Návštěva z Kralup

Od pátku do neděle jsme měli návštěvu. Kamarády Michala s Martinou, absolventy nejprestižnější české univerzity, VŠCHT v Praze. O víkendu nám přálo počasí (slabší vítr a teploty kolem nuly), takže jsme mohli vyrazit za nějakými kulturními zážitky. Nejprve se ale oba návštěvníci projeli na našich kolech, na kterých není ani zrnko rzi! Martina sice ztratila tachometr, ale oba to napravili technickou prohlídkou kol. Michal třeba objevil, že mám naprasklý řetěz, takže by asi nebylo moc vhodné ještě kolo používat. Děkuji mu, bez tohoto objevu bych na kole určitě jezdil až do konce našeho pobytu, takhle ho raději nechám odpočívat přikryté pod plachtou.

U rybníčku za domem.

Sobotní snídaně i oběd se nesl v dánském duchu. Třeba tmavý chléb s máslem a banánem (byť bez mezivrstvy sýra) či uzený losos s koprem našim hostům přiblížily dánskou gastronomii.

Chleba, máslo, banán. Takhle se jí v Dánsku.

Náš první výlet byl k věži Von Frelsers Kirke, na kterou Michal chtěl jít už jako malý, ale věž tehdy zavřela dřív, než k ní dorazil. I v našem případě byla věž zavřená, ale brzké vstávání by nám nepomohlo, zavřená byla totiž na celou zimu a otvírá se až prvního dubna. Alespoň jsme si tedy prohlédli kostel se staře vypadajícími varhanami.

Von Frelsers Kirke s točitou věží.

Staré varhany.

Oltář.

Pak jsme se vydali do Christianie. O ní najdete na Internetu spoustu povídání. Mně osobně to připadalo jako takový hezčí squatt, místy jako kolonie bezdomovců. V Christianii se smí fotit jenom někde. Tedy nesmí se fotit v jejím centru, a to z jediného důvodu: V centru Christianie je velmi rozsáhlý obchod s hašišem. Normálně na hlavním náměstí stojí stánky nějakých deseti prodejců s různými tabulkami hašiše a jejich cenami. Tento obchod je naprosto otevřený a kdokoli si může přijít nakoupit. Policie se sice snažila od roku 2004 tento prodej vymýtit, ale bez úspěchu. Jinak jsou v Christianii malé obchůdky, stánky s oblečením (jako mají Vietnamci) a několik občerstvení. Osobně se mi zdá, že Christianie není o nějaké alternativní kultuře, spíš mi místní obyvatelé připadali jako kříženci gangsterů a vyhulenců. Sice se občas objevují antiglobalistické nápisy, ale pár domů má satelit a věřím, že internet také nechybí.

Barvy Christianie.

Brána do jiného světa.

Měkké drogy ano, tvrdé drogy ne, satelitní TV ano (vlevo nahoře).

Po Christianii jsme se ještě prošli po okolí a vyfotili ptačí souboje o chleba, kterým nějaká rodinka krmila desítky kachen, racků, labutí a bůhví čeho ještě. O každý kousek se strhla ohromná bitva, kterou obvykle vyhráli rackové.

Rychle nahoru!

Kachnasurfing.

A vítězem je racek s imatrikulační značkou RMZ.

V neděli jsme se vydali do obory Dyrehaven na zvěřinu. Tedy jen vidět, ne jíst. Zaparkovali jsme u moře, které je hezky zamrzlé. Michal se chtěl koupat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu si to rozmyslel. V oboře jsme viděli jak méně zvěře, tak méně návštěvníků, než když jsme tam byli s Adélkou na podzim. Po dvou hodinách jsme dorazili zpět k autu a pěkně vymrzlí (tedy alespoň já) jsme se vydali domů.

Toto není Grónsko, ale moře 5 km od nás.

Daňci.

Stádo v lese.

Mítinky

Na DTU je spousta příležitostí, jak nepracovat. Například v pondělí je celoústavní pondělní mítink, v úterý mám mítink s pracovní skupinou (anonymních elektrochemiků), ve středu je celoústavní přednáškový mítink a v pátek společná snídaně. Mimo to jsou občas nepravidelné mítinky. Je fajn, vidět, co dělají ostatní, ale frekvence je tak vysoká, že se častokrát prezentují banality a řeší naprosto zbytečné provozní věci, které 90 % účastníků nezajímají.

