Nedělní výlet

Tentokrát tady nebude žádný příspěvek o našem víkendovém výletu. V sobotu jsme akorát odpočívali a procházeli si obchoďák v Lyngby, jestli by se nenašly nějaké zajímavé kalhoty. Nenašly. Takže jsme si akorát koupili třetí samozavlažovací květináč na bylinky a malou pánvičku s velkou slevou.

Zato v neděli jsme se chystali někam vyrazit. Jenže jsme v sobotu v obchoďáku potkali Gábinu, co nám tady omrkla byt než jsme přijeli do Dánska, a domluvili jsme se na návštěvě. Takže v neděli jsme byli u Gábiny spolu s jejím přítelem a dalšími šesti lidmi, z nichž část studuje na stejném ústavu, jako teď Adélka. Pojedli jsme, popili (v Dánsku můžu do 0,5 promile legálně řídit) a po čtyřech hodinkách jsme se v klidu roztrousili domů. Ale nebojte, já vám tady zase někdy napíšu elaborát :-)

Bezpečnost především

Na světě je spousta bezpečnostních pomůcek, které si sice koupíte, ale doufáte, že je nikdy nebudete muset použít. Například airbagy, bleskosvod, záchranný člun nebo hasicí přístroj. A právě poslední jmenovaný předmět jsem dneska použil. Ovšem rovnou zklamu všechny, kteří si mysleli, že jsem podpálil školu. Nikoli, jen jsme měli takovou malou demonstraci, co dokáže sněhový hasicí přístroj. Po snídani se většina studentů a menšina starších shromáždila na plácku před budovou, kde technik/laborant Claus přichystal ocelový barel, seříznutý do půlmetrové výšky, lahev s heptanem (ten se prý dobře hasí), sirky a tři výukové sněhové hasicí přístroje, každý s 5 kilogramy CO₂. Jak vidíte, tato demonstrace bohužel nebyla uhlíkově-neutrální. Kromě 15 kg CO₂ z hasičáků jsme ke globálnímu oteplování přispěli i spálením přibližně litru heptanu (což odpovídá asi 2 kg CO₂). Naše uhlíková stopa pod barelem byla na venkovní dlažbě vidět ještě odpoledne.

Po krátkém proslovu Clause si každý vyzkoušel uhasit požár. Někteří to zvládli jako opravdoví hasiči, někteří jen odvrátili zrak a vyplácali půlku přístroje máváním nad plameny. Já jsem požár uhasil snad tak, jak se to má dělat. Namířit na základnu plamene, sklonit tělo, aby plameny nešlehaly do obličeje, a plně stisknout páku hasičáku.

Bylo zajímavé konečně přestat vykládat o požární bezpečnosti a také si to jednou zkusit. Třeba zjistit, jaký je váhový rozdíl mezi plným a prázdným přístrojem, jak se mění zvuk, když začne docházet hasivo, a na jak dlouho těch 5 kg CO₂ vydrží.

Dále jsem definitivně rozhodl, že si budu hrát s kyselinou fluorovodíkovou. Na tom samozřejmě není vůbec nic vtipného! Ale někteří informovaní se možná pousmějí. A protože bezpečnost je u mě na prvním místě, napadlo mě, že bychom si mohli pořídit tubu glukonátu vápenatého, který se používá na poleptání fluorovodíkem. Jeden nikdy neví, a i když koncentrace, kterou se chystám používat, bude stěží jedovatá, pořád by mohla způsobit nepříjemnou bolest. Pro nechemiky: Kyselina fluorovodíková je za prvé vysoce toxická, za druhé způsobuje velice nepříjemné poleptání, kdy pronikne doslova až na kost a tam se vyloučí ve formě krystalů fluoridu vápenatého. I když vás nezabije, tak vás rozhodně neposílí. Prý to fakt dost bolí. Naštěstí to platí pro neléčená poleptání, v případě správné první pomoci a lékařské péče se tato poleptání léčí celkem dobře a bez trvalých následků.

