Mlsná

V úterý nás honila mlsná. A bohužel nás dohnala. A to do Netta, nakupovat. V Dánsku je draho, to jsem už psal, ale ne vše je stejně drahé. Například auta jsou hodně drahá, 2–3× oproti ČR. Alkohol je naopak dražší jen tak o 20 %, některý alkohol je dokonce levnější. Je tak poměrně levné se v Dánsku ožrat, ale už je drahé jet autem (ať už nalitý nebo nenalitý). U potravin je to různé, vesměs stojí všechno víc, ale třeba „jen“ o 20–30 %. Ne tak cukrovinky. Na ty je speciální daň, takže pytlíček Haribo tady stojí 20 kr (tedy 65 Kč), malá, 30g tabulka čokolády stojí jako stogramová u nás. Litr a půl Coca-coly vyjde na 25 kr (83 Kč). A to v laciném diskontu Netto, jinde je to víc.

Vraceli jsme se proto z nákupu s poloprázdnou taškou sladkostí a značně vyluxovanou peněženkou. Proč to ale píšu? Adélka se chystá ve škole fotit nějaké makro, tak jsem jí dneska ukazoval, jak to vypadá. Vybral jsem si tyčinku Lion. Adélce se na pár sekund po shlédnutí fotky zošklivila, ale pak ráda kus snědla. A ještě mi nabízela, že se ráda obětuje, až budu zase fotit nějaké sladkosti.

Zběsile dobrý? (pro zvětšení klikněte)

Amalienborg a Designmuseum Danmark

V Kodani už jsme toho viděli hodně, ale pořád toho dost zbývá. Tentokrát jsme zamířili do královniny rezidence Amalienborgu a Dánského muzea designu.

Před Amalienborg jsme dorazili v pravé poledne, kdy se střídaly stráže. Bohužel už jsme mohli zaujmout jen nepříliš dobrá místa v druhé řadě proti sluníčku. Stráže se střídaly hodně dlouho. Nevím, proč, ale pořád hrály, pochodovaly sem a tam, jakoby nevěděly, kdy přestat. My jsme je přestali sledovat asi po 10 minutách a zamířili jsme do interiérů Amalienborgu.

Stráže! Stráže!

Současná výstava se týkala královny Ingrid, což byla královna o jednu zpět před tou současnou. Tedy musím říct, že Amalienborg nestál za nic. Rozhodně ne za těch 100 dánských, které jsme tam nechali. Těch pár exponátů a místností bylo dost průměrných. Možná, že pro Dány je to větší zážitek, ale pro cizince, kteří nemají ke královně Ingrid žádný vztah, to není nic moc. Amalienborg tedy doporučit nemůžeme. Ledaže byste měli kartu cOPENhagen, se kterou je vstup zadarmo, a už nevěděli, kam zajít. Dlouho se na výstavě nezdržíte.

Knihovna. Takhle to vypadalo před Kindle.

Takhle uklizeno měl král. Klasická severská strohost.

Grónský národní kroj. Tohle měl mít Mireček!

Nějaké ty královské dary.

Tak dlouho se hádali o lžičky, až si je museli označit.

Po Amalienborgu jsme se vydali do muzea designu, které se ještě nedávno jmenovalo Kunstindustrimuseet, ale tenhle týden už má webové stránky nadepsané Designmuseum Danmark. No je to jedno, jak se to jmenuje, důležité je samozřejmě co je uvnitř.

A uvnitř je toho hodně. Na rozdíl od Amalienborgu! Sbírky uměleckých a umělecko‑průmyslových předmětů od starověku do současnosti. Například velká sbírka japonského umění, evropského i orientálního porcelánu či pohovek, křesel a židlí. Celkově to je příjemná návštěva a své si tam najde snad každý. Mě zaujaly třeba různé umělecky ztvárněné součásti japonské katany, Adélku pak vykládané japonské skřínky. Koukám, že Japonci to u nás tentokrát vyhráli. Ale je to možná tím, že dánské sklo a porcelán známe z obchoďáku. Jejich nadčasové vzory a tvary se totiž vyrábí dodnes.

