnostmi, jako je vodováha a šroubovák na bity. Je to kompletní příslušenství k vrtačce. Kvalita je… no hobby. Není to profi vybavení. Já počítám, že pro občasné vrtání a šroubování to bude OK a pro náročnější nebo opakovanější věci si třeba pořídím kvalitní vrtáky v té konkrétní velikosti, kterou budu potřebovat. Tady v té sadě je všechno. Nejhorší je asi svítilna. Hliníková trubka se spínačem na konci na jednu AAA baterku a s jednou žárovičkou svítivosti dvou chromých světlušek. Buď tam měli dát LED svítilnu nebo se na to vykašlat. Tohle je děsné. Zbytek ale vypadá celkem slušně. Jo, šroubovák ani vodováha nevypadají moc bytelně. Ale kvůli nim jsem si sadu nepořizoval. Pořizoval jsem si ji kvůli vrtákům a bitům. Vrtáky tu jsou do oceli (HSS-TiN) od 1 do 10 mm (do 7 mm po půl milimetru, pak 8 a 10 mm). Pak do zdiva (3–8 mm) a do dřeva (3–10 mm). Bity tu jsou ploché, šestihrany (inbus a správně je to s „n“), Pozidriv, Phillips a Torx (šesticípé hvězdy). Mnoho jich je zdvojených či ztrojených. To není na škodu, bity se dobře ztrácí. Vyrobené jsou z nástrojové oceli S2. Držadla bitů se dají vyndat, takže nemusíte tahat celý kufřík, když jdete jenom šroubovat. Pak tu je ještě malá sada nástrčkových klíčů (jako gola sada, ale bez ráčny), velikost 5–13. Zbytek sady tvoří nějaké vrtací nástroje do dřeva a dále několik adaptérů, u kterých ještě úplně nechápu jejich funkci. Potěšila mě malá plastové tabulka s kruhovými otvory, díky kterým se dá snadno měřit průměr. Sada mě vyšla na 950 Kč, což je polovina ceny v českých internetových obchodech.

Bosch X-Line, 100 dílů příslušenství k vrtačce.

Tím tedy končím tento odborný elaborát a (nejen) kutilům dávám prostor v komentářích.

Vybavení

Dneska jsem ve škole pracoval hlavou. Vymýšlel jsem, jak testovat životnost nosiče katalyzátorů. Tedy já bych to celkem věděl, ale vymýšlel jsem, jak to udělat s tím minimem vybavení, které tady je. No, na nic objevného jsem nepřišel. Zjistil jsem, že bychom potřebovali buď analyzátor velikosti částic (máme nevyhovující z roku 1991), ICP-MS (je na jiném ústavu a na nás nemají čas) nebo nanováhy (máme v Praze!). Dále ultrafiltrační jednotku (nemáme) nebo výkonnou centrifúgu (prý se někdy koupí). A také jsem se snažil nějak obejít problém s autoklávem. Ten problém, že žádný autokláv nemáme a chceme testovat katalyzátory za vysokých teplot, což je jaksi složité, když se elektrolyt vaří a jeho teplota roste jen pozvolna (spolu s měnícím se složení). Autokláv mají v Norsku.

Prostě by bylo úplně nejlepší, kdybychom měli aparaturu poskládanou z toho historického chemického skla, co máme ve sklepě. Do aparatury by se nahoře lila voda (to je naprosto shodné s vodním elektrolyzérem, o který nám jde) a dole by byly dva vývody: Prvním by padaly vědecké články a druhým zlaté cihličky!