Našel jsem si tedy na webu britského dodavatele onu první pomoc. Ta spočívá v aplikaci gelu s glukonátem vápenatým, jehož jedna tuba stojí asi 15 liber. Úkol najít dánského dodavatele, případně to objednat od toho britského, jsem dal technikovi/laborantovi Steenovi. Ten úkol delegoval na Larse, což je podle mě IT technik, ale budiž. Dneska mi řekl, že ten gel mít nemůžu. V Dánsku je klasifikovaný jako léčivá látka a tudíž ho organizace mohou objednávat jen s příslušnou lékárenskou licencí. Tu DTU samozřejmě nemá. Nemůže si ho legálně objednat ani fyzická osoba (nabídl jsem se, že to objednám na sebe), protože gel je v Dánsku na předpis. Glukonát vápenatý, tato látka používaná v potravinářství jako E 578, ve formě 2,5% gelu. Sen všech feťáků! Všude jinde si ho samozřejmě můžete koupit kolik chcete, používá se totiž výhradně pro léčbu poleptání fluorovodíkem. V Dánsku si tento typ první pomoci do laboratoře nemůžete legálně pořídit, aniž byste byl lékař, lékárník nebo nemocnice. Děkujeme Dánskému parlamentu/vládě za debilní zákony/prováděcí předpisy!

A tím se dostávám k dalšímu tématu: Dánská daňová správa, SKAT. Dnes mi od nich přišel dopis. V listopadu jsem anglicky vyplnil žádost o povolení řídit v Dánsku auto s cizí (českou) poznávací značkou, přidal jsem anglické dokumenty o tom, že jsem student z ČR, který tady bude půl roku na DTU, a ještě jsem přidal českou kopii malého techničáku. A již dnes, necelé tři měsíce po odeslání žádosti, mi přišlo povolení celé psané v dánštině. Vidíte? SKAT mi nechal skoro tři měsíce, abych se stihl naučit dánsky!

Ale nejhorší dnešní zážitek byl, že po škole jsme jeli do Lyngby Storcentra, kde si Adélka dvě hodiny vybírala boty :-) Ne, to přeháním, bylo to maximálně hodinu a půl a nebylo to zas tak strašné. I já jsem si asi tři páry zkusil, když už jsem tam tak seděl, a musím říct, že Dánové sice neumí udělat rozumné zákony, ale pohodlné boty jim jdou.

SuperBest SuperSweet

Do Dánska se vrátily mrazy. Dneska ráno bylo -8 °C a auto vůbec nešlo oškrábat. To mimochodem připomíná šestiválec. Bohužel ne výkonem, ale spotřebou, kterou máme pěkných 9,5 L na 100 km.

Dále jsme pochopili, proč Dánové běhají a jezdí na kole. Koupili jsme si v pekárně supermarketu SuperBest dánské sladké pečivo. Já marcipánovou kouli Kaj kage ve tvaru hlavy ne nepodobné našemu Mufovi. I tato koule je založená na postavičce z populárního dánského programu pro děti – Kaj og Andrea.

Adélka si dala tradiční dánský (resp. severský) masopustní koláč fastelavnsbolle. Na těchto pekárenských výrobcích je zajímavé, že kus sice váží kolem 200 gramů, ale přitom je v něm asi půl kila cukru. Pak je jasné, že pro udržení štíhlé postavy prostě Dánové musí sednout na kolo nebo obout běžecké boty a dát si kolečko kolem Kodaně.

S křížkem po funuse

Je rozhodnuto. Koupíme si autokláv. Má to jenom jednu drobnou vadu: Dodací lhůta je dva měsíce, takže je dost možné, že už ho neuvidím. Ale jsem rád, že se to podařilo prosadit a ústav si bude moct dovolit testovat katalyzátory na úrovni. Na centrifúgu pořád čekám a netuším, jestli vůbec bude.

Protože nemáme žádnou dobrou metodu na testování stability nosičů a je dost možné, že ji mít ani nebudeme, začali jsme raději vařit katalyzátory, abychom se neukousali nudou. A hned první syntéza se vydařila. Můj poskok měl výtěžek 103,2 %, já rovných 103 %. Ano, líbí se nám to. Dokonce nás bude moci katolická církev i blahořečit, protože se nám podařil prokazatelný zázrak. Ale asi stejně budeme muset zjistit, kde se stala chyba…

Christiansborg

Nedělní výlet jsme podnikli opět do Kodaně, protože v neděli se i v centru parkuje zadarmo. Tentokrát byl naším cílem královský palác Christiansborg, který dnes slouží jako sídlo parlamentu i úřadu vlády.