Krátká výstava 24 srdcí od dánské výtvarnice Anne Marie Egemose.

Altes Kopenhagen.

Tsuba (ne „čuba“).

Porcelánu měli spoustu, český chyběl, ale…

… ta krůta vpravo nahoře je z nějaké neznámé slovenské vesnice jménem Holíč.

Roztomilá zelená sada.

Tenhle porcelán byl opravdu růžovofialový.

Sympatické zvířátko.

Že by Matt Groening bral inspiraci tady?

Jediný český exponát.

A další sklo.

Rudý koutek.

Výstava židlí. Posadit se ale bylo zapovězeno.

Procházka po okolí

V sobotu jsme se rozhodli jenom trošku projít po okolí. Ovšem místní okolí je moc pěkné. Bydlíme u lesa, za lesem začíná jelení obora Dyrehaven, blízko jsou všelijaké rybníčky a parky a vůbec je vždycky kam jít. Tentokrát jsme se prošli po kousku Dyrehavenu a zpět jsme zvolili cestu rezidenční čtvrtí komuny Gentofte, která se jmenuje Ordrup, a sousedí s Jægersborgem, kde bydlíme my. 

Tady bude cesta. Nejspíš cyklostezka.

Původně jsem si myslel, že vyfotím nějaké rozkvetlé kytičky, ale ty se stále nacházejí jen v květinářstvích. Venku sice svítilo sluníčko, ale teplota byla 4 °C.

Zatím nic nekvete, tak aspoň trošku té zeleně.

V oboře Dyrehaven byla spousta lidí. Na procházce jich ale byla menšina. Většina běžela nebo jela na koni. Viděli jsme běžce i v důchodovém věku a jednoho pána, kterému bylo tak 75 a taky se snažil běžet. Patří mu náš respekt.

Vstříc hnědým světlým zítřkům.

V oboře byla spousta pokácených stromů.

Šťastná třináctka? Na téhle cestě spíš „pokakané štěstí“.

My jsme si místo běhu vybrali sport „kličkování mezi koňským trusem“. Cesty byly doslova obsypané. Vůbec jízda na koních a ponících je tady nesmírně oblíbená a jezdců jsme potkali dost. Tedy převážně menších dětí na ponících, kteří se u našeho jižního vchodu do Dyrehavenu dají půjčit. Adélce by určitě stačil :-)

Tahle cesta vede do školy.

Svítí, ale neohřeje.

Takhle to vypadá v našem bydlišti.

Elektrokibic

Nemám toho sice moc na práci, ale stejně bývám ve škole docela dlouho. Stala se ze mě taková elektrochemická Matka Tereza. Většinu dne jsem třeba tento pátek strávil předáváním mouder o rotační diskové elektrodě, náplni mé bakalářské i diplomové práce. Tady s touto metodou nemá nikdo žádné zkušenosti. Zato kibiců se najde vždycky dost. Ovšem musím uznat, že kibicem jsem i já. Mám nicméně oproti ostatním kibicům v tomto oboru o něco větší zkušenosti.

Ovšem zjistil jsem, jak působit jako opravdový odborník. Stačí RTFM. Jo, přečíst si návod, nebo alespoň krátký letáček k zařízení, které někdo používá, a častokrát lidem ušetříte hodiny práce dobrou radou.

To víte, nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá :-)

Dneska jsme se rozloučili s Oliverem, vrací se do Německa, kde prý bude dělat něco vědeckého. Pro změnu.

