Řidičské zkušenosti

Nezastírám, že řídím asi jako Lunetici zpívají. Ročně najedu tak 13 000 km, a to po stále stejných trasách. V případě neznalosti trasy se neostýchám použít navigaci. Na celou cestu do Dánska, přestože se stačí jen držet E55, jsem použil navigaci a ztratili jsme se jenom párkrát.

S návštěvou jsem najel asi 200 km, a to obvykle centrem Kodaně a přilehlým dálničním okruhem. Ztratil jsem se asi 5krát, troubili na mě jednou (ale jako polehčující okolnost uvádím, že někde blízko houkalo policejní auto a já jsem zastavil na kraji křižovatky, odmítaje pokračovat, dokud auto neuvidím) a  najel jsem asi o 20 km víc, než bylo nezbytně nutné. Naštěstí je naprostá většina řidičů v Dánsku ohleduplných, fungují tu zipy a podobně a vůbec se tady jezdí tak nějak víc v pohodě. Přestože je provoz ohromný a cyklisté zde požívají nadstandardních výhod a jsou to právě oni, kdo nejvíce nerespektují dopravní předpisy. I tak mi asi bude chvíli trvat, než si na místní dopravu zvyknu. Proč? Protože jsem debil. A pak to má následující spoludůvody:

- U našeho místa jsou dva vjezdy na dálnici, 50 metrů od sebe. Jedna dálnice vede do centra Kodaně, druhá vede na městský okruh. Já pokaždé neomylně vyberu tu druhou.

- Navigace, kterou používám, častokrát hlásí „nyní zatočte doleva“, ačkoli správně je to rovně a silnice se akorát o 5 ° stáčí vlevo. To je problém, pokud je na křižovatce skutečně možné odbočit. Naučil jsem se koukat víc na mapičku a hlasovými pokyny se už víceméně neřídím.

- Dánské připojovací pruhy jsou o moc horší než ty české (tedy pokud tam jsou, třeba na mnoha úsecích R7 jsou buď krátké nebo žádné). Dánský pruh vypadá tak, že se dvě silnice blíží k sobě, zatímco se zužuje středový dělicí pás. Přes ten častokrát není vidět. Přejet se přes něj buď nedá fakticky, nebo je tam jen plná čára. Přerušovaná čára na místě pro vjetí má délku nějakých 50 metrů, takže na dálnici musíte vjet hned na první pokus. Dál pruh obvykle nepokračuje ani krajnicí.

- Na Dánských silnicích občas zmizí pruh, aniž by na to upozorňovala značka. Nenápadně přestane existovat středový pruh a dva sousední pruhy se pomalu, ale jistě zužují v jeden. Hádal bych, že přednost má ten zprava, ale nevím to jistě. Každopádně si opět musíte dát velký pozor a udělat zip třeba při 110 km/h. A to častokrát za hustého provozu. V době ranní špičky, kterou jsme si vyzkoušeli při cestě na letiště a zejména při cestě zpět, dálnice praskají ve švech. Na některých exitech stojí až 2km kolony. Na tom našem měla kolona jenom asi 400 m, ale samozřejmě zasahovala do průběžného pruhu. Kdo jezdí na Pražském okruhu, tomu to divné nepřijde, ale tady je rychlost aut vyšší a neznalý cizinec může mít problémy.

V Dánsku se sice jezdí ohleduplně, ale nemyslete si, že Dánové nějak striktně dodržují rychlostní limity. Pokud pojedete na dálnici povolených 110 (to je příklad, na některých úsecích jsou rychlostní omezení), nejspíš vás budou všichni předjíždět. Ne o moc rychleji, ale stejně. Rozdíl je ten, že na vás nikdo nebliká a nikdo se na vás nelepí. Jezdí se plynule, s dostatečnými rozestupy, slušnost je pouštět ostatní a rychlostní rozdíly jsou malé. Hodně pomalá nebo hodně rychlá auta jsou vzácností. V celé Kodani jezdí akorát jeden pirát silnic, který neustále zmateně přejíždí z pruhu do pruhu a nedává přednost cyklistům, dobře ho ale poznáte podle modrého auta a unijní značky s malými písmeny CZ vlevo dole.