Dneska byl ale mítink zajímavý. Druhou prezentaci měl Číňan Li, který se na minulém mítinku skoro popral s Ruskou Irinou. Já tedy Irinu moc nemusím a nezdá se mi, že je bůhvíjaký odborník, ale to, co předvádí Li, to je opravdu síla. Třeba dneska jsme se dozvěděli úžasnou novinu, že palivový článek nefunguje bez paliva! A pak další zásadní informace (pokud jste z oboru…), že za jistých podmínek může pracovat jako elektrolyzér a že nejpomalejší článek řetězce je redukce kyslíku. Tato prezentace se dá nazvat nošením dříví do lesa, ačkoli tady to je něco jako nošení písku na Saharu.

A opět mu to dala Ruska sežrat, poměrně nevybíravým způsobem s přispěním učebnice elektrochemie, kterou si během přednášky přinesla. Teď mě napadá ještě jedno přirovnání: „Jako u blbých na dvorku.“ Situace byla o to horší, že jako host byl mezi posluchači přítomen profesor z Mnichova, který přijel se svým PhD studentem na výměnu. Ačkoli nevím, za co ho vyměnili, protože naše skupina může nabídnout akorát (chemicky) pologramotné Číňany nebo obstarožní vybavení.

Každopádně jsem strávil další hodinu na dalším mítinku s tím německým profesorem, jehož student by měl částečně navazovat na mojí práci. Na mítinku byla i Irina, takže to byl spíš její monolog. Kraviny, co říkala, jsem neopravoval, to si raději vyřídíme s dotyčným studentem mezi čtyřma, maximálně osmi očima, přičemž tam nebudou žádné oči z Ruska.

Dále se mi podařilo zprovoznit potenciostat do takové míry, že dostávám reprodukovatelné výsledky bez jakýchkoli problémů. Bohužel se to asi rozkřiklo, takže dneska jsem ukazoval jedné studentce, jak s potenciostatem pracovat a druhé jsem předával rady co udělat, když má tak hrozné křivky jako jsem měl já před týdnem. Sice jsem rád, že jsem se konečně naučil aspoň něco (pouze s přispěním Googlu a firemní literatury!), ale na druhou stranu bych taky rád někdy pracoval.

Rosenborg a Geologické muzeum

Konečně jsme se zase někam podívali. Tentokrát do královského zámku Rosenborgu. Je to renesanční zámek v centru Kodaně, kam jezdíme výhradně v neděli, neboť je parkování zadarmo.

Rosenborg Slot.

Ptáci na zamrzlém vodním příkopu.

Zámek dnes slouží jako muzeum, ve kterém je stálá výstava královských komnat a korunovačních klenotů a pak ještě dočasné výstavy. Ta dočasná byla tentokrát uspořádána k 350. výročí zavedení absolutní monarchie v království Dánském. Prakticky to byla výstava královských rekvizit, ne nepodobných té stálé výstavě.

Jedna z královských místností.

Tito dva by soutěž krásy asi nevyhráli.

Komoda na královské fusekle.

Místnost, kam i dánský král chodil pěšky.

Po schodech nahoru na Okázalost a slávu.

Trůn.

V zrcadle se zrcadlovkou.

Druhé patro s výstavou k 350. výročí nastolení absolutní monarchie.

Děla stráží vchod do podzemní pokladnice.

A na stráži jsou i malí kovoví vojáčci.

Pokladů je v pokladnici spousta. Hodně jich je ze slonoviny.

A nějaké cetky jsou i ze žlutého kovu.

Jedna-nula pro bílý tým.

Královský tahák.

Královský meč.

Koruna Christiana IV.

Koruna Christiana V. a jeho staré. Prý když on má, tak já chci taky!

Naštvaly nás dvě věci, které jsou mírně spojené. Za prvé byla zima, pět pod nulou, takže procházku rozlehlým královským parkem jsme zavrhli. Za druhé, celé jedno patro (ze tří) královského zámku bylo uzavřené, údajně proto, že je příliš velká část personálu nemocná, a nemá tam tak kdo hlídat. Cena vstupenky se ale nezměnila.

Přesto musím říct, že se nám Rosenborg líbil možná zatím nejvíc ze všech těch hradních a zámeckých výstavek. Honosnost interiérů je ohromná a vystavené královské předměty ze zlata, stříbra a slonoviny nám připomněly drážďanské Zelené sklepení. Moc pěkné bylo, že výstava vsadila spíše na kvalitu než na kvantitu. Neviděli jsme tak haldy zlatých kalichů a slonovinových skříněk, ale jen pár nejlepších kousků.

Po Rosenborgu jsme ještě zašli do Geologického muzea Kodaňské univerzity, které leží jen pár kroků od zámku. V muzeu je popsaný vývoj vesmíru a země z geologického hlediska, část výstavy je věnována zemětřesení a celá jedna sekce je o Grónsku, které je pod dánskou správou.

Dánskosaura jsme bohužel nenašli.