Ale trochu jsem se i pobavil. Prolítl jsem si asi 40 vědeckých článků a ve dvou jsem narazil na něco podobného, co dělám já. Tedy rozpouštění nosiče katalyzátoru a analýzu roztoku, abych zjistil, kolik se toho rozpustilo. V obou článcích se autoři chlubí tím, jak je jejich nosič hrozně stabilní. Po krátkém výpočtu z publikovaných dat jsem spočítal, že se jim v prvním případě rozpustil celý katalyzátor za 1–10 hodin (nepublikovali objem cely) a v druhém případě za dva týdny. V prvním případě se jednalo o urychlený test, takže skutečná životnost by v reálném nasazení byla asi o něco delší. Možná ty dva týdny. A průmyslové elektrolyzéry běží několik let v kuse. Oba články pocházejí z Číny a přestože autory samozřejmě považujeme za čestné vědce, já jim nevěřím ani nos mezi šikmýma očima.

A teď z jiného soudku, ale také na téma vybavení: Dnes mi přišel z Amazonu kompresor na pneumatiky. 

Promofotka kompresoru Ring Automotive RAC600.

Už mě štvalo objíždět benzínky a hledat, kde mají zrovna funkční kompresor, neděravou hadici a neohlodanou koncovku. Koupil jsem si za lidových 561 Kč digitální kompresor do autozapalovače. Prázdnou gumu prý nafoukne za 3,5 minuty. Má integrované bílé a červené bezpečnostní světlo (protože gumu píchnete pokaždé v noci za deště), tříapůlmetrovou šňůru a displej, na kterém si snadno nastavíte požadovaný tlak v barech, kPa nebo psi. Kompresor se sám vypne, když dosáhne nastaveného tlaku. Já jsem ho vyzkoušel na rezervě, která má mít 420 kPa a měla jenom kolem 300. Čas jsem neměřil, ale trvalo to podle mě míň než minutu. Takže zatím úplná spokojenost. Pokud se vám líbí, u nás se dá koupit asi za 700 stovek.

Na nákupech

Dnešní den jsme začali nákupem. V Nettu je totiž nutné nakupovat ráno, to tam je ještě nějaké použitelné zboží. V pět odpoledne vypadají regály se zeleninou, ovocem a do značné míry i s masem jako za socíku. Alespoň tak si to představuju. Naopak ráno to vypadá jako v Ženě za pultem. Ta mimochodem byla v celém Nettu jenom jedna a za kasou. Fronta se táhla až na druhý konec obchodu. Každopádně jsme nechali ženě za kasou 300 dánských a podařilo se nám nakoupit skoro všechno, co jsme měli na blbence.

Ve škole jsem v laborce našel bordel, který tvoří rekvizity pro jakýsi kurz palivových článků (předmět pro studenty). Také jsem tam našel Carstena, dánského studenta 5. ročníku, který mi má dělat pucfleka. Vysvětlil jsem mu, co budeme dělat, načež Carsten řekl, že má ještě nějakou práci a raději přijde zítra. Snad tomu tak bude.

I já jsem ve škole skončil brzo, takže jsme mohli odjet do Magazínu, místního obchoďáku, kde právě začínají slevy. Né, že by tady bylo oblečení nějak levné i po slevě, ale zase tady člověk sežene některé značky, které u nás nejsou.

P. S.: Rádi bychom gratulovali do Česka, že se mu vyhla dioxinová aféra…

Řekni, kde ty prachy jsou, co se s nimi mohlo stát…

- Where we're going?

- Shopping.

Krátkým úryvkem z legendárního filmu Commando chci uvést téma dnešního příspěvku. Jedná se o nakupování. A není to nakupování v obchodě s armádními přebytky ani v nějakém místním Nettu. Jde mi o nakupování do laboratoře.

Pokaždé, když chci koupit nějakou běžnou věc do laborky (naposledy 25mL odměrné baňky, abych neplýtval chemikáliemi), tak si musím vyslechnout, jak je to strašně drahé a jestli bych to třeba nemohl udělat nějak jinak. Obvykle existuje nějaká jiná metoda, ale je méně přesná a o dost zdlouhavější. Koneckonců v laboratoři Rudolfa II. určitě měli méně vybavení a taky dělali něco, co se podobalo chemii. Asi jako my. Jenže doba trošku pokročila. Pochopil jsem ale, že Dánové smrdí korunou (dánskou) a snaží se ušetřit, kde se dá. Dobrá, já to beru, šetřit se musí. Jenže jak si pak vysvětlit dnešní příhodu?