Frederiksholms Kanal oddělující ostrov s Christiansborgem.

Christiansborg s Christianem IX. na koni.

Palác Christiansborg je už třetím Christiansborgem v pořadí. První i druhý lehl popelem. Třetí má, zdá se, protipožární bezpečnost lepší. Pod palácem se nacházejí zachovalé ruiny hradu biskupa Absalona z 12. století a ruiny Kodaňského hradu. Právě ruiny jsme navštívili jako první. Je to podzemní výstava s kusy zdiva, doplněná o různé postavičky, jako jsou kněží, rolníci nebo rytíři. Výstava je opět dělaná tak, aby se ani děti nenudily, takže je spojená s hledáním klíčů, které můžete zahlédnout i na fotce.

Rolník uprostřed ruin dvou středověkých hradů.

Potrubí. Vlevo je možné vidět klíč, který byl součástí dětské hry.

Naší další zastávkou byly královské sály, což je několik velice honosně upravených místností s nepřeberným množstvím tapisérií. Viděli jsme i královský trůn a balkónek, ze kterého se oznamuje populární „král je mrtev, ať žije král“. Ačkoli naposledy to bylo „… ať žije královna“. Uvnitř královských sálů se nesmí fotit, takže nic neuvidíte.

Fotit se naopak smí v královských stájích, které jsou jak skutečnými stájemi, tak i muzeem kočárů, historických oděvů a různých postrojů na koně. Královské šestispřeží, které bylo následně rozšířené na osmispřeží, dodal Národní hřebčín Kladruby nad Labem, takže jsme si s koníčky mohli popovídat „po našem“.

Sbírka koňských postrojů.

Kolo od kočáru.

Jeden z mnoha kočárů. Igelity byly na všech.

Královské koně.

Venku toho moc nebylo, část prostranství před palácem se rekonstruuje, takže nás zaujaly jenom strážní budky, které byly úplně bez strážných. Ovšem kdo ví, jestli to byly strážní budky, protože vyřezaný symbol na jejich boku se v našich krajích používá pro úplně jiné budky.

Strážní budka.

Detail vyřezaného symbolu.

Prostranství u paláce. Vlevo stáje.

Naší poslední zastávkou bylo Dánské židovské muzeum, které také sídlí v komplexu Christiansborg. Hned vedle královské knihovny. Ani v židovském muzeu se nesmělo fotit, takže vám jen můžeme popsat, že se jedná o moderní instalaci s různými trojúhelníkovitými skly, různě kloněnou podlahou a vůbec takovými kubistickými fičůrami. Muzeum navrhl Daniel Libeskind, americký architekt polsko-židovského původu. Půdorys muzea tvoří písmena seskládaná do slova „micva“, což v hebrejštině znamená „dobrý čin“. Mezi vystavenými předměty jsou nejrůznější náboženské i každodenní pomůcky sebrané v průběhu několika posledních století. A je na nich vidět, že Židi patřili i v Dánsku mezi ty bohatší. Druhá světová válka pro ně neznamenala takovou pohromu jako pro Židy z ostatních zemí. Asi 7000 jich stačilo uprchnout do Švédska v roce 1943, kdy v Dánsku padla vláda, která i přes německou okupaci dovedla zajistit Židům prakticky stejné podmínky jako zbytku populace. Necelá pětistovka byla transportována do Terezína, kde jich většina přežila až do konce války.

Královská knihovna vedle židovského muzea.

My jsme se po židovském muzeu vydali zpět domů. Chtěli jsme sice ještě do muzea zbraní, ale v Dánsku nemají zbraně rádi. Veškeré zbraně, které používají munici, která se dá dnes koupit, muselo muzeum odstranit. Já mám pocit, že dneska se dá koupit i munice používaná v 19. století a do muzea zbraní beze zbraní se nám jít nechtělo. Mám pocit, že se Dánové snaží vytvořit sociálně-totalitně-sluníčkový stát jako byl ve filmu Demolition Man a neradi by opakovali chybu, kterou tam Wesley Snipes jako Simon Phoenix tak chytře využil.