 

Hlavní (alespoň pro mě, autistu) část výstavy tvoří sbírky minerálů, podobné jako v českém Národním muzeu. Vystavených kamenů je méně než v Národním muzeu, ale jsou lepší kvality a vizuálně vypadá sbírka jednodušeji a moderněji. Spousta vzorků je z Čech a ze Slovenska.

Turmalíny všech velikostí a barev.

UV-luminiscenční minerály.

Fluorit, který se nemohl rozhodnout.

Kalcit.

A toto je veliká vzácnost!

Poslední fotka speciálně pro Michala Kolafu.

Celkově musím říct, že Dánové umí dělat výstavy. Nejsou nudné, vypadají dobře a pokud to jde, jsou i interaktivní. Konkrétně v Geologickém muzeu to byla třeba mapa zemětřesení, seismograf napojený na podlahu a UV-luminiscenční minerály. Ve většině muzejí se dá i fotit, nesmí se obvykle tam, kde se vystavuje současné umění, na které stále platí copyright.

Co mě doopravdy uzemnilo

Poslední dva dny jsem strávil zprovozňováním potenciostatu. V pátek jsem kolem páté odcházel s poměrně funkčním systémem. Nechci tady dělat nějakou technickou přednášku, takže jen to nejzajímavější:

Zjistil jsem, že hodně šumu v signálu způsobuje zářivka v digestoři. Jakmile se rozsvítí, šum jde o hodně nahoru. Jakmile se zhasne, šum přestane.

Potenciostat jsem dostal s počítačem, kterému chybělo 46 aktualizací Windows, měl zastaralý ovladač potenciostatu (připojuje se přes USB), zastaralý firmware a zastaralý ovládací software. Aktualizace všeho mi zabrala 1,5 hodiny. Na konci procesu chce potenciostat kalibrovat. To se provede automaticky, stačí kliknout na tlačítko v programu. Jenže ouha, po pěti minutách skončila kalibrace chybou. Odpojil jsem tedy všechny kabely a zkusil to znova. Zase to samé. Podíval jsem se na zadní panel potenciostatu, jestli tam neuvidím nějaký zázrak. Třeba nějaký nepřepnutý přepínač. Ne, žádný zázrak jsem neviděl. A navíc jsem dostal elektrickou ránu. Nebylo to příjemné, ale hned mi blesklo hlavou (slovo „blesklo“ se sem docela hodí), že potenciostat není uzemněný!

Tady v Dánsku jsou jiné zástrčky než ve zbytku kontinentální západní Evropy. Vypadají stejně jako české (francouzský typ), ale nemají středový zemnicí kolík, místo toho mají třetí zdířku. Jenže veškerá laboratorní technika se dodává s eurokabelem (hybridní francouzský/německý typ zástrček), který propojí jenom fázi a nulu. Vyměnil jsem tedy eurokabel za kabel s adaptérem a najednou už kalibrace fungovala. Co mi vrtá hlavou je, jak mohli udělat kalibraci předtím. Obávám se ale, že znám odpověď.

Bohužel to znamená, že jsem teď bez dvou magnetických míchaček (druhým kabelem jsem uzemnil monitor na doporučení výrobce potenciostatu). Z nich jsem totiž vzal ty kabely s adaptéry. Dánský adaptér je zvláštní tím, že jde sice na koncovku kabelu nasadit, ale již nejde sundat. Zkoušel jsem různé nářadí a kabel upevněný do svěráku, ale adaptér se ani nehne. Pak jsem se ptal technika, jestli ho umí odendat. Prý to bez jeho destrukce nejde, takže mi vysvětlil, že jsem se snažil zbytečně. Ale prý objednal deset nových… asi před měsícem. A ještě nedorazily. Prý totiž v Dánsku došly. Ano, je to jako za socíku, v ČSSR kdysi nebyly banány, v Dánsku teď nejsou adaptéry.

Další hraní s potenciostatem už spadá do kategorie „odborné“, nebudu se tedy o tom rozepisovat. Snad jen to, že celkem jsem s tím strávil dva dny, trochu jsem si zaletoval a objednal jsem novou referentní elektrodu bez chloridů. A stejně z toho mám takový blbý pocit. Jestli to ale bude aspoň trochu fungovat, tak už to moc řešit nebudu, nebo nenaměřím vůbec nic.

And now for something completely different:

V Nettu jsme si koupili sklenici marmelády. Koupili jsme si ji jen proto, že stála 3,50 kr. Občas je nějaké zboží v Nettu hodně levné a pokud to není zrovna hnusná zelenina nebo maso, dá se nakoupit opravdu výhodně. Obsah této sklenice má prý trvanlivost do roku 2012, což bohatě stačí, neboť podle kalendáře Karla Maye bude stejně konec světa. Co je ovšem uvnitř, to jsme netušili. Na obale byl jen dánský nápis „Ribsgelé“. Doufali jsme, že to nebude žebírková marmeláda (v angličtině znamená ribs žebírka a tady je možné všechno). Podle Google Translatoru je ovšem rybízová. No, uvidíme. Tak či onak to byla zajímavá koupě.