Zemní spánek

Od středy do pátku jsme měli otevřené dveře všem příchozím, využili toho dvě návštěvy. Zemní spánek jsme měli až ve čtvrtek. Ale abych nepředbíhala, začnu od začátku pěkně popořadě.

Na středu jsme pozvali slečnu s přítelem, která nám okoukla bývak, než jsme kývli na nabídku. Návštěvy ale u nás mají malý zcela nepodstatný problém, nevlastníme zvonek a naše okna nejsou zas tak přístupná pokud člověk není drzý. Byli jsme dohodnutí na ústní zvonek. Jako naschvál se domácí vraceli domů nebo odjížděli na deset minut nakoupit apod. Takže jsem si začínala připadat jako schizofrenik, který se pořád vyklání z okna kdykoliv se venku něco šustne. Při mé třetí venkovní návštěvě jsem viděla dvě blížící se postavičky, které zatočili k našemu baráčku. Ukázalo se, že to jsou opravdu oni. Na uvítanou jsme od nich dostali kytičku. Michal si s námi dal špagety al pomodoro, Gábina přijela najezená. Nejdříve se tvářili ostýchavě, ale odcházeli ve výborné náladě v pozdně večerních hodinách.

Ve čtvrtek nás navštívili Přelíčané. Rozhodli jsme se naobědvat v místní restauraci okolo našeho bydlení, ale zjistili jsme, že okolo jsou akorát pizzerie nebo sandwich bary. Nakonec jsme se rozhodli vyzkoušet restauraci, ve které byli moji rodiče. Na kartičce byla napsaná adresa, tak jsme ulici zadali do navigace a rozjeli se za steaky. Když jsme úspěšně zaparkovali a do parkovacího automatu vložili mince na 3 hodiny, dozvěděli jsme se od pracovnice z cestovní kanceláře, že tyto restaurace sice v Kodani jsou, ale ne v tomto okolí. Poté nám s úsměvem řekla, že daná adresa patří jinému městu. Nějak nás nenapadlo, že by v restauracích dávali slevovou kartičku s jinou adresou restaurace než člověk byl... Ale paní nám poradila tři místa, kde se můžeme v okolí najíst. Po dohodě, že Přelíčané nechtějí sandwich, jsme skončili na talíři se třemi sandwichi a jedním steakem, který měl Kuba. Poté jsme se podívali na místní jezero, kde nás málem převálcovali jak cyklisté, tak joggisté. Kvůli nepříliš pěknému počasí jsme se vrátili zpátky domů, kde návštěva odpadla v osm bez večeře a my s Kubou si připravili provizorní spaní na zemi okolo dvanácté. Druhý den jsme vstali v šest a odvezli Janu s Jardou na letiště. A protože tady všude otevírají od devíti, jeli jsme domů zalehnout a spát.

Shortbread

Jediná sladká věc, kterou umím upéct, je shortbread. Český název bohužel neznám. K receptu jsem přišel tak, že jsme si chtěl něco upéct a na Wikipedii jsem našel nejjednodušší recept, který tam byl. Česky to tam není, ale i polská stránka se jmenuje „shortbread“.

Co to tedy shortbread je? Jsou to vlastně máslové sušenky. Není to buchta ani koláč. Hodí se třeba k čaji nebo jen tak. Nám shortbread moc chutná, a protože tady máme troubu, tak ho čas od času pečeme. Třeba dneska. K této příležitosti jsem se tady rozhodl dát k lepšímu recept. Sice je na té Wikipédyji, ale náš popis je i pro naprosté nooby a lamy.

Základní ingredience jsou jenom tři: moučkový cukr, máslo (pro Dány: nesolené!) a hladká mouka. V dánštině je to flormelis, usaltet smør a hvedemel. Poměr je 1 : 2 : 3 (hmotnostní). My pečeme z půlky másla, takže to vychází na 62,5 g cukru, 125 g másla a 187,5 g mouky. Přibližně :-)

Moučkový cukr, nesolené máslo a hladká mouka.

Jeden díl cukru.

Dva díly másla.

Tři díly mouky.

Všechny tři přísady se smíchají dohromady a ručně se z nich uhňácá těsto. Já máslo krájím na malé kostičky, aby to šlo líp zpracovat.