Lyngby Kirke

V sobotu máme padla. Dlouho jsme spali a rozhodli jsme se být trochu jako židi a odpočívat. K tomu jsme ještě vyrazili do synagogy. Tedy synagogu jsme nemohli najít, takže jsme využili protestantskou Lyngby Kirke, koneckonců bůh je maximálně jeden. Lyngby Kirke je nejstarší budova komuny Lyngby-Taarbæk. Pochází z 12. století, ale v 15. století byla přestavěná v gotickém slohu v němž stojí dodnes.

Jedna z mnoha cestiček ke kostelu.

Lyngby Kirke.

Její okolí vypadá velice pěkně a upraveně. Je to vlastně hřbitovní kopeček, na kterém ční samotný kostel. Z vrchu je slušný výhled do okolí.

Pohled zezdola za šera.

Po Lyngby Kirke jsme zamířili do chrámu konzumu, obchoďáku Magasin, pro další samozavlažovací květináč na petržel. Je super, že i tady se dají sehnat bylinky v květináči a můžeme tak vařit z čerstvého. Jinak se tady po večerech kromě hospod nikam moc jít nedá. Muzea i obchody zavírají ve čtyři, maximálně v pět. Když se probudíte v jednu, stíhá se to špatně…

Od 18 k 2

Dneska jsem upravila program v Javě, o kterém se mi spolupracující Američan Brad zmínil, a mých 18 hodin potřebných na analýzy jednoho dne měření se tím mnohonásobně zkrátily. Aby nedošlo k mýlce, že umím programovat, dodávám: Mé změny se týkaly jen a pouze číselných hodnot. Sice mi Brad říkal, že se na to podívá sám, ale čekat dva dny mi už přišlo dostatečně dlouho. Nutné změny v programu se provádí na základě získaného výsledku z analýzy, takže se jedná o prostou rutinní práci: Zadat čísla a kouknout na výsledek. Nakonec se mi podařilo získat potřebné hodnoty. A teď to nejdůležitější: Nyní mi analýza jednoho měření (2220 snímků za 2 hodiny) trvá 10 minut tj. 12×10 je 120 minut na jeden den! Což je dobře, protože měření běží od středy a analyzování jsem se ještě nedotkla...

ICP-MS, pokračování

Další pokračování analytického příběhu mě čekalo dnes. Šel jsem si pro vysvětlení, proč výsledky stojí za…

V případě křemíku je to kvůli interferencím od dusíku. Prý prostě nemám nárok na nějaké přesné měření. K ostatním dvoum prvkům (Sn, W) mi pán řekl, že to nejsou optimální prvky pro měření na ICP-MS. Ukázal mi tabulku, kde je ale wolfram zobrazený jako vhodný prvek. Když jsem na to poukázal, tak pán kontroval, že taky dopadl nejlíp. No to asi jo, ale je to jako přežít záplavovou vlnu v Hřensku. Jste živí, ale víte, že jste stejně v háji. A stejně tak je i moje měření wolframu tím jednookým králem mezi slepými. Ukázal jsem pánovi své kalibrační křivky a ptal jsem se, proč jsou tak špatné, že si nejsem vědom, že bych byl takový blbec a nemehlo při přípravě. Říkal, že to mám úplně normální a že se s tím nedá nic dělat. „Tak to prostě je.“

Já si to nemyslím. Našel jsem si na netu, jaké jsou vhodné matrice pro měření těchto prvků na ICP-MS a hádejte co… pro žádný z těch, které nás zajímají, se kyselina dusičná nehodí. Mají být v sírové nebo chlorovodíkové komplexované jako fluoridové komplexy, tedy s přídavkem kyseliny fluorovodíkové. I tím jsem argumentoval. Pán odpověděl, že to je pravda a že by tedy bylo lepší tam ten fluorovodík přidat. Ale že on ho nemá rád a proto ho tam nedává.