Pro analýzy potřebuju standardy na ICP. Bohužel, analytické oddělení má skoro celou periodickou tabulku, kromě těch pár prvků, které potřebuju já. Takže jsem si chtěl objednat standardy pro tantal a cín. Opět jsem si vyslechl lamentování kvůli vysoké ceně. Ano, 800 DKK za lahvičku není málo. 500 DKK je totiž cena za nápis „Sigma-Aldrich“. Když jsem řekl, že zrovna Sigma je společnost vydřiduchů, řekli mi, že Merck je ještě dražší. Sedl jsem tedy k počítači a během čtvrthodiny jsem našel několik menších firem, které také dodávají certifikované standardy, a to za podstatně lidovější ceny. Nakonec jsem vybral firmu se zastoupením ve Velké Británii, s nadějí, že po Unii půjde pošta rychleji a levněji než z U. S. of A. Cena bez poštovného v přepočtu 326 DKK. Tedy méně než polovina Sigmácké ceny. Šel jsem tedy za technikem/laborantem, který má na starosti objednávky, a řekl mu, že z této stránky to může sehnat levněji, pokud se tedy zeptá ještě na poštovné a nebude to moc (za 100mL lahvičku by to nemuselo být příliš). Řekl mi, že to raději objedná od Sigmy, protože by musel strávit 30 minut registrací a vyřizováním objednávky, zatímco u Sigmy už má účet a má to za minutu objednané.

Takhle se tady doopravdy šetří. Ta půlhodina navíc vyjde zaměstnavatele asi na 110 DKK, pokud technik stojí školu 5000 € měsíčně. Úspora nějakých 300–400 DKK, čistý rozdíl 200–300 DKK. A to prosím za jednu pitomou lahvičku se standardem. Ty standardy jsme mimochodem objednávali čtyři (navíc Sn, Mo a W). A ta firma má nižší ceny než Sigma nejen na spoustu chemikálií, ale i na laboratorní vybavení. Jenže to by někdo musel chtít. Takhle se akorát nadává, jak je draho, a dále se kupují předražené chemikálie od Sigmy. A nejspíš to tak funguje na hodně místech, protože Sigma je jedna z největších a nejbohatších firem i se svojí cenovou politikou.

Pokud byste snad čekali, že ušetříme čas tím, že koupíme standard z Dánska a ne z UK, tak ne ne ne! Sigma odhaduje doručení na 26. prosince. Oceňuji, že tato společnost doručuje i na Štěpána, ale to je nám bohužel platné jak mrtvému zimník.

Co s tím? Možná se ještě s technikem zkusím domluvit, že by mohl zkusit i jiné firmy, než ty, které se prezentují krásným katalogem o tisíci stranách. Pokud bych byl nepochopen, můžu to navrhnout vedení, že za daný rozpočet je možné nakoupit více muziky než tomu je doposud. Určitě pak budu moc oblíbený, zvlášť u technika :-)

Noční Jægersborg

Poklidná čtvrť, ve které žijeme, nenabízí příliš mnoho „iritujících“ objektů k focení. Tedy je tu spousta hezkých baráčků, ale místní zvyk je mít rozsvíceno a roztaženo, takže je mi blbé fotit lidem domácnosti. Ačkoli oni nejspíš ven vůbec nevidí. Na večerní procházce jsme tedy vyfotili naší ulici, dálnici s pár auty a stromeček, který mají zvenku naši domácí.

Skovmosevej.

Dálnice ve směru na Helsingør.

Svícící stromeček u našeho bydlení.