Na první pohled to nevypadá vábně…

Těsto je hotové, když se nerozpadá, ale naopak drží pohromadě jako jedna velká koule. 

… ze surovin se totiž musí uhňácat těsto.

Po pár minutách se těsto slepí do jedné velké koule.

Během přípravy můžete do těsta přidat nějakou příchuť. Klasický shortbread je bez příchutě, respektive s máslovou příchutí a je výborný, ale my občas dáváme do těsta citrónovou kůru, čokoládu nebo skořici. A právě skořici jsme dali dnes, takže ke třem surovinám přidáme ještě kanel.

Tentokrát přidáme skořici.

Hotové těsto. Můj milááášek.

Uhňácané těsto dáme odpočinout do ledničky na nějakých 10–20 minut. 

Nechte ho vychladnout.

Mezitím si připravíme plech s pečicím papírem (bagepapir) a předehřejeme troubu na 175 °C.

Na plech dáme pečicí papír.

175 °C je správně.

Po vyndání z lednice vytvarujeme z těsta ručně nějaký tvar. My děláme ovály nebo kolečka, ale klidně si můžete udělat třeba jednotlivé prsty. Důležité je, aby těsto zůstalo celkem vysoké, tak 1,5–2 cm. 

To není celé!

Nakonec poprášíme cukrem.

Poprášíme cukrem.

Teď je to správně.

Pak pečeme 15 minut při 175 °C.

A šup do trouby.

Když je shortbread hotový, má velice světlou barvu. Pokud je dozlatova, je to špatně. Na fotce je těsto tmavší než obvykle, protože je v něm skořice. Prostě 15 minut.

A je to!

Horký shortbread nakrájíme nožem na požadované kousky. Nůž pak neolizujte, bude mít tak 120 °C. 

Pokrájíš!

Čekati na vychladnutí budeš!

To je k přípravě vše. Pokud si shortbread uděláte, pochlubte se do diskuse, jak se vám podařil a jak vám chutnal.

Krátké zprávy, které jsou vlastně dlouhé

Rádi bychom psali pokaždé něco zajímavého, co se nám stalo, ale ono se každý den něco zajímavého nestane. Tak třeba dneska. Vlastně včera. Včera jsme zjistili, že je náš toustový chleba plesnivý. Tady totiž všechno chytá plíseň strašně rychle. A nejen nám, i ve škole se často stává, že si někdo přinese oběd a na místě zjistí, že si přinesl penicilín. Takže ráno jsme cestou do školy nakoupili. V cenách těhle chlebů (ten český tady nekoupíte) jsou velké rozdíly. V Nettu a jiných sociálních obchodech stojí 5 DKK, v dražších obchodech od 15 do 20 DKK. My jsme jako správné socky samozřejmě koupili ten za 5.

Jinak bojujeme s plísní. Jo, je tady dost vlhko. Podle různých ohlasů nejsme sami, je to tady běžný problém. V obchodě jsme si koupili místní Savo a uvidíme. Já jsem ze školy dotáhl chloristan sodný, který byl v lahvičce s nápisem „Datum plnění: 1972“. Byla téměř plná. Mylím, že těch pár gramů, co jsem si vzal, nikomu chybět nebude. Ale stejně jsem se zeptal, takže o tom několik lidí ví. Chlornan v pevné formě není stabilní, měď bude barvit a nic lepšího jsem letmým pohledem nenašel. Baryum se mi používat nechce, máme v plánu zabít plíseň, ne sebe.

Jinak jsem ve škole opět zápasil s drobnými problémy, za které ale víceméně nikdo nemůže. Kyselina fosforečná, která má 85 % a 150 °C, prostě umí docela dobře žrát, ačkoli patří spíš k těm mírnějším kyselinám. Elektrochemická cela má pitomý design, ale lidé z dílny mi udělají jinou a lepší. Magnetické míchačky jsou víceméně rozbité, ale mě stačí jedna s topením (máme v laborce plně funkční jen dvě, ale jednu také používá kolega). Pak mám ještě jednu, která je sice příšerně stará, zrezlá, netopí, ale já potřebuju akorát míchat. A míchání na ní ještě funguje. Také třeba jeden z gloveboxů netěsní a má rozbité čidlo kyslíku, toho času v opravě. Utěsnění gloveboxu bude asi nákladnější operace. Mně to je fuk, já ho používám na navažování hygroskopických látek a té vlhkosti tam moc není, takže prášek zatím zůstává sypký, přestože je v lahvičce už na dně.