Taky mi řekl, že mám moc nízké koncentrace. Fajn. Ale byl to on, kdo mi řekl, jaké koncentrace mám používat (maximálně 0,5 ppm, jinak je to mimo horní rozsah detektoru) a taky mi řekl, jakou mám použít matrici, přestože věděl, které prvky budu potřebovat na analýzu. Já nejsem analytický chemik. Vzhledem k těmto analýzám jsem jenom běžný uživatel. Proto se ptám kompetentnějších. Nebo jsem si aspoň myslel, že to dělám. Bohužel jsem tímto ztratil 2–3 týdny času a DTU ztratila několik tisíc DKK jenom za materiál. To je ale pánovi z analytiky zřejmě u prdele. Už chápu, co znamenají ty iniciály „E. T.“ v jeho jméně.

Blbé je také to, že plánované analýzy korozních produktů asi na tomhle přístoji změřit nepůjdou. Papírově to není problém, ale prakticky nemáme šanci. Když si vzpomenu, na jaké úrovni se měří na Puncovním úřadě, tak tenhle dánský patlal by se měl jít zahrabat.

Dále se stále řeší autokláv. Dnes se Ruska s hlavním šéfem hrozně pohádali. Šéf nechce uvolnit peníze, dokud nebudou vyřešené všechny technologické záležitosti, například jak vyvést kabely z přetlaku do normální atmosféry. Já to chápu, má pravdu, jenže přístup Rusky je takový: „koupíme to a problémy budeme řešit až pak, vono se to nějak udělá“. Pravdu má pochopitelně profesor, ačkoli jeho nápad, že nám tlakovou nádobu udělají technici a sklo použijeme obyčejné, že „určitě vydrží“, se mi taky nelíbil. Tenhle komerční autokláv má třeba ochrannou síť, kdyby speciální tlustostěnná nádoba praskla. Tu profesor navrhl udělat z drátěnky, kterou se drží slepice v kurníku. Beze srandy!

Každopádně byly ty hádky zbytečné, protože obchodní zástupce Büchi nám poslal i kontakt na společnost, která vyrábí průmyslové tlakové vývody pro kabely. Jenže když jsem tohle říkal Rusce, tak že prý to nepotřebujeme a že nám to technici v pohodě udělají. Taky mi ten obchodní zástupce sdělil, že DTU v Roskilde od nich tento autokláv má. My ještě víme, že ho mají i Norové na NTNU. A obě tato pracoviště také dělají elektrochemii, takže jsem navrhoval se jich zeptat (přeci jen je lepší když jim píše/volá někdo, kdo se s nimi zná, než půlroční návštěva). To Ruska také zamítla jako nadbytečnou věc. No a za debila je hádejte kdo…

Aspoň se nenudím, ale někdy mi to připadá jako u blbých na dvorku. Příští týden si raději uvařím katalyzátor, ať už je nosič stabilní nebo ne…

ICP-MS

Po týdnu nicnedělání jsem se konečně dostal k analýzám na ICP-MS. To je úžasná mašina, která dokáže analyzovat obsah skoro celé periodické tabulky v roztocích. Detekční limit má podle prvku od ng/L do μg/L, což je dost dobré. Problém je v tom, že tyto parametry má přístroj jen na papíře. Dnes jsem se přesvědčil, že při měření desítek až stovek μg/L se měření toho samého vzorku liší o desítky procent, když ho změřím za půl hodiny znovu. A to s přístrojem, který předtím hodinu běžel a měl by tudíž být dostatečně zahřátý. Nevím, proč to tak je. Možná dělám něco blbě já, možná je přístroj v takovém stavu, že to líp neumí. Pán, co mi přístroj zapínal a ukazoval, jak se měří, mi jen tak mezi řečí řekl, že včera dával kalibrační standard třikrát nižší hodnoty než dneska. A podle toho taky vypadalo celé měření. Zředěné vzorky občas ukazovaly vyšší koncentraci než ty vzorky, ze kterých jsem ty zředěné připravoval. To je dost divné, i kdybych to ředil od oka, já jsem ale používal pipetu a odměrné baňky.

Hlavní poselství tohoto příspěvku je: Už to začíná vycházet jako v jisté laborce na VŠCHT. A omlouvám se, že tohle přijde vtipné jenom pár zasvěceným. Jelikož nechci přijít o titul a taky bych nerad dělal z tohohle blogu nějaké VŠCHTLeaks, tak jsem následující ilustrační obrázek trochu pozměnil, jinak se ale jedná o originál!