Práce ve škole pokračuje tak nějak nešokujícím způsobem. Není to ani příliš špatné ani příliš dobré, prostě taková normálka. I počasí je tady oproti Česku mnohem mírnější, ačkoli je taky pěkná klendra a docela to klouže. Jenže není taková zima ani takové náledí, aby se o tom vyplatilo psát rozhořčené články.

Z nových věcí jsme akorát zjistili, že budeme muset nakupovat ráno, než pojedeme do školy. Večer jsou totiž obchody úplně vybrakované, zvláště co se týče ovoce, zeleniny a masa. V pátek odpoledne měli v Nettu pár kotlet (které jsme koupili), všudypřítomné mleté, poslední balíček lososa (poslední a tudíž nejhnusnější) a několik celých kuřat s datem spotřeby 23. 11. 2010.

Nicnedělání Epizoda 2: Útok elektronů

Víkend se nesl ve znamení názvu hitu skupiny Frankie Goes to Hollywood. Ano, Relax. Původně jsme sice chtěli jet navštívit hrad Frederiksborg, ale usoudili jsme, že je na to moc zima. Hlavní atrakcí hradu je totiž rozsáhlý park. Víkend jsme tedy strávili v klidu četbou knih (Terryho Pratchetta a Stiega Larssona) a hraním her po síti.

V nedávné době nás jinak překvapilo to, že v supermarketech se často najde zkažené maso. Nejdřív to byla Fakta, dneska jsme viděli dost nechutné kuře v Nettu. A nebyl to jeden balíček, byly to všechny tři, které tam zbyly. Zelená až hnědá barva nepocházela od koření nebo sojovky. Byly to spíše miliardy nepříliš přátelských bakterií.

Jinak jsou v obchodech samozřejmě Vánoce. Všude je spousta adventních kalendářů a dalších sladkostí – sušenek, marcipánu a bonbonů. Plus kýčovité čínské ozdoby, které každoročně zaplavují nejen české supermarkety, ale nejspíš celý západní svět.

Adéla po obdržení CPR začala dostávat jakési poštovní nabídky v Dánštině. První byla z banky, možná spam, druhá byla z blízké nemocnice. Spolu s CPR totiž dostanete přiděleného doktora a nejspíš se o vás začne dánské zdravotnictví zajímat. Dopis, adresovaný jakési Adéle Peteroé [sic], tedy neobsahoval jméno doktora, ale jednalo se o nabídku na preventivní vyšetření na rakovinu děložního čípku. No, je to na jednu stranu milé, že nemocnice sama aktivně nabízí své služby. V ČR jsme tohle nezažili. Akorát od veterináře chodí pohledy s pozvánkou na očkování. Nejspíš proto, že je to tvrdě placená služba, zatímco pro nemocnici je preventivní vyšetření jenom další otrava, za kterou asi konkrétní doktor nic navíc nedostane. Ale je to jenom spekulace, zdravotnictví rozumím jako Dán kvalitnímu obědu.

Ve škole jdou věci čím dál tím víc pomaleji. Dnes jsem celý den strávil s číňankou Ling na SEM (což je rastrovací elektronový mikroskop), kde jsme dosáhli zvětšení 5000× s ostrým snímkem a 20 000× s ještě akceptovatelným obrázkem. Podle mě ubohost pro elektronový mikroskop a velmi dobře vodivý vzorek. Podle výrobce (Zeiss) má mikroskop rozlišení 2 nebo 3 nm (dle konfigurace), což je sice o něco horší než Hitachi S-4700 v Praze, ale ne o moc. Možná totiž, že PEBKAC.

Pro zainteresované možná bude zajímavý snímek níže. Podrobnosti rád sdělím po mailu.