V této skupině, kterou já nazývám skupina pana Dibbleyho, je běžné, že starší vybavení, které nikdo nepoužívá, se nechává hnít. Například AAS, BET a nově jsem našel dva potenciostaty, PAR 273 a PAR 283 spolu s analyzátorem Solartron 1255. Prý je nikdo už několik let nepoužil, tak hnijou v jedné laborce. Přitom použité funkční kousky se prodávají za tisíce dolarů. Model PAR 273 je aktuálně v nabídce na www.used-line.com za 7000 $, model 283 dokonce za 9000 $. Analyzátor Solartron 1255 odhaduji tak na 4000 $. Samozřejmě záleží na stavu, ale je docela dobře možné, že tam leží 20 000 $, které tam budou do té doby, než se z nich stanou hromádky rzi. Za tyto prachy lze pořídit například čtyři malé potenciostaty Pine WaveNow, které svým rozsahem stačí na většinu věcí, které měříme. Nebo za 15 000 dolarů kompletní sadu pro měření na rotační diskové elektrodě, kterou máme jenom půjčenou v nepříliš dobrém stavu (hnila totiž pár let někde ve skříni). Šéf skupiny, 70letý profesor, se ale žádného starého nepoužívaného vybavení zbavovat nechce. Možná aby si někdo neuvědomil tu paralelu a on by nepřišel o místo.

Plné vytížení

Dneska přispěji i já. U mě se nic zajímavého neděje. Probíhá mi touhle dobou jen jedno měření, které mě potřebuje na 15 minut denně. Pak tedy potřebuji i nějaký ten čas na analýzu v Excelu, kde už mám vytvořená makra, a když přeháním je to dalších 15 minut. Důvod proč neprobíhají další plánovaná měření je jednoduchý: Jedno čeká na dílnu, kde mají náš požadavek už čtvrtým týdnem. A o druhém se stále jen diskutuje, a to i když už máme na výsledky napsaný a přijatý abstrakt na jakousi konferenci, která po nás chce i full text. Jedná se o evergreen X-Ray měření přesunující se do USA. Nakonec to vypadá, že vzorky i s měřením zůstanou na DTU. Dneska jsem měla mítink s Bradem, který má na starosti vytvořit rozpočet pro mou práci na další čtyři měsíce. Ten byl ale až po té, co jsem na cirkulárce rozřezala 56 vzorků. Zatím to je pouze polovina plánovaných vzorků na měření a to v počtu 27. Dalších 27 připravených vzorků je na další plánované měření pomocí fotogrammetrie, která je levnější (kameru už někdo na ústavu má a vypadá to, že ji i zadarmo půjčí) a mohla by X-Ray nahradit. Rozpočet pro X-Ray jsme uzavřeli na 57 000 DKK. Už se zase zvýšila taxa za používání na 1 385 DKK za hodinu. Zítra mám další mítink ohledně rozpočtu a uvidíme, zda bude schválen. Stále mě zaráží, že na měření na nepoužívaném ústavním přístroji se musí platit.

Dílna 2: Hledání ztraceného času

Dnes jsem měl hodinovou „poradu“ s šéfem dílen a dvěma techniky. Uvozovky jsem použil proto, že porada znamená „poradit se“, ale toto byl víceméně hodinový monolog šéfa dílen. Ten mi vysvětlil, jak chudáci nestíhají, jak mají moc zakázek a málo času, že normální čekací lhůta je 3–4 měsíce, některé věci musí nechat vyrobit externí firmy a vůbec jaké mám hrozné štěstí, že se se mnou vůbec baví. Je to zajímavé, protože sehnat nějakého technika po půl třetí je prakticky nemožné. V pátek odcházejí po obědě, přičemž do půl jedenácté je snídaně a od půl dvanácté oběd.

Já jsem navrhoval nějaká ulehčení mého designu a skoro jsem je prosil, aby přišli s něčím lepším, co by pro ně bylo jednodušší. Dostalo se mi akorát odpovědi, že nemají čas se tím zabývat a že to udělají podle mého původního návrhu. Takže jsem se po hodině jen dozvěděl, že se nic nemění a design zůstává. Vynásobte tento čas čtyřmi (počet účastníků „porady“) a dostanete celkový, naprosto zbytečně ztracený čas.

