Bezpečnost především

Na světě je spousta bezpečnostních pomůcek, které si sice koupíte, ale doufáte, že je nikdy nebudete muset použít. Například airbagy, bleskosvod, záchranný člun nebo hasicí přístroj. A právě poslední jmenovaný předmět jsem dneska použil. Ovšem rovnou zklamu všechny, kteří si mysleli, že jsem podpálil školu. Nikoli, jen jsme měli takovou malou demonstraci, co dokáže sněhový hasicí přístroj. Po snídani se většina studentů a menšina starších shromáždila na plácku před budovou, kde technik/laborant Claus přichystal ocelový barel, seříznutý do půlmetrové výšky, lahev s heptanem (ten se prý dobře hasí), sirky a tři výukové sněhové hasicí přístroje, každý s 5 kilogramy CO₂. Jak vidíte, tato demonstrace bohužel nebyla uhlíkově-neutrální. Kromě 15 kg CO₂ z hasičáků jsme ke globálnímu oteplování přispěli i spálením přibližně litru heptanu (což odpovídá asi 2 kg CO₂). Naše uhlíková stopa pod barelem byla na venkovní dlažbě vidět ještě odpoledne.

Po krátkém proslovu Clause si každý vyzkoušel uhasit požár. Někteří to zvládli jako opravdoví hasiči, někteří jen odvrátili zrak a vyplácali půlku přístroje máváním nad plameny. Já jsem požár uhasil snad tak, jak se to má dělat. Namířit na základnu plamene, sklonit tělo, aby plameny nešlehaly do obličeje, a plně stisknout páku hasičáku.

Bylo zajímavé konečně přestat vykládat o požární bezpečnosti a také si to jednou zkusit. Třeba zjistit, jaký je váhový rozdíl mezi plným a prázdným přístrojem, jak se mění zvuk, když začne docházet hasivo, a na jak dlouho těch 5 kg CO₂ vydrží.

Dále jsem definitivně rozhodl, že si budu hrát s kyselinou fluorovodíkovou. Na tom samozřejmě není vůbec nic vtipného! Ale někteří informovaní se možná pousmějí. A protože bezpečnost je u mě na prvním místě, napadlo mě, že bychom si mohli pořídit tubu glukonátu vápenatého, který se používá na poleptání fluorovodíkem. Jeden nikdy neví, a i když koncentrace, kterou se chystám používat, bude stěží jedovatá, pořád by mohla způsobit nepříjemnou bolest. Pro nechemiky: Kyselina fluorovodíková je za prvé vysoce toxická, za druhé způsobuje velice nepříjemné poleptání, kdy pronikne doslova až na kost a tam se vyloučí ve formě krystalů fluoridu vápenatého. I když vás nezabije, tak vás rozhodně neposílí. Prý to fakt dost bolí. Naštěstí to platí pro neléčená poleptání, v případě správné první pomoci a lékařské péče se tato poleptání léčí celkem dobře a bez trvalých následků.

Našel jsem si tedy na webu britského dodavatele onu první pomoc. Ta spočívá v aplikaci gelu s glukonátem vápenatým, jehož jedna tuba stojí asi 15 liber. Úkol najít dánského dodavatele, případně to objednat od toho britského, jsem dal technikovi/laborantovi Steenovi. Ten úkol delegoval na Larse, což je podle mě IT technik, ale budiž. Dneska mi řekl, že ten gel mít nemůžu. V Dánsku je klasifikovaný jako léčivá látka a tudíž ho organizace mohou objednávat jen s příslušnou lékárenskou licencí. Tu DTU samozřejmě nemá. Nemůže si ho legálně objednat ani fyzická osoba (nabídl jsem se, že to objednám na sebe), protože gel je v Dánsku na předpis. Glukonát vápenatý, tato látka používaná v potravinářství jako E 578, ve formě 2,5% gelu. Sen všech feťáků! Všude jinde si ho samozřejmě můžete koupit kolik chcete, používá se totiž výhradně pro léčbu poleptání fluorovodíkem. V Dánsku si tento typ první pomoci do laboratoře nemůžete legálně pořídit, aniž byste byl lékař, lékárník nebo nemocnice. Děkujeme Dánskému parlamentu/vládě za debilní zákony/prováděcí předpisy!

A tím se dostávám k dalšímu tématu: Dánská daňová správa, SKAT. Dnes mi od nich přišel dopis. V listopadu jsem anglicky vyplnil žádost o povolení řídit v Dánsku auto s cizí (českou) poznávací značkou, přidal jsem anglické dokumenty o tom, že jsem student z ČR, který tady bude půl roku na DTU, a ještě jsem přidal českou kopii malého techničáku. A již dnes, necelé tři měsíce po odeslání žádosti, mi přišlo povolení celé psané v dánštině. Vidíte? SKAT mi nechal skoro tři měsíce, abych se stihl naučit dánsky!

Ale nejhorší dnešní zážitek byl, že po škole jsme jeli do Lyngby Storcentra, kde si Adélka dvě hodiny vybírala boty :-) Ne, to přeháním, bylo to maximálně hodinu a půl a nebylo to zas tak strašné. I já jsem si asi tři páry zkusil, když už jsem tam tak seděl, a musím říct, že Dánové sice neumí udělat rozumné zákony, ale pohodlné boty jim jdou.