Rybízové želé.

Jack of no trades

Čínský student Jack (alespoň tak mu všichni říkají) se dneska ptal, v jaké sušárně může sušit éter (diethylether). Naštěstí mu německý student Oliver odvětil, že v žádné. Nechybělo mnoho a naše budova 207 se stěhovala do Švédska. Kromě toho vypustil přes noc čtvrtku flašky argonu. Prostě ohulil ventil průtokoměru na max. Tři litry argonu za minutu do dvoulitrové aparatury. A to nemluvím o tom, že nechal PBI membránu napuštěnou kyselinou fosforečnou jen tak na stole v kyselinové louži. Na náš nátlak to uklidil, ale vyžraná bílá skvrna velikosti padesáti mexických dolarů na stole zůstala.

Dále jsem se dozvěděl, že Oluf našel rotační diskovou elektrodu. Tu rotační diskovou elektrodu, kterou si chtěli koupit, ale neměli na ní peníze. Tak ji prostě někde našli. Ano, tady je běžné, že nejrůznější vybavení je poschovávané někde po skříňkách a šuplících a nikdo neví, že tam je. Pro představu: Rotátor (je potřeba jeden) stojí 5000 dolarů a každá elektroda 700–1500 dolarů dle provedení (je potřeba obvykle několik).

A ještě jedna věc: U oběda se nějak stočila řeč na pečení. Já jsem zažertoval, že kdybychom pekli koláč v laborce, mohli bychom do něj dát ty vitamíny, co mají dole ve skladu chemikálií. Udělali bychom takový zdravý dort. Na to mi s vážnou tváří řekli, že tohle je v Dánsku nelegální™. Ne péct v laboratoři (i když to asi taky), ale přidávat vitamíny do jídla. To se tady nesmí. To prý proto, aby pak výrobci nedělali bonbóny s vitamíny a rodiče je dětem nekupovali jako „zdravou výživu“. Dánská vláda má prostě své občany za bandu retardů. No, někdy si říkám, že to dánská vláda vidí docela realisticky.

Moje práce zatím pokračuje zdárně, to aby to nevypadalo, že si tady jenom stěžuju. Akorát když jde práce dobře, tak to není nic moc zajímavého, o čem by se dalo psát :-)

ICP-MS: Epizoda III – Pomsta fluoridů

Ve čtvtek jsem na ICP-MS naměřil poměrně pěkné křivky, ale přesto mi přišlo trochu divné, že po přidání 1 hm. % NaF mi klesly měřené koncentrace třikrát. Ptal jsem se na to toho týpka, co má ICP-MS pod palcem, a prý je to normální. Ono je ale podle něj vždycky všechno normální. Mně se to tak nezdá. Navíc se nedá říct, které to číslo je vlastně správně, jestli to třikrát větší nebo to třikrát menší nebo ani jedno z nich. To by se dalo zjistit jen kdybychom stejným způsobem zpracovali i certifikovaný referenční materiál, který nám doporučil zakoupit. Co mě osobně štve je, že mi to dává všechno po kouskách. Nejdřív byly problém koncentrace resp. stanovované prvky, pak nedostatek fluoridů, teď matrice jako taková a to, že nemáme ten referenční materiál. Je to jako v komedii Ukradený diamant (trailer), kde lupiči pořád potřebují víc a víc prostředků (od převleků po vrtulník), aby se dostali k vytouženému kameni. Jestli si nevzpomínáte, možná vám něco řekne scénka, kde Robert Redford hypnotizuje zaměstnance banky slovy „Afghánistán banánistán“. Každopádně mám špatný pocit, že až si seženeme certifikovaný referenční materiál (za nemalé peníze), tak nám po dalším měření týpek řekne, že je potřeba zase něco dalšího.

Jinak jsem dnes viděl krásné spojení principů autonomní údržby a just in time. Asi měsíc ležely v laborce obrovské kartonové krabice s nějakým haraburdím, přes které jsme museli skákat. Já jsem je v rámci automní údržby, zde známé pod heslem „co si sám neuděláš, to nemáš“, alespoň přesunul na jednu velikánskou hromadu. Ovšem dnes (v úterý), just in time, je technici uklidili. A to proto, že zítra (ve středu) přijde delegace z průmyslu a grantových agentur podívat se, co děláme a jestli nám dají nějaké peníze. Je tedy třeba navodit atmosféru pořádku a pracovitosti a alespoň na chvíli zase strčit všechny vylezlé kostlivce zpět do skříní.