Dílna

V příspěvku z 2. března jsem se podivoval nad „uměním“ místní dílny. Dnes mám pokračování. Tak za prvé: Jsou to tři týdny, kdy jsme objednali minibanánky (ne ovoce, ale elektrické konektory) u Steena. To je takový týpek, který je „technik“, v češtině spíše „laborant“. Při první žádosti jsme mu dali přesnou adresu jednoho dánského e-shopu, kde je mají, neboť nejsou ve standardním katalogu RS Technik. Po týdnu mlčení jsme se ho zeptali, jestli už přišly. Odpověděl, že je neobjednal, protože nejsou v katalogu RS Technik. Vysvětlili jsme mu, že právě proto jsme mu dávali adresu toho jiného obchodu, kde je mají. Znovu jsme mu vytiskli papír s adresou a Steen řekl, že to objedná.

Uplynuly další dva týdny a dnes jsem se ho opět zeptal, kde jsou banánky. Prý je neobjednal, protože ztratil ten papír s adresou obchodu. Jasně. Král výmluv. Člověk, který je půl dne někde pryč, pravidelně kouří v laboratoři a občas udělá něco pro DPS (ačkoli není jejím zaměstnancem), ale jinak nedělá vůbec nic. A to prosím není jen můj názor. Napůl žertem jsem se dneska ptal, jestli by ho nemohli vyhodit. Prý nemohli. Každý ví, že dělá hovno, ale prý je to známý šéfa ústavu, takže to nejde.

Ale abych pokračoval konkrétně se zkušenostmi s dílnou: Minulý týden jsem jim předal výkres, který tedy není nějaký technický, ale je nakreslený přesně a myslel jsem si, že i srozumitelně. Teď jsem se podíval, jak ho překreslili do CAD systému. Nevím, jak to dělají, ale obvykle se jim to povede nějak zmrvit. Například je na výkresu napsané tloušťka 4,5 mm, ale oni mají na počítači 3,5 mm. Středový drát je umístěný… tak nějak ve středu. Oni ho dali do horní třetiny.

Pokaždé se ptám, jestli je ten design proveditelný, jestli je nenapadá něco lepšího a jestli všemu rozumí. V poslední době dávám i kontrolní otázky, abych zjistil, jestli opravdu chápou, co po nich chci. Oni všechno odkývou, na otázky odpoví tak půl na půl, já to dovysvětlím a jdu. No a pak to zmrví. Takže to dělají dvakrát až čtyřikrát. Dneska za mnou pro jistotu přišel šéf dílny a ptal se mě, jestli by to nešlo udělat nějak jinak, že prý ten díl bude stát 12 000 DKK. Ptal jsem se (několikrát), jestli si dělá legraci. Prý ne. Do Teflonu se špatně vrtá a já chci 12 cm dlouhou díru o průměru 1,5 mm. On řekl, že jestli chci, aby byla rovná, tak 12 000 (to je 40 Palackých). Vzhledem k tomu, že celou tuhle vopičárnu děláme proto, že šéf nechtěl zaplatit 2600 DKK za komerční elektrodu, tak je to fakt moc pěkný. A to prosím není konečná cena, nepočítá se do toho dalších 260 DKK za vlastní disk ze skelného uhlíku a nedejbože hodiny mé práce s děláním nákresu, vysvětlováním a buzerováním dílny.

Dvanáctitisícový držák elektrody.

Podobnou věc jsem dnes zažil ještě jednou. Potřebujeme udělat tlakově odolný vývod pro kabely. Mohli jsme si koupit komerční řešení za 400 dolarů, ale technik rozhodl, že je to moc drahé a že to dílna udělá levněji. Dneska mi řekl, že jenom epoxid, který vydrží 150 °C, bude stát 1000 dolarů a že to jinak udělat nejde. Já jsem našel 50mL tubu epoxidu Loctite do 180 °C za 500 Kč s DPH, tak nevím… Ovšem vidíte, proč je potřeba mít vysoké daně. U nás proto, že se peníze rozkradou, tady proto, že se peníze prakticky vyhazují oknem.