Potenciostat je celkem nový, referenční elektroda taky a váhy se trochu umoudřily a zase začínají vážit. Asi jim změna místa a důkladné umytí pomohlo. Pak máme hodně nový SEM, který mi pomocí EDX udělá i analýzu, aniž bych se musel trápit s rozpouštěním IrO₂. To je totiž látka, která je speciálně určená k tomu, aby se nerozpouštěla. Ale jakto, že se tady nepoužívá RDE? Podle mě se z ní dá vyčíst hodně informací.

V laborce máme tiskárnu štítků Brother P-Touch (kterou jsem chtěl koupit i v Praze), takže organizování vzorků je dobré. Štítky jsou laminované a vydrží prakticky všechno. Vysoké teploty, rozpouštědla, ultrazvuk, …

Každopádně ekonomická krize, respektive krácení peněz, dopadlo i na DTU, takže nákupy od tisíc DKK se musí zvažovat. Třeba jestli si koupíme novou magnetickou míchačku nebo ne. Určitě to není tak, že bych si řekl a hned by se to koupilo.

Adélka mi říká, že zatím nic nedělá, takže sem ani nic nenapíše. Příští týden se mají dát kolečka do pohybu, tak pak snad něco blogne.

Už tady máme celkem slušně zmapované místní obchody: Nejvíc nakupujeme v Nettu, mají tam většinu potřebných věcí a hodně akcí, kdy jeden kus zboží stojí méně. Narozdíl od akcí v ostatních obchodech, které jsou obvykle typu „5 za cenu 4“. Ještě nakupujeme v Super Brygsenu, protože je u školy, ale jenom to, co neseženem v Nettu. Pak občas zajedeme do Charlottenlundu, kde jsou naproti sobě Fakta (něco jako Netto, něco mají levnější něco dražší) a Irma, bezkonkurenčně nejdražší supermarket. Mají tam úžasné věci. Takový krám u nás není. Vemte si to nejlepší z Tesca, Albertu a Billy, dejte to na jedno místo a stejně to nebude ani trošku připomínat Irmu. Nekecám, fakt to je tak krásný supermarket. Jenže Irma je také úžasně drahá. Kupujeme tam jenom nesolené máslo na pečení, protože v Dánsku se prodává pouze solené. Nesolené se bere jako specialita a mají ho jen v Irmě.

No, tak je to zase spousta psaní a přitom se vlastně nic zvláštního nestalo. Příště možná napíšu recept na shortbread, jedinou sladkou pečenou věc, kterou umím a kvůli které chodíme do Irmy.

Just In Time

Just In Time je výrobní systém, jehož základem je to, že materiál dorazí na místo určení právě v potřebný čas. To omezuje nutnost skladovacích prostor a také se sníží množství peněz, které leží v podobě materiálu někde ve skladu.

Se systémem Just In Time začala Toyota a my jsme ho převzali. Dnes jsme se vydali na výlet do Brede Værk v úplně poslední otevírací den letošní sezóny. Just In Time. Brede Værk je stará textilní továrna, která už pochopitelně nevyrábí, všecho se šije v Číně nebo v Bangladéši.

Pohled na tovární budovu z parku.

Bývalá továrna tak dnes slouží jako skanzen a muzeum průmyslu. Celá fabrika byla jako jedna velká rodina. Všichni členové „standardní“ rodiny obvykle pracovali ve fabrice. Včetně dětí. Ženy dělaly jednodušší rutinní práce, muži spíše ty, kde byla těžká břemena. Děti měly vyučování podle toho, kdy mohly pracovat. Vše bylo v areálu fabriky. Domy, školy, hlídání dětí, hospody, obchody, hřbitov, … od porodu až po pohřeb.

Co jsme tedy viděli? Kolem továrny je park, který u ní byl odjakživa. Dnes už neslouží dělníkům, ale návštěvníkům. Jak je zde zvykem, vše je pěkně upravené, čisté a trávník čerstvě oholený. Nám se v parku nejvíc líbil dřevěný altánek. Před vchodem do areálu továrny je labutí jezero (i když je to možná rybník).