Přesuny

Kuba chce, abych taky něco napsala. Tož tady něco málo...

U mě se nic zajímavého neděje. Pouze přemýšlíme, že bychom přesunuli náš experiment do USA. Zde se totiž platí za použití ústavního vybavení (!!!) a zatím to vypadá, že by bylo levnější poslat vzorky a člověka do USA… Vtipné, že? Problémem je, že přístroj používám na 2 hodiny denně už čtvrtým týdnem a jedna hodina stojí 1200 DKK. Jen tak mimochodem, přístroj byl naposledy využíván v listopadu 2009 a to byl levnější. USA ale s námi už 14 dní nemluví, takže nevíme, zda se nám to k nim podaří přesunout.

Také jsem se dozvěděla od Brazilky, že měření na ústavním SEM stojí 700 DKK/hod. Ale, pozor! Měření na lepším SEM, které je v centrálních laboratořích mikroskopie, stojí 400 DKK/hod. Navíc tam mají k dispozici i jiné mikroskopy a vybavení, které tady není. Já jsem si říkala, kde bere ústav peníze na akci „ovoce na pracovišti“, tj. 3 ks ovoce na osobu na týden zcela zdarma. Už to vím. Za ty peníze bych si mohla v Čechách koupit celý sad… U Kuby ovoce nemají a tuším, že za měření na ústavním zařízení neplatí.

Každopádně je to důvod, proč se moje práce tady podstatně zkrouhla. Vlastně ani nevím, co vše budu mít na konci k dispozici. Výzkum je tu opravdu zvláštní. Aneb co platilo včera, nemusí platit zítra.

Status quo

Nemám co psát. Nezlobte se na mě, ale tento týden se nic zvláštního nestalo. Ve čtvrtek a v pátek jsem byl zase doma, pořád mě bolí krk, ale teplotu nemám. Je to otravné, k doktorovi se mi ale kvůli tomuhle nechce. No možná změním v pondělí názor.

Ve škole jsem vytvořil celkem pěkné kalibrační křivky a naměřil zajímavá data ohledně stability některých nosičů. Teď zbývá vyrobit katalyzátory, otestovat je a sepsat to. Žádný velký objev to nebude, ale snad budeme s jedním nosičem první.

Nejzajímavější story týdne je, že mě Adélka ostříhala. Strojkem z Amazonu, kde jsem nejprve zjistil, že praskla malá lahvička s olejem, takže si musím koupit novou (což se vlastně stalo, objednal jsem na eBay a dneska v sobotu přišla). Když mě Adélka začala stříhat, řekl jsem, že dneska to nějak studí. Aby ne, v tom zápalu boje s olejničkou jsme tam oba zapomněli dát plastikový nástavec 3 mm. Takže mám vzadu do půli hlavy pruh vlasů „do ztracena“. Ono to ani v té půli hlavy není nijak slavné, tam to mám „do ztracena“ od přírody.

Čas je relativní, zejména na DTU

Na pondělí jsem udělal prezentaci o systému GHS/CLP, nové legislativě v označování chemikálií. Snažil jsem se vysvětlit, že DTU si z ní vzala to nejhorší, přestože se legislativa výzkumných laboratoří netýká a že webový návrhář štítků je dost nepoužitelný. Dostalo se mi odpovědi, že o tom sice všichni ví, ale je to interní nařízení DTU, takže ho musíme dodržovat. Všechno přelepování štítků je jenom kvůli tomu, kdyby přišla kontrola z DTU. To, že se ze štítku o reálné nebezpečnosti chemikálie nedovíte skoro nic, nevadí. Povinnost označovat chemikálie platí i pro ty, které si sami vyrobíte a u nichž bez zabití pár laboratorních krys těžko zjistíte jejich skutečnou nebezpečnost. A taky prý není kam spěchat, přeznačení chemikálií má proběhnout do roku 2014 (samotná legislativa CLP, na které je štítkování založeno, vešla v účinnost 1. 12. 2010). Rychlost, že se mi protočily panenky.

Moje práce nepokračuje tak rychle, jak bych chtěl, ale to tady není nic překvapivého. Většinu času trávím hledáním odpovědných lidí, kteří mi seženou potřebné vybavení, či poskytnou potřebné klíče. Dále trávím dost času připomínáním slibů, kteří mi tito lidé dávají jako třeba „ta cela bude do konce týdne“ (přičemž tři pracovní dny po termínu stále nic) nebo „jo, ty špičky na pipety objednám“ (musel jsem připomínat čtyřikrát, počtvrté jsem konečně dostal špičky, bohužel na jinou pipetu, kterou nemáme, takže budu čekat další týden-dva).