Ale aby to bylo fér, je třeba říct i to, že i u nás se peníze vyhazují oknem a že i v Dánsku existuje korupce. Možná vás to zaráží, protože na žebříčku Transparency International je Dánsko druhé na světě hned za Novým Zélandem. Možná, že se to tady jenom nedělá tak okatě. Nejspíš to není předávání obálek s penězi, ale dělá se to tím legálním způsobem, jaký je v civilizovaném západním světě běžný. Účetními operacemi, přerozdělováním a „plýtváním“, kde se vyhazují peníze z okna, pod kterým stojí váš známý.

Například v naší skupině to je tak, že u nás parazituje DPS. Soukromá firma okupující polovinu laboratoří a používající zadarmo vybavení a zaměstnance DTU. Cílem DPS je uspět na trhu natolik, aby ji koupila nějaká velká firma. V takovém případě na tom vydělají zejména její vlastníci. A podíl v DPS vlastní šéf ústavu. Tím, že značnou část zdrojů přesouvá do soukromé firmy, ve které vlastní podíl, vlastně přesouvá zdroje do své kapsy.

Říká se, že Dánové jsou Češi severu. Dokonce nám to říkal i jeden Dán v Nettu, takže to není náš výmysl. A vypadá to, že to jsou Češi se vším všudy.

Sněží!

Ve čtvrtek nám napadl sníh. Ne moc a většina ho druhý den roztála, ale přes noc a ráno bylo všude bílo jako v prosinci. Ještě než začalo sněžit, pozorovali jsme dánskou veverku, která se na nás občas přijde podívat.

Dánská veverka.

Ve škole jsem toho moc nedělal, vlastně jsem hlavně čekal na páteční mítink, kde jsem si chtěl ujasnit, co vlastně děláme a co je ještě potřeba udělat. Aby to bylo úplně jasné, udělal jsem písemný program a snažil jsem se postupovat bod po bodu. Určil jsem zapisovatele a všechny výsledky máme teď černé na bílém, odsouhlasené všemi účastníky. Mítink trval nekonečnou hodinu a půl. Největší problém bylo zvládání Iriny. Dostat z ní konkrétní odpovědi a odfiltrovat všechen ten ohromný balast, který se neustále valí z jejích úst. Chce to velkou dávku trpělivosti, usměrňování diskuse a neustále trvat na tom, aby byly odpovědi formulované přesně, výstižně a pokud možno krátce.

Naprosto největším problémem se ukázal hned první bod – cíl práce. Formulovat srozumitelně a jednoduše, proč to vlastně děláme, byl nadlidský výkon. Nakonec jsme se shodli na jednom hlavním a jednom vedlejším cíli, který už byl vlastně naplněný, takže se to dá považovat za úspěch. Celá schůzka se na konci zdála jako vítězství, byť po dlouhém boji. No a příští týden opět do práce!

Should we stay or should we go

Dneska přišel týpek vyvážit centrifúgu. Od teď ji můžeme používat. Tedy na 19 %, protože rotor na maximální otáčky je moc drahý, takže ho nekoupí. Dokonce budeme muset společně s technikem přesvědčovat šéfa, aby nám dal peníze na skleněné zkumavky. U centrifúgy byly jen velké, 400mL plastikové lahve. Já a můj kolega potřebujeme spíše 50–100mL skleněné lahvičky. Nicméně centrifúga je moc pěkná, tichá, vůbec se neklepe a dokáže se roztočit i zastavit velice rychle.