Altánek na pomezí roztomilosti a kýče. Nepřipomíná vám Mrazíka?

Labutí jezero.

Výstava je pěkná, se spoustou mechanických udělátek a velkým množstvím informací o chodu továrny i každodenním životě dělníků. Mimochodem, vstup se neplatí. Nechci psát, že je zadarmo, protože „There ain't no such thing as a free lunch“, ale řekněme, že je vše placené z daní a dodatečné vstupné se nevybírá.

Líbila se nám montážní linka na kuličková ložiska, kde si každý mohl vyzkoušet práci u pásu. Nám se to zkoušet nechtělo, ani jsem to nevyfotil. Naopak jsem vyfotil rychlovarnou konvici, parní stroj, jakási ozubená kolečka, Persil (který se vyrábí už více než 100 let) a nějaké skleněné lahvičky s drátky uvnitř. Dále byla v areálu výstava šatů v průběhu dějin asi od 18. století téměř do současnosti.

Rychlovarná konvice.

Parní stroj.

Soukolí (možná bych ty popisky nemusel psát úplně všude…).

Persil. Od roku 1907.

Podivné skleněné baňky s drátky uvnitř.

V přítmí výstava 200 šatů od 18. století do současnosti.

Protože nám zbylo trochu času, vydali jsme se ještě do zemědělského skanzenu, který leží přes ulici. Také bez vstupného a také v poslední den letošní sezóny. Just In Time.

Podzimní větev. Prostě se nám líbila a na kartu člověk vyfotí kdejakou pitomost.

Skanzen je velice rozlehlý a my jsme navštívili jen jeho malou část. Viděli jsme amfiteátr a nějaká zemědělská stavení s rekonstruovaným vnitřním vybavením. Ale nejvíc jsme obdivovali obyvatele skanzenu – ovce a kozy. 

Poslední fotku (chronologicky) jsem chtěl smazat. Je to taková malá strážní budka u vchodu, ničím zajímavá. Ale pak jsem si všiml, že náhodou je v průzoru vidět náš Swift. Tak jsem ji nechal.

No a poslední fotku (kterou jsme ale vyfotili před skutečně poslední fotkou) ještě jako důkaz, že jsme ve skanzenu buď skutečně byli, nebo jsme hodně dobří ve Photoshopu.

Bernstorff Park, pejskařů ráj

Tento šábes jsme se opět rozhodli relaxovat, ačkoli jsem byl nucen dvakráte sáhnout na peníze. Poprvé, když jsem padesátníkem (dánským) odšrouboval závit na stativu, a podruhé… to se ještě dozvíte. Ale pokaždé bylo okolo mě na krátkou chvíli úterý!

Rozhodli jsme se vyrazit na procházku do parku Bernstorff, který je poměrně blízko našemu bydlišti. Park je celkem rozhlehlý, vybudovaný v romantickém stylu a jak jsme se přesvědčili, je rájem pejskařů. Žádní koně ani cyklisti. Většina návštěvníků přišla s pejskem, my jsme přišli s foťákem.

Část parku v podzimních barvách.

V parku je spousta staře vypadajících stromů.

V tomto parku běhají na nějakých 10 hektarech perfektně posekaného trávníku všichni psi volně bez náhubku a hrají si spolu. Občas na sebe štěkají a možná, že se i poperou, ale mají volnost. Na nás žádný nezaútočil, jeden mi akorát přátelsky olízl objektiv.

Pejskaři. V parku jich byly desítky.

Hlavní budovou v parku je Bernstorff Slot, který dnes slouží jako konferenční centrum, ale nejvíc se nám líbila malá Švédská vila, ve které je prodejní výstava obrazů a občerstvení. Tam jsme si dali kapučíno s domácím koláčem a zaplatili na místní poměry lidových 70 DKK. Obraz jsme si nekoupili.

Bernstorff Slot zezadu. Zepředu nám do fotky pořád někdo lezl.

Kouzelná Švédská vila. Dnes je v ní občerstvení a výstava obrazů.