DIY

Pozor, dlouhý článek!

Ve škole to vypadá, že koupíme autokláv. Byl jsem pověřený tím, abych nějaký vhodný našel a zjistil více. Což jsem také udělal. Potěšilo mě, že firma Büchi mi odpověděla do druhého dne i s cenovou nabídkou. Teď už jen aby to schválilo vedení (které je tomu příznivě nakloněno) a můžeme objednávat. Jsem rád, třeba budu moct měřit kvalitně a pořádně ještě než odsud odjedu.

Jinak jsem minulý týden dával k opravě pipetu, která sice šla zmáčknout, ale už se jaksi nechtěla vrátit do výchozí polohy a nasát tak kapalinu. Dal jsem ji technikovi s tím, že jsem mu řekl, kde je tištěný návod na údržbu a taky že se dá případně stáhnout z webových stránek výrobce.

Samozřejmě se nedělo nic. Dneska jsem zjistil, že technik celý problém převedl na jiného technika a ten na to nemá čas. Takže pipeta celou dobu ležela u něj, netknutá. Vzal jsem ji, rozložil na součástky dle návodu, vyčistil, promazal (tím i opravil), složil a provedl jsem kontrolu kalibrace s velmi dobrým výsledkem. Mám sice dobrý pocit, že pipeta byla jen mírně zanesená a tudíž nebyla zničená (mnou). Taky mě těší, že nejsem takové pako, abych nedokázal pipetu rozmontovat a že dovedu obstojně pipetovat s výraznou rezervou vzhledem k povoleným tolerancím. V poslední době jsem přečetl několik návodů na správné pipetování, všem v oboru to doporučuji, je to poučné čtení.

Naopak mě sklamalo, že technik, který je zodpovědný za chod laboratoře (je to vlastně laborant, technik se mu říká jen tady), sere na údržbu jak plánovanou tak operativní. V laborce máme jedinou pipetu 0,5–5 mL, zakoupenou na můj popud, a rozhodně je opruz čekat týden na opravu s nulovým výsledkem. Co si prostě člověk sám neudělá, to nemá. A to je i můj oslí můstek k nadpisu článku, tedy DIY – Do It Yourself (udělej si sám).

Zde končí chemie

V jednom z minulých příspěvků jsem zaujal mého oblíbeného čtenáře popisem kompresoru pneumatik objednaného z Amazonu. Dneska budu pokračovat. Rozhodl jsem se zakoupit si vlastní nářadí, což je nejen praktické (nejspíš budeme v blízké budoucnosti řešit otázku vlastního bydlení), ale je tak trochu i součástí mužského ega. Ale nechci se pouštět do nějaké psychoanalýzy, jestli se délkou šroubováku kompenzuje nějaká jiná délka nebo tak. Abych učinil konec takovým spekulacím, prozradím, že jezdím ve voze Suzuki Swift 1.3, kterým se nedá kompenzovat vůbec nic.

Vybíral jsem spoustu nářadí, a protože o tom vím kulové, snažil jsem se vybrat něco „z prostřední“ cenové relace. Nechtěl jsem šmejd, protože koupit levně často znamená koupit dvakrát. Nářadí není elektronika a při domácím používání může vydržet desítky let. Nakonec jsem většinu koupil od firmy Stanley, která (jak jsem později zjistil) měla továrnu u nás. V roce 1992 koupili firmu Tona Pečky a na konci minulého roku ji kvůli krizi prý zavřeli (podle novin). Stanley se celým jménem nazývá Stanley Black & Decker a je mimo jiné vlastníkem DeWaltu. Tedy je to „známá firma“. Doslova. Většinu tohoto nářadí jsem zakoupil u nás, na Amazonu se vyplatilo koupit jenom něco.

Jediným zástupcem firmy Stanley z Amazonu je kladivo Blue Strike. Zatímco za nošení malého nože nebo za pouhé vlastnictví nože s pojistkou vás můžou zavřít, tohle librové kladivo klidně nosit můžete. A jeho potence pro ublížení na zdraví je jistě větší než u nějakého švýcarského nožíku. Vypadá hodně bytelně a kvalitně. Je celokovové s gumovou rukojetí, nestane se vám tak, že při pořádném nápřahu hlavice odletí a v ruce vám zůstane topůrko.