Je také dost velká, to prý aby DPS (Danish Power Systems, spin-off DTU, který okupuje půlku laborek) mohly centrifúgu využívat také pro svoje poloprůmyslové syntézy. Bylo opravdu milé, že všichni tři přítomní zaměstnanci DPS se odmítli zúčastnit krátkého školení v bezpečnosti a obsluze. Přitom se školení konalo těsně před obědem a tito zaměstnanci pak na obědě rozhodně nevypadali, že by někam spěchali. Je to dost arogantní, ale není žádná páka, která by je donutila se chovat jinak. Zámek se na centrifúgu dát nedá, takže máme smůlu.

Další veselé zprávy: Dozvěděli jsme se, že v místnostech ve sklepě se nenachází žádné hasicí přístroje, pouze několik kusů je na začátcích chodeb. Ve sklepě jsou ovšem umístěné všechny pece a většina sušáren. Podle místních předpisů se ale sklepní prostory nepovažují za pracovní prostory a tudíž pro ně neplatí bezpečnostní předpisy jako pro laboratoře. Například hasicí přístroj v každé místnosti. Navíc ve sklepě nejsou nouzová světla, takže když vypadne proud, je dost těžké se odtamtud vymotat. Náš technik Claus to zkoušel a prý to je fakt složité. Nicméně je vše podle předpisů.

Také máme problém s tím, že na celé chodbě se nachází jen jedna lékárnička s první pomocí, která obsahuje jeden obvaz, půl krabičky malých náplastí, nůžky, pinzetu, lepicí pásku, resuscitační roušku a prázdný obal od latexových rukavic. Něco to je, ale žádný zázrak to není. Chybí jakákoli desinfekce a jeden malý obvaz je dost málo. Živočišné uhlí je už v oblasti sci-fi. Kdyby se například zranilo více lidí najednou, jsme v tahu. Tato sada první pomoci ovšem prošla kontrolou a je opět údajně podle předpisů. Myslím, že zde byrokracie slaví naprosté a drtivé vítězství nad zdravým rozumem.

A to nemluvíme o nějakých hypotetických hrozbách. Debatu o bezpečnosti vlastně vyprovokovalo to, že pár týdnů  zpět se nějaký student v laborce ošklivě pořezal a ti, kdo se mu snažili pomoct, nemohli najít žádný obvazový materiál. Malá náplast na to nestačila. Technik nám vyprávěl i o nějakých požárech, u kterých museli zasahovat hasiči, takže nějaká nehoda se čas od času stane. V laboratořích jsou mimochodem požáry vylepšené přítomností tlakových lahví, takže je potřeba buď intenzivně chladit nebo intenzivně utíkat.

Přesto, že ve škole je v mnoha věcech šílený bordel, dojem z Dánska je celkem pozitivní. Je to pěkná země s krásnými parky a fajn místy, kam se dá jít na výlet. VŠCHT nám nabídla, že nám zaplatí další 4 měsíce pobytu, a my jsme na to kývli. Takže v Dánsku zůstáváme do konce července.

Frihedsmuseet a Kastellet

Naše nedělní procházka směřovala do Kodaně, opět z důvodů parkování zdarma. Navíc jsme šli do Frihedsmuseet, které je taky zadarmo. Je totiž součástí Národního muzea, takže je placené z daní. I my jsme tak na něj přispěli platbou DPH, které je v Dánsku pěkných 25 % na vše. Úsměvně pak působí nápis, že toalety v muzeu jsou jen pro návštěvníky, protože je umístěný hned pod větou „Volný vstup“. My jsme si ovšem muzeum pečlivě prohlédli, než jsme se odvážili využít místních hajzlíků.

Frihedsmuseet je muzeum dánského odboje z druhé světové války. Dánsko nebylo druhou světovou válkou tolik postihnuté jako většina okolních zemí. Přesto se tady děla podobná zvěrstva jako v jiných částech Evropy. Jen v o něco menším měřítku. I v Dánsku se našlo dost kolaborantů na jedné straně a odbojářů na straně druhé.