Dneska se mi hrozně vysmál můj německý kolega, kterého jsem seznamoval se svým plánem na práci s kyselinou fluorovodíkovou. Vysmál se mi proto, že mi tady odmítli sehnat gel na první pomoc při poleptání. V Německu je prý nelegální bez něho s HF pracovat. Tady je nelegální si ho koupit. Vůbec věta „To je v Dánsku nelegální“ se začíná stávat obvyklou hláškou.

Ovšem hlavní ingredienci gelu jsem našel ve skladu chemikálií, tak jsem si udělal alespoň roztok, pro všechny případy. Kolem třetí hodiny se mi konečně podařilo sehnat všechen materiál a mohl jsem vyrobit kalibrační řadu na místní ICP-MS, které tady má detekční limit asi jako AAS (chápu, že tohle pochopí zase jenom někdo).

Chtěl jsem pracovat v digestoři, která je určená na HF, ale tu zabralo DPS obrovskou sušárnou, takže jsem dělal v takové krabici na skladování chemikálií s odtahem. Aspoň jsem ale sehnal gumovou zástěru, takže jsem byl jako opravdický řezník. Mám i obličejový štít, chybí jen motorová pila. Ale ta je v Dánsku nejspíš nelegální.

Skončím ovšem pozitivně. Dneska nebyl skoro nikdo k sehnání, protože většina zaměstnanců byla na jakémsi workshopu v budově naproti. Doktorandi nebyli zváni. Nicméně my jsme se pozvali sami, s mým ruským kamarádem Aleksejem, a to právě ve chvíli, kdy workshop končil a podávala se pizza. Pokud znáte PhD Comics, tak jsme udělali přesně to, čím se doslova živí Mike.

Klikněte pro plnou velikost

Zprávy z tisku

Jelikož jsem od středy doma s nějakým nachlazením, tak není nic moc nového, co by se dalo napsat. Koukl jsem se tedy do novin, co se děje v celém Dánsku. Převyprávěl jsem některé novinové příspěvky z minulého týdne. Dva listy, Politiken a Copenhagen Post, mají stránky v angličtině.

V Øresundské úžině, tedy mezi Dánskem a Švédskem (to jest co by kamenem dohodil), jsou žraloci! Ovšem ne nějaké velké bestie, spíše „prckové“, tak do dvou metrů délky. Tedy lidokousavé bestie, nikoli vyloženě lidožravé. (Politiken)

V Dánsku se bude tunelovat. Ne ale tak, jak jsme na to zvyklí u nás. Chystá se stavba tunelu do Německa tam, kde dnes operuje trajekt Puttgarden-Rødby. Tunel bude mít 18 kilometrů a pojede se v něm 10 minut při 110 km/h, jízda trajektem trvá v současnosti 45 minut + nalodění. (Politiken)

Nejvyšší soud chystá rozsudek o Christianii. To je část Kodaně, která je jako obrovský squatt. Tedy ono to tam teď vypadá lépe než třeba v Miladě, ale je to prostě takové nezávislé alternativní místo. Vzniklo v opuštěných vojenských kasárnách v roce 1971 a trvá dodnes. Ne, že by snad Christiania dělala nějaké problémy, ale vláda samozřejmě nechce na svém území nějaké nekontrolované místo. Rozhodně na to mají právo, Christiania je v Dánsku, takže i pro ni platí dánské zákony. Jenže to taky ukazuje, že i když nikomu neškodíte, jakmile nedržíte hubu a krok, jste nepřítel. Jedním z hlavních „problémů“ je totiž prodej marihuany a hašiše. V Dánsku ilegální, v Christianii běžné. Přestože to tak funguje od roku 1971, je Christiania asi takové drogové doupě jako je Nizozemsko. (Politiken)

Stovky tisíc Dánů nejspíše přijdou o své příspěvky do penzijních fondů (pro dřívější odchod do důchodu), které do nich vložily v 80. a 90. letech. Ne, nejsme v Maďarsku, jsme v Dánsku. V jedné z nejbohatších a nejsociálnějších zemí na světě. Jedná se o 32 miliard DKK (tedy asi 100 miliard českokreditů), průměrný přispěvatel zaplatil 60 000 DKK. Tyto peníze byly využity na podporu nezaměstnaných a v systému už nejsou. Nerad bych tady dělal nějakou politickou agitku, myslím si, že je jedno, jestli vpravo nebo vlevo nebo jestli snad věcně a veřejně, prachy, které jednou pošlete státu, můžete rovnou odepsat. (Politiken)

