Řidičské zkušenosti

Nezastírám, že řídím asi jako Lunetici zpívají. Ročně najedu tak 13 000 km, a to po stále stejných trasách. V případě neznalosti trasy se neostýchám použít navigaci. Na celou cestu do Dánska, přestože se stačí jen držet E55, jsem použil navigaci a ztratili jsme se jenom párkrát.

S návštěvou jsem najel asi 200 km, a to obvykle centrem Kodaně a přilehlým dálničním okruhem. Ztratil jsem se asi 5krát, troubili na mě jednou (ale jako polehčující okolnost uvádím, že někde blízko houkalo policejní auto a já jsem zastavil na kraji křižovatky, odmítaje pokračovat, dokud auto neuvidím) a  najel jsem asi o 20 km víc, než bylo nezbytně nutné. Naštěstí je naprostá většina řidičů v Dánsku ohleduplných, fungují tu zipy a podobně a vůbec se tady jezdí tak nějak víc v pohodě. Přestože je provoz ohromný a cyklisté zde požívají nadstandardních výhod a jsou to právě oni, kdo nejvíce nerespektují dopravní předpisy. I tak mi asi bude chvíli trvat, než si na místní dopravu zvyknu. Proč? Protože jsem debil. A pak to má následující spoludůvody:

- U našeho místa jsou dva vjezdy na dálnici, 50 metrů od sebe. Jedna dálnice vede do centra Kodaně, druhá vede na městský okruh. Já pokaždé neomylně vyberu tu druhou.

- Navigace, kterou používám, častokrát hlásí „nyní zatočte doleva“, ačkoli správně je to rovně a silnice se akorát o 5 ° stáčí vlevo. To je problém, pokud je na křižovatce skutečně možné odbočit. Naučil jsem se koukat víc na mapičku a hlasovými pokyny se už víceméně neřídím.

- Dánské připojovací pruhy jsou o moc horší než ty české (tedy pokud tam jsou, třeba na mnoha úsecích R7 jsou buď krátké nebo žádné). Dánský pruh vypadá tak, že se dvě silnice blíží k sobě, zatímco se zužuje středový dělicí pás. Přes ten častokrát není vidět. Přejet se přes něj buď nedá fakticky, nebo je tam jen plná čára. Přerušovaná čára na místě pro vjetí má délku nějakých 50 metrů, takže na dálnici musíte vjet hned na první pokus. Dál pruh obvykle nepokračuje ani krajnicí.

- Na Dánských silnicích občas zmizí pruh, aniž by na to upozorňovala značka. Nenápadně přestane existovat středový pruh a dva sousední pruhy se pomalu, ale jistě zužují v jeden. Hádal bych, že přednost má ten zprava, ale nevím to jistě. Každopádně si opět musíte dát velký pozor a udělat zip třeba při 110 km/h. A to častokrát za hustého provozu. V době ranní špičky, kterou jsme si vyzkoušeli při cestě na letiště a zejména při cestě zpět, dálnice praskají ve švech. Na některých exitech stojí až 2km kolony. Na tom našem měla kolona jenom asi 400 m, ale samozřejmě zasahovala do průběžného pruhu. Kdo jezdí na Pražském okruhu, tomu to divné nepřijde, ale tady je rychlost aut vyšší a neznalý cizinec může mít problémy.

V Dánsku se sice jezdí ohleduplně, ale nemyslete si, že Dánové nějak striktně dodržují rychlostní limity. Pokud pojedete na dálnici povolených 110 (to je příklad, na některých úsecích jsou rychlostní omezení), nejspíš vás budou všichni předjíždět. Ne o moc rychleji, ale stejně. Rozdíl je ten, že na vás nikdo nebliká a nikdo se na vás nelepí. Jezdí se plynule, s dostatečnými rozestupy, slušnost je pouštět ostatní a rychlostní rozdíly jsou malé. Hodně pomalá nebo hodně rychlá auta jsou vzácností. V celé Kodani jezdí akorát jeden pirát silnic, který neustále zmateně přejíždí z pruhu do pruhu a nedává přednost cyklistům, dobře ho ale poznáte podle modrého auta a unijní značky s malými písmeny CZ vlevo dole.