Muzeum je poměrně rozsáhlé, nebo lépe řečeno hutné. Na nevelké ploše jsou víceméně chronologicky seřazené etapy německé okupace od roku 1940 do osvobození v roce 1945. Několik exponátů je i z Böhmen und Mähren. Například škodovácké protitankové dělo vz. 37, které nacisti ukořistili z Protektorátu a posléze se dostalo do rukou dánského odboje.

37 mm kanón P. Ú. V. vz. 37 z plzeňských Škodových závodů.

Několik exponátů pochází z Terezína, kam bylo deportováno pár set dánských židů. Český chemický průmysl je zde zastoupen nechvalně známým Cyklonem B, který se vyráběl i v Kolínských lučebních závodech Draslovka. Ten se tam mimochodem vyrábí dodnes, jen s nevelkou invencí pozměněným názvem „Uragan D“.

Zyklon B z kolínské Draslovky, české pobočky německé firmy Degesch.

Mnoho předmětů se ale týká odboje, ať už to byly tiskařské stroje, tajné vysílačky či přímo výbušné systémy vyráběné dánskými odbojáři a také dodávané ze vzduchu britskými letouny. K působivému závěru výstavy patří poslední dopisy dánských odbojářů před popravou.

Hey Jude.

Figurky vyrobené v Terezíně českým židem.

Vojáčci a pán s knírkem.

Nelegální tiskařský stroj.

Ve druhé světové válce ještě velké červené displeje nebyly.

Amatérsky vyrobený obrněný vůz dánských odbojářů.

Po muzeu odboje jsme se jen tak prošli po Kastelletu, staré pevnosti, která dnes láká především malou mořskou vílou. Nás ale spíš zaujal anglikánský neogotický kostel St. Albans a přes vodu viditelné válečné lodě, které dnes patří námořnímu muzeu. Možná se do nich někdy koukneme. Na fotce je vidět útočný člun Sehested P547 a fregata Peder Skram. Obě lodě jsou z období studené války. K muzeu patří i nějaká ponorka, která ale na fotce není vidět.

St. Albans.

Taky St. Albans.

Pořád St. Albans.

Námořní muzeum přes vodu.

Mapa Kastelletu.

Červené budovy uvnitř Kastelletu.

A samozřejmě: Kachny.

Kastellet byl naším posledním cílem a po něm jsme se již vydali domů. Měli jsme štěstí a povedlo se nám natankovat za 11,39 kr./L, což je tady velký úspěch. Normální cena je o krone vyšší. Tak to snad byl benzín a ne nějaký fritovací olej od meka.

Roskilde

Roskilde je staré vikinské město, kde dnes žije asi 45 000 Vikingů. Je nedaleko Kodaně, od nás 30 minut jízdy autem. Tedy 45 minut, jak jsme posléze zjistili, protože dálnice se opravuje a i v sobotu v poledne je na ní zácpa.

Naším prvním cílem v tomto městě bylo samozřejmě muzeum vikinských lodí. Pokud jste byli pozorní v dějepise nebo hráli Age of Empires II, jistě víte, že vikinskou specialitou byly tzv. dlouhé lodě. V dnešním měřítku bychom jim spíše říkali „úzké lodě“, protože 30 metrů není na loď žádná délka. Ve své době to ale byly hrozivé útočné lodě plné krvelačných Haraldů a Svenů.

Parkoviště pro lodě i auta.

Muzeum lodí je na pobřeží Roskildského fjordu. Není to tedy takový ten fjord norského typu, ale spíš poklidné jezírko s pár malými kopci na okraji. Je to prostě dánský fjord.

Výhled na fjord s lodičkou.