Náboženské spory na vzestupu. A nebuďme tak politicky korektní a neurčití, jsou to problémy, které způsobuje muslimská komunita. Ta se rozhodla multikulturně obohatit křesťany a židy tím, že je třeba pozve na tradiční muslimský táborák. Ten se od křesťanského liší tím, že místo dřeva hoří vaše auto (spolu se 180% daní, musím podotknout). Pak vám ještě muslimští kamarádi poskytnou kvalitní multikulturní masáž různými kovovými předměty. Naštěstí zde máme úřady, které rády doporučí, aby si křesťanští a židovští obyvatelé našli pro svoje děti raději školu v nějaké jiné oblasti, kde ještě muslimské multikulturní obohacení nedosáhlo biblických, pardon, koránových rozměrů. (The Copenhagen Post)

Somálský útočník vyfasoval devět let a deportaci. Somálec zaútočil na výtvarníka Kurta Westergaarda a dva policisty, když se snažil pomstít se sekerou v ruce za karikaturu proroka Mohameda, kterou otiskl deník Jyllands-Posten v roce 2005. Útočník byl odsouzený za dvojnásobný pokus o vraždu (Westergaarda a policisty), útok na druhého policistu a terorismus. Za to vše devět let a deportaci. Upřímně, ten terorismus nechápu, podle mě chtěl zabít jednoho konkrétního člověka. Nechtěl se odpálit v metru ani unést letadlo. Každopádně se jeho obhájce odvolal, a případ se tak posune k soudu vyšší instance. (Politiken)

GHS-CLP

Můj příspěvek začíná opět strašlivou zkratkou. Ono to dneska bez nich už ani nejde. A abych vás odradil ještě víc, řeknu vám, co ta zkratka znamená! Jedná se o Globálně harmonizovaný systém klasifikace a označování chemikálií. V EU ho právně zavádí Nařízení (ES) č. 1272/2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, o změně a zrušení směrnic 67/548/EHS a 1999/45/ES a o změně nařízení (ES) č. 1907/2006.

Možná se ptáte, jestli náhodou nejsem nemocný. Ano, jsem. Ale ne tak, jak by to možná mohlo vypadat. Dneska jsem byl ve škole jenom chvíli, protože mám pocit, že na mě něco leze (a není to Adélka). Ale ještě než jsem odjel, tak jsem se pustil do nové administrativní akce. Vlastně jsem tím pokračoval z úterka. Zkusím začít nějak rozumně:

Ve světě širokém existují mraky nejrůznějších regulací a omezení co se týče chemikálií. Také je mnoho různých označení pro jejich nebezpečnost. To, co je v EU klasifikováno jako jed, může být v Číně bráno jako neškodná látka s mandlovou vůní. Vznikla tedy velká celosvětová iniciativa sjednotit označování a zkoušení chemikálií a jejich směsí. To osobně považuji za chvályhodné. Výhodné je to zejména pro globalizované tržní prostředí. Prostě jeden systém pro celý svět, aby bylo jasno.

Tento systém dorazil i do Dánska. Konkrétně na DTU. V pondělí jsme si vyslechli, jak budeme muset veškeré chemikálie označovat a všechny staré nálepky vyměnit za nové. Pro mě to třeba bude znamenat přeznačení několika desítek lahví. Pro celý ústav pak několika tisíc. Naštěstí poslední rok strávili inventarizováním zásob, takže teď mají v počítači údaje o tom, jaké chemikálie jsou skladem. Navíc ve spolupráci s Kodaňskou univerzitou DTU vytvořila jednoduchou webovou službu, kde si můžete vygenerovat etiketu, kterou si pak vytisknete na standardizovaný štítek. Můžete se podívat na stránky www.kemibrug.dk, jak to vypadá (mají i anglickou verzi, stačí kliknout na Label designer). Až potud by to znělo docela dobře, kdyby…

… kdyby v tom jako obvykle nebyl háček. A tady je pár pěkných háků, na které by se chytla i velryba lovená čistě pro vědecké účely.

Za prvé: Celá tato evropská legislativa nebyla vytvořena pro chemické profesionály v laboratořích (doufám, že už se můžu považovat za profesionála, když jsem odpromoval). Nene, vědecké použití je vysloveně vyjmuto z působnosti této legislativy. Znamená to, že v laborce si můžete označovat chemikálie podle interních předpisů a GHS se vůbec nemusíte řídit. Pochopitelně, tento systém je určený hlavně pro obchodní sféru a pro výrobky dodávané běžným spotřebitelům. I proto se často na obalech uvádí takové (pro nás) nadbytečné informace jako „při práci s přípravkem nejezte, nepijte a nekuřte“ nebo „nedýchejte výpary“. Nicméně si v laboratoři GHS zavést můžete, to vám nikdo nezakazuje. Na chemikálích, které si koupíte, stejně bude nová etiketa, protože dodavatel má povinnost chemikálie podle GHS označovat.