Denní chléb (tedy smørrebrød)

Byli jsme podruhé na poště, protože: Základní pánské ostříhání zde stojí 250 DKK. Kamarád mého ruského kamaráda Alexeje prý platil 600 DKK za holiče, takže Alexej s ostříháním čeká až se vrátí na Vánoce do Moskvy. Já jsem to vyřešil tak, že jsem si koupil na Amazonu zastřihovač Wahl Clip N Rinse za lidových 453 korun (českých). Včetně spousty nástavců, nůžek a pouzdra. Navíc má akumulátor, takže se nezabiju, pokud by mi upadl ve sprše. Akorát teda má britskou zástrčku, ale ve škole mi do druhého dne sehnali adaptér na dánskou zástrčku (která je jiná než česká, ale liší se jen zemnicím kolíkem, takže neuzemněný strojek to neovlivní). Děkuji projektu Weltemp za financování tohoto adaptéru. Michale, prosím, nebonzuj to.

V laborce se daří celkem udržovat pořádek a organizaci. Navíc jsem našel (či spíše ukradl) další magnetickou míchačku s ohřevem a jednu bez ohřevu. Tu bez ohřevu jsem umyl a nechám si ji. Tu s ohřevem jsem přihodil k druhé, úplně stejné, a vyměnil za jednu fungl novou míchačku IKA, která je mnohem kvalitnější než ten příšerný Schott. Mám novou celu, novou elektrodu a potenciostat vypadá, že funguje. K tomu má software o moc moc moc lepší než ten, kterým se ovládá potenciostat Heka. Navíc za ten paskvil k Hece se platí, zatímco Metek má software zadarmo. Teda aspoň jsem nejnovější verzi stáhl ze stránek Princeton Applied Research jen tak bez přihlašování. Příští týden bych mohl dostat zbytek drobného materiálu a dovařit ten zbytek katalyzátorů. V ideálním případě bude trvat syntéza a charakterizace 10 katalyzátorů týden, tedy 5 pracovních dnů. Optimalizoval (= seškrtal) jsem testovací program a díky nové cele budeme schopni testovat pět katalyzátorů za den místo jednoho za dva dny. Nechápu, proč se s tím v minulosti tak patlali. Prostě mañana.

Adélka si byla pro CPR, to je dánské registrační číslo, bez kterého si v Dánsku člověk ani neuprdne. Já jsem se rozhodl neprdět, dokud nedostanu povolení řídit zde vůz z cizí registrační značkou. Ano, v Dánsku musíte mít povolení řídit cizí auto, jak jsem už psal v příspěvku „Kolečka se hýbají“. Já jsem pro jistotu zavolal na SKAT, tedy dánský berňák, aby moji žádost urychlili. Probíhalo to takto: Zavolal jsem na jediné číslo, které mají na stránkách. Nejprve mluvil automat. Asi po minutě se ozvalo „If you want information in english, please press 9“. Zmáčkl jsem devítku a ze sluchátka se ozvalo cosi v dánštině. Fajn, hlavně, že to funguje. Pak se ozvala tenkým hláskem nějaká slečna. Vysvětlil jsem jí svůj problém a ona řekla, že mě přepojí do kanceláře registru motorových vozidel. Pak hrála asi minutu hudba, a poté se ozvala slečna. Vysvětlil jsem ji tedy svůj problém a ona mi řekla, že je spojovatelka a že mě přepojí na registr motorových vozidel. Měl jsem pocit déjà vu, takže jsem si opět poslechl hudbu a po minutě jsem opět mluvil nejspíš s tou samou spojovatelkou. Nebudu to prodlužovat, po čtvrtém přepojení zpět na spojovatelku jsem zavěsil a s pocitem, že v matrixu je chyba, jsem se vydal hledat e-mail na stránky SKAT. Našel jsem formulář pro dotazy. V dánštině. Anglická verze neexistuje. To ale nevadí, google translator a dánští kamarádi mi pomohli. Nakonec jsem kliknul na možnost, která byla nejbližší mému problému. Ukázalo se, že pro dotaz musím vyplnit komplexní formulář, kde jedním z povinných polí je CPR. Tedy dánské registrační číslo. Jenže kdybych měl CPR, musel bych mít povolení řídit cizí vozidlo. Vypadá to, že bez CPR nemůžu kontaktovat SKAT. A pokud bych měl CPR, tak bez povolení ze SKAT nemůžu řídit auto s cizí značkou. Jinak bych riskoval pořádnou pokutu. Kontrolní otázka: Který román Josepha Hellera vám tato situace připomíná? Jinak si myslím, že berňák (SKAT je berňák) je peklo v každé zemi. Rozhodně není bordel jen v ČR. Tady je v některých věcech bordel mnohem větší. Akorát ulice jsou o trochu víc uklizené, ale jak se říká: „Na vrch huj, vespod fuj.“