Pokud byste chtěli více informací o parku, pak vězte, že byl založen v 60. letech 18. století. Samotný zámeček je jednou z prvních neoklasicistních budov v Dánsku a jmenuje se podle prvního majitele, ministra zahraničí J. H. E. Bernstorffa. Alespoň tak to tvrdí zde.

Socha zakladatele.

V blízkosti parku je ještě jakási věž, která slouží zároveň jako (podle našeho mínění) nevkusná bétéeska.

Věž s vysílači.

Po příjemné procházce nás čeká příjemné praní a pokus o kuře na paprice. Snad dopadne líp než ta polévka z václavek.

Vintage

Jsou staré věci krásné? Někdy určitě ano. Po Dánsku jezdí poměrně dost veteránů. Dneska jsem viděl třeba Citroën 2CV, známý pod přezdívkou Kachna, pak je tady dost VW Brouků a i jiné zajímavé vehikly. Viděl jsem tady úžasný Rolls-Royce Silver Shadow II, který se podle wikipedie začal vyrábět v roce 1977.

Jenže spousta starých věcí je i u nás v laborce a rozhodně nemají kouzlo Rolls-Royce. A vlastně ani té Kachny. Třeba kulový mlýn bez jakékoli bezpečnostní pojistky, obstarožní dvourychlostní leštička, prorezavělá odstředivka, ze které se sype rez (do vzorků) a jiné věci. AAS, na kterém asi 10 let nikdo neměřil, zařízení na stanovení povrchu metodou BET ve stejném stavu jako AAS, mnoho různých pecí a spousta menších krámů a haraburdí, na které už pěkně dlouho nikdo nesáhl. Když je člověk potřebuje, je nutné je zbavit prachu, možná rzi a pak je velká šance, že stejně nebudou fungovat.

Můj německý kolega se právě snaží zprovoznit vakuovou odparku, která ležela v haldě prachu a haraburdí moc a moc dlouho. Třeba lázeň má topení buď tak staré, nebo tak rozbité, že neustále vypíná proudový chránič u pojistek. Aspoň že ten chránič funguje. Němec zkusil jiné topení, které našel. To sice nevyhazuje pojistky, ale po zapnutí z něho jde černý dým. Má to být elektrické topení, ale vypadá to, že bude topit plamenem a ne moc dlouho.

To já zase nemůžu přinutit analytické váhy, aby vážily. Hmotnost neustále klesá, ačkoli váhy hlásí stabilní stav. Za pár minut je rozdíl v miligramech, za hodinu to udělá už desítky miligramů. Když vážíte 20 mg, je to velká chyba. Přitom jsou váhy z roku 2001, ale pokud bych měl citovat Pulp Fiction, asi zažily středověk. Přemístil jsem je z naprosto nevhodného umístění u okna, topení a digestoře doprostřed laborky, kde není průvan ani nejsou teplotní gradienty, ale stejně neváží. A to jsem je důkladně vyčistil od veškerého chemického hnusu, který se do nich za ta léta nachytal. Jsou to takové váhy, na kterých váží kde kdo, takže si jich nikdo neváží a výsledek je, že neváží.

Pak jsem hledal referentní elektrodu. Našel jsem hnedka tři kalomelové, ve kterých nebyla ani kapka elektrolytu. Chápu, že přecházíme na pevné elektrolyty, ale tenhle byl až moc pevný (pro zainteresované by tato věta mohla být lehce vtipná). Dvě elektrody byly v kádince s pěknými krystaly KCl, třetí se jen tak povalovala v šuplíku. Vedle byla lahvička s náhradním elektrolytem. Bohužel také pevným. Lahvička se dala díky krystalům použít akorát jako rumba koule.

Také skříň s chemikáliemi ukrývá skutečné archivní kousky. Kdyby tam raději dali sudy s whisky! To by mělo alespoň nějakou cenu. Vzal jsem plastikovou lahev s KCl, abych si udělal elektrolyt, a jen jak jsem ji uchopil, tak plast popraskal. Teď je v lahvi díra, půlka plastikových kousků je na podlaze a druhá půlka v KCl. Mimochodem, plast nebyl tak zkřehlý jenom na lahvi s KCl. Taky jsem dneska zničil dvě střičky, protože jsem se snažil odšroubovat ten horní díl. Okamžitě praskl. U druhé střičky to samé.