Kolem budovy muzea je parkoviště pro auta i lodě, klasická marína a několik vystavených replik vikinských lodí. Uvnitř muzea jsou pak zbytky opravdových dlouhých lodí. Kromě toho disponuje muzeum replikou jedné z nejdelších dlouhých lodí, Sea Stallion. Původní loď je pojmenovaná Skuldelev 2 a je z roku 1042, dodnes se z ní zachovalo 25 %. S replikou Dánové podnikli výpravu z Roskilde do Dublinu a zpět. Posádku tvořilo 65 současných Vikingů a cestou 4 odpadli pro nemoc či vyčerpání. Cesta to nebyla jednoduchá, dlouhá loď není nic komfortního, vlastně je to jenom větší člun. Spí se u vesla, na záchod se chodí za malou plentu do kyblíčku. Navíc musíte neustále přesouvat závaží (kameny) tak, jak se spotřebovává vybavení (zejména jídlo). Loď musí být neustále vyvážená.

Hlavní výstava. Sea Stallion je pár trámů v kovové konstrukci v popředí fotky.

Asi dvouměsíční cesta je popisována jako dost velké utrpení. Přestože měl Sea Stallion kolem sebe neustále moderní mateřskou loď pro zajištění bezpečnosti. Kromě toho měl Sea Stallion moderní GPS navigaci, námořníci byli oblečení v Gore-texu a měli k dispozici termosky, plynový vařič, sušenou expediční stravu a jiné vymoženosti posledních desetiletí. Je zajímavé, že Sea Stallion musel mít na stěžni několik kusů plechu, aby byl zachytitelný námořním radarem a nepředstavoval tak v noci a v mlze nebezpečí pro ostatní lodě. Tady vidíte, že technologií „stealth“ disponovali Vikingové již před tisíci lety. A úplně nevědomky. A když si uvědomíte, že prakticky celá posádka měla bluetooth, muselo se jednat o hrozivou technologickou převahu.

V muzeu jsme si mohli také vyzkoušet poslední vikinskou módu a také to, jak se váží námořnické uzly.

Adélka si přivlastnila nejen vycpaného mazlíčka…

… ale úplně celou loď!

Na moji loď se ale nikdo nedostane!

… leda svázaný pořádným námořnickým uzlem.

Po muzeu jsme se vydali směrem do centra, k Roskildské katedrále, staré gotické cihlové stavbě z 12. století. Katedrála je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a je opravdu úchvatná. Uvnitř se nachází velké množství hrobek dánských králů a královen. Jedna hrobka je zdobnější než druhá.

Roskilde Domkirke.

Průčelí. Povšimněte si velikosti postav.

Uvnitř katedrály.

Oltář.

Varhany do sbírky. Fotíme je už ze zvyku.

Hrobky dánských králů.

Na stráži.

Aby se králům spalo sladce.

Poslední zastavení v Roskilde (nepočítáme-li McDonald’s) jsme si udělali v místním muzeu. To shromažďuje různé kulturní předměty z dlouhé a bohaté historie tohoto města. Od neolitických pazourkových nástrojů až po plácačku výpravčího z 80. let 20. století. Je to takové to klasické kulturně-historické muzeum, nicméně moc pěkně udělané a se spoustou exponátů.

Muzeum v Roskilde.

Archivní ampérmetr. 100 mV maximální ohmické ztráty.

Nějaké talíře.

Slavný levitující kámen z Roskilde.

Nově (2009) nalezená figurka Odina z Lejry. 18 mm, 9.–10. století, stříbro.

Stříbrný roh.

Hračky.

Vikinské šaty. Extrapolace do 21. století.

Na poměrně malé město je Roskilde nabité historií. Vzhledem k místní otevírací době 11–16 pro hlavní muzea a 11–14 pro některé menší výstavy se to všechno za jeden den stihnout nedá. Nenavštívili jsme proto některé z menších výstav jako muzeum skla, ručních prací, skanzen v Lejre, mlýn v Hvalsø aj. Možná se ještě do Roskilde a okolí vrátíme, stojí to za to.