Jinak v sobotu jedeme do Malmö. Od nás je to hodina cesty vlakem s jedním přestupem na Kodaňském Hlavním nádraží. Pojedeme přes most Öresund, který spojuje Dánsko se Švédskem a měří 7845 metrů. Nakonec jsme se rozhodli jet vlakem. Je to maximálně o pár minut delší než autem a také levnější, pokud bychom jeli jen ve dvou. To znamená, že další příspěvek na blogu bude asi až v pondělí. V Malmö zůstáváme přes noc.

P. S.: Jste vítáni kontaktovat naši krásnou a inteligentní telefonistku Adélu na Skype. Občas ho máme večer zapnutý.

Mr. Proper

Celý den jsem dneska uklízel laborku. Zbavil jsem se nepotřebných krámů, utřel prach, vypolstroval skříňky fólií z Ikea a dal do krabiček všechny malé věci, co by se jinak poztrácely. Na všechno jsem nalepil štítky z tiskárny štítků Brother P-Touch, což je jedna z mála užitečných a funkčních věcí, které Dánové mají. Laborka je teď o poznání čistší a především mnohem organizovanější. Ordnung muss sein!

Mimo to přišla magnetická míchačka IKA RT 10, což je desetimístná míchačka s topením, která vyhřeje vzorek asi do 70 °C. To nám stačí a můžeme takhle dělat 10 vzorků najednou, takže místo 20 pracovních dnů (tedy 4 týdnů) zvládneme sérii katalyzátorů za dva dny. Navíc podmínky přípravy budou „stejnější“, když se to bude dělat takto paralelně.

Můj německý kolega Oliver byl dneska ve škole naposledy. Vrátí se až po Vánocích. Opět spravil rotační vakuovou odparku. Problémem se ukázalo mazání točících se částí. Tedy zejména fakt, že vůbec namazané nebyly. Jinak silikonový olej je prý moc drahý, takže jako lázeň Oliver používá tuk na pečení ze supermarketu. Dělal jsem si z něho legraci a ptal jsem se ho, jak to jde v kuchyni (v digestoři), jestli už budou sušenky hotové a tak… chudák kluk. Navíc mu nakázali, že pokud přijde kontrola, tak to musí ututlat, protože v laboratoři jsou veškeré potraviny zakázané.

Zítra udělám tepelný štít na magnetickou míchačku. V digestoři hodně táhne a dneska jsem se nedostal přes 60 °C. Udělám si kartonový štít, polepím hliníkovou fólií, a když to nebude fungovat, tak mi udělají v dílně celohliníkový kryt. Aspoň budou mít model, podle kterého to vyrobit.

No a pak už jenom samá pozitiva a sociální jistoty. Laborka začíná vypadat použitelně. Snad to chvíli vydrží. Další krok bude zefektivnit testování katalyzátorů. Při dnešním tempu se horko-těžko dá charakterizovat jeden katalyzátor za den. Doufám, že se to bude dát změnit na tři za den v pohodě. Kdyby se kompletní syntéza a charakterizace jedné várky deseti katalyzátorů dala stihnout do dvou týdnů, byl by to velký úspěch.