No, tak jsem si postěžoval a je mi líp. Asi budeme muset trochu nakupovat. Prachy prý jsou.

Residence permit Adelá Peterová

Včera jsem obdržela obálku s hlavičkou Statsforvaltningen Hovedstaden. Pokud si někdo dokázal zapamatovat krátký a výstižný název úřadu, může tušit, co bylo uvnitř. Zajímavé je, že jsem psaní dostala jen já a Kuba ne. Další zajímavostí je fakt, že jsme na úřadě byli ve čtvrtek odpoledne a na razítku pošty je páteční datum. Paní sice říkala, že to pošlou as soon as possible, ale denní vyřízení je fascinující. Ale abych jen nechválila, adresované je to sice na jméno Adéla, ale povolení má nějaká Adelá, tak snad to úřadům nebude vadit. S tímto povolením totiž můžeme jít zažádat o CPR number, tedy naše registrační číslo. Když dostaneme i toto, můžeme si jít vyřídit studentskou ID kartu na DTU, kterou bychom už dávno měli, kdyby nám ji neztratili...

Vaření

Dneska jsem konečně něco pořádného dělal. Vařil jsem katalyzátor! Trochu jinou metodou než v Praze, ale je to opravdická, nefalšovaná chééémie. Na navažování hygroskopických materiálů tady mají glovebox s argonovou atmosférou, člověk si pak připadá úplně jako ve filmu. Teda až na ten bordel v něm a rukavice zalepené sadou na opravu koloduší.

Podmínky práce tady jsou zatím dost dobré, ale uvidíme časem, jaké to bude. Protože máme mezi našimi čtenáři dost potenciálních PhD studentů, myslím, že je bude zajímat i nanejvýš praktická informace, tedy kolik. Vězte, že PhD plat je 15 000 DKK čistého. Ano, tady tomu říkají plat, ne stipendium, protože je to víc než je minimální mzda, narozdíl od jisté středoevropské země. I na místní drahotu jsou to celkem slušné peníze. Odpovídá to 2000 €.

Přitom se, jestli tomu dobře rozumím, část těchto peněz odvádí na sociální pojištění, takže máte šanci i na důchod. Je to totiž plat a ten je zdaněný. Hrubý příjem je velmi pěkných 27 000 DKK, těch 12 000 DKK zaplatíte na daních, které jsou v Dánsku velmi vysoké. Vůbec název Dánsko nejspíš pochází od daní. Ovšem narozdíl od ČR, kde se velká část daní rozkrade, v Dánsku se za ně i něco postaví. V tabulce Transparency International mělo v minulém roce Dánsko druhý nejlepší index vnímání korupce, hned za Novým Zélandem. Ale na druhou stranu tady Suzuki Swift stojí tolik, co VW Passat v Česku. Nikde to holt není ideální.

And now for something completely different…

V laborce jsem vařil katalyzátor, doma jsem taky trochu vařil (a opékal). Adélka smažila. Maso, ne pervitin. Naše dnešní večeře byla domácí hamburger s opékanými bramborami a domácí barbecue omáčkou. S nějakým „mekem“ se to nedá srovnat. Nechceme tím nic říct, jenom se pochlubit. Já umím vařit prakticky jen pizzu z mrazáku a vajíčko natvrdo. Adéla je na tom líp, ale pro mě je domácí hamburger a barbecue omáčka (to není kečup!!!) velké umění.

Aktivní odpočinek

Dnes jsme se rozhodli pro aktivní odpočinek. A to formou aktivního spánku. Proto jsme se vzbudili kolem 14.30 a po kvalitním obědu (pizza dr. Oetker) jsme se vydali na místní pevnost Garderhøjfortet. Bohužel měli zavřeno. Podle webových stránek je nejspíš po sezóně a letos se tedy do pevnosti už nepodíváme. Udělali jsme proto jen pár fotek přes plot a vydali se nazpět.

Dělo u (zavřeného) vstupu do pevnosti.

Vršek pevnosti. Přes plot to líp vyfotit nešlo.

Barvy podzimu.

Typická místní architektura.

Červená Lhota v Jægersborgu je výjimkou, domů s klasickou fasádou tu moc není.