Christiansborg

Nedělní výlet jsme podnikli opět do Kodaně, protože v neděli se i v centru parkuje zadarmo. Tentokrát byl naším cílem královský palác Christiansborg, který dnes slouží jako sídlo parlamentu i úřadu vlády.

Frederiksholms Kanal oddělující ostrov s Christiansborgem.

Christiansborg s Christianem IX. na koni.

Palác Christiansborg je už třetím Christiansborgem v pořadí. První i druhý lehl popelem. Třetí má, zdá se, protipožární bezpečnost lepší. Pod palácem se nacházejí zachovalé ruiny hradu biskupa Absalona z 12. století a ruiny Kodaňského hradu. Právě ruiny jsme navštívili jako první. Je to podzemní výstava s kusy zdiva, doplněná o různé postavičky, jako jsou kněží, rolníci nebo rytíři. Výstava je opět dělaná tak, aby se ani děti nenudily, takže je spojená s hledáním klíčů, které můžete zahlédnout i na fotce.

Rolník uprostřed ruin dvou středověkých hradů.

Potrubí. Vlevo je možné vidět klíč, který byl součástí dětské hry.

Naší další zastávkou byly královské sály, což je několik velice honosně upravených místností s nepřeberným množstvím tapisérií. Viděli jsme i královský trůn a balkónek, ze kterého se oznamuje populární „král je mrtev, ať žije král“. Ačkoli naposledy to bylo „… ať žije královna“. Uvnitř královských sálů se nesmí fotit, takže nic neuvidíte.

Fotit se naopak smí v královských stájích, které jsou jak skutečnými stájemi, tak i muzeem kočárů, historických oděvů a různých postrojů na koně. Královské šestispřeží, které bylo následně rozšířené na osmispřeží, dodal Národní hřebčín Kladruby nad Labem, takže jsme si s koníčky mohli popovídat „po našem“.

Sbírka koňských postrojů.

Kolo od kočáru.

Jeden z mnoha kočárů. Igelity byly na všech.

Královské koně.

Venku toho moc nebylo, část prostranství před palácem se rekonstruuje, takže nás zaujaly jenom strážní budky, které byly úplně bez strážných. Ovšem kdo ví, jestli to byly strážní budky, protože vyřezaný symbol na jejich boku se v našich krajích používá pro úplně jiné budky.

Strážní budka.

Detail vyřezaného symbolu.

Prostranství u paláce. Vlevo stáje.

Naší poslední zastávkou bylo Dánské židovské muzeum, které také sídlí v komplexu Christiansborg. Hned vedle královské knihovny. Ani v židovském muzeu se nesmělo fotit, takže vám jen můžeme popsat, že se jedná o moderní instalaci s různými trojúhelníkovitými skly, různě kloněnou podlahou a vůbec takovými kubistickými fičůrami. Muzeum navrhl Daniel Libeskind, americký architekt polsko-židovského původu. Půdorys muzea tvoří písmena seskládaná do slova „micva“, což v hebrejštině znamená „dobrý čin“. Mezi vystavenými předměty jsou nejrůznější náboženské i každodenní pomůcky sebrané v průběhu několika posledních století. A je na nich vidět, že Židi patřili i v Dánsku mezi ty bohatší. Druhá světová válka pro ně neznamenala takovou pohromu jako pro Židy z ostatních zemí. Asi 7000 jich stačilo uprchnout do Švédska v roce 1943, kdy v Dánsku padla vláda, která i přes německou okupaci dovedla zajistit Židům prakticky stejné podmínky jako zbytku populace. Necelá pětistovka byla transportována do Terezína, kde jich většina přežila až do konce války.

Královská knihovna vedle židovského muzea.

My jsme se po židovském muzeu vydali zpět domů. Chtěli jsme sice ještě do muzea zbraní, ale v Dánsku nemají zbraně rádi. Veškeré zbraně, které používají munici, která se dá dnes koupit, muselo muzeum odstranit. Já mám pocit, že dneska se dá koupit i munice používaná v 19. století a do muzea zbraní beze zbraní se nám jít nechtělo. Mám pocit, že se Dánové snaží vytvořit sociálně-totalitně-sluníčkový stát jako byl ve filmu Demolition Man a neradi by opakovali chybu, kterou tam Wesley Snipes jako Simon Phoenix tak chytře využil.