Kolečka se hýbají

Adélka konečně něco dělá a já se taky nezastavím. A je to dobře. Dneska přišel infrateploměr, objednaný v pondělí. Ani jsem nečekal, že ho fakt koupí. Přečetl jsem si manuál, zjistil jsem, že je to slušný model za relativně lidovou cenu a nakonec jsem zjistil, že v rukojeti je uložená 9V baterie pochybného výrobce. A k tomu zastaralý zinko-uhlíkový nebo zinko-chloridový typ. Dožadoval jsem se výměny baterie za palivový článek, ale nakonec jsem se spokojil s alkalickým článkem. Překvapilo mě, že můj hlavní kolega má sice mnohem lepší znalosti elektrochemie než já, ale neví, proč mi vadí (možná) zinko-uhlíková baterie a proč chci alkalickou.

Jinak už je objednaná magnetická míchačka IKA s 10 místy, takže místo jednoho katalyzátoru budu patlat najednou rovnou 10. „Trochu“ nám to zvedne pracovní tempo. A dneska jsem strávil odpoledne s katalogem VWR a vybíral drobné pomůcky do laborky. Tady totiž chybí hodně věcí. Na jednu stranu je těžké tady najít funkční magnetickou míchačku (už jsou objednané 4 nové plus ta moje), na druhou stranu tady leží ve skladu asi 2000 Erlenmeyerových baněk, asi 10 kg PH papírků rozsahu 0–1,8, stovky porcelánových odpařovacích misek, tuny skleněných pipet, které už nikdo nechce používat, asi 100 malých skleněných exsikátorů, které váží dvě kila a vejdou se do nich tři zkumavky, a jiné haldy nepotřebných laboratorních krámů. Mnoho z nich má na sobě nápis „MADE IN WEST GERMANY“, z čehož se dá usuzovat na jejich minimální stáří. Jednou jsem tady na blogu zmínil systém Just In Time. V mé budově 207 ho asi ještě nikdo neslyšel.

Já mám naštěstí už většinu potřebných věcí objednaných, ale je mi vážně líto mého německého kolegy. Snaží se už asi druhý týden zprovoznit rotační vakuovou odparku poskládanou z nejrůznějších nalezených částí asi 5 odlišných přístrojů (z nichž jenom rotátor, nebo jak se ta věc jmenuje, skutečně pochází z rotační vakuové odparky). Je to totální bastl a paskvil. Přesto se mu podařilo ten pekelný stroj uvést do chodu. Fungoval dva dny a dneska se ukázalo, že netěsní. Bohužel právě v rotační části, kterou nebude tak jednoduché opravit. Vzhledem k tomu, že se jedná o typ někdy z období Napoleona, budou jakékoli náhradní díly pořádným oříškem.

V laborce to vypadá jako v nějakém muzeu, ale pomalu se to začíná zlepšovat. Nechápu ale, jak tam někdo mohl dosud pracovat a kam vlastně strkali ty peníze minulých 30 let.

Jinak jsem zažádal o povolení řídit vozidlo s cizí poznávací značkou. Možná vám to připadá stupidní a ono to je stupidní, ale jako cizinec musím mít povolení tady řídit auto s cizí značkou. Je to součást marného boje proti tomu, že Dánové rádi řídí cizí auta, jelikož místní 180% daň na nová vozidla zřejmě není tak populární, jak si vláda představovala. Takže jsem poslal formulář, kopii pozvánky na DTU a kopii malého techničáku na dánský berňák. Prý to trvá tak 2 měsíce, ale podobné zvěsti kolovaly i o Residence permit, který nám vyřídili do druhého dne. Tak uvidím, počkám týden a pak tam zavolám, že to je urgentní. To tady prý pomůže a pospíší si. Alespoň takové informace mi poskytl můj německý kolega s tou příšernou vakuovou odparkou. Ten měl totiž takové štěstí, že ho zastavil policajt a za řízení auta s německou značkou mu dal pokutu, přestože jeho žádost o povolení k řízení byla toho času na úřadě.