Stanley Blue Strike, celokovové tesařské kladivo, 450 g.

 

Dále tu mám sadu vrutů a hmoždinek Draper. Je v plastové krabičce, která nevzbuzuje důvěru, ale drží vnitřní obsah tak, aby se nepomíchal. Těžko o nich něco psát. Prostě pozinkované vruty. Většina má hlavici Pozidriv.

Sada vrutů a hmoždinek. Hmoždinky jsou ve skutečnosti šedé. Tohle je reklamní foto.

Á propos, Pozidriv. Víte, co to je? Já jsem teda až při vybírání nářadí zjistil, že existují dva typy křížových šroubů (tedy jejich hlaviček). Je to klasický křížový, takzvaný Phillips, a křížový s dalšími čtyřmi hranami, tzv. systém Pozidriv, který je vylepšením Phillipse. Ideální je, když použijete na každý typ ten správný šroubovák nebo bit. Ale já jsem doteď myslel, že to je jenom jeden typ :-)

Zakoupil jsem tedy sadu sedmi šroubováků německé firmy Famex (3× plochý, 2× Pozidriv, 2× Phillips). Je to asi nejprofesionálnější nářadí, které jsem si koupil (nepočítám-li akuvrtačku Makita). A záměrně, šroubováky se používají pořád a je trapné, když jsou z měkčí oceli než ty šrouby. Musím říct, že první pohled na tuhle sadu nebyl zrovna pěkný. Šroubováky byly v obyčejné papírové krabičce jen tak pohozené a rukojeti vypadaly, jako kdyby je někdo už používal. Nějaký prach se urputně držel pogumovaných částí. No nic, je pravda, že se drží perfektně a šroubuje se s nimi dobře. Jenom ten optický dojem by mohl být lepší. Cena byla asi 100 Kč za kus, ale počítám, že náklady budou tak 2 Kč/rok. Tohle nářadí musí vydržet dlouho.

Šroubováky Famex. Prý německá kvalita.

No a poslední věc. Tedy rovnou sto věcí. Sada Bosch X-Line Ti 100. Je to kufřík s vrtáky, bity a nějakými drobnostmi, jako je vodováha a šroubovák na bity. Je to kompletní příslušenství k vrtačce. Kvalita je… no hobby. Není to profi vybavení. Já počítám, že pro občasné vrtání a šroubování to bude OK a pro náročnější nebo opakovanější věci si třeba pořídím kvalitní vrtáky v té konkrétní velikosti, kterou budu potřebovat. Tady v té sadě je všechno. Nejhorší je asi svítilna. Hliníková trubka se spínačem na konci na jednu AAA baterku a s jednou žárovičkou svítivosti dvou chromých světlušek. Buď tam měli dát LED svítilnu nebo se na to vykašlat. Tohle je děsné. Zbytek ale vypadá celkem slušně. Jo, šroubovák ani vodováha nevypadají moc bytelně. Ale kvůli nim jsem si sadu nepořizoval. Pořizoval jsem si ji kvůli vrtákům a bitům. Vrtáky tu jsou do oceli (HSS-TiN) od 1 do 10 mm (do 7 mm po půl milimetru, pak 8 a 10 mm). Pak do zdiva (3–8 mm) a do dřeva (3–10 mm). Bity tu jsou ploché, šestihrany (inbus a správně je to s „n“), Pozidriv, Phillips a Torx (šesticípé hvězdy). Mnoho jich je zdvojených či ztrojených. To není na škodu, bity se dobře ztrácí. Vyrobené jsou z nástrojové oceli S2. Držadla bitů se dají vyndat, takže nemusíte tahat celý kufřík, když jdete jenom šroubovat. Pak tu je ještě malá sada nástrčkových klíčů (jako gola sada, ale bez ráčny), velikost 5–13. Zbytek sady tvoří nějaké vrtací nástroje do dřeva a dále několik adaptérů, u kterých ještě úplně nechápu jejich funkci. Potěšila mě malá plastové tabulka s kruhovými otvory, díky kterým se dá snadno měřit průměr. Sada mě vyšla na 950 Kč, což je polovina ceny v českých internetových obchodech.