Za druhé, v našem případě má tento generátor etiket (výše zmíněný www.kemibrug.dk) mnoho nedostatků. Mezi nejzávažnější patří to, že neodpovídá legislativním požadavkům. Já jsem měl dneska šanci si tuto evropskou směrnici přečíst. Má 1355 stran, ale naprostou většinu tvoří přílohy se seznamem chemikálií a bezpečnostních vět. Samotný zákon není příliš dlouhý ani se mi nezdál nějak ujetý (čekal jsem zvrácenost, koneckonců to je přímo z Bruselu). Kromě GHS ještě unijní verze přidává povinnost doplnit některé věty o nebezpečnosti, které měla současná legislativa, ale nemá je GHS. To tak, aby nedošlo ke snížení dosažené úrovně bezpečnosti. Prakticky to znamená, že k šesti větám připíšete sedmou a možná i osmou.

Ale zpět ke generátoru etiket: Já jsem si chtěl nejprve označit (vybral jsem zcela náhodně) molybdenový standard pro atomovou absorpční spektroskopii. Je to lahvička se 100 mL vodného roztoku nějaké soli (zřejmě komplexu) molybdenu s přesnou koncentrací. A ještě nemá štítek GHS. Vybral jsem si tedy štítek pro malé lahvičky (do objemu 125 mL), kde směrnice připouští vynechání některých méně důležitých vět či přímo symbolů.

První problém je, že štítek je dost malý. Má menší rozměr než je doporučený rozměr podle GHS. Dále lze vybrat jen jeden symbol nebezpečnosti, takže nejde použít tam, kde je symbolů více. Pak si myslím (ale nemám to ověřené, protože nám došel barevný toner; ano, štítky se musí tisknout na barevné tiskárně, mají totiž povinně červeně orámovaný výstražný symbol), že plocha symbolu nebezpečnosti zabírá méně než nejmenší povolenou jednu patnáctinu plochy štítku. Dále se tam prakticky nevejde název látky (v tomto případě směsi). Štítek je moc malý a generátor text prostě usekne. Pak na štítek vypíše pouze nic neříkající číselné kódy bezpečnostních vět, což ovšem legislativa nepovoluje. Musí se vždy vypsat slovy, kódy mohou být uvedeny jako bonus navíc. Kromě toho tam chybí povinné údaje (nedají se tam nikam dát) jako jméno, adresa a telefonní číslo dodavatele (zde nejspíš „výrobce“, tedy mě, vidíte, že systém je dělaný pro byznys). Pak není štítek v řeči členské země, tedy dánsky. Členská země sice může povolit i použití jiného jazyka, ale já nevím, jak to má Dánsko upravené, protože dánské zákony jsou, ehm, v dánštině…

Prostě ten malý štítek má blbě asi všechno, co blbě mít mohl.

Máme ale střední štítek. Ten je ovšem tak velký, že pro malé obaly (a těch máme hodně, běžně se drahé chemikálie kupují po 5 gramech) se vůbec nehodí. Plachta 10×7 cm je pro lahvičku s výškou 5 cm jaksi velká. Naopak pro obaly s kapacitou přes 3 litry je zase příliš malá. GHS specifikuje minimální velikost štítku a ten musí být pro obaly nad 3 litry větší. Přitom ten třetí, největší štítek, je prý pro obaly např. 25 litrů velké. GHS ovšem takový štítek požaduje až pro obaly nad 500 litrů. Vhodný rozměr tak máte asi pro ty litrové a dvoulitrové lahve. A generátor štítků klame, protože si snadno vyrobíte štítek, který se s pravidly GHS neslučuje už jen rozměrem. Kromě toho ten střední štítek také postrádá pole pro telefon, adresu a jméno. A výstražné symboly jsou opět příliš malé (každý musí zabírat minimálně 1/15 plochy štítku; nezdá se to, ale je to hodně).

Takže výsledek je takový, že máme naprosto neodpovídající generátor štítků, který se marně snaží naplnit novou směrnici EU, která se nás netýká, protože jsme vědecké pracoviště a nikoli továrna na chemikálie. Teď jenom nevím, jak moc mám tohle „komunikovat“ nadřízeným. Zjistil jsem, že co si člověk neudělá, to nemá, takže i když budou všichni nakrásně souhlasit, že ten generátor štítků je špatný, tak by to nakonec bylo na mě, abych to předělal.

Klidně bych se na to vykašlal, ale tato štítkovací novinka nám byla předložena jako povinnost a očekává se, že každou lahvičku s pár miligramy materiálu budeme štítkovat. Dokonce se diskutovalo, jestli musíme štítkovat i kádinky…