Bosch X-Line, 100 dílů příslušenství k vrtačce.

Tím tedy končím tento odborný elaborát a (nejen) kutilům dávám prostor v komentářích.

Nejturističtější atrakce

V neděli jsme se vydali do Kodaně. Jeli jsme autem, protože parkování je v neděli v celé Kodani zadarmo. A upřímně řečeno, i s parkováním za peníze se leckdy vyplatí jet autem než sockou. Zvlášť, pokud člověk nejede sám. Cesta S-Togem na začátek centra Kodaně od nás trvá asi 15 minut a je na ni potřeba 4zónová jízdenka. Ta ve své levnější verzi Klippekort (karta s 10 předplacenými jízdami) vyjde na 22,50 kr za cestu. Tedy 90 kr pro dva tam a zpět. Autem je to 10 km, tedy asi 1,6 L benzínu za obě cesty. Při místních cenách tedy projedeme kolem 20 kr. Toliko k ekonomické stránce místního cestování.

Naším cílem byla botanická zahrada, která ale není tím nejturističtějším cílem v Kodani. Ten jsme navštívili až po ní. Botanická zahrada je tvořená parkem, který je volně přístupný, nicméně v zimě neskýtá mnoho k vidění. Nás zaujala socha vrhače lázeňských oplatek.

Disko Bolos.

Pro veřejnost byl do 16.00 přístupný velký skleník s hlavní výstavou, pod ním dva malé skleníky s výstavou kaktusů (přístupný od 13.00 do 14.00) a orchidejí (od 14.00 do 15.00) a malý skleník s nějakými ohroženými druhy, které ale laikům asi mnoho neřeknou.

Pohled na hlavní skleník z druhého konce parku.

V hlavním skleníku bylo opravdu veliké množství rostlin, zejména tropických. Skleník je rozdělený na 5 částí a v každé je jiné klima, ale všude je teplo. V nejteplejší části jejich teploměry ukazovaly 26 °C a 95% relativní vlhkost.

Bobule. Raději bych je nejedl.

Minicitrusy.

Kytka.

Kytka.

Kytka.

Rozvíjej se poupátko…

… no vida!

 

Tropická pampeliška.

Kytka.

Kytka.

Palma.

 

Mezi rostlinkami nechyběly ani hodně jedovaté kousky.

Jedůvky. Podle nebezpečí měly 1–3 lebky. Tahle byla nejostřejší.

V nejvyšší části skleníku byl ochoz, na který se dalo vylézt po úzkých točitých schodech.

Nahoru na ochoz.

 

Vzhledem k mikroklimatu zde uhlíková ocel moc nevydrží.

Koroze. Ve skleníku všudypřítomná.

Nám se hodně líbila výstava kaktusů a sukulentů. Ty jsou úžasné i když nekvetou. Orchidejí totiž kvetlo jenom pár a ty nekvetoucí prostě tak pěkné nejsou.

Orchidej. Moc jich tam nekvetlo.

Pohled na skleník s kaktusy.

Sukulent.

Kvetoucí sukulent.

Fialová opuncie.

Kaktusy.

Poté, co jsme opustili skleníky, jsme se zastavili v místním obchodě pro novou kytičku (boronia crenulata), která nahradí brambořík, jenž přes Vánoce odešel do věčných semenišť.

Pak už jsme ale vyrazili na Kastellet, tedy citadelu. Cestou jsme potkali švédský kostel, ale rychle jsme dorazili k tomu nejturističtějšímu místu v Kodani…

Švédský kostel v Kodani.

… soše lille havfrue, tedy malé mořské víly. Dav turistů nebyl zas tak obrovský, akorát nějaký Arabák se tam fotil asi padesátkrát, ale nakonec odešel (po drobné domluvě Japonce, který mě poprosil, abych ho vyfotil, a nechtěl mě nechat dlouho čekat). My jsme se vyfotili po jednom, protože jsem neměl chuť někomu dávat do ruky zrcadlovku.

Dvě víly.

Víla a turista.

Den lille havfrue.

Máme to tedy za sebou. Turistickou povinnost, bez které bychom Dánsko nemohli opustit :-) Na zpáteční cestě k autu nás zaujala ještě jedna, spíše francouzská atrakce…

Kachnička.